Zobrazují se příspěvky se štítkemschóla. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemschóla. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 30. srpna 2024

O schóle

Na úvod pozdrav pro Danu a Katku: snad jste si nemyslely, že po tom, co proběhlo v pátek na farním dvoře, už budu psát jenom o zahrádce? Samozřejmě že NE. 

O tom, jak máme u nás schólu, už jsem na blogu psala (mám na to i štítek, že jo.) Na začátku byla Dana, Zdeněk, Libor a nás pár puberťáků. To se psal rok 1996 (ó ano, jsem stará! Ale oni taky:-)) No, a teď prostě musím napsat, že jsem od začátku měla pocit, že do schóly tak úplně nezapadám. Vždycky se mi zdálo, že mě ostatní moc neberou. No já vím, měla jsem blbé kecy, blbé fórky a taky na rozdíl od většiny jsem tam nikdy neměla žádného rodinného příslušníka:-) Nespočítám, kolikrát se stalo, že mi zapomněli říct o zkoušce. Michal se mi doma smál, že mě tam nechcou, jenom mi to nechtějí říct. Ehm, no ono to tak asi bylo. Myslím, že lidí, co se schólou zpívali a z těchto důvodů skončili, bylo za ty roky dost. Takový to jak přijdete na zkoušku, nevejdete se vedle lidí, se kterýma zpíváte, tak si potupně šoupnete židli za ně a pak jenom čumíte, protože nikoho neslyšíte. Pak odcházíte, nikdo vám ani neřekne ahoj... 

Jenomže! Já jsem nezpívala kvůli kamarádům. Já jsem zpívala chvály pro Něho. A s partou lidí, kteří se časem v hudebním projevu posunuli k profesionálům (pozor, to byla pochvala! Zcela upřímná!) se to zpívá a chválí jedna báseň! Takže jsem občas skousla nějaký ten malý ústrk a furt jsem si říkala, že nebyl úmyslný. A že dobrý.

Když se tady na blogu rozpoutala akce, které říkám "Velká blogová aféra", šla jsem tenkrát na zkoušku s tím, že mi řeknou, že už zpívat nemám. Neřekli. Neřekl nikdo nic. Tak jsem s těhotenskou nevolností a dost na krev odzpívala dva koncerty. Pak Vánoce. Pak Velikonoce. Furt nikdo nic.

Pak proběhla akce, které říkám "Velká mailová aféra." Katka s farářem si psali maily, jak jsem hrozná, a mně posílali kopie. Já nevím proč! Někdo mi tvrdí, že omylem, kamarádka z vysokého managementu jedné firmy mi zas vysvětlila, že to se tam dělá, když v mailu někoho zmíníš, pošleš mu to do kopie, aby věděl. Nutno říct, že jsem zareagovala unáhleně a na ty maily odpověděla. A zatímco na poznámku "když chceš napsat, že plivu do vlastních řad, nepiš "plyvat"" a "kam se ztratily z kostela ty moje hry pro děti, kusy polystyrenu, krabičky a špendlíčky" nikdo nereagoval, pan farář mi napsal obsáhlý mail a pak jej rozeslal "všem blízkým jeho srdci." A všichni mi na něj odpověděli. Nebo prý ne, jsem se dozvěděla, vlastně napsali farářovi a ke mně se zase (nedopatřením?) dostali kopie. No síla, řeknu vám. Měsíc před porodem, nějaká ohleduplnost nic, naštěstí mě jeden z kamarádů, ke kterému se ty maily taky dostaly, předem varoval, tak jsem je radši nečetla. Až po porodu :-) Teď teda píšu smajlíky, ale nic vtipného na tom nebylo, fakt. Třásla jsem se vždycky ještě týden. 

Ovšem mezi tím se objevilo od šéfa naší schóly "skončila, může si za to sama". Tak jsem mu zavolala, jak to myslí, a z hovoru vyplynulo, že si s Danou říkali, jestli ještě můžu zpívat, když mám neshody s farářem! Snažila jsem se mu vysvětlit, jak to bylo, a skončili jsme s tím, že je to teď takové divoké a že teď budu rodit a starat se o mimino,  a že to necháme uležet. A pak se uvidí. Přemýšlela jsem, jestli se nemám afektovaně odpojit od schólové skupinky na Messengeru, ale říkali mi "hlavně v klidu, jo?" Tak jsem tam jenom mlčela, až náhle na jaře skupinka přestala fungovat a objevila se nová, a tam už mě nikdo nepřidal.

