středa 25. ledna 2023

Nejkrásnější období v životě ženy

Mám podezření, že tuto větu vyslovil muž. 

Nebo jedna z těch šťastných/divných žen, které těhotenství zvládly levou zadní, za celou dobu přibraly pět kilo, které zhubly druhý den po porodu, do osmého měsíce běhaly 5 kilometrů denně a rozhodně nepotřebovaly žádné těhotenské oblečení, protože jim stačily jejich stylové oversize kousky.
Pche.
K takovým ženám opravdu nepatřím. 

I na začátku tohoto těhotenství byl stres ze zpoždění cyklu, pak stres z pozitivního testu, pak mdloba a následovalo 12 dlouhých týdnů intenzivních nevolností. Dřív jsem říkala, že je mi dobře, jen když jím a spím, ovšem tentokrát mě nevolnost budila i uprostřed noci.

Už čtyři měsíce mám rýmu. Hormony způsobují otok sliznic a ztrátu čichu, furt smrkám a zlepšení mám čekat až po porodu. David se mě dokonce ve škole ptal, kdo mi dal ránu, že mám rudé oko. Jsem jenom vděčná, že jsem těhotná až teď a ne v letech s covidovou karanténou a povinnými rouškami - to si neumím představit. 

Taky mi začíná zalehávat ucho, v noci mě chytají křeče do nohy, navzdory nizkosacharidové a bezcukrové dietě mám ranní hladiny glykemie nad normou, zadýchavám se při chůzi a vylézt ve škole do druhého patra se pro mě výkonem rovná výstupu na Mont Blanc. 

Ale abych nebyla tak negativistická: vím, že řada těhotných je na tom hůř než já. Děkuju, že jsem byla schopná vrátit se do práce  (i když občas pochybuju, že to byl dobrý nápad), že zvládám běžné činnosti a je mi celkem fajn. Nemusím ležet a nemusím ležet v nemocnici, výhra!

No a dobře, cítím pohyby svého dítěte. Tak to je nejkrásnější. Magdí říká, že miminko tančí. Užívám si to, než dojdeme do fáze, že budu úpět, až mi narve loket nebo koleno pod žebro (to dělala Magdí a to už teda moc příjemné není.) 

Ale stejně by mě zajímalo, kolik žen by v nezávislém průzkumu označilo zrovna těhotenství za nejkrásnější období v životě. Nehlasovaly by spíš pro nezávislé období před dětmi? Nebo naopak pro klidné chvilky, když děti odejdou do školky/do školy/z domu? 

Co myslíte?

Už se to rýsuje. 

A tyhle schody jsem zdolávala v pondělí na ultrazvuku, protože bejby nechtělo ukázat srdíčko. Z dvacetiminutového vyšetření byly skoro tři hodiny. Ale dobrý. 

sobota 21. ledna 2023

Že by konečně zima?

Se sněhem?
Skoro tomu nemůžu uvěřit. 

Dosavadní leden mě deptal. Zvládám tohle období tmy (lednová tma na mě působí mnohem hůř než ta prosincová, strčte si za klobouk rádoby povzbudivé hlášky typu "na Tři krále o krok dále") a ticha a prázdna po zhasnutí vánoční výzdoby jenom s výhledem na zasněženou krajinu a voňavým svařákem v oblíbeném hrnku. To druhé letos nehrozí, vzhledem k cukrovce ani v nealkoholické variantě (ale uvítám recept na svařák nebo punč bez alkoholu a cukru, bohužel varianty slazené ovocem jsou taky pasé, za cukr se počítá i ten ovocný).

Ale Bůh vyslyšel mé prosby a dnes konečně - bílo. 

Marek zpátky z lyžáku. Jim sice už druhý den trochu nasněžilo, ale vlek jim nepustili, takže když si chtěli tu sjezdovku sjet, pěkně si kopec museli sami vyšlápnout. Ale prý celá akce nebyla zas tak marná. 

