Drama se zubařem

Můj první zubař byl pan K. Byl to sadista a mám z něho doživotní trauma. (Pozorný čtenář blogu už zjistil, že mám traumata z kdečeho, ano, je to tak.) Moje nejvýraznější vzpomínka na pana K. vypadá takto: já asi čtyřletá sedím uvázaná v zubařském křesle, drží mě sestra, učitelka ze školky a maminka a pan K. mi obří vrtačkou neuvěřitelně bolestivě vrtá stoličky a oslovuje mě Jaňulino. Po panu K. mi kromě traumatu zůstaly ve všech zadních zubech obří hnusné černé amalgámové plomby. 

Pak přišel pan B. Částečně vyléčil moji hrůzu ze zubařů. Byl to milý starý pán, který mi dával bílé plomby a vysvětloval to tím, že se svojí postavou budu určitě modelka a potřebuju hezké zuby. Zlí jazykové o něm tvrdili, že byl slepý, neviděl kazy a ty bílé plomby nedržely. No...

Pana B. vystřídal během mých vysokoškolských studií pan J.K. Byl to mladý zdatný zubař, jehož jedinou chybou byla příliš velká popularita a tím pádem příliš mnoho pacientů a příliš dlouhé čekání na ošetření. A se vším se moc drbal, dva malé kazy mi ošetřoval na dvou návštěvách, abych moc netrpěla. (Kdyby tak znal pana K....)

Tragédie nastala před lety, když pan J.K přesídlil s ordinací nějakých 35 kilometrů daleko. Já a děti jsme tedy přešli k zubařce, kterou mi doporučila kamarádka, ale nebyl to dobrý krok. Od pečlivého lékaře jsme najednou přešli k někomu, kdo bolestivý zub komentoval slovy: "Já tam nic špatného nevidím." Trochu jsem chtěla říct: "Paní doktorko, víte o tom, že přes chodbu máte rentgen? Co to třeba použít?" Samozřejmě jsem nic neřekla. Ale když se mi ulomil přední zub, s radostí jsem využila nabídky známého a nechala si zub opravit jinde, u pana P.K. "A nemohla bych k vám přejít?" ptala jsem se pak. "Nové pacienty nebereme." (Kolikrát já to jenom za poslední roky slyšela!) 

Opravený zub se mi po roce znovu odlomil. Rozhodla jsem se už nikoho neobtěžovat a objednat se ke své doktorce, že to snad taky nějak zvládne. Jaké ale bylo moje zděšení, když mi sestra odsekla: "Co jako chcete, vždyť vy už k nám nechodíte. Pojišťovna nám sdělila, že jste jinde, tak si tam běžte." Po uklidnění panického záchvatu mě napadlo zkontrolovat appku pojišťovny, abych zjistila, že zubař "nové pacienty nebereme" si mě někdy v dubnu zaregistroval bez mého vědomí. 

Nechala jsem si tedy znova opravit zub u pana P.K (co to je, že tolik zubařů má příjmení na K.?), žádného přesahu v léčbě - aspoň nabídky preventivní prohlídky! - jsem se nedočkala a doma jsem propadla zoufalství.

A pak přišel drahý s tím, že švagři sehnali fajn zubařku pro děti. Vyžádala jsem si kontakt a po zavolání jsem poprvé po letech neslyšela ono "nové pacienty nebereme." Termín na úvodní konzultaci mi dali za čtyři dny!!! Dočkala jsem se kompletního snímkování zubů a poprvé v životě mi někdo řekl to, co celý život tuším: že ty hnusné černé plomby představují i zdravotní riziko. Že spousta plomb je udělaná špatně. A že by to chtělo pořádné ošetření. 

Zaregistrovali i Mirouše a zase jsem pozitivně konsternovaná z toho, že někoho zajímá, co to mrně jí, pije, jestli je v noci kojím a jak mu čistím zuby. 

Že by i k nám dorazilo 21. století? Konečně!!!

Edit: tenhle článek je už pár týdnů starý a čekal na pěknou zubatou ilustrační fotku. Nedočkal se. Tak si k tomu nějaký pěkný zubatý obrázek domyslete sami!

Led(n)ové dny

Nudíte se? Vyprdněte se na medvídka mývala a pořiďte si děti. Nejlíp rovnou čtyři. A pošlete je do školy. To je pak teprve zábava!

Michal postoupil na další level v nošení rovnátek. K horním dostal dolní a destičku. Už druhý den jsem objednávala úpravu destičky. Dva dny po opravě se mu vycvakl drátek. A večer po opravě znova. Tak si ke skoro sedmi tisícům za rovnátka připočtěte čtyři cesty do Blanska a máte rovné zuby za všechny prachy. 

Michal končí základku a chce za Markem na gympl. Nebo asi nechce, ale neví, kam chce. Nechce na intr a nechce jezdit do PV. Takže půjde dělat přijímačky na gympl. Na gymplu už dávno nekladou důraz na známky ze základky, protože všichni ví, jak se liší hodnocení škol a různých učitelů, takže známky ze základky dělají 40% bodů. Což je vlastně sakra moc.

