Zobrazují se příspěvky se štítkemkultůra. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemkultůra. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 24. května 2026

Jakože klidný víkend

 Víkend byl fajn, ale odpočinek se moc nekonal.

Marek v pátek odjel do Jeseníků na Kunčickou ultra náročnou dálkovou anabázi (z prvních písmen si poskládejte název, který nelze vyslovit ve slušné společnosti, bližší info pro případné zájemce na příští rok zde) a vrátil se v neděli odpoledne poněkud zmožen. 

Sobota byl první den po x-dnech, kdy jsem nemusela vstávat, takže jsem se samozřejmě vzbudila před šestou. Tak jsem se věnovala standardním sobotním záležitostem až do podvečera, kdy drahý rozhodl, že konečně po třech odkladech pojedeme na koncert Epydemye. A tak jsme svěřili mrně Magdí a vyrazili jsme. Chápete to? Po půl roce další koncert! Úplně žiju kulturou! 




Epydemye hrála v rámci festivalu ve Velkých Opatovicích, stihli jsme i kousek Roberta Křesťana a bylo to moc fajn. Pak teda rychle domů, v jedenáct do postele a ráno v půl šesté budíček na přesunutou pouť do Sloupu (místo na svatou Annu s Vysočanama na Jana Nepomuckého. Na rozdíl od jiných mi ta změna vůbec nevadí.) Michal není úplně zdravý, takže jenom s holkama - Miri v kočárku.






Počasí krásné, nálada taky, ale já po celém týdnu dost zbitá. Došla jsem v pohodě, to jo, doma ještě rychle dovařila a naservírovala oběd, ale od té doby se jen válím s nohama nahoře. Unavenější než Marek po 60 kilometrech v horách. Náročný život matky prostě. Teď ještě sesumírovat, co všechno nás čeká příští týden (čtyři doktoři, jeden výlet, Noc kostelů, další pouť, dvoje narozeniny a letní počasí). Promyslím, jestli si neotevřu láhev vína. Asi bude potřeba. 

úterý 14. dubna 2026

Po víkendu

 Po strašném týdnu celkem fajn víkend. V sobotu už docela jarní počasí, v neděli už zase ne. 

V sobotu jsme se v hojném počtu (já s drahým, Marek se svou milou a Blanka s Františkem) zúčastnili Michalova závěrečného večera po pokračovacích tanečních.

Zatímco Marek na pokračování tanečních řekl jasné NE (z jejich třídy šel jeden pár), Michal se chtěl připojit k půlce své třídy a chodit, ale neměl s kým. V posledních hodinách přihlašování mu kamarádi dohodili jednu Elišku, která taky chtěla tančit, a neměla s kým. Eliška s ním tančila, ale jinak se s ním moc nebavila, což chlapci nevadilo, protože tam beztak chodil kvůli kámošům. 

Já už jsem si v KaScu připadala jako mazák: věděla jsem, kde jsou záchody, kde máme stůl a kde se prodává občerstvení. Ples byl hodně podobný tomu zimnímu. Akorát tanečníky představili ve čtyřech skupinách, každá skupina tančila jiný tanec. Michal a Eliška byli úplně poslední, tančili cha-chu, protože prý je to nejjednodušší tanec a on ani Eliška nejsou moc dobří. Pak všichni tančili bachatu, což je tanec, o kterém jsem slyšela poprvé. Seděli jsme na blbým místě a moc jsem na ně neviděla.

Tanec s rodiči byl zase zajímavý, stejně jako v zimě. Mohli jsme tančit dýl, ale chlapec prohlásil, že "stačí". Ale zatančila jsem si pak s drahým, dokonce tango, když nám Honza připomněl základní krok. Taneční soutěž byla nefér, vysvětlil mi synek, vyhráli ti, co tančí i v pokročilejším kurzu. Nevadí, chlapec se tentokrát ani nepřihlášil (protože přece není moc dobrý.) Ale jinak to byl pěkný večer. 





Neděle byla studená, tudíž odpočinková. Slavili jsme Boží milosrdenství v B. No - první rok jsem tam šla pěšky s Miri v kočárku v tričku, loni sama na kole v mikině, letos v bundě s Markem v autě, protože fakt kosa. Jestli to tak půjde dál, příští rok snad pojedu na lyžích. Ale zase lidí je tam každý rok víc. Žádné agapé nebylo, protože každý spěchal domů do tepla. 