Splnila jsem první cíl, se kterým jsem se vrátila do školy: známky uzavřené. Jako obvykle jsem se nechala skoro ve všech případech ukecat a dala tu lepší, kterou si jedinec vůbec nezasloužil. Ale ono je to stejně jedno. Celé známkování považuju za jednu z  nejzbytečnějších věcí ve školství. Až budu jednou na ministerstvu, tak ... uvidíte. 

Odstrojili jsme seschlý vánoční stromek a rozkvetl mi hvězdník č. 2.

Uklidila jsem dům a už to zase není vidět. 

Po sto letech jsem se vrátila k tradici sobotní vycházky na hřbitov. Krásné a přiměřeně náročné v
 čerstvém sněhu, takže mi celou dobu zalehávalo v uchu (zalehlé uši jsou další z mých těhotenských komplikací, ano, furt musím mít něco speciálního.)

Na večer mám plány v podobě přípravy zítřejší svíčkové a hromady prádla na žehlení. 
Ale možná se na to  vykašlu.
A budu tajně doufat, že to za mě udělá někdo jiný. 

Dám pak vědět, jak to dopadlo!

Nevyšlapanou cestou.

A domů pěkně mezi poli.



čtvrtek 19. ledna 2023

Dobrodružství v autobusu

 Do práce jezdím obvykle autobusem, jako téměř jediná v okolí. (Když teda zrovna nemám těhotenské nevolnosti a nenechám se odvézt jako královna.)
Je to kvůli tomu, že
1. pořád ještě nejezdím autem. Jakože mám řidičák (od léta dokonce opět platný, neprošlý), a teoreticky mám i auto, ale od časů řvaní mého instruktora autoškoly a mého otce se bojím.
2. je to levnejší
3. je to ekologické
4. autobus jede přesně v tu dobu, kdy bych jela autem, tak co.
A jestli mám jít ráno těch 300 metrů na zastávku nebo skákat kolem auta, škrábat námrazu z oken a řešit, jestli mám dost nafty...

A vůbec, jízda autobusem, to je velké dobrodružství.
Už jenom při setkání s osobami, které ten autobus řídí!!!

Dřív se řidiči na mé trase střídali jen dva, a vždycky pravidelně po týdnu.
V jednom týdnu jsem tak mohla chodit až o deset minut později, protože řidič F. jezdil VŽDYCKY pozdě. A vždycky stejně na pohodu, i když zpoždění nabývalo, a občas někdo potřeboval stihnout přípoj do Brna. Ale překvapivě to vždycky všichni stihli. (Dochvilnost se zřejmě přeceňuje.)

Zato řidič N. přijížděl velmi brzy. Vyběhl ven, aby  stihl cigaretu. Mezitím mával na středoškoláky, kteří tvoří většinu cestujících, že viděl jejich měsíční a že si můžou jít sednout. A abych já nemusela stát venku, vždycky mi nachystal jízdenku na počítači, takže jsem jenom stiskla tlačítko, položila mu tam dvacku a vzala si jízdenku. Párkrát jsem tím neznalé spolucestující úplně vykolejila: "Tady je snad samoobsluha na prodej jízdenek?"

Teď už pár let jezdí jiná přepravní společnost a má jiný systém střídání řidičů. Ještě jsem nepochopila jaký. Nikdy nevíme, kdo a kdy přijede. 

Mezi řidiči se objevili dva, kteří mě znervózňovali.
První z nich se mnou otevřeně flirtoval. Zatímco ostatním prodal jízdenku za vteřinu, u mě se zastavil, otočil se na sedadle, aby na mě viděl, důkladně si mě prohlédl s úsměvem ve tváři a pak prohodil něco jakože milého. Vždycky, vždycky mě to vyděsilo. Teď se mnou flirtuje? Mám manžela a tři děti! Kde byl, když mi bylo dvacet? S ženami mého věku už se neflirtuje! (Navíc nebyl moc hezký a jako řidič autobusu asi ani ne bohatý, tak to si radši nechám Michala).
Flirtující řidič už naštěstí jezdí jinou trasu. 