Abych chlapečkovi pomohla, vydala jsem se ve škole za panem nejvrchnějším. No že já jsem si to zase neodpustila. Ne, že jsem mu nepomohla, ještě jsem mu asi uškodila. (Ale tak třeba pan nejvrchnější chápe, že chudák děcko nemůže za svou šílenou matku, co byste chtěli, je to učitelka a navíc blogerka.) Někdo kvůli adrenalinu skáče padákem z letadla, mě stačí jednání s panem ředitelem. Kdybych chtěla shrnout průběh jednání, nestačily by mi tři články. Takže si odnáším jednu památnou větu: "Však já vím, co si o naší škole myslíte, z těch vašich komentářů, které já ale nečtu."

Jo, víte, co nadstandardního jsem po něm chtěla? Přečíst si školní řád. Hele, v naší škole je to téměř tajný dokument a větu ze školského zákona, že školní řád umístí ředitel na přístupném místě ve škole si evidentně různí lidé můžou vykládat různě. A pak vám ještě paní zástupkyně dá dobrou radu, jak si můžete ten padesátistránkový (nebo kolik to má stránek) dokument půjčit ze třídy během třídních schůzek a prostudovat si ho na chodbě. Tak vážení, jestli toto není bizár, tak já už nevím. Jednadvacáté století, kdy mají všechny školy všechny přístupné dokumenty na webových stránkách, do naší obce prostě nedorazilo.

No a teď ten můj blog. Nikdo ho nečte, ale všichni ho čtou a všichni ví, co tam je. Dovolila jsem si napsat něco o stupních ve škole! A taky, že někdo má něco na háku. Je to něco, za co bych se měla omluvit? Je to vůbec urážka? Vadí vám, když o vás někdo řekne, že máte něco na háku? Já bych to třeba chtěla umět a nevím, jestli někomu prospělo, že já nemám věci na háku a že furt všechno řeším. Však kdybych dění ve škole, ve farnosti a v obci přehlížela jako ostatní a nepsala o tom na blogu, tak bych sobě (a evidentně i jiným) ušetřila dost stresu. Nevím. Možná si to dám jako novoroční předsevzetí: měj to na háku!

Konečně jsme spáchali rodinný výlet do Ikea, ale naprosto mě to emocionálně neuspokojilo. Ani ty kuličky mi nechutnaly tak, jako když je uvařím doma. Ale děti si koupily, co potřebovaly, a já si dala aspoň bezedné kafe.

Jo, a konečně jsme měli školní besídku! To nemůžu vynechat, jé, to by mě ty dobré duše, co pak panu řediteli říkají ty komentáře, které on nečte, neodpustily! No vidíte, a jestlipak mu taky řeknete, že Veselá napsala, že jí vůbec nevadilo, že vánoční besídka byla po Vánocích! A že se jí besídka líbila. A že kdyby byla fakt zlá, tak napíše o všech drbech, které se k ní donesly, ale že je nenapsala. Tož to je na blogu takové blbé, že nikdo neocení, co nenapíšete :-P

Nejvíc se mi líbila scénka o kůzlátkách, no a zase: byli lidi, co je to nebavilo, protože to bylo dlouhé. Mě zas nebavilo vystoupení ZUŠ, protože už jsem to slyšela, ale zase kamarádka mi říkala, že ZUŠ byla nejlepší. No prostě, sto lidí, sto názorů, a nemusíme se kvůli tomu na sebe zlobit. No a samozřejmě si myslím, že měli zapojit i druhý stupeň, protože ty starší děcka těm besídkám dodávají úplně jiné grády. Tomu, jak osmá třída NEMÁ TALENT!, tomu se směju ještě teď. 

Jo, a Magdí hrála druhákům mezihry na flétnu a dvakrát to zahrála blbě. Abyste taky neřekli, že o chybách svých dětí nepíšu! Píšu. A budu psát dál. A jestli se smějete, je to dobře. I když se třeba smějete mě. S tím já dokážu žít. Smíchu zdar!

Upozornění: v tomto článku bylo použito velké množství ironie a sarkasmu.

Jedna opravdu kvalitní fotka z besídky. 5. třída.

Dobrodružství v autobusu

 Do práce jezdím obvykle autobusem, jako téměř jediná v okolí. (Když teda zrovna nemám těhotenské nevolnosti a nenechám se odvézt jako královna.)

Je to kvůli tomu, že

1. pořád ještě nejezdím autem. Jakože mám řidičák (od léta dokonce opět platný, neprošlý), a teoreticky mám i auto, ale od časů řvaní mého instruktora autoškoly a mého otce se bojím.

2. je to levnejší

3. je to ekologické

4. autobus jede přesně v tu dobu, kdy bych jela autem, tak co.

A jestli mám jít ráno těch 300 metrů na zastávku nebo skákat kolem auta, škrábat námrazu z oken a řešit, jestli mám dost nafty...

A vůbec, jízda autobusem, to je velké dobrodružství.

Už jenom při setkání s osobami, které ten autobus řídí!!!

