Nejsem dovolenkový typ

 Máme tu léto a všichni cestují, ideálně k moři nebo do vysokých hor, akorát my nic. Důvodů je víc, drahý taky není dovolenkový typ, jako děti jsme s rodiči nikam moc nejezdili, takže to nemáme naučené, žijeme na dědině vesnickým způsobem života (tím chci říct, že je u nás vždycky dost práce, zahrada, dřevo na zimu, barák). 

Ne, že by nebyla doba, kdy jsem milovala cestování: jakákoliv příležitost opustit dům na víc dní byla vítaná, těšila jsem se a užívala si balení, jízdu a hlavně nová místa.

Kdy se to změnilo? Samozřejmě s dětmi a s  "povýšením" do funkce paní domácí, čili po mamčině smrti. Pamatuju si ten zlomový pobyt úplně přesně: z plánovaného super týdenního pobytu s farářem a rodinami byl najednou třídenní, vlastně dvoudenní výjezd, na který jsme jeli přímo z pouti v L. Kromě nás s kluky ve věku 3 a 5 rodina s dětmi 8 a 11. Farář nějak zapomněl říct, že program máme vymyslet my. Bydleli jsme na faře, kde jsem vařila a pak ji po nás musela uklidit. Na akci jsem musela nabalit "kostelové" oblečení na pouť, věci na kolo, k vodě a náhradní oblečení a náhradní oblečení za náhradní oblečení. A za ty tři dny mi doma přezrály maliny, okurky a skoro zvadly kytky na terase, protože hlavní sezóna. Hlavní účel dovolené by měl být odpočinek, ne? Já z těch tří dní (a chystání před tím a doháněním práce potom) byla tak unavená, že jsem se rozhodla: jenom takový pobyt, který mi dodá víc energie, než jsem do něho vložila.

To hlavně znamená, že když máte zahradu, nemůžete v létě odjet na víc jak čtyři dny. Zároveň si naprosto neužiju nějaký odpočinek, když vím, že mám doma práci, kterou musím udělat po návratu. Drahý říká, že jsem nemocná a že mi není pomoci. No tak asi jo. Anebo jsem si prostě vyzkoušela, co je pro mě jednodušší. 

Posledním důkazem byla naše letošní "dovolená." Nejdřív nachystat dům a zahradu na odjezd - uklidit, uvařit dědovi na tři dny, zalít, otrhat a zpracovat to nejnutnější. Pak sbalit - sebe, Miri, jídlo pro všechny, lékárničku pro všechny a podobně. Po příjezdu na chalupu uvařit večeři. Další den všem nachystat svačiny. A pak si přečtu podmínky ubytování: po skončení pobytu ukliďte. Sundejte povlečení (o.k, není problém), ukliďte kuchyň, hlavně lednici a myčku (jasný, chápu), vyluxujte, umyjte podlahy, wc a koupelnu! Pokud to neuděláte, uklidíme za vás za 1500,-! Tý jo, co to je? Na faře jsme si museli uklidit, protože se platilo 100,- za osobu, ale tady? Drahý na mě: hele, v hodnocení píšou, že týpek je v pohodě,  neřeš to.  Ha! Za 1500,-? Samozřejmě jsem všechno uklidila a ještě se stresovala.

A "nejlepší" na celém pobytu byly noci. Poslední roky mám problémy se spánkem i doma. A spaní jinde katastrofa. Tady byly malé postele, měkké matrace a moc velké polštáře. A horko. První noc jsem se budila každou hodinu a druhou pro jistotu nespala vůbec. Usnula jsem v půl čtvrté. A v půl sedmé už byla vzhůru. 

Takže souhrn: dovolená znamená odjet z domu, abych mohla jinde vařit a uklízet a nespat. A při vaření nemám svoje oblíbené pomůcky ani zeleninu na zahrádce. No tak asi děkuju. Ano, vím, taky bysme mohli jet někam na all inclusive. To asi nejsem ochotná platit - za šest lidí! A pak taky pro mě workoholika je představa dní, kdy se plácám mezi pláží a bazénem trochu hororová. 

Takže díky, tohle nepotřebuju. Já si ráno doma udělám svoji oblíbenou snídani, sednu si s ní na terasu, pak se projdu po zahradě, zaliju, co je potřeba. Na oběd si udělám, na co mám chuť a co zrovna dozrálo. Odpoledne si dám siestu s kávou na houpačce pod vrbou nebo ve stínu na lavičce. Když se mi chce, jedeme k vodě nebo na kolo nebo na výlet. Mezitím udělám nějakou práci, v klidu. Večer se klidně dívám na hvězdy nebo si jdu dřív lehnout do vlastní postele, kde mám ideální matraci a polštář a přikrývku. A zajímá mě, proč s tímto přístupem jsem divná, a lidi, co jedou mnoho hodin autem, aby se váleli u moře mezi hromadou dalších lidí, jsou normální. 