Další řidič, který mě nově znervózňuje, mě nechává jezdit zadarmo. 
Když se to stalo poprvé, tak den předtím autobus ujel 300 metrů od místa, kde jsem nasedla, a zůstal stát s poruchou, a pro mě a ostatní dva cestující přijel Michal, tak jsem si myslela, že je to jako náhrada. 
Jenomže pak se to stalo znova. A znova. Ostatní nechá normálně zaplatit, a mě kývne hlavou a mávne rukou, že mám jít. A já sedím těch deset minut úplně nervózní, protože fakticky jedu na černo, a co jako budu říkat revizorovi? Nemám jízdenku, protože mi ji řidič odmítl prodat?
(Dobře, no, pravděpodobnost, že potkám revizora při jízdě přes jednu zastávku je minimální, ale stejně.)
Nevím, proč mi neprodává jízdenky. Možná jsem mu sympatická, možná vypadám, že když zaplatím autobus, nebudu mít na chleba, možná pak tvrdí vedení, že z oné zastávky nikdo nejezdí a měla by se zrušit.
Kdo ví. 

Já vím, že při cestování autobusem platí tyto Murphyho zákony:
"Čím víc spěcháte, tím víc se autobus zpožďuje."
"Když jdete na autobus pozdě, přijede určitě včas."
"Čím větší je zima, tím jezdí autobusy později."
"Mince na jízdenky mají superschopnost zapadnout do nejzapadlejšího koutku kapsy nebo kabelky."
"Pokud autobus jede výjimečně včas a vy na něj musíte dobíhat, takže z toho máte málem infarkt, můžete se spolehnout, že pak bude ještě dlouho stát na zastávce (zatímco vy se snažíte uvnitř popadnout dech.)"

Cestování zdar, autobusům zvlášť!

Už mi to jede.


sobota 14. ledna 2023

Zas ne tak moc stručně

Vymyslela jsem nadpis a pak jsem ho musela přepsat, protože jsem se rozepsala.

Půlka ledna.
Letos žádný sníh, žádný mráz, jen na střídačku mlha a zataženo a slunečno. Ne, necítím se jak na jaře, protože je leden. A chybí mi sníh. 

Ve škole před pololetím. Zkoušení, písemky, nervové vypětí (děcek, ne moje, mně je to fuk), ano, i hysterické výstupy (od můr, tímto vás zdravím, dámy!). V úterý rodičák u nás ve škole, ve středu u našich děcek. To jsou tak zbytečné záležitosti, ty rodičáky! Ještě jsem nepochopila jejich smysl. K našim jsme ani nešli.

Magdí skoro celý týden doma s bolestí břicha, ale už dobrý. Podezíráme ji ze simulování.

Ve škole za mě našli náhradu, prý hned od pololetí. Tak možná zase rychle skončím. 

V pátek jsem byla na diabetologii, čtyřdenní pracovní týden mi vyhovuje, uvidím  jak zvládnu ten příští, první pětidenní. Co jsem se vrátila, furt někdo z kolegyň chybí, ale hlavně že suplování za mě bylo strašně náročné.

Dnes jsme byli volit. Sleduju, že všichni mají potřebu se vyjádřit k tomu, koho podpoří a koho ne. Chvilku jsem váhala, jestli dát na průzkumy a vybírat mezi generálem a první prezidentkou, ale nakonec jsem dala na city a hodila hlas Fišerovi. Vojáka, jak říkají děcka ve škole, podpořím ve druhém kole. Kéž by to stačilo.
 
Kvete mi jeden hvězdník a druhý má poupata. Koupila jsem je k loňským a předloňským Vánocům a pak je podle návodu zalívala a nezalívala a nosila do sklepa a přesazovala a teď jsem konsternovaná, že to funguje.

