pátek 30. května 2025

Dva roky

Její první- a dlouhou dobu jediné- slovo bylo "bá" - jako "bác", když něco spadne. 
Ze zvuků zvířátek máme "a" jako "haf", "čiči", "brrrrm" jako "brum" a nepřepsatelný výraz pro slepice, potažmo všechny další ptáky. 
A evergreen je "táta, táta". Máma nic.

O co míň mluví, o to je zdatnější pohybově. Běhá, všude vyleze, všechno přeleze, umí kotoul! A umí se vysmrkat. Dovednost největší. 

Všechno sní, všechno jí chutná. Miluje ovoce i zeleninu, nejvíc ze všeho banány a hrozny. 

K narozeninám dostala dort od Miladky, zpívajícího plyšového drozda, kterého se bojí, hrací knížku,  dětskou jídelní sadu, kterou její sourozenci dostali už v roce, rostoucí židličku z druhé ruky a kuchyňku z Ikea. Ze všeho měla radost. A my máme radost z ní, každý den.

Všecko nejlepší Miriam!








středa 28. května 2025

Porodní příběh Miriam

 Rozhodla jsem se sepsat svoje porodní příběhy, než je zapomenu, dám to dětem k narozeninám, takže začnu od Miriam.

Byl mi nabízen porod sekcí, čili císařský řez, a to jsem odmítla. Potom, co jsem ho absolvovala s Magdí, jsem to odmítla opakovat, a vážně nechápu, jak tomu někdo může říkat bezbolestný porod. 

Jelikož jsem stará matka, měli o mě strach, a vzhledem k tomu, že jsem měla zároveň těhotenskou cukrovku (doktor na příjmu v porodnici: "Vy máte těhotenskou cukrovku a ranní glykémii 4,6?" (Norma pro zdravého je 5,5). A já: "No víte, teď už totiž žádnou dietu nedržím.") a taky že byl předpoklad, že Miriam bude velká, rozhodla moje doktorka, že když nestihnu porodit do termínu, půjdu v pondělí na vyvolání.

Všechny biomatky vyvolání zásadně odmítají, ale když nejste doktor a máte na starosti kromě sebe i mrně, hádejte se, že žádné vyvolání nechcete! Zkoušela jsem to Miriam vysvětlit, že se chce narodit přirozeně, ale nezabralo to. Vždycky večer jsem cítila stahy, tak jsem upozornila Michala, že možná v noci pojedeme, a místo toho jsem spala a nic. Ale v sousední dědině rozkopali hlavní silnici kvůli kanalizaci a já jsem se bála, že třeba čtvrté dítě porodím rychle a bude to kvůli objížďce někde v zatáčce, takže nakonec ten vyvolávaný porod měl aj výhody. 

Prostě jsme v pondělí ráno vstali, vypravili děti do školy, rozloučili se (Magdí: "Mami, bude to znít divně, ale užij si porod!") a v klidu jeli. 

V porodnici jsme obsadili stejný porodní pokoj jak s klukama, akorát měli jinou televizi. A já se ujistila, že fakt neumím rodit rychle. Postupně mi nacpali všechno, co vyvolává a pak urychluje porod: jednu tabletu, druhou, oxytocyn... čas se vlekl, porod se nerozbíhal, Michal seděl v křesle a hleděl do mobilu, venku svítilo slunko a zpívali ptáčci a porodní asistentka furt jenom chodila a krčila rameny, že nic. Pak se přešlo na alternativní metody, horká sprcha, skákání na gymnastickém míči a pak mi řekla, ať si lehnu na bok, strčila mi mezi kolena overball a že půjde za chvíli napustit vanu. A už nešla nikam. Po půl hodině fakt silných a sakra bolestivých kontrakcí, během kterých jsem se proklínala, proč jsem kurňa jako nešla na ten císař? přišla, koukla a zahlásila "jé, tak já jdu pro paní doktorku, to už bude rychlé!" A bylo. Ještě jsme si užili zásadní debatu, v jaké poloze chci rodit, kterou rozsekl můj muž slovy "ale podívejte se na ni, ona není schopná to rozhodnout (nebyla jsem, měl pravdu), asistentka řekla "na boku" (já dva týdny předtím při rozhovoru s kamarádkou "A jak jsi rodila?" "Matýska jsem rodila na boku" "Cože? Na boku? A to jde?") a pak už to bylo šup šup a Miriamka byla venku. Drželi ji za nožičky hlavou dolů jak netopýrka a ona na mě zírala těma svýma obrovskýma očima a kroutila pusinkou. A neplakala, až ji sestra musela štípnout nebo co. Já z toho neplakání nebyla vůbec ve stresu, protože jsem ji viděla, jak na mě kouká a dýchá. A kroutí pusou.