Já prostě nejsem dovolenkový typ. 

Kam bych jezdila, když je u nás tak krásně. 

Řekli o zahradě

 Karel Čapek: "Zahrada se nejlépe zakládá tak, že se na to vezme zahradník."

Já: "Na zahradníka nemám a proč dávat peníze za něco takového, vždyť jsem na zahradě prakticky vyrostla, to zvládnu sama."

Ferdinand Lefler, oceňovaný zahradní architekt: "Zahrada se zakládá jednou a pořádně."

Já: "Ještě tak třistakrát to přesadím a bude to vypadat dobře."

Zahradní architekti: "Do záhonu vysadíme rostliny koupené v zahradnictví."

Já: "Dám tam to, co se mi nevleze na naši zahrádku, co mi tam zavazí, co se mi moc rozrostlo, co mi dají sousedi, co vykopnu v zarostlých zahradách domů na prodej a co se mi povede vypěstovat ze semínek. A někdy to, na co natrefím ve výprodeji."

Normální lidi: "Nechci na zahradu moc kytek, kdo by se o to staral."

Já: "Víc je víc, kytek není nikdy dost, a sem se ještě vejde pár tulipánů a v létě cinie."

Tahle bledule je příklad záchrany od prodaného domu.

Talovíny jsem vykopala v obecním mlází.

Čemeřici jsem si koupila k narozeninám dva roky zpátky. 

Pokračuju, pokračuju. Zvolna, ale přece. Obrubníky provizorní. 

Jaro. Cibuloviny, zbytek teprve raší.

Kamzičník od nebožky Karly.

Tulipány na novém záhoně po rozkvětu...

... a o týden později. 

K

Příklad výprodeje v Obi.

Ten bordó tulipán je tam omylem. Ale líbí se mi tam.

Tyhle narcisy se rozrostly z jarní dekorace. 

Levandule se rozmnožily na zahrádce a tulipány jsou dávný nákup v Lidlu.

A chodníček je novinka.

Vysvětlení

No jo, Jana si zase zablokovala blog! Respektive stáhla dva kontroverzní příspěvky. Stejně si je přečetlo víc lidí, než jsem chtěla. 

Vracím se k psaní o zahrádce, dětech, škole a kytičkách. O tomhle hlavně je můj blog, i když to někteří vidí jinak. A píšu hlavně pro sebe, pro svoje známé a kamarády, kteří jsou daleko, ale dění u nás je zajímá, a pak pro komunitu lidí, kteří mají podobné zájmy a baví je můj styl psaní a rádi sem chodí, i když se osobně vůbec neznáme.

Vždycky po takovém nějakém výpadu přemýšlím, jestli blog neudělat soukromým. Jenomže nechci přijít o blogové přátele (a psaní mailové adresy a povolování je krok, do kterého se spoustě lidí nechce, vím to podle sebe) a navíc si myslím,  že určité osoby by se k obsahu stejně dostaly. Zrušila jsem možnost najít blog přes vyhledávače, ale evidentně to nestačí (nebo někdo tímhle myslel to blokování?) No co, zatím to nechám, jak to je.

Byla jsem osočena, že svým psaním dělám rozbroje. No nevím, článek o změně faráře jsem naschvál publikovala takovým způsobem, aby ho našel jenom ten, komu jsem o něm řekla. Když ho někdo najde, vytiskne a ukazuje jiným, případně na něj rozesílá odkazy... ať si každý vyhodnotí sám, kdo šíří rozbroje. A kromě toho - lidi z mé blízkosti ani pečlivého čtenáře blogu nemohlo přece překvapit, co jsem tam napsala. A odmítám teorii, že říct to u piva je v pohodě, ale napsat to někam do přehlceného webového prostoru je špatně. 

Zároveň připomínám, že jsem si několikrát chtěla o všem promluvit. Ale když se vám ten člověk ještě vysměje, že jsem se mu snažila volat, když on by to samozřejmě nevzal! Co k tomu říct. 

Pojďme od toho. 

Zahájili jsme nový školní rok, naše rodina na čtyřech! ústavech. To jsem zvědavá, jak to budeme dávat. Pro začátek máme jeden propadlý neodhlášený oběd a mínusový bod pro reálku, protože ani slovo o prvním dnu ve škole pro první ročník. Naštěstí to chlapec všechno zvládl i tak. 

A pár hlášek ke konci prázdnin.

"Mami, jak Miriam pořád říká to "tabún", víš, že to japonsky znamená "pravděpodobně"?

