sobota 30. října 2021

Co nového na stavbě

 Chtělo by se říct NIC.
Ale to samozřejmě není úplně pravda. 
Ono to tak jenom vypadá. 

Takže: máme hotové přípojky. Voda, plyn, elektrika, všechno konečně v zemi.
A zahrnuté. 

Celé léto se kopala dešťová kanalizace. 
Myslím, že nikdo jiný nedělá pitomou dešťovku tak poctivě a tak dlouho a nemá ji tak dokonalou. Ale my jo.

Máme první vrstvu podlahového betonu. 
Dobrý, už chybí jenom tři nebo co.
Máme náznak příček v patře, takže si děti už plánují pokojíčky. 
Máme atiku na střeše garáže.

Největší radost mám z toho, že na pozemku proběhl přesun materiálu a konečně se uvolnila předzahrádka. 
A já tam už zasadila první kytičky a ty dva keříky z terasy. A přes zimu si to celé naplánuju a na jaře celé zasázím a na to se fakt těším. 

A taky na to, až se nainstalují garážová vrata, přestěhuje se tam binec ze stavební budky a ta se odveze pryč. Ale to bude až někdy... 

Kanál... 

Kanál...

Beton v garáži. 

Zátiší s míchačkou. 

Předzahrádka. Michal představuje strom. Okrasná jabloň to bude. 

Beton v technických místnostech. 

Atika. 

Zalivani betonu. 

Jednou zde budou vrata. 
 

Magdí na schodech. 

Dětská práce. 

Muškáty na oknech, můžem se stěhovat. 

Muž v akci. Prý se stane zedníkem, že mu to už jde. 

Všichni tím obecním pruhem končí, já zde začala. 

Mochna a ptačí zob. Protože já se na hnusnou zelenou plachtu dívat nebudu. Za pár let snad. 


pátek 29. října 2021

Podzimní prázdniny

 Potřebovala jsem je jako sůl a čekala na ně jako na smilování. Jako obvykle jsem totiž říjen přeplánovala, ve škole tisíc akcí, doma furt někdo (tvářící se jako nemocný, ale myslím si o tom svoje, že, vy simulující puberťáci?), k tomu zahrádka, sem tam něco na stavbě... Prostě únava maximální.
Ještě v úterý jsme ve škole zakončili okrskem ve florbalu, aspoň že jeden tým se omluvil a my byli už v půl jedenácté u konce (s jednou mírnou a jednou totální prohrou, bylo mi chlapců líto, sorry jako, fakt nejsem tělocvikář, jenom jsem nucena to předstírat. Rozhodčí pískal a ukazoval něco, co jsem absolutně nechápala. Tak ráda bych řvala "zaklekni si, hlídej si ho za sebou, lajna!" - ale určitě bych netrefila ten pravý okamžik.)

Tři volné dny tedy využívám na vzpamatování se, odpočinek a dodělání domácích restů. 
Uklidila jsem kytky z terasy, vyprala povlečení ze všech postelí, nakrouhala a našlapala zelí do hrnce a umotala dušičkové věnce. 

Venku jsou nádherné slunečné dny, barevnost podzimu na vrcholu. Já ovšem nejsem schopná ani dojít do lesa.
Nevadí. Dám si víno a půjdu spát v devět. 
Ideální prázdniny. 




Tohle je břečťanové srdce. Uložím si je zde na příště. 

A věnec babičce. 

A ještě jeden. 

Tvoření na terase. Paráda. 






pondělí 25. října 2021

Zahradní sezóna uzavřena

 Vždycky mám největší stres ze správného načasování: nesklidit moc brzy, ale taky ne moc pozdě.
Krásné teplé září mi pomohlo s rajčaty, většina dozrála, něco málo ještě dozrává v prádelně.
Mrkev i petržel taky dobrá. A cuketu jsem si dala ještě před dvěma týdny.
Letos se mi povedlo vypěstovat solidní pórek, naopak celer jsem měla vcelku mizerný. Příště ho nesmím hned na jaře nechat zarůst salátem. 
A víc hnojit a zalívat. 
S rytím hodně pomohli kluci. 
A od soboty máme hotovo. 
Pánbůh zaplať za ty dary. 

To byl ještě čas bosých nohou. 

A tohle bylo předtím, než všechno spálil mráz. 

Tahle jiřinka vykvetla pozdě, protože ji na jaře žral slimák. Ale našla jsem ho, zavraždila a jiřinku zachránila. 

Jablka letos zase luxusní. 


I tahle, pod domem. Vedle roste ořech, který měl letos první tři ořechy. 

Sousedovic zeď. 

Pracanti. 