A pondělí konečně bez větších plánů s Miri samy doma. Taková nádhera! Vyprala jsem čtyři pračky, šly jsme na nákup s kočárkem s miminkem, dokonce jsem nemusela vařit, protože zbylo maso od neděle. Venku sice pod mrakem, ale už teplo, takže byl čas i na první hrabání v hlíně, na což se vždycky těším celou zimu. A večer, večer jsem ještě stihla webinář, který nebyl od Lipky a nebyl úplně blbý. Takže příjemný víkend. A jak jste se měli vy?

Letos mi drahý udělal pařeniště už na začátku března, a tak už mám salát, rukolu i špenát.


A na druhé straně koriandr, kopr a ředkvičky.

Okno taky kvete.

A nejvíc kvete puškýnie.

neděle 25. ledna 2026

Na plese

 Tohle byla maximální plesová sobota - VŠICHNI  pořádali ples. Všechny možné farnosti i Michalova škola. Teď kam vyrazit, že? My tradičně do Sloupu (a stejně, než jsem se stihla zeptat na náš farní ples, už nebyl volný stůl.)

Zatímco svět kolem mě nabádá ke skromnosti a "nemusíte si furt kupovat nové oblečení", já jsem si opět na posledním plese (tj. na Michalově věnečku) uvědomila, že svoje plesové šaty mám dobrých deset let, což naštěstí není vidět na střihu, ale je to vidět na velikosti - nějak se za těch deset let srazily nebo co. A že bych si mohla koupit nové. A týden před plesem jsem si je vybrala na Vinted "nové s visačkou, v několika barvách." Váhala jsem nad zelenou, ale děti hlasovaly pro bordó. Šaty bezva, koupila jsem si i kabelku, nakonec dokonce dvě (po konzultaci s Magdí - pak je budeš nosit do tanečních, udržitelnost především.) A pak najednou po cestě na ples mě napadlo - jejda, ty šaty byly nové za fajn cenu - kolik lidí bude mít na plese stejné? Tak přesně jeden, spíš jedna - naše Hanka. A měla ty zelené. Haha. Ovšem naši mužové na nás hleděli, o čem to mluvíte, každá máte úplně jiné šaty, ty zelené a ty červené, v pohodě, ne? Tak určitě, hodlám ty šaty nosit dalších deset let, minimálně. Pro takovou příležitost jednou za rok...

Na plese každý rok hrávala stejná kapela, měli poněkud retro repertoár. Jeden kytarista, jeden klávesista a zpěvačka. Letos se na ně dívám a říkám si - vyměnili zpěvačku? Tahle je nějaká mladá. Pak si u stolu říkáme - vyměnili klávesáka? Má nějaké dlouhé vlasy. A nebo vyměnili kytaristu? Nebo snad kytarista změnil styl, že hraje v lesklých hadrách a ķšiltovce? A pak zjistíme, že je to úplně jiná kapela. Akorát retro repertoár zůstal. Ale hráli docela strašně. A zpěvačka měla tak krátké šaty, že Blanka neustále upozorňovala, že si určitě zapomněla vzít sukni.

Půlnoční překvapení překvapilo i pořadatele. S farním plesem totiž pomáhali i místní skauti, co skaut, to ministrant, a co místní ministrant, to vtipálek. Takže jsme viděli katolickou verzi "chcete být milionářem", pardon, ministrantem, katolické zprávy (nový papež je zvíře!) a nejvíc byla "Výměna farností", kdo někdy zmrzal ve vysočanském kostele, ten se smál dvojnásob (a nebo mu zmrznul úsměv na rtech).

Farní plesy jsou nejvíc fajn v tom, že vlastně přispívate na kostel, ale na rozdíl od klasické sbírky při mši za to rovnou něco dostanete. Třeba chlebíčky. Nebo vyhrajete v tombole. My jsme si domů přivezli čokoládu a prodlužovací kabel. 


Chcete být ministrantem?


neděle 7. prosince 2025

Závěrečná neboli věneček

 Mladší chlapec zdárně dotančil v tanečním kurzu pro středoškoláky. Jak jsou kluci každý na jiném gymplu v jiném městě, i taneční byly odlišné. Pro holky rozhodně lepší v Prostějově: na kterou nezbyl kluk z ročníku, té přidělili staršího "tanečního asistenta", ne jak v Bozaku, kde se hlásily rovnou páry nebo nic. Staršího chlapce si tehdy hned ve třídě zabrala Anička, mladší si po pár lekcích vybral Janču. (Byla z těch nezabraných nejhezčí.)

