Odchod ve velkém stylu

 Protože jinak bych to nebyla já, že. 

Před pololetními prázdninami můj největší (vlastně i školní největší) projekt: Pevnost Boyard.

Letos na téma "Počítačové hry v realitě".

Miluju, jak si to už děcka vzala za své. 

Vymýšlí stanoviště, dekorace i kostýmy. 

Mladší se těší na soutěže. A že letos bylo na co: ve sklepě hororová hra Phasmophobia (tam skoro nikdo nešel, i já se tam bála), deváťačky nachystaly únikovku, osmáci Call of Duty celou v maskáčích...

Na to, jak na podzim frfňali, že jsem myslela, že ani nic nebude, tak byli všichni úplně úžasní. 

I ty moje můry (které se tam ale pohádaly, a doteď spolu nemluví).

Aj moje děti se zapojily, z Michala byl otec Fura.

Minecraft.

League of legends.

Otce Furu bylo nutné porazit v Dámě. 

Únikovka.

Děcko za mřížemi.

Na závěr uhádnout heslo a otevřít si pokladnu se zlatem.

Uklidila jsem oba kabinety, začala poslední fázi "lesního" projektu, nechala ze školy odvézt posbírané vybité baterky, staré mobily i prázdné cartridge. Poslední týden "zaučuju" svoji nástupkyni, protože nikdy naučila, a opět jí radostně předávám veškeré svoje těžce nabyté "know how" - přípravy na hodiny, prezentace, dokonce i svoje vymakané testy. 

V úterý jsme se třídou vyrazili na poslední výlet. 

Do Brna, tentokrát vlakem po opravené trati, na únikovou hru (skvělé to bylo), pak do muzea (jsme museli, aby se to tvářilo výukově, tak jsme proběhli diecézním muzeem na Petrově, podívali se na Madonu z Veveří a po deseti minutách byli všichni venku).

V Brně úplné jaro, po obědě (kdy se třída dělí na dvě skupiny: McDonald vs. KFC) jsme seděli na Zelňáku na lavičce a opalovali se.

Docela mě to zas odrovnalo, ale jsem ráda, že jsme jeli, protože jsem to slíbila a byla to taková pěkná rozlučka. A tahle třída je prostě fajn.

Ve středu jsem se z velké části vystěhovala, a že to bylo věcí za sedm let: od věcí na vyrábění v pracovkách přes Bible, pracovní listy a sbírku časopisů Duha do náboženství, sálovek do haly a složek s přípravami až po moji sadu na přípravu kávy, kytku na okně, andělů od děcek a hromadu obrázků ze zdí. 

Dnes poslední pátek se vším všudy: pět hodin v kuse, dozor na chodbě, dozor na obědě. Suplování. 

Dva testy. Stačilo, děkuji. Ještě ty dva dny a budu zase matka na plný úvazek. 

Už se těším. 

Hlášky našich i cizích dětí

Po delší době pár hlášek od dětí, které mě v poslední době rozesmály a nezapomněla jsem je. 

Nejdřív náš Michal poté, co se ve škole se spolužáky navzájem přiznali,  že jim s jejich slohovkami na téma "líčení krás zimy" pomáhaly matky. 

"Mami, ale tvoje slohovka byla mnohem lepší než slohovky ostatních matek!"

Já, když vidím v televizi upoutávku na nový pořad o pečení: "Buchty po ránu? Další pořad, na který se nemůžu dívat."

Marek: "Dívat se můžeš, ty to jenom nemůžeš jíst!"

Michal: "Mami, když ten kos pořád lítá k nám na okno, tak to je jako náš, dali jsme mu nějaké jméno?" 

"Jmenuje se Kos!"

"Hmmm, to není moc originální. Já mu budu říkat Kůň!"

"Michale, jak bys ty chtěl, abychom pojmenovali to miminko? Nějaký nápad na holčičí jméno na M?"

Michal: "Co třeba Karel?"

 

A se jmény zábava i ve škole.

 

"A jméno už máte, paní učitelko?"

"Zatím ne. A asi to bude holka."

Kuba: "Tak třeba... Filip... nebo Šimon..."

Holky: "Kubo, bude to holka!"

Kuba: "Tomáš... Petr..."

Holky: "Kubo, bude to holka!" 

Kuba: "Aháááá...."

"Paní učitelko, to aby to jméno zase začínalo na M, že?"

Silva: "Na M? Tak třeba Silva?"

Jinak mám před sebou poslední týden ve škole. Každé ráno při vstávání v 5.30 si nadávám, proč jsem nekývla na to, že budu doma už v únoru, ve škole nechápu, jak bych mohla zůstat doma, když pořád musím cosi dokončovat a uklízet a když odcházím ze školy a děcka na mě volají "na shledanou paní učitelko a mějte hezký den!", tak si říkám, jestli jsem neměla učit až do dubna. Taková lehká schizofrenie. Ale ne, už se těším, až nebudu řešit školní záležitosti. Tento týden bude nakouslý úterním výletem s mou třídou (no jo, jsem trochu magor), středečním bruslením (nebojte, nejedu, takový magor zas nejsem) a čtvrteční kontrolou u doktorky. A pak dva dny a konec. (Vyloženě to nepočítám, chápete, že.)

