Dovolená ve dvou

Vymyslel a naplánoval můj muž.

Kluky máme od soboty na táboře,

Magdí je v L.

Tak mi navrhl, že si zajedeme na tři dny sami dva do Krkonoš.

Sehnal pěkný hotel za super cenu

a pak mě donutil jet.

Mám totiž děsné výčitky:

že jsme bez dětí

že jsem měla být doma a vařit dědovi, 

sbírat švestky a dělat povidla,

natírat radiátory

a vymalovat kuchyň

a dělat si přípravy do školy.

Já vím, jsem marná, jak mi říká.

Ale pracuju na tom. 

Proto jsem jela, i když mě od soboty tak trápila bolest žaludku, že jsme včerejší večer strávili na pohotovosti s podezřením na žlučníkový záchvat.

(Bylo to samozřejmě jen od nervů.)

Cestou sem jsme to vzali přes Kuks.

Bylo děsné horko, takže jen v základu:

hospital a hrobku.

A pak už přes Trutnov do Pece.

Pěkně je tady.

Před chvílí jsem si dala na terase horkou čokoládu se šlehačkou, a žádný záchvat.

Prostě jsem jenom potřebovala tu opravdovou dovolenou.

Díky ti, můj milovaný muži.

Zachraňuješ mě přede mnou samou.

Velký letní úklid a malý relax

Svůj čas, kdy jsem "sama doma",

trávím jako správná workoholička.

Buď venku prací na zahrádce, nebo vařením a pečením,

nebo velkým letním úklidem. 

Nedávno jsme měli s bratrem vážnou řeč o tom,

kdo z nás má víc úložných prostor.

Snažila jsem se mu vysvětlit,

že my sice máme dům s půdou, špajzem, prádelnou a celou soustavu sklepů,

ale v domě bydlí už aspoň pátá generace,

a každá generace neustále něco ukládala,

takže veškeré úložné prostory jsou přeplněné.

Takže to je náplň dlouhých letních odpolední:

pěkně místnost po místnosti procházím,

přerovnávám, 

objevuju,

ale hlavně vyhazuju.

Dělám to už aspoň šestý rok.

A tak se dům konečně trochu vyprazdňuje.

A já pak zahajuju "škatule, škatule, hejbejte se".

Věci ze skříní přesouvám do sklepa.

Ze sklepa je přesunu do zadnějšího sklepa.

A pak je přesunu do kontejneru:-)

No říkám si, že člověk, který žije v novém bytě/domě,

do kterého si přinesl jen to, co potřebuje,

přichází o velká dobrodružství!

Kdepak pozná to nadšení, když z přecpané police ve sklepě

vytáhne několik prázdných krabic!

Nebo dávno nefunkční žehličku!

Nebo těsnění k tlakovému hrnci, který v domě dávno není!

Nebo tolik sklenic, že by do toho mohl zavařovat pro armádu! 

Nebo rozšmajdané důchodky po babičce!

No není pak život nudný?

Kde je správná náplň letních dnů?

To pak snad člověk z nudy leží u vody a čte si...

Pche...

Kdo by o to stál, že?

Jinak mám pro vás jednu zásadní radu,

jak takovému syslení a následnému přebírání zabránit:

pořiďte si co nejmíň úložných prostor.

Vážně, čím víc místa,

tím větší potřeba hromadit.

A já, jestli si někdy budu moct zařídit bydlení podle sebe,

v tom domě nebudu mít nic.

Teda, skoro nic.

Jenom jestli se toho dožiju.

 Za chvíli už si jedeme pro dětičky.

Za ty tři dny jsem stihla jeden malý relax:

včera jsme se s mužem byli projet na kole.

Tak zvláštní, jet bez dětí!

A zatímco můj muž chodil po lese a kontroloval těžbu,

já vyfotila pár fotek.

Až na tu bahnitou, kamenitou cestu,

po které neumím jezdit a tak ji nesnáším,

to bylo moc fajn.

S kytkou na hřbitov.

Čekám na muže a zírám do oblak.

Starček.

Ještě i nějaké maliny. Čím to, že jsou vždycky sladší než ty ze zahrady?

Kolo v lese.

Západ. Za večerním mrakem.

Až se zbytky salaše rozpadnou, už se nebude vědět, kde je "U salaše."

Ten pocit, když víte, že jste přišli o poslední paprsky slunce, protože jedete údolím.

Rybníčky u mlýna.

 

Zarostlé žabincem okřehkem.

Doma se stmíváním.

S dětmi a bez dětí

S dětmi jsme v sobotu sklízeli višně.

To byl zážitek!

Zároveň jsme prořezávali strom.

Marek byl moc šikovný, když v děsné póze rozkročený mezi dvěma větvemi řezal v krkolomné pozici nepříliš ostrou pilkou větev nad sebou.

Míša měl stříhat velké větve na menší kusy

a Magdí trhat višně z už uřezaných větví.

Marek jim pak pomáhal.

Všichni tři hleděli, kde se ulít,

Michal střihl dvakrát a schoval se za sloup,

Magdí fňukala,

hlavně jeden na druhého žalovali, že pracuje málo.

Neustále jsem je musela popohánět,

připadala jsem si jak dozorce při nucených (dětských) pracech.

Tak.

Přijde teď na mě sociálka?

Aťsi:-)

S dětma i bez dětí jsme byli na pouti ve Sloupě.

Nudně autem, tentokrát.

V kostele si sedl každý jinam a nikdo s náma. 

A pak, když jsme byli v N. na obědě a až do večera,

si všichni pobíhali a hráli s Verčou a Vojtíkem 

a pokud nás zrovna nenutili dělat smírčí soudce,

tak jsme o nich nevěděli. 