Zatímco Marek měl dvě prodloužené, takové normální, my jsme byli na první i s Miriam a na druhou jsme ani nešli, Michal měl pro rodiče jen závěrečný věneček. Proč se tomu říká věneček mi uniká, znalce prosím o vysvětlení v komentáři. 

Věneček znamenal velkou akci, na kterou se kupovaly lístky na dvakrát, na poslední chvíli jsme ukořistili dva lístky ke stolu a ty na stání, že by šel i Marek s Verčou, jsem zdatně propásla. Byly pryč za tři hodiny online prodeje. 

Další zásek s akcí přišel v pondělí, kdy drahý onemocněl natolik, že si nechal napsat neschopenku. 
"Klid, od středy budu v pohodě."
Ehm, od středy začal brát antibiotika. Tak jsem se rozhodla, že půjdu s Markem. Ale Marek v úterý večer:
"Mně je blbě, do konce týdne budu doma."
Ale co já? Pak mě napadlo víc Magdalenku. Ještěže mám tolik dětí!

Na věneček se mi i vzhledem k výše uvedenému zoufale nechtělo. V adventu vůbec nejsem náladěná na nějaké plesy, a obzvlášť v pátek na Mikuláše. Ale chtěla jsem toho svého chlapce vidět, tudíž jsme se s Magdí hodily do gala a vyrazily. 

První rozdíl od loňska: kulturní a společenské centrum statutárního města je trochu jinde než sokolovna. Ale zas kapela se mi zdála lepší u Marka, úplně nemám pochopení pro zpěváky v džínách, když má akce podmínku "společenský oděv nutný". No a pak jsem teda zírala: jednotlivě představili každého absolventa, chlapec dal dívce květinu na ruku, elegantně sešli schody a zapózovali pod slavobránou. Pak všichni zatančili polonézu a valčík. No jo, všechny holky v bílých dlouhých šatech - má to něco do sebe. 

Hned na úvod bylo sólo pro rodiče, takže jsem si s chlapcem zatančila, moc nám to nešlo, on má nacvičené jakési otočky, co neznám, ale stejně mě to dojalo. Náš Michálek totiž není jako většina chlapců, kteří udělali přerod z puberťáka v rozervaných džínách do obleku, on miluje saka, košile a vestičky od raného věku. Zatímco jeho spolužáci šli ve druhé třídě na karneval jako Supermani a Spidermani, on si vzal oblek a dělal Jamese Bonda. A teď úplně zářil. 

Ples se vydařil. Moc se mi líbila i taneční soutěž, Michal se zúčastnil z legrace, partnerku si našel až pět minut před soutěží, protože Janča s ním tančit nechtěla (prej to neumím a ztrapním ji) ale na poslední chvíli svolila jiná spolužačka. Do finále se nedostali, tak jsme s Magdí fandili jeho kamarádovi, ten byl nakonec třetí. Po soutěži už hráli samé rychlé skladby, tudíž jsme s Magdí mohly taky tančit a blbnout. A pak jsme dotáhly chlapce i do foto koutku, tak třeba budeme mít i fotku!

Bylo to krásné. 
A za rok - dá-li Pán Bůh - už Markův maturitní.

Sál.

Můj doprovod.

Holky na plese.

Předtančení. 

❤️


Soutěžící.

Selfie s dcerunkou.

neděle 26. října 2025

Jana na koncertě

Podzimní prázdniny začaly neobvykle akčně. Hned v pátek večer odjela Magdí na "potáborko" a v sobotu brzo ráno Marek na prodloužený víkend do Budapešti.

Sobota byla studená a poněkud líná, velmi jednoduché vaření (pcha, vařit jenom pro čtyři lidi! Taková pohoda :-)), lehký úklid (když jsem si vygruntovala ve čtvrtek) a pak příprava na večer.

Dala jsem totiž drahému k narozeninám lístky na Mňágu, která hrála v Bozaku. On je docela skalní fanoušek, já vlastně vůbec, ani jsem si nemyslela, že s ním půjdu zrovna já. Doma totiž zbyl s Miriam jenom Michal, a to je nejméně zkušená chůva z celé rodiny. Ale zvládl to hlídání a uspávání skvěle. 