"Miriamko, tak ty s náma vlastně mluvíš japonsky?"

Miriam: "Tabún."

"Kluci, my jdeme s tátou a Miriam ven, jste doma sami. Co se tak směješ? Ty máš něco za lubem! Ne, že tady budete zatím dělat něco nelegálního, třeba vařit drogy! A v troubě máte PERNÍK."

(Pak si Marek smíchem vyprskl pití do klávesnice.)

Michal po první schůzce v nové škole v červnu:

"Náš třídní se jmenuje Martin a něco na Š, nepamatuju si to."

Dnes: "Už vím, jak se jmenuje náš třídní! Šne..Šich..Šna... Tak si to nepamatuju."

Přeju všem dobrý začátek školního roku! Snad se z toho všeho všichni nepo.... :-)

Příprava na pasování prvňáčků. Klid, jenom klid, fotka zcela splňuje zásady GDPR. Na pódiu moje bývalá třída.

O schóle

Na úvod pozdrav pro Danu a Katku: snad jste si nemyslely, že po tom, co proběhlo v pátek na farním dvoře, už budu psát jenom o zahrádce? Samozřejmě že NE. 

O tom, jak máme u nás schólu, už jsem na blogu psala (mám na to i štítek, že jo.) Na začátku byla Dana, Zdeněk, Libor a nás pár puberťáků. To se psal rok 1996 (ó ano, jsem stará! Ale oni taky:-)) No, a teď prostě musím napsat, že jsem od začátku měla pocit, že do schóly tak úplně nezapadám. Vždycky se mi zdálo, že mě ostatní moc neberou. No já vím, měla jsem blbé kecy, blbé fórky a taky na rozdíl od většiny jsem tam nikdy neměla žádného rodinného příslušníka:-) Nespočítám, kolikrát se stalo, že mi zapomněli říct o zkoušce. Michal se mi doma smál, že mě tam nechcou, jenom mi to nechtějí říct. Ehm, no ono to tak asi bylo. Myslím, že lidí, co se schólou zpívali a z těchto důvodů skončili, bylo za ty roky dost. Takový to jak přijdete na zkoušku, nevejdete se vedle lidí, se kterýma zpíváte, tak si potupně šoupnete židli za ně a pak jenom čumíte, protože nikoho neslyšíte. Pak odcházíte, nikdo vám ani neřekne ahoj... 

Jenomže! Já jsem nezpívala kvůli kamarádům. Já jsem zpívala chvály pro Něho. A s partou lidí, kteří se časem v hudebním projevu posunuli k profesionálům (pozor, to byla pochvala! Zcela upřímná!) se to zpívá a chválí jedna báseň! Takže jsem občas skousla nějaký ten malý ústrk a furt jsem si říkala, že nebyl úmyslný. A že dobrý.

Když se tady na blogu rozpoutala akce, které říkám "Velká blogová aféra", šla jsem tenkrát na zkoušku s tím, že mi řeknou, že už zpívat nemám. Neřekli. Neřekl nikdo nic. Tak jsem s těhotenskou nevolností a dost na krev odzpívala dva koncerty. Pak Vánoce. Pak Velikonoce. Furt nikdo nic.

Pak proběhla akce, které říkám "Velká mailová aféra." Katka s farářem si psali maily, jak jsem hrozná, a mně posílali kopie. Já nevím proč! Někdo mi tvrdí, že omylem, kamarádka z vysokého managementu jedné firmy mi zas vysvětlila, že to se tam dělá, když v mailu někoho zmíníš, pošleš mu to do kopie, aby věděl. Nutno říct, že jsem zareagovala unáhleně a na ty maily odpověděla. A zatímco na poznámku "když chceš napsat, že plivu do vlastních řad, nepiš "plyvat"" a "kam se ztratily z kostela ty moje hry pro děti, kusy polystyrenu, krabičky a špendlíčky" nikdo nereagoval, pan farář mi napsal obsáhlý mail a pak jej rozeslal "všem blízkým jeho srdci." A všichni mi na něj odpověděli. Nebo prý ne, jsem se dozvěděla, vlastně napsali farářovi a ke mně se zase (nedopatřením?) dostali kopie. No síla, řeknu vám. Měsíc před porodem, nějaká ohleduplnost nic, naštěstí mě jeden z kamarádů, ke kterému se ty maily taky dostaly, předem varoval, tak jsem je radši nečetla. Až po porodu :-) Teď teda píšu smajlíky, ale nic vtipného na tom nebylo, fakt. Třásla jsem se vždycky ještě týden. 

