pátek 29. května 2020

Co mám dneska vařit

Na to se ptávala maminka,
když jsme byli malí,
a já tu otázku nesnášela.
Pak se narodil Marek, já byla bez školních obědů 
a otázka "co vařit" nastoupila i u mě. 

A s nástupem celostátní karantény to zde bylo zas.
Co každý den vařit?

(Vsuvka: hotovky, mražená jídla a "dáme jídlo"
u nás z finančních a dostupných důvodů nehrozí.)

Já jsem si teda udělala plán
(jsem totiž specialista na plány.)
Vyšla jsme z toho, jak nám vařili na základce.
Každé pondělí byla rýže, každý pátek knedlíky (ty jsem nesnášela)
a uprostřed týdne "sladká středa" (od té doby miluju středy).

U nás máme:
v pondělí rýži. 
Buď italské krémové rissoto, nebo (častěji) 
variantu rýžové pánve, do které zpracuju zbytky obraného masa z víkendového vývaru,
unavenou zeleninu z ledničky, mraženou zeleninu
nebo ideálně v létě čerstvou zeleninu ze zahrádky.

V úterý jsou těstoviny.
Receptů na ně mám desítky.
Oblíbené jsou se šunkou a hráškem, carbonara,
rajčatové, s bylinkami... 
Nebo obyčejné šunkofleky.
Nebo vymazlené lasagne.

Ve středu je ryba.
Pár receptů na ryby mám i zde na blogu.
Ve skutečnosti ale u nás jím ryby jenom já.
Děcka pouze lososa a rybí prsty. 
To mi ale nebrání dělat rybí středy. 
Někdy se nechají přesvědčit, a když ne, dají si jenom brambory. 

Ve čtvrtek jsou luštěniny nebo zelenina.
Nebo brambory.
Hitem čtvrtka je červená čočka s rajčaty a fazolový guláš.
Dnes jsme si s Markem naplánovali tortilu s kuřecím.
Nejdřív neměli u řezníka kuřecí
a pak ani v COOPu tortily.
Takže nakonec dnes bylo chilli con carne.
Tím jsme splnili luštěninový čtvrtek. 
Akorát to "chilli" bylo trochu moc chilli.
Stane se, no.

Pátky jsou postní, bezmasé čili sladké.
Střídám lívance, palačinky, buchtičky s krémem,
žemlovku (když jsou jabka), ovocné knedlíky nebo koblihy
a vždycky je doplní hutná polévka.
Koprová, pórková, dýňová krémová...

V sobotu jsem ochotná vařit náročná jídla.
Knedlíky, maso. Vývary.
Typické sobotní jídlo je sekaná, holandský řízek
nebo zapečená krkovička. Nebo rajská.
Nebo speciální maďarský guláš. 
To je takové naše rodinné jídlo. 
Někdy sem dám recept, protože to je fakt super. 

Neděle je svátek.
V neděli máme sváteční jídla.
Minutky. Řízek. Kuře. Třikrát za rok svíčková, když se hecnu a máme z L. maso. A tak.

A jinak teda s nouzovým stavem máme totálně vyjezenou domácnost.
V mrazáku poslední krabičku s mrkví,
v lednici poslední skleničku s mrkví v soli.
Zbývá nám 6 sklenic okurek.
Pár česneků a poslední malinovou marmeláda. 

Ještěže letošní úroda je na dohled! 

Chilli con carne zřejmě přestalo pálit,
protože večer je chlapi slupli na posezení. 

pondělí 25. května 2020

Návrat k normálu

Zpátky do školy.
Ráno nám na cestu lilo jako z konve.
Před školou separace dětí v rouškách.
Docela vtipné to bylo.
Trochu jak z hororu a trochu jako z bláznivého filmu.
Pan ředitel z dálky (v roušce) kýval, 
že jako Míša může vyzvednout Magdí, až půjdou domů.

Já se stavila na nákup,
doma ještě trochu uklidila a jela autobusem ve čtvrt na devět.
Seděla jsem v autobuse poprvé od 10. března!!!
Ve škole učím třeťáky prvouku a výtvarku v pondělí
a prvouku a pracovky ve středu.
Nutíme děcka sedět v lavicích,
chodit dva metry za sebou
a dezinfikujeme se o sto šest
a taky učím ve štítu.
Ale děti chválabohu pandemie nezměnila.
Jsou ukecaní a rozdovádění.
Povídali jsme si o kytkách a pak malovali květ raflézie.
A to mně doma chybělo.

Naši dva školáci se vrátili taky nadšení.
Magdí byla akorát zpruzená z roušky.
 A Michal z oběda, ale chce tam chodit, 
protože jinak nesmí ve škole čekat na kamarády. 

Marek se prý doma sám bál.
Musel si pouštět nahlas písničky.

Mě doma čekalo vaření oběda pro Marka a ty dva,
co se ve škole skoro nenajedli,
protože to vůbec nebylo tak dobré jak doma.
A pak zadávání úkolů.
Ale to je v pohodě.
Takhle na konci května já bych už v reálu skoro neučila.
Opakovali bysme a psali závěrečné testy.
 A jezdili na výlety, na soutěže, chodili na vycházky,
učili se venku, fotili se, chystali loučení s deváťáky...
a to mi teda strašně chybí.
Vymýšlím si náhradu.

Venku je chladno a deštivo.
Pánbůh zaplať za ty dary.
Jdeme nasát májové vlhko.
A ode dneška už všude venku bez roušek.
Jupí jupí jou!!!