Pak přišla chvíle, které asi budu litovat celý život, prohlásili: "Jé, to jste ji porodila strašně rychle, projela porodními cestami jak tobogánem, je podchlazená, musí se zahřát" a odnesli mi ji. Chtělo se mi křičet "Hej, vraťte mi ji, já ji chci na tělo! Odmítla jsem sekci hlavně kvůli bondingu a vy mi ji vezmete!" No a zase, hádejte se s doktory, když vám tvrdí, že má dítě nízkou saturaci a fakt potřebuje do inkubátoru! (Kdybych ještě někdy rodila, beru si s sebou někoho, kdo se bude hádat za mě.)

Tak jsem se teda zatím nechala dát do pořádku, dostala jsem večeři, osprchovala se a pak jsme se na ni šli podívat. Spokojeně si v tom inkubátoru spinkala a nevypadala, že jí bonding chyběl. Zato mě to mrzelo ještě hodně dlouho. Vynahrazovala jsem si to následujícími dvěma intenzivními roky kojení a společného spaní.

Takové to mělo maličké nožičky!


sobota 24. května 2025

Farnosti bez hranic

 Shodou okolností jsem byla u toho, když se před lety připravoval první ročník. Akce pro mládež z našeho děkanátu, trochu soutěží, trochu sportu, trochu znalostí, hodně legrace, příležitost pro puberťáky- potkat se, poznat se a zjistit, že nejsem poslední katolický puberťák na světě. 

Na prvním ročníku byla i naše farnost, skončili poslední, byli z toho dost otrávení a víckrát už se nezúčastnili. 

Ale letos! Nový farář odmítá přijmout myšlenku, že "mládež prostě nemáme" a velmi vytrvale se snažil poskládat soutěžní tým. Prej deset až dvacet mladých mezi dvanácti a osmnácti roky. A náš Marek "rozhodně nejedu". Nakonec se splašilo pět lidí z naší druhé farnosti, Marek se vzdal, Šárka přinutila svoje děti, farář udělal nábor v náboženství a já přidala neteře z třetí farnosti a po odpadu slabších kusů a přidání Markét jsme měli náš Dream Team o počtu dvanácti lidí. Hurá sláva.

Sešli jsme se všichni na farní opékačce na začátku května, abysme si vyjasnili, že většině lidí se nikam nechce, nikdo neví, co od toho čekat a fakt už není prostor a čas nějak se připravovat. Ale Verča G. se projevila jako dokonalý vedoucí. Já dostala funkci garanta, tak jsem objednala trička v určené barvě (žlutá), Verča je potiskla, moje děcka (čti "já") jsme udělali předepsanou prezentaci na "svědka víry z našeho okolí", Iveta ušila vlajku a dnes ráno jsme se s další stovkou mladých katolíků sešli v Kunštátu v kostele. 

Po mši jsme měli prezentovat, no trochu šok, ostatní to pojali spíš v legraci (tu kostel, tu rodný dům, tu fara a naším svědkem víry je holub, neboť bydlí ve věži a je tudíž nejčastějším návštěvníkem kostela) a my s takovou seriózní prezentací o Jiří Maria Veselém, který třikrát málem umřel a zázrakem se uzdravil. Ale dobrý. Verča na poslední chvíli vymyslela i krutý pokřik, tak to ani nevypadalo, že se tým poprvé sešel až na místě.

Na oběd bylo místo guláše grilované kuře s chlebem a pak už se šlo soutěžit. Osm týmů osmi barev. Jelikož bylo téma skoro mučednické, za výhru se dostávala "krev", která se lila do připravených dóz, hustý prostě. Skvělý nápad. 

A naši teda jeli. První soutěž - druzí. Pak to neklaplo, ale další soutěž výhra, pak zase druhé místo, a znova první, dóza se plnila, holky i kluci běhali, skládali, obvazovali, nosili, šroubovali chůdy poslepu, přepočítávali porce guláše, hráli Kimovu hru a pak stříleli z praku, to byl zásadní zádrhel, tak se zdálo, že přijdou o náskok a ztratí první místo. Ale nakonec to cinklo! Samozřejmě si z nás dělali legraci "štěstí začátečníka" - no ale jako byl to super pocit, přebírat putovní pohár.

Tak díky, byli jste prostě nejlepší!










čtvrtek 15. května 2025

Řekli o zahradě

 Karel Čapek: "Zahrada se nejlépe zakládá tak, že se na to vezme zahradník."
Já: "Na zahradníka nemám a proč dávat peníze za něco takového, vždyť jsem na zahradě prakticky vyrostla, to zvládnu sama."

Ferdinand Lefler, oceňovaný zahradní architekt: "Zahrada se zakládá jednou a pořádně."
Já: "Ještě tak třistakrát to přesadím a bude to vypadat dobře."