Venku obleva. Doma už jaro. Mám petrklíč na stole, na okně hyacinty a všude vázy s větvičkami. Na zahrádce sněženky. Asi začíná moje nejoblíbenější období. S počasím i v životě.

Na skalce.

Na stole. 

Na lince. Od Magdalenky 🖤

Jak přežít těhotenskou cukrovku

Že mám ve svém věku těhotenskou cukrovku, to mě ani tak nepřekvapilo, očekávala jsem už všechny komplikace.

Ale moje kolegyně Zuzka, nyní už čerstvá matka, ji měla taky (ač je na rozdíl ode mě mladá),  a tvrdila mi, že je to tím, že se to teď víc hlídá a snížili referenční hodnoty. 

V každém případě, sama na sobě jsem cítila, že mi cukr nedělá dobře. Nebo jsem si to vsugerovala?

Návštěva diabetologie byl zážitek měsíce. 

Sestra na ně vyhrnula tolik informací o dietě a měření, že jsem z toho lapala po dechu. Udělali rodinnou anamnézu, dali mi glukometr a vzorový jídelníček a poslali mě domů. Pamatuješ si to všechno nebo ne - tvůj problém. 

Měření glukometrem mě jako učitelku biologie dost fascinovalo a zapisování hodnot glykémie mi připadalo jako úkol do laborek ve škole. Akorát ty hodnoty mě dost mátly. Po porci školní svíčkové jsem měla hodnoty pod normou, zato každé ráno mi glykémie šplhaly vysoko nad normu. A po snídani mi pravidelně klesly, přitom to mělo být naopak.

Diabetický jídelníček je taky pecka. Patřím k těm lidem, kteří nikdy nedrželi žádnou dietu, a to hlavně proto, že jsem mlsná a jím to, na co mám zrovna chuť. Vyloženě mě odpuzuje, že bych měla jíst podle nějakého cizího plánu. 

Ale snídám už desítky let chleba s medem a nic jiného nedávám. A teď se po mně chtělo jíst vajíčka a zeleninu! To určitě. Nikdy. (A glykémie po medu klesla, vyřešeno.)

Doporučovanou svačinu jsem už jedla - bílý jogurt s ovocem. Objev - je to dobré i bez cukru. A ty ořechy k tomu, to je taky dobrý nápad. 

Obědy jsou v pohodě, když zrovna nebyly buchtičky s krémem, a s večeřemi si vyhraju. Když si na talíř naložím pečenou zeleninu s vajíčkem nebo lososa, tak to vypadá jako leccos, jenom ne dieta.

Dobře, tak jsem zvládla měsíc na dietě, s občasnými hříchy, jako když odcházející kolegyně servírovala na poradě ovocný řez a štafetky, kdo by odolal? A když jsem měla týden naprosto nesnesitelnou chuť na čerstvý koblížek? Pak jsem teda viděla video na profilu o těhotenské cukrovce "vy si myslíte, že když se zrovna neměříte, můžete jíst všechno, ale strašně ubližujete svému dítěti a z krve se všechno pozná" a měla jsem výčitky. 

Pak přišel den D, kdy po mě chtěli, abych si třikrát denně vymačkala do malé zkumavky mililitr krve. Další krása. Zkoušeli jste to někdy? Prostě to nejde. Z bodnutí jehlou mi vytekla sotva kapka. Chtěla jsem se říznout nožem, ale zrovna byly všechny strašně tupé. Pak jsem si v zoufalství chtěla přeříznout žílu na zápěstí, že z té by snad bylo krve dost, ale to mi zakázal můj muž. Tak jsem tam pak cosi namačkala, množství menší než malé, a připravila se na to, že to bude blbě (ale říkali jsme si s mužem, že Táňa by zvládla analýzu i z takové kapky, tak že jim to třeba bude taky stačit.) Vedle tohoto měřit množství moči za 24 hodin byla sranda, i když - člověk občas i ocení, že nemá čich. 

A jaké bylo měsíční vyhodnocení? Tělo reaguje skvěle, všechny hodnoty jsou v normě - moment, vlastně ne, toho cukru mám málo, mám si večer dát ještě ovoce nebo kakao. A že mi glukometr měřil vysoké ranní hodnoty? On asi přeměřuje, asi tak o dvě jednotky... 

Tolik moje zpráva o těhotenské cukrovce. Takže v pátek jsem už v klidu ochutnávala švestkový koláč upečený pro děcka k svačině, porce školního oběda už nechci zmenšovat a dnes si dám na oběd vepřové se zelím. Nazdar, dieto!

Začala jsem si fotit svoje low carb jídlo. Kapr se zeleninou na másle. 

Decentní množství špaget s hráškem a lososem.

Žampiony se zeleninou, šunkou a vejcem.

Pečená dýně se sýrem a jogurtovým dipem.