Ovšem mezi tím se objevilo od šéfa naší schóly "skončila, může si za to sama". Tak jsem mu zavolala, jak to myslí, a z hovoru vyplynulo, že si s Danou říkali, jestli ještě můžu zpívat, když mám neshody s farářem! Snažila jsem se mu vysvětlit, jak to bylo, a skončili jsme s tím, že je to teď takové divoké a že teď budu rodit a starat se o mimino,  a že to necháme uležet. A pak se uvidí. Přemýšlela jsem, jestli se nemám afektovaně odpojit od schólové skupinky na Messengeru, ale říkali mi "hlavně v klidu, jo?" Tak jsem tam jenom mlčela, až náhle na jaře skupinka přestala fungovat a objevila se nová, a tam už mě nikdo nepřidal.

A pak jsme se s dětma chystali na táborák na faru na ukončení prázdnin. Za novým farářem. A schóla na vedlejší zahradě měla grilovačku. Aj jsem si chvilku říkala, že tam na ně kouknu a pozdravím je a řeknu jako vtípek, že chci taky kousek, protože na řadě těch svateb, ze kterých hlavně jsou ty drobné finanční příspěvky, jsem ještě taky zpívala. Jenže dřív, než jsem to stihla udělat, se za mnou vydala Dana. A já blbec si nejdřív myslela, že mě jde pozvat! Neee. Začala na mě na tom dvoře řvát, co si o sobě myslím, co jsem to zase napsala, jaká jsem! A že si myslím, jak jsem chytrá, že si blog zablokuju! A do toho Katka z druhé strany, jak jsem to přehnala, jaká jsem, "tys psala na biskupství udání na faráře! My to všechno víme!" Pak jsem se dozvěděla, že jsem zmije, lhářka, ještě nějaké zvířátko tam myslím padlo, a nejlepší je, jak to jde Zdeněk uklidnit ve smyslu "Dano, neobtěžuj se s ní." 

No, trošku jsem to rozdýchala a pak, navzdory Daniným výkřikùm "ty máš už do schóly dveře NAVŽDY zavřené! Jsi první, koho jsme vyhodili! Drž hubu, už nic neříkej!" jsem ostatním řekla, co jsem chtěla říct už loni: že jsem si vždycky myslela, že zpívání ve schóle je o tom, že zpěvem chválím Boha. Že kdybych věděla, že jim tam tak strašně vadím, že bych přestala zpívat už dávno. Že jim děkuju, že jsem s nima mohla zpívat a že to bylo fajn a že mě to mrzí, že už to nebude pokračovat.

No, následně proběhlo ještě nějaké uklidňování a řvaní a Katčino vítězné: teď ses přiznala, žes psala udání na biskupství! Co psala, my jsme tam dokonce byli, přímo za monsiňórem, a mimochodem se tím netajíme. A jestli si někdo myslí, že na biskupství čekají jenom na nějakou Veselou, aby jim řekla, že mají Zdendu poslat do jiné farnosti... ehm, no to kdybych věděla, jak jsem dobrá... Pane generální, až budete zas potřebovat poradit, stačí říct!

Ještě dodám, že nový farář zíral a nechápal a pak mi řekl, že to Duch svatý vyřeší, "nemožné na počkání, zázraky do druhého dne!" Že on byl v pohraničí a zažil horší věci. No já vím, ale stejně... Nejhůř to vzala Magdalenka, ta doma brečela celý večer. No aspoň má trénink do života. 

Můžu jenom hádat, jestli na Danině výlevu měl nějaký podíl náš - teď už - hurá - bývalý farář, který tam byl taky. Snad ne. Ale to, že se nikdy nechtěl o věcech bavit, že ne že nepodal ruku k usmíření, ale že takovou ruku několikrát odmítl, že odmítá odpustit... to je prosím lidsky ubohé. Natož u křesťanů. Natož u kněze.

Článek o odchodu faráře jsem dlouze chystala, upravovala, abych se nikoho nedotkla, a publikovala ho měsíc zpátky, aby na něj nikdo moc nenarazil a nečetl ho a nenaštval se. A stejně ho našli, vytiskli a rozeslali, aby všichni viděli, jaká jsem! Tak tentokrát natvrdo píšu, co si myslím, pěkně za čerstva a neuhlazeně. Horší už to nebude.

Ale skončíme pozitivně: 

Svorni jsme v jednom Duchu, vede nás jeden Pán, 

společně zříme den, kdy rozkol bude překonán.

Poznají nás po lásce, křesťany, křesťany, 

ano, po lásce poznají křesťany!!!

A vám nevěřícím/ nepatřícím do církve se vlastně ani nedivím. To je svědectví, todlencto!

PS: jenom upozorňuji, že máme svobodu slova s já si můžu psát, co chci, pokud neporuším zákon, a to se nestalo. Držet hubu není můj styl. Bohužel.