Se všemi dětmi jsem v pondělí jela do Brna.

Hohó, v cestování vlakem do Brna začínáme být profesionálové!

Jako obvykle jsme zašli do Sparky´s,

já k Máří Magdaléně ke zpovědi,

k tetě a Marušce na výborný oběd,

pak s Markem k doktorce na kontrolu,

což byl hlavní důvod naší návštěvy,

na zmrzlinu,

vlakem do Blanska vybrat Markovi nové brýle,

do Lidlu na nákup a autobusem přes půl světa domů.

Možná bych fakt měla začít jezdit autem.

Ale to zas není takové dobrodrůžo!!!

Včera odpoledne jsem všechny odvezla do N. na prázdniny.

Na kole.

Příjemně překvapil Míša, který krásně jel,

nemrčel, nebyl vůbec vzadu a tvářil se, že ho to nestojí žádnou námahu.

To jsou novinky!!!

V N. samozřejmě nejdřív ze všeho všichni naskákali do bazénu.

A od včerejška do zítřka jsem bez dětí.

Takže:

uklidila jsem špajz, prádelnu, kuchyň,

zpracovala všechno ovoce, co se nám doma zase nahromadilo,

ostříhala kytky na zahrádce,

přerovnala knihovnu...

prostě si neumím jen tak lehnout.

Asi jsem fakt nemocná.

Jmenuje se to  workoholismus.

 

Malé prázdninové radosti

Pomalé ranní snídaně.

(Žádné chystání svačin.)

Kafe po obědě.

V klidu. Obvykle na terase.

Ranní procházky po zahradě.

A nic jiného jsem zatím nestihla.

Kromě pár vyjížděk na kole s dětma.

A nedělní cesty na kole přes Suchý do L. a zpátky,

zatímco muž s dětma jel autem

(už jsem bez kola začínala mít absťák).

A ty dvě mladší jsme v L. nechali 

a doma dva dny s Markem byly teprve dovolená!

A tak jsem ho vytáhla na pořádnou vyjížďku:

do Jaroměřic na Kalvárii.

A zpátky přes půlku Malé Hané.

Bylo by to všechno super,

v Cetkovicích jsme si dali Kofolu a Snickers

a zamířili k domovu,

když se kolem nás začala stahovat mračna.

A za Kořencem na nás začalo pršet.

A hřmělo a blýskalo se.

Schovali jsme šest kilometrů od domu 

do altánku v lese,

a tam si nás vyzvedl Michal,

protože deštík přešel v příšerný slejvák.

Ale vyjížďka super!

48 kilometrů:-)

Hlásím, že žiju

Na předposlední poradě nás ředitelka ve škole varovala,

že letošní školní rok byl děsný,

a že červen bude úplně nejhorší.

A měla pravdu.

A navíc k tomu kočírovat tři děti...

a že mi to neusnadňovaly.

Marek ještě v pondělí před prázdninami psal úkol.

Ve čtvrtek večer jsem se ujistila, 

že mají oba nachystané oblečení na ráno,

a složku na vysvědčení,

a dvakrát jsem jim ukázala, kde mají kytky a dárky pro učitelky.

Ráno se pohádali, protože Michal si oblíkl Markovy rifle,

pak Marek doma zapomněl kytku i dárek

(kytku mu podal táta, dárek je doma doteď)

a když jsem se vrátila pozdě odpoledne domů

a ptala se po vysvědčení,

vytáhl Michal z tašky zmuchlanou změť papírů,

že jako 

"jé, já tu složku vlastně asi zapomněl doma".

Uááááá....

 Takže školní rok u nás skončil parádním matčiným hysterickým řevem.

Nato vzal můj muž všechny naše děti

a odvezl je k babičce do L.,

aby je zachránil před přepracovanou matkou.

A já pak loupala jabka a vařila prvních 20 skleniček přesnídávky.

A byl to ten nejlepší večerní program:

měli jsme si vybrat mezi

a) poslední dětskou mší a filmem na faře

b) tradičním mačem Alfa-Kocanda s grilovanými specialitami a skákacím hradem

c) táborákem a přespáváním ve stanu s kamarády na šlepru

A já místo toho zpracovávala jabka,

vydýchávala Míšovu dvojku z hudebky,

a bylo mi fajn.

 V rámci možností teda.

A co jsem dělala první dva týdny prázdnin?

Dávala jsem do pořádku domácnost

a zpracovávala všechno to, co letos tak zběsile dozrávalo.

Takže k dnešnímu dni máme ve sklepě 58 sklenic s okurky,

v mražáku jahody, rybíz, třešně a taky kopr,

na který jsem loni zapomněla,

ve špajzce 6 litrů višní v alkoholu,

asi 50 skleniček jablečné přesnídávky,

asi stejně tolik skleniček 6 druhů marmelády:

jahodovou s vanilkou, malinový džem, malinovou s rybízem,

rybízovou s rozmarýnem, višňovou se skořicí a višňovou s čokoládou.

A pět litrů ovocného sirupu.

Kromě toho jsme stihli báječný večer u kamarádů na Velenově

(kde jsem oslnila tím, že jsem pila pivo, jedla feferonky a přiznala jsem zálibu v Laser aréně)

- a kde kluci prolézali kanály.

Pak taky tradiční pouť v Ludíkově,

kde jsme se tradičně chystali na večerní zábavu,

a pak tradičně odjeli domů.

Ráno už se přestávám budit o půl šesté

a o škole se mi zdá jen každou druhou noc.

Snad teď konečně přijdou ty prázdniny.

 A na závěr pár fotek ze zahrádky.

Moje chlouba:-)