Zahradní architekti: "Do záhonu vysadíme rostliny koupené v zahradnictví."
Já: "Dám tam to, co se mi nevleze na naši zahrádku, co mi tam zavazí, co se mi moc rozrostlo, co mi dají sousedi, co vykopnu v zarostlých zahradách domů na prodej a co se mi povede vypěstovat ze semínek. A někdy to, na co natrefím ve výprodeji."

Normální lidi: "Nechci na zahradu moc kytek, kdo by se o to staral."
Já: "Víc je víc, kytek není nikdy dost, a sem se ještě vejde pár tulipánů a v létě cinie."

Tahle bledule je příklad záchrany od prodaného domu.

Talovíny jsem vykopala v obecním mlází.

Čemeřici jsem si koupila k narozeninám dva roky zpátky. 

Pokračuju, pokračuju. Zvolna, ale přece. Obrubníky provizorní. 

Jaro. Cibuloviny, zbytek teprve raší.

Kamzičník od nebožky Karly.


Tulipány na novém záhoně po rozkvětu...

... a o týden později. 

K
Příklad výprodeje v Obi.

Ten bordó tulipán je tam omylem. Ale líbí se mi tam.

Tyhle narcisy se rozrostly z jarní dekorace. 

Levandule se rozmnožily na zahrádce a tulipány jsou dávný nákup v Lidlu.

A chodníček je novinka.

pondělí 12. května 2025

Postřehy posledních dní

 Studený máj, v stodole ráj. Ale já chci teplo. Aspoň těch 15 stupňů, prosím, tam se u nás teploměr poslední dny vyšplhá jen občas. 

Nechám se vyšetřit, jestli ve skutečnosti nejsem na solární pohon. Jak se zatáhne, ploužím se od ničeho k ničemu a nic nezvládám.

V plavání jsme absolvovali natáčení videa na památku. Zatímco jiné holčičky si pořídily nové plavky,  naše si pořídila šrám na nose a pak ještě ekzém na puse. Hlavně nezapadnout v davu. 

Byla jsem na koncertě pěveckých sborů ZUŠ, kde zpívá Magdalenka. To je tak fajn, když vaše dítě baví to, co vás. To je tak fajn, moci nechat batole chlapům a ten koncert si jen tak užít. 

Snad jsme úspěšně ukončili aktuální seriál virových a bakteriálních chorob našich dětí. A že měl dílů! Víc, než bych chtěla.

Ke svátku matek jsem dostala nákup v zahradnictví. Kdyby nás nelimitoval prostor v autě, odvezu si i strom. Ale nebojte, časem. 

Měli i kytky, co znám z časopisů a jinde je nemají. 

Na koncertě pěveckých sborů flétnová vsuvka, když byla na flétnový koncert nemocná. 

K svátku matek i kávička a dortíček. A edice "najdi batole".





čtvrtek 1. května 2025

Jarní radosti

Furt venku. I se školou, kde jsem konečně zažila klidovější režim: půlka druhého stupně vycestovala do Anglie a hlavně, odpadnou mi dva čtvrtky! Krása.

Náš nejstarší taky odjel s gymplem do Anglie. Nejdřív chtěl, pak už zas nechtěl, nakonec jsme ho s drahým museli nutit!!! (My jsme tam chtěli a nebylo na to, takže ty prostě POJEDEŠ!!!) Pak teda zjistil, že jede většina třídy, tak už se tolik nebránil. Příprava probíhala tak punkově, jak bylo možné: pas zařízený mezi posledními (je čas),  batoh na cestu koupený pět dní před odjezdem (je čas), peníze vyměněné 12 hodin před odjezdem (aspoň byly čerstvé.) Zprávy z cesty jako obvykle téměř žádné, ještěže škola sdílí na Instáči aspoň fotky od spolužáků, občas si ho někde najdem. 

Mladší mohl jet taky se svým gymplem do Anglie, ale nechtěl (chápete to?) a nestihli jsme ho přesvědčit. Zato je pořád na nějakých jednodenních exkurzích, tu v Rakousku, tu v Polsku. 

Asi abych to vyvážila, já sedím doma na zadku. Totiž spíš se na zahradě hrabu v hlíně. Akorát v neděli jsem nechala doma spící batole a nemocné dítě č. 3 a na kole jsem se vydala do Bukové na oslavu Božího milosrdenství. Letos už to nebyla žádná tajňačka jako loni, ale pěkně oficiálně i s farářem a na závěr s agapé! Bylo to príma navzdory tomu, že jsem se málo oblíkla a byla mi docela zima, hlavně na tom kole.

Čarodějnice jsme letos nepálili, jenom jsme zajeli do L. a opekli jsme si u Miladky a Honzy špekáčky. Mirouš vydržela řádit do desíti. A první máj, svátek práce, jsme tradičně oslavili prací. 

Vítej, můj nejoblíbenější měsíci!


Z kapličky i s paní kytaristkou.


První letošní poplavecká zmrzlina. 

A na zahradě hlavně zalíváme.