Marek jede příští týden na hory. Nevíme, co tam budou dělat. Lyžovat evidentně nee.

Stýská se mi po sněhu. 
Snad se příští týden dočkám. 



neděle 8. ledna 2023

Víkend tříkrálový

Po Novém roce zpátky do práce,  čili do školy. 
Ano, chtělo se mi, a taky potřebuju dotáhnout pololetí a dohnat učivo, a těšila jsem se na nastavení režimu.
A rovnou jedu plné nasazení: suplování, dozory, náboženství.
Ovšem v pátek už jsem teda byla úplně hotová.
Nevím, jak dlouho to vydržím.
Ale vědomí, že klidně zas můžu rychle skončit, mě uklidňuje. 

Letos taky prvně v životě začínám rok na dietě. Ne, nechci zhubnout. Ano, i kontrolní odběr krve na hladinu glukózy mi vyšel blbě. Takže i bez vyšetření s pitím sladkého sajrajtu je ze mě majitelka diabetu.

Než si mě vezme do péče odborník, tak se dietuju podle sebe a Googlu. Učím se pít neslazený čaj a vodu. (Já vím, směšné.) Místo oblíbeného rohlíku s marmeládou svačím zeleninu se zeleninou. Ale není to tak zlé. 

Oslavili jsme Tři krále, v pátek u nás v kostele na mši a v sobotu s Michalem ve Sloupu na koncertě brněnského filharmonického sboru. Krásné to bylo.



Dnes tříkrálová sbírka. Nejdřív jsem si to chtěla vzít celé na sebe, protože Lujz je ten starosta a nemá čas, pak s těhotenstvím a nevolnostmi jsem si byla jistá, že letos to bude beze mě, ale nakonec jsem vzala Magdí a její dvě kamarádky a náš úsek jsme daly. Plácám se po rameni, protože to letos nebyla žádná pohoda, ale žiju! A snad se ta námaha promítne i při využívání vybraných peněz.
Ale holky to bavilo, skončily jsme u nás, daly jsme si teplý čaj (půlku cesty jsem poslouchala, že mají strašnou žízeň) a rozdělily si kořist. Každá si odnesla tašku čokolády a všichni byli spokojení. 






Já jsem ještě večer stihla upéct tříkrálovou bábovku, kterou nemůžu jíst, a tyto Vánoce bych tímto uzavřela. 
Nakonec byly moc pěkné. 
Díky za to.

pátek 30. prosince 2022

Na konci roku 2022

Letošní rok byl hlavně velmi překvapivý, v mnoha ohledech. A náročný. 

Hodně věcí se mi nepovedlo tak, jak jsem chtěla, hodně věcí jsem udělala špatně (ale za tím článkem o jubileu kostela pořád stojím, kdybych ho měla napsat jinak, tak ještě přitvrdím, a chování některých vzorných křesťanů k mé osobě mě v mém postoji jenom utvrzuje.)

Ani nevím, jestli jsem na něco z tohoto roku vyloženě hrdá. Spoustu věcí jsem zvládla, ale obvykle to bylo tak "na krev", že jsem měla nakonec radost snad jen z toho, že se to zvládlo a je to za mnou. 

Můj život potřeboval změnit, ale způsob, jakým se to stalo, jsem ještě nevstřebala, popravdě. A vůbec nevím, co bude dál. V lednu se vracím do práce, ale nevím, na jak dlouho. A vlastně ani nevím, jak dlouho pak budu doma a jestli se vůbec chci vracet do školy. Moje působení ve školství mi přestává dávat smysl. 

Ten článek na blogu zasekl i poslední zbytečky mých aktivit ve farnosti a já zase nevím, jestli mi to vadí. Farní časopis jsem psala víc než 15 let, tak asi stačilo. (V poslední době se stejně psaní scvrklo na korektury.) A vyřadili mě z lektorů, protože za chvilku to stejně nebudu zvládat. 