A pak jsme se s dětma chystali na táborák na faru na ukončení prázdnin. Za novým farářem. A schóla na vedlejší zahradě měla grilovačku. Aj jsem si chvilku říkala, že tam na ně kouknu a pozdravím je a řeknu jako vtípek, že chci taky kousek, protože na řadě těch svateb, ze kterých hlavně jsou ty drobné finanční příspěvky, jsem ještě taky zpívala. Jenže dřív, než jsem to stihla udělat, se za mnou vydala Dana. A já blbec si nejdřív myslela, že mě jde pozvat! Neee. Začala na mě na tom dvoře řvát, co si o sobě myslím, co jsem to zase napsala, jaká jsem! A že si myslím, jak jsem chytrá, že si blog zablokuju! A do toho Katka z druhé strany, jak jsem to přehnala, jaká jsem, "tys psala na biskupství udání na faráře! My to všechno víme!" Pak jsem se dozvěděla, že jsem zmije, lhářka, ještě nějaké zvířátko tam myslím padlo, a nejlepší je, jak to jde Zdeněk uklidnit ve smyslu "Dano, neobtěžuj se s ní." 

No, trošku jsem to rozdýchala a pak, navzdory Daniným výkřikùm "ty máš už do schóly dveře NAVŽDY zavřené! Jsi první, koho jsme vyhodili! Drž hubu, už nic neříkej!" jsem ostatním řekla, co jsem chtěla říct už loni: že jsem si vždycky myslela, že zpívání ve schóle je o tom, že zpěvem chválím Boha. Že kdybych věděla, že jim tam tak strašně vadím, že bych přestala zpívat už dávno. Že jim děkuju, že jsem s nima mohla zpívat a že to bylo fajn a že mě to mrzí, že už to nebude pokračovat.

No, následně proběhlo ještě nějaké uklidňování a řvaní a Katčino vítězné: teď ses přiznala, žes psala udání na biskupství! Co psala, my jsme tam dokonce byli, přímo za monsiňórem, a mimochodem se tím netajíme. A jestli si někdo myslí, že na biskupství čekají jenom na nějakou Veselou, aby jim řekla, že mají Zdendu poslat do jiné farnosti... ehm, no to kdybych věděla, jak jsem dobrá... Pane generální, až budete zas potřebovat poradit, stačí říct!

Ještě dodám, že nový farář zíral a nechápal a pak mi řekl, že to Duch svatý vyřeší, "nemožné na počkání, zázraky do druhého dne!" Že on byl v pohraničí a zažil horší věci. No já vím, ale stejně... Nejhůř to vzala Magdalenka, ta doma brečela celý večer. No aspoň má trénink do života. 

Můžu jenom hádat, jestli na Danině výlevu měl nějaký podíl náš - teď už - hurá - bývalý farář, který tam byl taky. Snad ne. Ale to, že se nikdy nechtěl o věcech bavit, že ne že nepodal ruku k usmíření, ale že takovou ruku několikrát odmítl, že odmítá odpustit... to je prosím lidsky ubohé. Natož u křesťanů. Natož u kněze.

Článek o odchodu faráře jsem dlouze chystala, upravovala, abych se nikoho nedotkla, a publikovala ho měsíc zpátky, aby na něj nikdo moc nenarazil a nečetl ho a nenaštval se. A stejně ho našli, vytiskli a rozeslali, aby všichni viděli, jaká jsem! Tak tentokrát natvrdo píšu, co si myslím, pěkně za čerstva a neuhlazeně. Horší už to nebude.

Ale skončíme pozitivně: 

Svorni jsme v jednom Duchu, vede nás jeden Pán, 
společně zříme den, kdy rozkol bude překonán.

Poznají nás po lásce, křesťany, křesťany, 
ano, po lásce poznají křesťany!!!

A vám nevěřícím/ nepatřícím do církve se vlastně ani nedivím. To je svědectví, todlencto!