Chystání do školy. Pouzdro, slabikář a roušky. 

Mami, to je bavlnik?
Kaluž! Nevídáno... 




úterý 19. května 2020

Zahradní vášeň

Není nic lepšího,
než trávit tyto jarní dny na zahradě. 
Pořád je co vylepšovat, přesazovat, přerovnávat. 
Chlapi dokončili pařeniště:


Z cihel jsem vyrovnala dvě cestičky v záhonu. 


V sobotu, po zmrzlých, jsem konečně zasadila do záhonu rajčata. 
Z ložnice jsme totiž kvůli nim měli džungli. 







Vždycky naseju rajčata moc brzy
a pak je dávám ven obrovská, kvetoucí - a letos dokonce i s malými rajčátky.

Kolem jahod máme nastlanou slámu.
Všechny kolemjdoucí to fascinuje.


Když už jsem tak pěkně upravila zeleninovou zahrádku, těžce mě začala vytáčet naše rádoby "skalka".
Pozůstatek osmdesátých let, záhon ve stylu "sem tam kytka, sem tam šutr".
Předělávala jsem ji asi dvacetkrát.  


Takže úprava č. 21:
Vyházet všechny kameny, přesadit kytky. 
Dvě odpoledne, obrovská radost. 
Jedna kamenitá cestička, protože se tudy prostě chodí. 
Dobře to bude vypadat, až to zaroste, ale já ten potenciál vidím už teď!



A nakonec další prvek přírodní zahrady: pítko pro ptáčky.
Ignorují je stejně vesele, jako naše krmítko.


sobota 16. května 2020

Nákupy

Vlastně jsme díky koronaviru a zavřeným školám (a kostelům)
dost ušetřili.
Nemusela jsem řešit, že Marek má ze softšelky bomber do pasu
a že mají s Michalem každý jediné botasky.
Na lítání po venku to stačilo.

Můj váhový cyklus, který se pohybuje mezi tlustým obdobím v zimě
(protože válení, čokoláda, mlsání)
a hubeným hubenějším obdobím v létě
(protože kolo, zahrádka, výlety a spousta zeleniny)
přestal oscilovat mezi jasnými mantinely 
jisté lomené velikosti.
(To víte, každou zimu přiberu tak pět kilo,
ale přes létu zhubnu maximálně čtyři. Spíš jen tři.
A za těch pár let se to tak nějak sečetlo.)
A do nedávna mě to (skoro) netrápilo,
protože tepláky to zvádaly.

Navíc: jsem ten typ, co hubne ze stresu, 
takže kila navíc jsou vlastně znamení, 
že se mám dobře. 
A taky jsem někde četla hlášku Karoliny Kamberské, že žena se v určitém věku musí rozhodnout, jestli chce pěkný obličej nebo zadek. 
(Protože tuk vyplňuje vrásky.) 
Já (stejně jako Karolina, mám doma její kuchařky), volíme to, co je víc vidět :-) 

Nicméně svět se vrací k normálu. 
Odhodlala jsem se a vyzkoušela hromadu oblečení a velkou část musela vyřadit. 
Nákupy v obchodech nehrozí. 
Koupit oblečení v obchodě je určitě jednodušší, ale musíte se tam dostat.
A já (pořád ještě) nejezdím autem a Michal (pořád) nemá čas.
Takže zbývají nákupy na webu.
Nakupuju v podstatě výhradně v Tchibu a v Lidlu. 
A světe div se, černou džínovou pouzdrovou sukni,
přesně dlouhou a správně velkou,
jsem sehnala právě v Lidlu.





Už můžu do práce.
Míša a Magdí mají sandály, takže můžou do školy.
Marek nemá nic, ten bude doma.

Míša už má nohu stejně velkou jako já.
Marek ještě o velikost větší.
Šílené.

Konečně jsme se dočkali deště.
Ledoví muži přinesli i pořádné ochlazení.
A dnes už zase krásný slunečný den. 
Prostě máj. 
Čas na novou sukni! 

středa 13. května 2020

Rozvolňování

Pomalu a zlehka se vracíme k normálu.
Minulý víkend jsme byli poprvé po dvou měsících na nedělní mši.
Bylo to jako vyhrát v loterii:
Šárčina rodina měla mši v N. a na nás zbyla 3 místa 
z těch vládou povolených patnácti.
Magdí hned zůstala na návštěvě a my pak u nich strávili celé odpoledne.
Zato otevřené obchody jsme nevyužili.

Podle počasí jsme střídavě pořád venku a pořád doma.
Minulé úterý jsem děti vyhnala ven, že jdeme na procházku,
a nakonec jsme došli až do Ludíkova.
Zima byla strašná, ale jinak to bylo super.

V pátek a v sobotu konečně na stavbě.
V neděli u nás byla už normálně mše.
To je tak suprové,
že zas ráno vstáváme a běžíme do kostela!
I když ty roušky a dezinfekce a dva metry od sebe...

Vyzkoušeli jsme gril, který jsme vyhráli na plese.
Je to taková malá hračka...
ale funguje.
A tak jsme - pozor - prvně v životě doma grilovali.
V sobotu večer na zkoušku a v neděli na oběd.
A v neděli u nás byli pro změnu celé odpoledne němčičtí.

Včera velikonoční zpověď.
O šest týdnů později než obvykle, ale kdo by se zlobil!

Dnes další dlouhá vycházka v lese. 
Marek pubertálně bručel celou cestu. 
Magdi fňukala, že na ni prší.  

Ale doma jsme si dali vafle. 
A pak byli všichni spokojení!