Dřív se řidiči na mé trase střídali jen dva, a vždycky pravidelně po týdnu.

V jednom týdnu jsem tak mohla chodit až o deset minut později, protože řidič F. jezdil VŽDYCKY pozdě. A vždycky stejně na pohodu, i když zpoždění nabývalo, a občas někdo potřeboval stihnout přípoj do Brna. Ale překvapivě to vždycky všichni stihli. (Dochvilnost se zřejmě přeceňuje.)

Zato řidič N. přijížděl velmi brzy. Vyběhl ven, aby  stihl cigaretu. Mezitím mával na středoškoláky, kteří tvoří většinu cestujících, že viděl jejich měsíční a že si můžou jít sednout. A abych já nemusela stát venku, vždycky mi nachystal jízdenku na počítači, takže jsem jenom stiskla tlačítko, položila mu tam dvacku a vzala si jízdenku. Párkrát jsem tím neznalé spolucestující úplně vykolejila: "Tady je snad samoobsluha na prodej jízdenek?"

Teď už pár let jezdí jiná přepravní společnost a má jiný systém střídání řidičů. Ještě jsem nepochopila jaký. Nikdy nevíme, kdo a kdy přijede. 

Mezi řidiči se objevili dva, kteří mě znervózňovali.

První z nich se mnou otevřeně flirtoval. Zatímco ostatním prodal jízdenku za vteřinu, u mě se zastavil, otočil se na sedadle, aby na mě viděl, důkladně si mě prohlédl s úsměvem ve tváři a pak prohodil něco jakože milého. Vždycky, vždycky mě to vyděsilo. Teď se mnou flirtuje? Mám manžela a tři děti! Kde byl, když mi bylo dvacet? S ženami mého věku už se neflirtuje! (Navíc nebyl moc hezký a jako řidič autobusu asi ani ne bohatý, tak to si radši nechám Michala).

Flirtující řidič už naštěstí jezdí jinou trasu. 

Další řidič, který mě nově znervózňuje, mě nechává jezdit zadarmo. 

Když se to stalo poprvé, tak den předtím autobus ujel 300 metrů od místa, kde jsem nasedla, a zůstal stát s poruchou, a pro mě a ostatní dva cestující přijel Michal, tak jsem si myslela, že je to jako náhrada. 

Jenomže pak se to stalo znova. A znova. Ostatní nechá normálně zaplatit, a mě kývne hlavou a mávne rukou, že mám jít. A já sedím těch deset minut úplně nervózní, protože fakticky jedu na černo, a co jako budu říkat revizorovi? Nemám jízdenku, protože mi ji řidič odmítl prodat?

(Dobře, no, pravděpodobnost, že potkám revizora při jízdě přes jednu zastávku je minimální, ale stejně.)

Nevím, proč mi neprodává jízdenky. Možná jsem mu sympatická, možná vypadám, že když zaplatím autobus, nebudu mít na chleba, možná pak tvrdí vedení, že z oné zastávky nikdo nejezdí a měla by se zrušit.

Kdo ví. 

Já vím, že při cestování autobusem platí tyto Murphyho zákony:

"Čím víc spěcháte, tím víc se autobus zpožďuje."

"Když jdete na autobus pozdě, přijede určitě včas."

"Čím větší je zima, tím jezdí autobusy později."

"Mince na jízdenky mají superschopnost zapadnout do nejzapadlejšího koutku kapsy nebo kabelky."

"Pokud autobus jede výjimečně včas a vy na něj musíte dobíhat, takže z toho máte málem infarkt, můžete se spolehnout, že pak bude ještě dlouho stát na zastávce (zatímco vy se snažíte uvnitř popadnout dech.)"

Cestování zdar, autobusům zvlášť!

Už mi to jede.

Překvapení!

 Nečekané, neplánované, stále ještě vstřebávané.

Náš náročný, velice speciální projekt na příští rok.

Čtvrté dítě.

Zíráte? Říkáte si, že jsme se zbláznili? Že i tři děti jsou dost? Že jsme staří? Že to nezvládneme? Že už se k nám nevejdem?

Tak dobrý, to všechno jsem si říkala taky.

(Můj muž ne, přece jen, máte-li osm sourozenců, tak se na věci díváte trochu jinak.)

No jo, já jsem ve skutečnosti taky vždycky chtěla velkou rodinu, čtyři až pět dětí.

Ovšem, v současném bydlení už není prostor, a nový dům není hotový, a věk nečeká - tak jsem si to loni v létě uzavřela, že už nic - a rozdala jsem většinu věcí na mimina, co jsem pečlivě schovávala. 

A pak přišla tahle situace. 

Na úvod proběhla důkladná fáze popírání - nejdřív jsem si odmítala připustit, že se mi jaksi natáhl cyklus, pak jsem zpoždění připočítávala tisíci jiným věcem včetně přechodu, odmítla jsem si koupit těhotenský test (donutil mě můj muž, pod  pohrůžkou, že mě jinak neodveze domů z nákupu) a pak jsem si ho odmítala udělat, a když jsem se konečně odhodlala a pak v šoku zírala na ty dvě jasně vybarvené čárky, prohlásila jsem, že to neplatí, protože jsem namočila to okénko, co se namočit nesmí. 