PS: jenom upozorňuji, že máme svobodu slova s já si můžu psát, co chci, pokud neporuším zákon, a to se nestalo. Držet hubu není můj styl. Bohužel.

středa 15. června 2022

Noc kostelů a sraz

 Víkendové večery příliš akční.

Na páteční Noc kostelů bych normálně nešla, aspoň ne k nám do kostela, protože ho dobře znám a protože jsem odmítla spolupracovat v předem naplánovaném scénáři - měla jsem mít přednášku o historii, a to je strašně nudné, a aby to bylo zábavné, chtělo by to velkou přípravu a na to já nemám čas.
Jenomže nakonec jsme tam zpívali, takže jsem tam musela. 
Moc se mi líbily židovské tance od dam z Líšně, to bych chtěla taky tančit - přemýšlím, jak moc je troufalé chtít se je naučit podle YouTube.
Na rozbory žalmů jsem kecala venku s holkama a chytala poslední sluníčko. Přednášku o historii udělali beze mě a byla nudná.
Jinak program vůbec byl celkem nuda, ale byly jsme tam s Magdí skoro do konce. 
(Pak jsem doma pekla chleba, protože jsem to blbě naplánovala a do rána by mi překynul.)

Schola když nezpívá, čumí do mobilů 

Okno na kůru 

V sobotu se mi fakt nechtělo vstávat v 6 kvůli antibiotikům, ale musela jsem.
A ráno se mi vůbec nechtělo ani na ten sraz s gymplem, jednu chvíli to vypadalo, že tam snad pojedu na kole a to jsem chtěla jet v legínách a že si ani nebudu umývat vlasy. Ale drahý mi domluvil odvoz se švagrem, tak jsem se hodila do gala a jela jsem.

A jak to tak bývá, když se vám někam nechce, je to super. Bylo nás tam tak akorát na povídání. Máme mezi spolužáky ředitele filharmonie, zástupce šéfa opery, podnikatele, vědecké pracovníky, kancelářské krysy, inženýry i učitelky. Žádného doktora, čehož jsme všichni litovali, ono se to teď bude hodit. Všichni máme nějaké děti, nejvíc my tři holky z okolí, které máme po třech. Nejstaršímu dítěti je šestnáct a odchází ze základky na gympl, nejmladší se má za měsíc narodit. A bylo to prostě fajn.

S umytými vlasy, rudou rtěnkou a Leničkou. 

A mě se v neděli ráno fakt, ale fakt nechtělo vstávat v šest hodin ráno!
Vstala jsem v sedm.
A i když byla neděle odpočinková, ten spánkový deficit jsem dodnes nedohnala. 
Ve škole máme výlety, zbavili jsme se na dva dny sedmáků (to byl klid!), teď pojedou pryč deváťáci (tam oceňuju hlavně odjezd jejich učitelky, to bude klid! ), ale rozvrh je stejně plný a ještě nějaké suplování.

Ještě dva týdny.

pondělí 28. září 2020

Uzpívaná

Nejde jen o tento víkend.
Prostě se můj život posunul za těch 24 let, 
co máme schólu, do jiných sfér.
Už nejsem šestnáctiletá holka,
pro kterou byl sbor jedinou zábavou a setkáním jediných přátel.
Tenkrát mi nevadily dvouhodinové zkoušky,
sedávali jsme u Dany doma ještě dlouho potom, co zkouška skončila.

Jako popravdě mi dost vyhovoval způsob posledních let,
kdy jsme zpívali čtyřikrát do roka,
zkoušelo se tak měsíc před akcí,
sem tam nějaká svatba.

Teď jsme zkoušeli každý týden od začátku června.
Celé léto.
Já zpívám fakt moc ráda, líbí se mi písničky, co zpíváme
(nebo aspoň většinou),
ale už nemůžu.
 
Minulý týden jsme zpívali na mši farářovi k narozeninám.
V sobotu koncert na Noe.

To byla aspoň zkušenost!
Když jsme poprvé na zkoušce nastoupili na jeviště a zazpívali naši hitovku,
měli jsme pocit, že spolu zpíváme poprvé.
Slyšeli jsme jen Libora, jak mlátí do bicích.
A stejně tak zvukaři, protože se na nás dívali jak na úplné lůzry:
"Tak sbor by měl zabrat, nejste slyšet a ty mikrofony už nezesílíme."
Ouuuu!!!
 