A mně došlo, že jsem vlastně nikdy v životě nebyla na takovém koncertě. No co, nejdřív by mě naši nepustili, pak jsem neměla peníze (nebo jsem je radši dala za něco jiného), pak jsem měla malé děti, a než jsem si všimla, že už jsou velcí, přišla Miriam.

Já jsem vlastně děsně šťastný člověk. Pětačtyřicítka na krku, jiní mají krizi středního věku, jejich krásný dům je prázdný, děti vylétají z hnízda a oni už všude byli, všechno znají a od života nic nečekají... a pak jsem tady já! Dům stále rozestavěný, doma batole a já vyvalená z prvního koncertu! 

A bylo to super. Trochu jako za mladých let na čochu. A protože jsme stáli v druhé řadě, párkrát na mě dokonce mrkl Petr Fiala, jakože ne ten Petr Fiala, ale TEN Petr Fiala. Mezi známými hitovkami písničky z nového alba, které se mi líbily snad víc než ty hity (Zahrajte ňákou hezkou písničku!) A samozřejmě Spaste svoje duše a Písnička pro tebe z autobusáku a Svět je jenom hodinový hotel a můj pokoj je studený a prázdný. A tři přídavky. A drahý nadšený. Já snad ještě víc. Děkuju!!!!

Moc jsem nefotila.

Jenom ilustračně. Radši si užít off-line.

Inspirace pro Magdí. Jak hrát dvojhlasně na flétnu:-)

pátek 28. února 2025

Na Ládysovi

Konečně jsem se dohrabala k tomu, abych napsala o svém vybočení z koloběhu "domácnost/škola/děcka". V B. založili pobočku Křesťanské akademie a začali pořádat přednášky, a jednu z prvních (nebo úplně první?) měl Láďa Heryán.

Mám doma asi tři jeho knížky a ráda ho poslouchám, když někde narazím na rozhovor, ale popravdě stále žiju v tom, že mi Mirouš žádná večerní ani noční povyražení nedovolí, takže jsem zamáčkla slzu, že zase nic.

Ovšem, když mi odpoledne napsala Ivča, jestli nechci jet s ní, že jí původní doprovod onemocněl, vyhodnotila jsem to a po telefonu domluvila s Michalem, že to Miri zvládne a já pojedu.

(Samozřejmě se mi okamžitě potom přestalo chtít. Ale už mi bylo hloupé to zase odvolat.) 

První zádrhel byl najít Sýpku, kde se akce konala. Je to překvapivě zastrčená budova a zblízka se zdá menší než na fotce na webu. Nakonec stačilo připojit se ke skupině na první pohled jasných katolických žen. 

Čtvrt hodiny před začátkem bylo narváno, ale Ivča mě neohroženě protáhla na volná místa ve třetí řadě (katolický syndrom, vpředu je vždycky volno). Ládys už stál u mikrofonu a hrál na kytaru a zpíval velice nekatolické písně, tak, jak ho znám. A pak moc hezky mluvil o cestě a cíli. Zaznělo i U2 a John Lennon, aj pár vtípků. A taky něco o tom, jak to mají vězni, kterým dělá kaplana. A já byla unešená i z toho, že jsem někde bez Miri, a že vidím spoustu dlouho neviděných známých. A ze Sýpky jsem byla unešená, moc hezké místo z toho udělali. Nahoře je sál a dole knihařství a prodejna deníčků a knížeček a obrázků.  Prej budou rádi, když si něco koupíte, aby měli na elektřinu a splátku hypotéky, tak můžete tady

Doma na mě čekalo batolátko, které prý poslední hodinu běhalo při sebemenším zvuku k hlavním dveřím "kde jsi jako byla, maminko?" A pak se ode mě nechtěla odtrhnout. Tak já zas budu chvilku doma, kotě. 

Hrající a zpívající. Ládys na Sýpce.


pátek 25. října 2024

Prodloužená

 Nejstarší nám dorostl do tanečních. První šok ohledně toho mě čekal už v červnu  - na kurz se hlásí pouze páry. No tohle! Já mám teda ze svých tanečních doživotní trauma, a jeden z důvodů byl samozřejmě nadbytek holek v kurzu, ale nejsem si jistá, jestli je horší při tanci občas zůstat sedět nebo tam nemoct chodit vůbec. Naštěstí Markova gymplovská třída je vcelku genderově vyvážená a mají velmi schopného předsedu,  který to domluvil tak, že snad všichni (hlavně všechny), co chtěli tančit, tak tančí. (Chuderky holky z pedáku, tam to mají horší.)