Salát z rukoly a rajčat se sýrem, šunkou a vejcem.

Pstruh pečený se zeleninou místo školní žemlovky (snědl ji Marek)

Pečené rajče s mozzarellou a rukolou.

A zapečený lilek.

Mrazivo

Hromničná zima se vyvedla. 

Sníh a mráz vůkol nás!

Jsem spokojená, kdy jindy než v únoru. 

Na ples jsme nakonec šli, přestože ještě v poledne se drahý ploužil po domě jako válečný invalida, a do toho přišla zpráva o požáru (nemůžu to tady rozvádět, ale nebojte, nebylo to u nás a odnesla to jen kotelna. )

Vzala jsem si svoje víc než dvacetileté šaty a dvanáct let staré lodičky (ha, to je aspoň pomalá móda! Ty šaty mi šila maminka a určitě ani netušila, že v nich budu dělat parádu ještě o dvacet let a  dvacet kilo později, v 6. měsíci těhotenství.)

Příběh mužova obleku je ještě vtipnější, ale uvalil na něj informační embargo, takže vy se nezasmějete.

Ples byl fajn jako vždy, protože prostě farní ples ve Sloupu. 

Určitě tady teď někteří moji milí spolufarníci přemýšlí, proč chodíme na farní ples do Sloupu a nechodíme k nám. Samozřejmě uznávám, že náš místní farní ples je mnohem víc nóbl, má lepší kapelu, větší tombolu, v ceně vstupenky večeři a další speciality - no, a právě proto se mi líbí ve Sloupu. Výzdoba sálu je nechaná po školním plese, hraje tam duo kytarista a zpěvačka a v tombole jsou ceny jako čaj nebo kbelík. A to mě prostě baví. Nehledejte v tom žádnou logiku. Není tam.

Všechny lahve, co jsem na plese vypila. Ty dvě prázdné, konkrétně. Jsem se rozjela, co?

Při prvním výběru losů jsem měla šťastnou ruku. 5 z 10!

Taky na plesech vyhráváte reklamní hrnky a smetáčky?

A nejklasičtější ceny z farního plesu v Moravském krasu: knížka o papežovi a ponožky s netopýrem.

Kromě toho krmíme ptáčky. 

Na krmítko nám lítají hlavně sýkorky a hlavně v časech, kdy nejsme doma a nemůžeme je šmírovat.

Ovšem nový strávník není vůbec stydlivý, ačkoliv vyfotit se mi jej nepovedlo.

Je to kosák, který začal vyzobávat jablečné slupky z koše s kompostem na terase, takže jsem mu začala servírovat celá jablíčka do květináče na okně. 

Sezobe tak jedno denně, takže je aktuálně největší pojídač jablek z celé rodiny.

Zbytky budou k večeři. 

Mezi lednem a únorem

Celý leden přemýšlím, proč mám z celého roku nejmíň ráda únor, když leden je snad ještě horší. Zvlášť letos: zatažený, tmavý, většinou bez sněhu.

No shrňme to tak, že začátek roku je zároveň jeho nejhorší částí. Ale! Aspoň je to brzo za námi a pak už se to jenom zlepšuje. 

Máme za sebou konec pololetí. 

Moje poslední (?) rozdávání vysvědčení, totiž výpisů z vysvědčení.  

Poslední vyplňování katalogových listů. To mi teda chybět nebude.

Chvíle váhání, jak moc jsem udělala dobře, když jsem se rozhodla být v práci ještě celý únor, protože stresy, únava, nachlazení. 

Jenomže na konci pololetí Boyard, který jsem slíbila ( a který mě stál nejvíc stresů), a neuměla jsem si představit, že už nepřijdu. Jsem organizační typ a chci předat uklizené a uspořádané kabinety a to ještě chvilku potrvá.  Takže mě čeká ještě pracovní únor: uklízecí, předávací a rozlučkový.

Vlastní děti v pololetí překvapily výborným vysvědčením a taky počtem zmeškaných hodin: zvlášť u  Michala jsem zírala. Samozřejmě vím, že byl celý podzim na hromadě, ale stejně mě ten počet zaskočil. A od včerejška už má zase teploty. A to bývalo naše nejodolnější dítě, které chybělo ve škole jen kvůli návštěvám zubaře. 

A pak jsme si už jenom oddychli po volbě prezidenta, na doporučení jsem shlídla na Netflixu Emily in Paris (bez extra nadšení, Emily je americká blbka), pokračuje můj boj s cukrovkou (v období bez čerstvé zeleniny a s tradičními zimními chutěmi na sladké a čokoládu je to náročné), lituju, že nemůžu na běžky (neb si to nerisknu, já neohrabaná a furt padající) a chystáme se na sobotní ples. To jsem teda zvědavá, běžně teď usínám v půl deváté a drahý byl lyžovat a od té doby ho bolí záda. 

Stříhám metr.

Do konce školy a do jara.

Ale takhle o prázdninách s výhledem na zasněženou zahradu to taky není úplně špatné. 

Hvězdník č.2 furt kvete.