Ovšem, pár dní na to jsem ve škole omdlela (ano, přímo při výuce, ve třídě plné osmáků, prostě Drama Queen) a musela jsem to říct. Komu jsem to neřekla, ten se dovtípil nebo dozvěděl jinde. A prý to každý musel pochopit i z blogu, z jedné zmínky o "speciálním projektu". No nevím teda.

Plánovat děti fakt neumíme: ve škole konečně učím to, co chci, mám krásný nový kabinet, rozjeté projekty, které bych fakt měla dokončit. A teď mám zas odejít? Dům není hotový a já jsem už stará. Na dítě. 

Jenomže... podobně jsem to měla i s Magdí, a když se narodila, všechno do sebe zapadlo jak kostky Lega. V práci se to tenkrát dost vyhrotilo a já u toho nemusela být, věnovala jsem se klukům, když byli v první třídě, měly jsme super partu s kamarádkami, co měly stejně staré holčičky - prostě líp bych si to sama nenaplánovala. Tak jako doufám, že to bude podobně i tentokrát. 

Ovšem, první trimestr jsem vůbec nezvládala: celodenní nevolnosti, obrovská únava, k tomu moje specialita: těhotenská rýma. Přežít školu, doma lehnout pod deku a spát. Neustálý pocit, že nevím, jestli mám jít zvracet nebo rovnou omdlít. Každá drobnost navíc pro mě byla jak balvan: zkoušky schóly, čtení při mši, rodičák, školení na Lipce a ty koncerty! Všichni si to užívali, já se je jenom snažila přežít. Z letošního podzimu si pamatuju jenom deku a gauč. Teď je to trochu lepší, ale pořád žádná hitparáda. 

A těhotenství z lékařského pohledu taky pecka, zvlášť v mém věku. U Magdí jsem spoustu vyšetření odmítla, teď jsem se nechala přesvědčit, abych absolvovala první screening na vrozené vady. Už nikdy. Nemůžu se ubránit dojmu, že tahle vyšetření mají hlavní cíl vytáhnout z lidí prachy, a druhým cílem že je stresovat nastávající rodiče. Podle ultrazvuku má naše děťátko všechno v pořádku, kromě dvou drobných záležitostí, které ale by vlastně mohly znamenat, že se narodí s Downovým syndromem. Ale možná ne. Krevní testy jsou v pořádku. Kromě těch, které mi teprve dělali, a které nemusí nic znamenat, anebo možná znamenají, že bude mít místo mozku kaši, jak ohleduplně prohlásila paní doktorka. No nejlepší bude zaplatit si ty testy, které nám přesně řeknou, že je dítě úplně v pořádku. Nebo že není, a pak samozřejmě zvolíme ukončení těhotenství, abychom nezatěžovali zdravotnictví a sami sebe. Protože na svět smí přijít jen dokonalé děti. 

Jenomže víte co?

My už tři dokonalé děti máme. 

A to čtvrté nám Pán Bůh poslal, protože má asi nějaké plány. A i kdyby nebylo úplně zdravé, už je nás na to pět. A já je nedám. 

A tak se začínám opatrně těšit. 

Že u nás zas bude veselo. (Obzvlášť, bude-li tak hladové a uřvané jako Marek nebo nenechavé jako Magdí, haha.)

Že budu doma. (Asi jsem z práce trochu vyhořelá.)

Že budou mít děcka zážitky s novým sourozencem.

A tak.

Snad to všichni přežijeme ve zdraví!

Vítejte na mém dobře utajeném blogu

 Samozřejmě, nikdy jsem neměla zájem mít tajný blog. Na začátku byla vize zcela opačná a já psala a fotila velmi korektně. Ovšem, když po pár letech měly blogové příspěvky pořád jen desítku shlédnutí, dovolila jsem si ubrat z korektnosti a přidat na upřímnosti. Koneckonců, psala jsem pro sebe a pro pár známých, tak co. A hele - najednou se okruh čtenářů rozšířil. A zírám, jakým směrem. 

První šok jsem měla na konci června, kdy se k objevu a čtení blogu přiznaly dvě kolegyně. Samozřejmě to byly ty dvě, o kterých jsem zde psala ne úplně nejlíp. Na druhou stranu - já jsem upřímná zde i v životě a nemám problém jim potvrdit do očí, že jejich způsob předávání informací mě fakt vytáčel. A jinak dobrý, holky, fakt. Pochybuju, že blog čtou pravidelně, přece jen - můj život, to jsou jen kytky, zahrádka,  úroda, nemoci, děti - prostě nuda, nuda. A ten poslední článek, o tom, jak jsem si koupila novou troubu? No promiňte - to zaujalo snad jen naši Šárku, kterou zřejmě podobný nákup taky brzy čeká. 