V reálu prý sestavování párů vypadalo tak, že Šimon přišel ke klukům a oznámil jim, která spolužačka chce s kým tančit, a bylo. Marka si vyžádala Anička.

Celé léto jsme pak měli na seznamu zajet do města a koupit oblek. Takže v září, týden před první lekcí, jsme konečně stáli v obchodě. "Oblek stojí kolem šesti tisíc, a kdyby potřeboval jinou velikost saka a kalhot, tak musím rozhodit dva obleky, a za to je příplatek patnáct set, takže vám doporučuju, aby mu ta jedna velikost seděla," informovala nás paní prodavačka. 

Naštěstí mu ta jedna velikost seděla. K tomu ještě košili a motýlka a "takový boty já si rozhodně kupovat nebudu, kam bych v nich chodil, půjčím si tátovy, to je v pohodě." Tak za boty jsme ušetřili, i tak ta sranda přišla skoro na osm tisíc. Ale paní prodavačka Markovi zároveň doporučila, aby přestal růst a moc necvičil, a že mu pak ten oblek vydrží i na maturitu. Paní prodavačka je člověk na svém místě. 

Ale vypravovat do tanečních kluka má tu výhodu, že oblekem končíte a je údajně úplně v pohodě, že v tom odchodí všechny lekce, prodlouženou i závěrečný ples.

Týden za týdnem utíkal a najednou prodloužená. Samozřejmě jsme se na něj chtěli jít podívat, ale kam s Miriam? Jestli je přes den kamarádka s kdekým, večer chce vždycky jen dvě věci: mámu a její mlíko. Moje jarní večerní účast na srazu byla vykoupena hodinovým řevem,  a to jsem nechtěla riskovat, když by ji hlídala Magdí s Míšou. Takže jsme vymysleli, že ji vezmeme s sebou. 

Všechno se to semlelo tak najednou, že jsem neměla ani čas být nervózní a řešit, co na sebe. Vylovila jsem z hlubin skříně plesové šaty, poplácala jsem se po rameni za jarní koupi nových lodiček, i když jsem si tenkrát říkala, že v nich aktuálně nemám kam chodit, dokonce jsem Miriamce našla darované silonky! A překvapivě včas jsme byli na místě. 

Miriam měla samozřejmě rozhozené spaní, usnula cestou v autě, byla unavená, vadila jí hlasitá hudba a moc se jí nechtělo sedět u stolu a koukat na tančící mládež. Ale statečně vydržela až do volby nejoblíbenější tanečnice. 

Nám se tam moc líbilo. Michal potkal dva svoje spolužáky, já svoji žákyni, zatančila jsem si s mužem, se synem i s dcerou, nad Miriam se všichni rozplývali a nebo žasli, jako Markův třídní, kterému spadla Miri k nohám, když šplhala po schodech na pódium, a než stihl nějak zareagovat, ona vyskočila, oprášila si ruce, stáhla sukni a lezla tam znova. 

Já jsem si uvědomila, že letos absolvujeme taneční s Markem, za rok, dá-li Bůh, s Michalem, pak maturitní ples s Markem, na rok s Michalem a pak už taneční s Magdí... teď už z toho tance nevyjdeme! 







Pár velmi nekvalitních fotek na dokreslení atmosféry. 


čtvrtek 18. ledna 2024

Led(n)ové dny

Nudíte se? Vyprdněte se na medvídka mývala a pořiďte si děti. Nejlíp rovnou čtyři. A pošlete je do školy. To je pak teprve zábava!

Michal postoupil na další level v nošení rovnátek. K horním dostal dolní a destičku. Už druhý den jsem objednávala úpravu destičky. Dva dny po opravě se mu vycvakl drátek. A večer po opravě znova. Tak si ke skoro sedmi tisícům za rovnátka připočtěte čtyři cesty do Blanska a máte rovné zuby za všechny prachy. 

Michal končí základku a chce za Markem na gympl. Nebo asi nechce, ale neví, kam chce. Nechce na intr a nechce jezdit do PV. Takže půjde dělat přijímačky na gympl. Na gymplu už dávno nekladou důraz na známky ze základky, protože všichni ví, jak se liší hodnocení škol a různých učitelů, takže známky ze základky dělají 40% bodů. Což je vlastně sakra moc.