Vykvetly a nezmrzly. Zatím. 

Na naší zdi. 

neděle 17. října 2021

Mišmaš posledních dní

 Loni byl prázdný podzim nudný.
Letos je akční zase až moc.
 
V pondělí školní drakiáda v rámci tělocviku.
Družina a starší kluci, které mám na tělocvik. 
Takže tělocvik přehozený z úterý.
 






V úterý  totiž rychlý úprk domů, hodit se do gala a se školou do divadla.
Vzala jsem i Magdí a byla nadšená.
Já taky.
Mamma Mia! v Městském divadle v Brně skvělá.
Hlavně když jako já milujete písničky od Abby. 
Trochu jsem se bála té češtiny, ale dobrý. 
A ani roušky nebyly problém, protože je nikdo neměl. 




 
Ve středu odpoledne s klukama rychlý trénink stolního tenisu,
protože ve čtvrtek účast na okresním kole v pin-pongu.
To, že nakonec pojedeme, jsem vymyslela v pondělí. 
 Dobrý to bylo, jeli jsme se jen zúčastnit, ale druhé místo ve skupině super.
(Ehm, ze tří. To není ovšem důležité.)

Pátek už totální únava. Ale stejně víkendový úklid a dětská mše. Modlitby matek naopak začínám počítat k relaxu. 

Sobota práce na zahradě, už zase, čtyři pračky prádla, už zase, aspoň že počasí vyšlo a krásně mi to uschlo. 
Marek od čtvrtka nemocný. Už zase. 

Aby toho nebylo málo, prožila jsem dva duševní otřesy: jeden příjemný, po vyhlášení výsledků voleb (už nebudou! Komunisti už ve sněmovně nebudou!!!) a druhý nepříjemný, po konfliktu s nejdůležitější osobou naší farnosti (ne, není to farář), když jsem si dovolila kritizovat teologickou správnost komentáře k obětnímu průvodu o misijní neděli (která je ve skutečnosti až příští týden, ale u nás byla minulý týden, neptej se.) 
(Dobře, v záplavě emocí jsem ji taky nařkla z rouhání, asi ji to moc nepotěšilo. Tak sorry jako.) 

A pak prý jestli pojedeme dnes na výlet. 
Děkuju, dám si kafe a čokoládový dort, co jsem si upekla, a nohy nahoru. 
Aspoň jednou za týden. 

pátek 8. října 2021

Říjen

 Září za námi.
Konečně jsem snad dohnala všechny školní resty a probrala první nudné kapitoly, naučila jsem se letošní rozvrh a zvykla sebe i děcka na kroužek a náboženství.
(A zrovna dnes přišla ředitelka s tím, že počet nakažených roste a ať se připravíme na to, že možná nějakou třídu zavřou.)

Zahrádka ve sklizni.
Karotka i petržel v písku, v soli i v mrazáku. 
Rajčata záhadně nechytla plíseň, většinu jsme snědli, jedna krabice dozrává v prádelně. 
Kytky kvetou jak šílené, nikdo jim asi neřekl, že už je říjen. 

Venku pořád krásně. 
Užívám si to. 
Každý pátek, když nic není a přijedu domů brzo, tak si říkám, že rychle uklidím. Místo toho už zase sedím s kávou v křesle na terase a nedělám nic. Vlastně dělám, nabíjím se solární energií. To je taky důležité, že?

Dnes volby. Obávám se, že Babiš to má zase v kapse. Když i moje kolegyně, vysokoškolsky vzdělané osoby, nechodí volit, protože "tam není z čeho vybírat a piráty teda volit nebudu a Fialu taky ne." Dnes ve sborovně při vtípku o Zemanově diagnóze "delirium tremens" nás ředitelka napomenula, že máme být apolitičtí. Sorry, to já fakt nejsem. Nebo jinak, netvrdím, že nějaká strana je lepší nebo horší, akorát se vyhrazuju vůči lhářům, zlodějům a jednomu protivnému zlému dědkovi, který umí akorát poklonkovat Rusku a Číně. A bavím se s děckama o politice. Klidně v chemii. Myslím, že je to důležitější než umět zapsat iontové rovnice elektrolýzy.

Taky mám výročí blogu. Deset let!
Asi zase upeču dort s červenou řepou. 
Na oslavu. 
Pokud se mi teda povede zvednout se z křesla a jít něco dělat. 


Zahrádka v říjnovém slunci. 



Letos jsem měla docela pěkné muškáty. 


Tu nejkrásnější jiřinku ožrali slimáci, tak kvete až teď. 

Ostálky.

Krásenky. 

Nejkrásnější barvy.