A teď druhý šok. Nečekaně moc čtenářů u příspěvku o volbách. Tuším, že si článek posílají naši staronoví zastupitelé. No co už, neměla jsem příležitost říct jim svůj názor do očí, vlastně jsem ráda, že ho už znají. A nebojím se, že to změní jejich názor na mě, protože - co si budem, horší už to nebude.

A na závěr prý blog objevili někteří naši farníci. Tam snad taky žádné překvapení není, ne? Svými názory na farní tábory, noci kostelů a průvody Božího těla přede mší s Eucharistií vzadu jsem se netajila. Možná jsem to nemusela psát na veřejný blog, na druhou stranu, u nás ve farnosti bohužel není prostor pro konstruktivní diskuzi, natož pro případnou kritiku. A jestli si někdo myslí, že je možné, že všichni farníci budou se vším spokojení, tak je prostě naivní. Lidi jsou různí a snad ani nejde, aby se všem líbily stejné věci. 

Včera jsem strávila večer tím, že jsem znova četla všechny články a přemýšlela, jestli jsem se někoho nedotkla, někoho neurazila. Vážně jsem to neměla v úmyslu, na druhou stranu - jak říkala maminka - kdo se cítí, ten se vtípí - a to už není můj problém. Jestli můj nudný blog chcete číst dál, budu jenom ráda. Každý čtenář mě přibližuje k cíli stát se skutečnou influencerkou, která nemusí chodit do práce a žije jen z reklamy. Jednoho dne vám poděkuju. 

Přidávám naprosto nesouvisející fotky podzimu.

Velká sláva č. 3

Tak jsme to zvládli, je to za námi, jsem úplně hotová, ale přitom je mi najednou líto, že je to pryč. 

Další z akcí, kde jsem měla přípravy naplánované snad na minuty, abych to všechno stihla, abych na nic nezapomněla. 

Po středečním úklidu jsme si dali pěvecký čtvrtek: v půl páté měla Magdí ještě první koncertík pěveckého sboru a v šest jsme měli v kostele generálku se scholou. Když jsem viděla půlku kostela zarovnanou mikrofony a reproduktory a všude dráty a pak jsem si představila, jak v neděli místo užívání si

 slavnosti budu přebíhat mezi čtením a

 zpíváním, tak jsem to cestou ze zkoušky obrečela.

V pátek jsme ještě jeli pro kytky a nakoupit, já doma rychle uklidila a nasmažila řízky a pak jsme vyrazili na mši a pak na hostinu.

Tady se zase ukázalo, jak jsme dobrá parta matek: hostina krásná, bohatá, matky v pohodě. Děcka něco málo zobly, matky dojedly a uklidily. Pak jsme si postěžovaly, jak je na houby, že v sobotu máme být v kostele už ve dvě odpoledne, že je to strašně brzo a že nic nestihneme - a do toho přišel farář, že musí jet na pohřeb a že to posunul na třetí. No já to říkám pořád, na zázraky nevěřím, já z nich žiju. 

I tak to byl v sobotu fičák: zadělat na koláče, upéct koláče, uvařit guláš, uklidit, uplést dva věnce z buxusu do kostela, ostříhat u sousedky koš buxusu do kostela a když jsem si libovala, jak stíhám, drahý mě přiměl jet s ním do lesa vybrat ty správné břízy ke vchodu kostela. Tak jsem ještě běhala v sukni a jarmilkách mezi kopřivami a vybírala břízy. To jsou situace toto. 

Ve tři s Magdí do kostela. Víc než hodinu se ještě chystali, nacvičovali příchod a odchod a otevírání pusy (fakt, nesmějte se), pak šly děti ke zpovědi a matky zdobit kostel. Domů jsme přišly v šest. 

Večer jsem ještě zdobila svíčky pro Magdiny kamarády a na třikrát pletla věneček do vlasů, než jsem byla spokojená. A když jsem se konečně osprchovala a lehla do postele, úplně jsem cítila, jak mi únavou škube v nohách. Taky to tak máte? 

Zato neděle byla jak malovaná a všechno šlo jak po dratkách, což jsem vůbec nedoufala. Za dvacet minut jsem Magdí žehličkou navlnila vlasy (což mě učily holky z osmé třídy v pátek v hodině dějepisu, zatímco kluci měli sledovat Slavné dny o první válce, a samozřejmě mi vlezla do hodiny ředitelka a nějak to nechápala, proč s žehličkou v ruce namotávám Sofčiny vlasy místo výuky dějepisu). Nazdobila jsem svíčku, obě jsme se s Magdí nalíčily (prostě ta řasenka a trocha růže musela být), oblékli jsme se a strašně nám to slušelo - Magdiny šaty byly akorát. Kluci ve svetrech byli za borce. 

Všechny děti byly krásné a šikovné, mše krásná a slavnostní, já byla všude - ale i tak jsem si to užila. Aj jsem něco vyfotila. Pak jsme se celá rodina furt fotili, šli jsme na oběd na GrillTour, pak jsme zkontrolovali stavbu a doma dál hodovali, jedli, pili a bylo to fajn. 

Děkuju všem zúčastněným a nejvíc tam nahoru, díky díky moc, bylo to krásné. 

A teď už zpátky do normálního života. 