Abych chlapečkovi pomohla, vydala jsem se ve škole za panem nejvrchnějším. No že já jsem si to zase neodpustila. Ne, že jsem mu nepomohla, ještě jsem mu asi uškodila. (Ale tak třeba pan nejvrchnější chápe, že chudák děcko nemůže za svou šílenou matku, co byste chtěli, je to učitelka a navíc blogerka.) Někdo kvůli adrenalinu skáče padákem z letadla, mě stačí jednání s panem ředitelem. Kdybych chtěla shrnout průběh jednání, nestačily by mi tři články. Takže si odnáším jednu památnou větu: "Však já vím, co si o naší škole myslíte, z těch vašich komentářů, které já ale nečtu."

Jo, víte, co nadstandardního jsem po něm chtěla? Přečíst si školní řád. Hele, v naší škole je to téměř tajný dokument a větu ze školského zákona, že školní řád umístí ředitel na přístupném místě ve škole si evidentně různí lidé můžou vykládat různě. A pak vám ještě paní zástupkyně dá dobrou radu, jak si můžete ten padesátistránkový (nebo kolik to má stránek) dokument půjčit ze třídy během třídních schůzek a prostudovat si ho na chodbě. Tak vážení, jestli toto není bizár, tak já už nevím. Jednadvacáté století, kdy mají všechny školy všechny přístupné dokumenty na webových stránkách, do naší obce prostě nedorazilo.

No a teď ten můj blog. Nikdo ho nečte, ale všichni ho čtou a všichni ví, co tam je. Dovolila jsem si napsat něco o stupních ve škole! A taky, že někdo má něco na háku. Je to něco, za co bych se měla omluvit? Je to vůbec urážka? Vadí vám, když o vás někdo řekne, že máte něco na háku? Já bych to třeba chtěla umět a nevím, jestli někomu prospělo, že já nemám věci na háku a že furt všechno řeším. Však kdybych dění ve škole, ve farnosti a v obci přehlížela jako ostatní a nepsala o tom na blogu, tak bych sobě (a evidentně i jiným) ušetřila dost stresu. Nevím. Možná si to dám jako novoroční předsevzetí: měj to na háku!

Konečně jsme spáchali rodinný výlet do Ikea, ale naprosto mě to emocionálně neuspokojilo. Ani ty kuličky mi nechutnaly tak, jako když je uvařím doma. Ale děti si koupily, co potřebovaly, a já si dala aspoň bezedné kafe.

Jo, a konečně jsme měli školní besídku! To nemůžu vynechat, jé, to by mě ty dobré duše, co pak panu řediteli říkají ty komentáře, které on nečte, neodpustily! No vidíte, a jestlipak mu taky řeknete, že Veselá napsala, že jí vůbec nevadilo, že vánoční besídka byla po Vánocích! A že se jí besídka líbila. A že kdyby byla fakt zlá, tak napíše o všech drbech, které se k ní donesly, ale že je nenapsala. Tož to je na blogu takové blbé, že nikdo neocení, co nenapíšete :-P

Nejvíc se mi líbila scénka o kůzlátkách, no a zase: byli lidi, co je to nebavilo, protože to bylo dlouhé. Mě zas nebavilo vystoupení ZUŠ, protože už jsem to slyšela, ale zase kamarádka mi říkala, že ZUŠ byla nejlepší. No prostě, sto lidí, sto názorů, a nemusíme se kvůli tomu na sebe zlobit. No a samozřejmě si myslím, že měli zapojit i druhý stupeň, protože ty starší děcka těm besídkám dodávají úplně jiné grády. Tomu, jak osmá třída NEMÁ TALENT!, tomu se směju ještě teď. 

Jo, a Magdí hrála druhákům mezihry na flétnu a dvakrát to zahrála blbě. Abyste taky neřekli, že o chybách svých dětí nepíšu! Píšu. A budu psát dál. A jestli se smějete, je to dobře. I když se třeba smějete mě. S tím já dokážu žít. Smíchu zdar!

Upozornění: v tomto článku bylo použito velké množství ironie a sarkasmu.