Takže letos bude změna. 
Žádné plány kromě  "porodit a nezbláznit se". 
Ale těším se. 
Těším se na miminko (i když ve skutečnosti si to pořád ještě neumím představit). Těším se, že budu žena v domácnosti. A třeba budu mít i sílu starat o zahradu. A třeba se pohne stavba do té fáze, že budu moct vybírat obklady nebo kuchyň (na to se taky těším.)

A třeba to bude fajn rok, prezidentské volby nevyhraje žádný kandidát se jménem na B, v zimě bude sníh a na jaře zelená tráva a v létě teplo a na podzim dost jablek. 

Tak ať se nám ten příští rok všem vydaří!

Zbytky sněhu a společná fotka s dětma. Haha.

Nová nelogicky široká lesní cesta. Zničila nejhezčí část lesa. 


Jedna z letošních ztrát: zbořili nám starý mlýn.  Fňuk.

úterý 27. prosince 2022

Jsou svátky

 Po drámatech let minulých letos vcelku v klidu,
pominu-li fakt, že se mi pár dní před Vánoci udělalo dobře a najednou jsem měla pocit, že ještě můžu všechno stihnout a pěkně jsem se před Štědrým dnem přetáhla. A nikdy  nevím, jestli mám být šťastná, že můj muž den před Štědrým dnem dodělá ty věci, co po něm chci celý rok, nebo být naštvaná, že zatímco já finišuju s úklidem, on míchá omítku a vrtá do zdi. Letos jsem asi byla ráda. 

Děti pomáhaly v rámci možností, Michal s Magdí nazdobili stromeček, takže je letos docela originální. Visí na něm i ozdoby ve tvaru lahví vína, jedna poblíž mrože, aby si mohl přihnout (a neptejte se, proč máme na stromečku mrože.)

Dodrželi jsme všechny tradice, měli jsme vánočku i koláče, bramborový salát v Markově režii, kapra a lososa, svíčky v ořechových skořápkách, holky šly na Štědrý den na dětskou mši, kluci na půlnoční, zpívali jsme u stromku Narodil se Kristus Pán a Magdí nám k tomu hrála na flétnu, dárků se mi zdálo moc a nejvíc toho dostal Michal, protože se konečně dočkal svého vlastního počítače, nečekal to a byl dost překvapený a zbytek Vánoc asi bude jenom hrát LOLko. A pak už se jenom jedlo, pilo, návštěvovalo a koukalo na pohádky. 
Venku obvyklé skorojarní slunečné počasí. 

Vytváření slavnostní atmosféry mě letos vyčerpávalo víc než jindy. Dávám to za vinu těhotenství, věku i prostředí. 
Ale zase mi bylo slíbeno, že příští rok už budou Vánoce v novém domě. 
Tak uvidíme. 










Konečně klid s čajem ve vánočním hrnku.



čtvrtek 22. prosince 2022

Vánoce na dohled

Nejsem si jistá, jestli můj letošní advent spadá do kategorie "pozor na to, co si přeješ, mohlo by se to splnit ", nebo "děkujeme ti Bože, že nám dáváš i to, oč se ani neodvažujeme prosit."

Jsem prostě celý prosinec doma. A teď už druhý týden bez dětí, které jenom ráno vypravím do školy (buzení, snídaně a svačiny prostě beze mě neproběhnou).
A vzhledem  k tomu, že i když je mi mnohem líp, stejně rekordy netrhám a co chvíli musím hodit nohy nahoru, jsem pár dnů před Vánocemi klidná a odpočinutá. Nevídáno.