Vánoční dramata

Doufám, že vaše Vánoce byly klidné a pohodové - na rozdíl od mých. Už loni to nestálo za moc a letos to byla docela katastrofa, a když sleduju podle blogu ten progres, už teď se děsím, co bude za rok - tendence je zřejmá.

Letos bylo samozřejmě všechno pod vlivem covidu. 23. prosince jsme si udělali výlet do Olomouce za Táňou, která nám udělala VIP testy a zjistila, že kluci prošli rodinným Covidem bez nákazy, já už jsem v podstatě neinfekční, ale můj drahý je stále jasně pozitivní. Taky nám poradila, že když důkladně vyvětráme a dědu s drahým posadím daleko od sebe (jako ostatně vždy) a nebudou se objímat (haha), společný Štědrý večer by měl být bez nákazy.

Po návratu drahý odpadl do postele, já upekla koláče, uvařila guláš, po obědě uklidila a vyžehlila ubrusy - tímto vždycky prohlašuju vánoční přípravy za ukončené, protože zdobení stromečku atd - to už považuju za vánoční zábavu.

Magdalenka se letos rozhodla, že stromeček nazdobí sama a nebude čekat na Ježíška. Chvilku váhala, kde stromek na poslední chvíli vezmeme, ale operativně navrhla pokácet některou z tújí na zahradě. Tak nápad je to vskutku originální, ale radši jsme přiznali tu "rychlevyberněcopředkauflandemdokudnejsouvysledkytestu" jedličku. Muže skolil covid tak, že jenom ležel v posteli. Ovšem chlapci se vytáhli - sice po ranách sekyrou, které se rozléhaly po domě, jsem chtěla hledat lékárničku a uklízet krev, ale borci největší se za chvíli zjevili u obýváku, živí, nezranění a s jedlí ve stojanu. Tak jsme poprvé zdobili stromek bez táty a jeho nekompromisních připomínek, bez Anděla Páně a Lásky nebeské, zato s Magdalenkou a Markovým přáním "bez červené." V půl osmé bylo hotovo, asi tak pět minut před tím, než bych se zhroutila únavou (Covid je prostě svinstvo.) 

Nedosáhnu! 

Vezme to brácha. 

Vánoční ztráty, ty viditelné. 

Štědrý den pak byl poprvé bez ranních výkřiků "mami, mami, Ježíšek nám přinesl stromeček!!!" Další fáze rodičovství. Ta se ale taky projevuje pozitivně: salát udělaly děti prakticky samy (a Marek tvrdil, že ho to baví) a odpoledne nachystali i skořápky se svíčkami. A vyhnala jsem je na procházku pro Betlémské světlo a zapálit svíčku na hřbitov. 

A pak už byl večer. Všichni jsme se osprchovali a umyli si vlasy a hodili se do gala a já usmažila rybu a děti nachystaly pití a jmenovky na stůl - ale táta prohlásil, že je mu tak zle, že s námi večeřet nebude. Tak, a bylo. Poprvé v životě jsme měli prostřeno o jedno místo navíc a já půl večeře bulela. Nešel ani ke stromečku. 

A já měla nový level strašných Vánoc. Naštěstí děti se tvářily, že jim to ani nevadí. Rozbalily si dárky, kluci nadšení z grafických tabletů, Marek ho hned zkoušel, Míša unešený z Lega a plyšového ježka a knížky a Magdí překvapená z hodinek v krabičce s kalkulačkou (to bylo překvapení i pro mě, když přišly z eshopu, myslela jsem, že jsem se sekla v objednávce) a z plyšové labutě, z řetízku a z knížek. O co víc se mi letos chtělo kupovat a balit si dárky PRO SEBE, o to míň se mi je za daných okolností chtělo rozbalovat. Seděla jsem u stromečku a bulela. Pustili jsme si tradiční štědrovečerní pohádku a náladu mi tentokrát nemohla zvednout ani půlnoční a jo, hodně mě mrzelo, že jsem si tu Rybovku nemohla zazpívat. Ale pak jsme se převlíkli do pyžama, naskládali jsme se s dětma na gauč a na střídačku se dívali na Pelíšky a Lásku nebeskou a vůbec, s odstupem pár dní zjišťuju, že Štědrý večer je krásný, i když je strašný. 

Boží hod se nesl v podobném duchu, drahý celý den v posteli s Netflixem, já si dala rádiovou mši, vypravila děti na tu reálnou, usmažila řízky k salátu a pak jsme teda společně obědvali, protože děda byl v N. Ale celé odpoledne jsme se s dětma váleli u pohádek, s Magdí jsme si malovaly, muchlali se s plyšáky, bylo to strašně fajn a já jsem neuvěřitelně vděčná, že mám tak skvělé děti, když už mám tak protivného muže. Včera byl program dne hodně podobný, a nebýt toho mého uraženého chlapa, byly by to moc pěkné Vánoce, v klidu, bez návštěv, bez stresu. Navíc, ani štědrodenní obleva nezlikvidovala všechen adventní sníh a v noci na Boží hod začalo zase sněžit, jasně, závěje nemáme, ale i tak - takhle bílé Vánoce moje děti asi nikdy nezažily.