Jedna opravdu kvalitní fotka z besídky. 5. třída.



středa 1. března 2023

Sbohem a šáteček

A je to tady.
Poslední věci vyklizené, rozdané nebo předané.
Poslední písemky opravené, známky zapsané.
Divné, odcházet uprostřed školního roku, ale na rovinu: jediná emoce, kterou aktuálně cítím, je únava. Taková únava, že se ještě nedostavila ani ta úleva. Únor se tak vlekl! Teď ke konci jsem už odpočítávala i hodiny.

Na včerejší rozlučku jsem každému ze své třídy udělala dezert do skleničky. Sehnat v Bozaku tyhle pohárky bylo martyrium a vyrobit a navrstvit dezerty pro dvacet děcek zabralo víc času a energie, než jsem čekala, tak snad to brouci ocenili. No, rozhodně to nedopadlo jako s tužkami, které se za hodinu válely polámané po třídě. Dezerty se sluply hned. A já dostala jsem na oplátku spoustu malých i větších dárečků.


Smetanový krém, slaný karamel, Oreo sušenky a Tofife.

Tak základ výbavičky by byl:-) Nejlepší bodýčko s houbami a kapradinami, tématické! 

Kolegyním upekla Miladka roládu, věnečky a trubičky, s chystáním na talířky mi pomohli deváťáci a kousky navíc s chutí zbodli. Šesťáci a osmáci dostali čokoládky a třeťákům v náboženství jsem rozdala všechny zbylé knížky, nálepky, obrázky a bonbóny. 

Pak už jen poslední školní oběd, vrátit klíče a zbavit se nepříjemného pocitu, že nemám všechno hotové a nestihli jsme přestěhovat kabinet (no jo, ona kolegyně, která na podzim prohlásila, že se do mého kabinetu přestěhuje, už to má slíbené), zabouchnout dveře a sbohem. Teda nashledanou, ještě dotáhnout jeden projekt, tak zas někdy přijdu. 

Večer rande. Po roce kino s mým milým. Nikdy jsem si nepřipadala jako náročný divák, ale rok hledám film, na který bych šla, a když už mě něco zaujme, dávají to jen jednou a v čase, který se mi nehodí. Tentokrát to klaplo taky jen proto, že dnes už jsem nevstávala do práce v půl šesté. 

Francouzský film "Julie - co by bylo kdyby" se mi líbil. Sleduje život nadané klavíristky od jejích sedmnácti let v několika paralelních rovinách, které ovlivňuje náhoda. Ke konci jsem se teda trochu ztrácela, který život zrovna sledujeme, ale závěr mi na rozdíl od hodnocení na ČSFD nepřišel přehnaný. Jako učitelka bych si taky přála, aby mi žáci poděkovali a řekli mi, že jsem jim změnila život. I když by mi asi nezpívali árie od Verdiho a představa, že by třeba hromadně recitovali "ný, natý, itý..." je ujetá i pro mě.

Nicméně film doporučuji, hlavně jestli vám nevadí v kině brečet. 

Ano, v celém kině nás bylo 11.

neděle 8. ledna 2023

Víkend tříkrálový

Po Novém roce zpátky do práce,  čili do školy. 
Ano, chtělo se mi, a taky potřebuju dotáhnout pololetí a dohnat učivo, a těšila jsem se na nastavení režimu.
A rovnou jedu plné nasazení: suplování, dozory, náboženství.
Ovšem v pátek už jsem teda byla úplně hotová.
Nevím, jak dlouho to vydržím.
Ale vědomí, že klidně zas můžu rychle skončit, mě uklidňuje. 

Letos taky prvně v životě začínám rok na dietě. Ne, nechci zhubnout. Ano, i kontrolní odběr krve na hladinu glukózy mi vyšel blbě. Takže i bez vyšetření s pitím sladkého sajrajtu je ze mě majitelka diabetu.

Než si mě vezme do péče odborník, tak se dietuju podle sebe a Googlu. Učím se pít neslazený čaj a vodu. (Já vím, směšné.) Místo oblíbeného rohlíku s marmeládou svačím zeleninu se zeleninou. Ale není to tak zlé. 

Oslavili jsme Tři krále, v pátek u nás v kostele na mši a v sobotu s Michalem ve Sloupu na koncertě brněnského filharmonického sboru. Krásné to bylo.