Přípravy letos nehrotím.
Umýt okna jsem nezvládla, stejně furt mrzlo a byla mlha (na Štědrý den určitě vyleze slunko a mě bude rozčilovat, že se na ně dívám přes špinavé okno, ale co už. )
Péct cukroví mě baví, ale letos jsem udělala skoro od každého druhu půlku dávky - je to rychlejší, a každý rok zkoumám, jestli nám to vystačí a zatím to vždycky vystačilo. Jak to na ten tác nenarovnám, tak si pro ně nikdo nejde, a není nutné se přece pořád cpát, že. Jo, a kdyby ze mě chtěl mít někdo mindrák, nemusí, u nás se cukroví peče na chuť a vzhledově rozhodně není na soutěž. 
Já to dělám, aby mě to bavilo, a fakt se netrápím, že mám každý kousek jiný. Koneckonců, rustikální vzhled je v poslední době v módě. 

Výzdobu letos nemáme skoro žádnou. Světýlka jsme dali ven až v pondělí. No co, energie jsou drahé, aspoň šetříme. Ale mám vánoční hvězdu. Dokonce dvě! Na nic jiného není nálada. 

Zpívání na půlnoční jsem odpískala z pochopitelných důvodů, ale včera jsem byla na zkoušce se scholou, budeme zpívat na dětské mši. 
Zkouška to byla dosti odlišná od těch před koncertem. Hlavní heslo bylo "na pohodu" a bylo to fakt na pohodu, když jsme vybírali, co zvládneme a co se nám chce zpívat. No a já se svou rýmou, pecka, hlavně V půldoční hodidu aděl se zjevuje, radostdou dovidu pastýřůb zvěstuje.

Moje školní třída se tváří, že jim chybím (vraťte se, máme furt samou matiku), takže jsem se na ně byla podívat na besídce (vtipné to měli) a dnes jsem byla ve škole na otočku s dárečky, a to bylo poněkud divné. Asi jako návštěvy na táboře, jak vtipně odhadl můj muž. 

Venku obleva, jako každý rok. 
A doma všude nepořádek. V naší domácnosti platí zákon entropie spolehlivě: míra neuspořádanosti soustavy se neustále zvyšuje. Evidentně samovolně. 
Tak já to jdu zastavit, čili uklidit.

Pěkné svátky vám přeju. 

Obecní strom.


Linecké. Ostatní jsem nevyfotila.

Dárečky. 

Svíčka a čokoládky. 

Moc dárečků.






čtvrtek 15. prosince 2022

Čtyřicet dva

 Fajn, tak se přiznávám: vždycky pro mě byl věk jen číslo, ale se čtyřicítkou se to změnilo. Obecně nemám čtyřky ráda a ohledně věku mi přijde obzvlášt pichlavá. Tak ale zvykám si. ( I když, podle teorie, že narozeniny, které se neoslaví, se nepočítají, a vzhledem k tomu, že jsem prohlásila, že čtyřicítku oslavím až v novém domě, budu vlastně mít ještě pár let třicet devět.)

Narozeniny letos opět slavím ve velkém stylu: ráno pěkně na lačno na kontrolní odběr krve kvůli hladině glukózy, myslím, že těhotenská cukrovka bude jasná, už se seznamuju s dietkou. 

Kontrola u doktorky kvůli drobným, ovšem přetrvávajícím komplikacím. Nakonec je tím nejlepším narozeninovým dárkem ujištění, že je všechno v pořádku. 

Vánoční nákupy, čili výběr stromku a nákup jídla, které do Vánoc určitě nevydrží. Doma přání od mých nejmilejších: říkala jsem si, že letos jsem obzvlášt tragická, když nemůžu dostat ani obligátní čokoládu a víno, ale pozor: dostala jsem od muže nealkoholické víno! A místo čokolády grep, který miluju, na rozdíl od zbytku rodiny.

Večer mi děcka pomohla s těstem, Vánoce bez cukroví by u nás nemohly být (ovšem já bez cukroví zřejmě budu muset.) 