Já mám před sebou poslední den izolace. 

Mám moc ráda tady ty všední dny ve vánočním oktávu. Doufám, že budou emocionálně klidnější než ty hlavní svátky.

Můj nový vánoční hrnek. 

Čtvrtá adventní neděle

 Normálně bychom třeba jeli na výlet do Brna, za tetou a omrknout výzdobu. Nebo bychom šli na procházku do lesa fiknout v náletu smrček na hřbitov. Nebo by přijela nějaká narozeninová návštěva. 

Místo toho jsme byli doma s Covidem. 

A nebylo to špatné, musím říct. 

Vlastně si skoro nepamatuju, kdy jsem před Vánoci měla tolik času. Snad jen, když jsem měla úplně maličké děti. No jasně, tenkrát člověk kromě Vánoc řešil furt kojení a přebalování a bolavé bříško (úplně přesně si pamatuju, jak jsme zdobili stromeček roku 2009 a malý Michálek se kroutil a fňukal a tak jsem měla vždycky v jedné ruce ozdobu a v druhé to ukňourané mimino, které spalo jenom v mé náruči). Magdí si pro změnu svoje první Vánoce ozvláštnila neštovicemi. Takže jo, nějaké nakažlivé nemoci a izolace o Vánocích - to máme nacvičené. 

Svůj covidový průběh bych označila za lehký, přesto mě nutí víc odpočívat, pořád mě sem tam bolí hlava a čich mám taky jenom občas, což je fakt divný. Ale aspoň mě to nutí být víc klidu. 

Naše čtvrtá adventní neděle znamenala tedy společnou rodinnou online mši od Tomáška v Brně (a předsevzetí, že tam musíme vzít někdy děti, jak to že jsme to nikdy neudělali?), dobrý jednoduchý oběd (není nad to hodit do pekáče brambory a kuře a zalít to smetanou), po obědě dobrou kávu (která mi voněla, páni!!!). 

Pak jsem se pustila do dokončení cukroví v pozadí se Sandrou Bullock a Hugh Grantem, pak s Karlem Gottem a nakonec s Fantastickými zvířaty - na ty se přišli podívat i kluci, ujídali mi krém a čokoládu a snědli všechny mandle. Kluci zůstávají negativní, ale na izolaci už nehrajeme. Hlavně teda když jsou v bedně Grindelwaldovy zločiny a na stole čokoláda a mandle. 

A večer adventní čaj a film. Můj drahý se totiž rozhodl (kdy jindy, když ne teď) a zaplatil nám Netflix. Včera jsme se teda s Magdí podívaly na dva vánoční filmy, dohromady za karanténu to máme takových 6 vánočních filmů a já bych mohla napsat seznam "vánoční filmy, na které se rozhodně nedívejte" protože jsou úplně pitomé. Klišé v podobě zasněžené krajiny, ve které všichni chodí bez čepic s rozepnutým kabátem, chudá Američanka získá prince/krále/rytíře ze středověku - ale fuj. Jediným pěkným vánočním filmem tak pro mě zůstává Láska nebeská. V posledních letech se navíc dost ztotožňuji s postavou, kterou hraje Emma Thompson (akorát já letos nedostanu ani to CD!)

A na závěr pár vánočních perliček, které si musím poznamenat. 

"Marku, tys letos už nepsal Ježíškovi!" 

"Ne." 

"Tak to asi letos nic nedostaneš...." 

"No a co." 

 Rozhovor s mým mužem:

"Tys mi letos zas nic nekoupil? Tak to to já ti pod stromeček taky nic nedám, ať je to fér."

"Nevadí, já si tam dám startér a okno do traktoru." 

Náš "malý" Michal:

"Jé, koncert Karla Gotta. To je živě?" 

Od noci lehce pocukrováno. 

Ludíkovská pouť

 Ale tak si to zde uložím.

Pouť v L. 

Tradičně na Cyrila a Metoda, letos v pondělí.

Zcela výjimečně jsme přijeli včas, protože můj drahý si myslel, že mše je už v devět, a ona byla v půl desáté. 

U kapličky nové hřiště, takže nové posezení pro děti.

Mše na dětském hřišti je vůbec taková vychytávka, že by to snad církev mohla zavést všude.

Na obědě u babičky na svíčkové. 

Po obědě procházka i Barunkou a Emičkou, dvěma nejmenšími neteřemi.

Návštěva u Blanky. 

Pak zase přesun k babičce na terasu.

Děti už samostatně na kolotoči - teda na trampolíně, v malé dědině malá pouť a dva kolotoče.

Takže bez fotek. 

Ale zdokumentovala jsem, jak se chystá dětská výprava se strejdou Kamilem na ryby.

Jinak prostě pouť, jak má být: rodina, kamarádi, jídlo, pití, povídání. 

A za pár let už půjdou naše děti večer na zábavu. 

Ajaj... 

Víkend na Broumovsku

Minulý víkend jsme byli na "dovolené".