Dnes tříkrálová sbírka. Nejdřív jsem si to chtěla vzít celé na sebe, protože Lujz je ten starosta a nemá čas, pak s těhotenstvím a nevolnostmi jsem si byla jistá, že letos to bude beze mě, ale nakonec jsem vzala Magdí a její dvě kamarádky a náš úsek jsme daly. Plácám se po rameni, protože to letos nebyla žádná pohoda, ale žiju! A snad se ta námaha promítne i při využívání vybraných peněz.
Ale holky to bavilo, skončily jsme u nás, daly jsme si teplý čaj (půlku cesty jsem poslouchala, že mají strašnou žízeň) a rozdělily si kořist. Každá si odnesla tašku čokolády a všichni byli spokojení. 






Já jsem ještě večer stihla upéct tříkrálovou bábovku, kterou nemůžu jíst, a tyto Vánoce bych tímto uzavřela. 
Nakonec byly moc pěkné. 
Díky za to.

úterý 13. prosince 2022

Vystrčit nos z domu

 Tak už jsem se odvážila, po týdnu polehávání.

Minulou středu měla ve škole koncert ZUŠ. 
Marek teda s trubkou skončil, Michal pokračuje - dá-li se to vůbec tak říct. Kombinace učitel "co to má těžce na háku" a žák "co to má ještě víc na háku " - to nemůže dopadnout dobře, jak je vám jasné. 
Dostali jsme se do fáze, kdy Michal chodí na výuku dvakrát v týdnu, a přesto odehrál snad polovinu lekcí, co letos Magdí. Když už není nemocný, učitel jde hrát na pohřeb nebo někam nutně jede nebo si Michal doma zapomene trubku. Takže když v pátek před koncertem prohlásil náš doktor, že má Michal těžkou virózu a má být aspoň týden doma, Michal zajásal, že na koncertě nebude.
Jenom připomínám, že ho nikdo nenutil hrát, chtěl sám, to já mu pořád říkám, že mu to nebudu platit, když netrénuje a k ničemu to není. Až teď uznal, že asi skončí. 
Nicméně, žesťový soubor byl strašný i bez něj. Asi to není jenom o těch líných děckách.

Ovšem z Magdí jsme se nadýmali pýchou. Hrála sólo skladbu s klavírem, písničky s flétnovým souborem a zpívala se sborem a pěkné to bylo. 

Fotky na úrovni jako vždy. 

Ke všemu jsme totiž seděli vzadu.



Jedna sborová od Hanky. 

V pátek jsem sebrala sílu a vyrazila k nám na nákup. Potřebovala jsem na poštu, do řeznictví a do Jednoty a co myslíte: pošta zavřená, řeznictví zavřené. Aspoň že jsem měla kde koupit rohlíky. 

No ale v neděli jsem se hecla: jednak jsem zvládla dojít na mši, ale odpoledne jsme vzali všechny děti a vyrazili do Olomouce na trhy (a pro troubu ke kamnům na stavbu). 



Jedna rodinná. Taková vzácnost. 


Zjistila jsem, že jsem z vánočních trhů vyrostla podobně jako z kolotočů. Jasně, nazdobené město super, akorát v dnešní době musím myslet na to, kolik to stojí a jestli to musí být. Davy lidí mi vadí, a to musím uznat, že jich ještě nebylo tolik.
Dali jsme si dětský punč a nebyl dobrý. Aspoň že zboží ve stáncích bylo vcelku pěkné. Koupili jsme si skleněné vánoční ozdoby do sbírky - lišku (Magdí), kostelík (dospěláci) a lahvinku vína (Michal. A druhou vzal paní učitelce.)

A v Šantovce jsme sehnali i čepice pro Michala a Magdí, dárečky pro Markovu holku a Magdinu kamarádku a chlapci si v knihkupectví vybrali knížky pod stromeček. 


To u nás teď jede. Anime seriály a Manga komiks, co se čte pozpátku. Fakt. Na první stránce je napsáno: pozor, tohle je konec knihy. Musela jsem si k tomu přihodit nového Halíka, abych to trochu vyvážila. Nadělím si ho k narozeninám. 

A koupili jsme i troubu ke kamnům a vánoční hvězdu a já jsem to všechno zvládla. Tak jsem doma prohlásila, že už jsem dobrá a že bych měla být zodpovědná a jít do práce. A můj muž se na mě divně podíval a pak mi řekl, že bych měla být zodpovědná a zůstat pěkně doma. 
No, asi má pravdu.