Teď jako vás ještě pozvou na koncert, kde zpívají dvě schóly!
Dechovku ani bigbeat za konkurenci neberete, ale druhou schólu?
Je to jako soutěž, kdo je lepší?
A pak je vidíte, jak si tam stojí, je jich dohromady 10, mají každý svůj mikrofon,
dost chytlavé písničky - a ne úplně "svaté" - 
a říkáte si - fakt jako, jsou lepší.
My ještě v těch černých šatech - vždycky, když nás vidím,
mám chuť se zeptat, kdo umřel
(nesnáším černou!!!!)
Ještěže po generálce mi kluci z dechovky s nadšením vykládali,
jak jim při našem vystoupení běhá mráz po zádech.
A že se nemáme srovnávat, každý zpívá jinak,
ale obojí je úžasné.
Uf, to ze mě spadla tréma, která mě až překvapila, protože -
tři písničky v pořadu, na který se skoro nikdo nedívá
(jenom tisíc známých, kterým jsme to řekli, že budeme v televizi.)
 
Dokonce jsem vyměkla, a nechala jsem si přivést místo kalhot a tenisek
punčochy, sukni a lodičky (které stejně nebyly vidět.)
 
A zážitky z koncertu byly silnější, než jsem čekala.
Všechna ta světla, kamery, lidi v obecenstvu...
Bylo to dost vzrušující.
Tak moc, že když jsem přijela domů úplně unavená,
ještě o půlnoci jsem nespala.
Už chápu, co na tom baví profesionální muzikanty...
ale jako častěji než jednou za rok bych to dělat nechtěla. 

V neděli repete.
Přenos mše od nás z kostela.
Mnohem víc písniček, ale tentokrát bez našich obličejů.
Všecko se nám to povedlo, akorát chudák Terka spletla posledních 6 tónů
na flétnu v dohře poslední písničky.
Ale to už asi mimo přenos.
Kluci ministrovali, a kvůli rouškám nejdou poznat.

Za celý víkend jsem vyčerpaná víc,
než když makám na zahradě, uklízím dřevo nebo chodíme po horách.
Ještě že je dnes volno.
A že prší.
Takže dnes konečně nedělám nic.
Odpočívám.
Čtu si.

A doufám, že na Vánoce nezačneme zkoušet dřív jak po Dušičkách.
 
Pár fotek z prozpívaného víkendu. Náš kostel a přenosové vozy TV Noe.
Střípky ze soboty, hlavně fotky z generálky. Sborová šála. A jedna fotka z hlediště.
 










Popis není dostupný.

středa 28. prosince 2016

20 let Kamínků

Začalo to bandou puberťáků,
čerstvě odmaturovanou a momentálně nezaměstnanou Danou s kytarou
a skromným přáním pana faráře Kohoutka,
aby "mládež" na pouť něco zazpívala.

Pokračovalo to klasickým vývojem,
jakým scholy procházejí:
nápadem zazpívat celou rytmickou vánoční mši,
nekonečnými zkouškami,
prohlubujícím se přátelstvím,
rostoucím repertoárem,
zlepšující se kvalitou.

Pak jsme dokončili střední školu,
rozprchli jsme se do světa
a do scholy přišla další generace.
Už nebyl čas na tříhodinové zkoušky,
přestali jsme slavit společně narozeniny
a už jsme nezkoušeli u Dany doma.

Poslední roky jsme zpívali už jenom na svatbách,
čas od času na nějaké zvláštní příležitosti.
Vždycky se oprášily staré písničky,
občas narychlo přidala jedna - dvě nové.
Někdo ze sboru odešel, přišli jiní.
Já zůstávala:-)
A letos na Vánoce to bylo přesně 20 let,
kdy jsme jako schola zpívali poprvé.

Oslavili jsme to - jak jinak - koncertem.
Dřeli jsme na něj od září každý týden,
zkoušky byly zase bezmála tříhodinové.

Koncert v našlapaném kostele dopadl výborně.
Vysloužili jsme si potlesk ve stoje.

Díky za ty roky. Bylo to perfektní.
A dál....?
Uvidíme:-)









Fotky z koncertu Jan Šindelka.

Poslechnout si nás můžete třeba tady nebo tady.
A celý koncert už je tady. a tady.