Prostě tak tomu budu říkat, my to tak máme, z domu maximálně na pár dní

a říkáme tomu "dovolená."

Celé to začalo tak, že nám dva týdny předtím zavolali známí,

(jsou to ti, co mají dvě holky spolužačky našich kluků),

jestli s nimi nechceme vyrazit do Adršpachu, že teď by to šlo,

když jsou ještě zavřené hranice,

že tam bude málo lidí.

Vlastně se mi vůbec nechtělo, fakt.

Ale naše Magdí byla strašně smutná, že na žádné dovolené nikdy nebyla

(neboť byla tak malá, že si to nepamatuje),

a tak jsem si řekla "buď trochu spontánní, holka, a řekni ano".

Však na stavbě stejně nic moc neděláme, zahrádka je v cajku, tak co.

A tak jsme jeli.

Můj drahý samozřejmě dodělával v práci nějakou akci,

takže já balila, on pracoval (my spali, on pracoval) -

ale v určený čas v pátek v sedm ráno jsme byli připraveni vyrazit.

Skóre cesty domov - Adršpach:

čtyři a půl hodiny, jedna zastávka v Kauflandu, dvě protahovací přestávky,

několik špatných odbočení, několik objížděk, jedno poblité dítě,

jedna ztracená úplně nová čepice (to když jsme umývali a převlíkali to poblité dítě),

nepočítaně napomínání našich požďuchujících se dětí.

A byli jsme tam.

Akorát teda to počasí!

Fakt jsem si nemyslela, že někde může být větší zima než u nás. A zatím jo.

Skály úžasné, kdo to tam znáte, dáte mi za pravdu. 

Jako opravdu sníh. 

Samozřejmě jsme se vydali i plavbu po jezírku, pak jsme se zakecali s převozníkem,

mezitím nám zdrhly děti a zrovna na druhou stranu, než jsme je šli hledat.

Ale našli jsme se, prošli jsme i Vlčí rokli a zdolali všechny ty ostatní skály,

mezitím mi zastávkovalo koleno, takže jsem chodila jako chromá.

 A celý Adršpach jsme měli jen pro sebe, fakt tam nikdo nebyl.

Paráda.

 

Večer jsme nakoupili v Broumovském Lidlu a vůbec jsme se nejeli ubytovat,

protože to přece současná vládní protiepidemická opatření neumožňují.

Takže jsme vůbec nejeli do blízkého Božanova a vůbec jsme nešli do žádné chalupy,

která vůbec nebyla nově zrekonstruovaná, krásně nahřátá a vůbec jsme si k večeři nedali hovězí guláš, který jsem den předtím doma uvařila. 

A taky jsme nevyužili pračku se sušičkou na všechno to Magďulčino poblité oblečení.

Ach, to baroko! 

Prostě jsme se jen ráno zase zjevili u Broumovských stěn.

Všechno dobrý, ale fakt jsem to oblečení podsekla,

moje funční nepromokavá neprofoukavá větrovka v kombinaci s normální bavlněnou mikinou a tričkem byla velmi nedostatečná a že jsem si mohla oblíknout obě moje mikiny na sebe -

to mě napadlo až kus od chalupy a už se mi nechtělo vracet 

(když jsme tam navíc vůbec nebydleli).

Zachránil mě F., když mi půjčil svoji náhradní mikinu. 

Po návratu ze skal jsme si zase vůbec neupekli kuře, neposeděli u vína,

děti vůbec neběhaly po zahradě a vůbec nenatáčely žádná vtipná videa.

A já jsem zase vůbec pořád nemluvila - až to všechny unavilo, ale vůbec si nešli lehnout, 

protože jsme přece nebyli vůbec nikde ubytovaní.

V neděli jsme se pak zase náhodou zjevili u další části Broumovských stěn.

To už bylo konečně teplo.

Akorát já jsem byla už unavená, asi i přehnaně protivná, protože mi nikdo nechtěl vysvětlit,

kam jako jdeme, a tvrdili, že se vracíme stejnou cestou - a to já nerada.

A taky mě bolela kolena.

A taky chtěli všichni chodit jen po skalách - ale nejen lesem živ je člověk. 

Byli jsme v místě úžasných barokních památek - a oni nechtěli jít ani k Broumovskému klášteru!

Tak jsme se nakonec rozdělili a domů jeli po vlastní ose,

a ta naše vedla přes klášter.

Krásně to tam ten Diezenhofer vymyslel a postavil.

Miluju baroko.

Tohle je kaple nevím koho na Hvězdě. 

Broumov 

Mariánský sloup na náměstí. 

klášter 

Cesta domů byla taková trochu divoká,

asi trochu manželská krize, já trochu na nervy z toho, že jsem šla po půl roce do práce.

Tak jsem celý týden přemýšlela, jaká ta "dovolená" byla -

a asi dobrý. Děti nadšené. Bylo fajn vypadnout z domu.

A Broumovsko má svůj půvab.

Krajina děsná v širé pustině, jak napsal v darovací listině Přemysl Otakar. 

Určitě se sem chci vrátit.