Nedělám si žádné narozeninové rekapitulace, kde jsem a kde jsem chtěla být. Těhotenství mi všechny moje představy úplně překopalo. Tak se i nadále nechávám od života překvapit. Koneckonců, jsme všichni zdraví, venku máme sníh a doma teplo. 
Co víc bych si mohla přát?




Fotky ze zdravotní vycházky. Krásná zima u nás. 


úterý 13. prosince 2022

Vystrčit nos z domu

 Tak už jsem se odvážila, po týdnu polehávání.

Minulou středu měla ve škole koncert ZUŠ. 
Marek teda s trubkou skončil, Michal pokračuje - dá-li se to vůbec tak říct. Kombinace učitel "co to má těžce na háku" a žák "co to má ještě víc na háku " - to nemůže dopadnout dobře, jak je vám jasné. 
Dostali jsme se do fáze, kdy Michal chodí na výuku dvakrát v týdnu, a přesto odehrál snad polovinu lekcí, co letos Magdí. Když už není nemocný, učitel jde hrát na pohřeb nebo někam nutně jede nebo si Michal doma zapomene trubku. Takže když v pátek před koncertem prohlásil náš doktor, že má Michal těžkou virózu a má být aspoň týden doma, Michal zajásal, že na koncertě nebude.
Jenom připomínám, že ho nikdo nenutil hrát, chtěl sám, to já mu pořád říkám, že mu to nebudu platit, když netrénuje a k ničemu to není. Až teď uznal, že asi skončí. 
Nicméně, žesťový soubor byl strašný i bez něj. Asi to není jenom o těch líných děckách.

Ovšem z Magdí jsme se nadýmali pýchou. Hrála sólo skladbu s klavírem, písničky s flétnovým souborem a zpívala se sborem a pěkné to bylo. 

Fotky na úrovni jako vždy. 

Ke všemu jsme totiž seděli vzadu.



Jedna sborová od Hanky. 

V pátek jsem sebrala sílu a vyrazila k nám na nákup. Potřebovala jsem na poštu, do řeznictví a do Jednoty a co myslíte: pošta zavřená, řeznictví zavřené. Aspoň že jsem měla kde koupit rohlíky. 

No ale v neděli jsem se hecla: jednak jsem zvládla dojít na mši, ale odpoledne jsme vzali všechny děti a vyrazili do Olomouce na trhy (a pro troubu ke kamnům na stavbu). 



Jedna rodinná. Taková vzácnost. 


Zjistila jsem, že jsem z vánočních trhů vyrostla podobně jako z kolotočů. Jasně, nazdobené město super, akorát v dnešní době musím myslet na to, kolik to stojí a jestli to musí být. Davy lidí mi vadí, a to musím uznat, že jich ještě nebylo tolik.
Dali jsme si dětský punč a nebyl dobrý. Aspoň že zboží ve stáncích bylo vcelku pěkné. Koupili jsme si skleněné vánoční ozdoby do sbírky - lišku (Magdí), kostelík (dospěláci) a lahvinku vína (Michal. A druhou vzal paní učitelce.)

A v Šantovce jsme sehnali i čepice pro Michala a Magdí, dárečky pro Markovu holku a Magdinu kamarádku a chlapci si v knihkupectví vybrali knížky pod stromeček. 


To u nás teď jede. Anime seriály a Manga komiks, co se čte pozpátku. Fakt. Na první stránce je napsáno: pozor, tohle je konec knihy. Musela jsem si k tomu přihodit nového Halíka, abych to trochu vyvážila. Nadělím si ho k narozeninám. 

A koupili jsme i troubu ke kamnům a vánoční hvězdu a já jsem to všechno zvládla. Tak jsem doma prohlásila, že už jsem dobrá a že bych měla být zodpovědná a jít do práce. A můj muž se na mě divně podíval a pak mi řekl, že bych měla být zodpovědná a zůstat pěkně doma. 
No, asi má pravdu.