Loni byl prázdný podzim nudný.
Letos je akční zase až moc.
V pondělí školní drakiáda v rámci tělocviku.
Družina a starší kluci, které mám na tělocvik.
Takže tělocvik přehozený z úterý.
V úterý totiž rychlý úprk domů, hodit se do gala a se školou do divadla.
Vzala jsem i Magdí a byla nadšená.
Já taky.
Mamma Mia! v Městském divadle v Brně skvělá.
Hlavně když jako já milujete písničky od Abby.
Trochu jsem se bála té češtiny, ale dobrý.
A ani roušky nebyly problém, protože je nikdo neměl.
Ve středu odpoledne s klukama rychlý trénink stolního tenisu,
protože ve čtvrtek účast na okresním kole v pin-pongu.
To, že nakonec pojedeme, jsem vymyslela v pondělí.
Dobrý to bylo, jeli jsme se jen zúčastnit, ale druhé místo ve skupině super.
(Ehm, ze tří. To není ovšem důležité.)
Pátek už totální únava. Ale stejně víkendový úklid a dětská mše. Modlitby matek naopak začínám počítat k relaxu.
Sobota práce na zahradě, už zase, čtyři pračky prádla, už zase, aspoň že počasí vyšlo a krásně mi to uschlo.
Marek od čtvrtka nemocný. Už zase.
Aby toho nebylo málo, prožila jsem dva duševní otřesy: jeden příjemný, po vyhlášení výsledků voleb (už nebudou! Komunisti už ve sněmovně nebudou!!!) a druhý nepříjemný, po konfliktu s nejdůležitější osobou naší farnosti (ne, není to farář), když jsem si dovolila kritizovat teologickou správnost komentáře k obětnímu průvodu o misijní neděli (která je ve skutečnosti až příští týden, ale u nás byla minulý týden, neptej se.)
(Dobře, v záplavě emocí jsem ji taky nařkla z rouhání, asi ji to moc nepotěšilo. Tak sorry jako.)
A pak prý jestli pojedeme dnes na výlet.
Děkuju, dám si kafe a čokoládový dort, co jsem si upekla, a nohy nahoru.
Aspoň jednou za týden.
