úterý 28. června 2022

Za pár

 Máme to za pár, ale žádná pohoda se nekoná. Jako dítě jsem tady ty dny ve škole bez učení, ale zato s výlety, vycházkami a flákáním milovala, z pozice učitelky je to horší. 

Aspoň že víkend byl náležitě odpočinkový. Někdo by možná nepovažoval úklid za relaxační činnost, ale já to tak prostě mám, a dvě přerovnané skříně a vypleté záhony ve mně vyvolávají euforický stav. A kromě Magdina spaní na faře a její sobotní návštěvy cirkusu s Michalovým doprovodem jsme nic nepodnikali a to bylo úplně nejlepší. Akorát v neděli jsme jeli na pouťovou mši ven do Valchova a pak jsme šli s kamarády na pivo a večer jsme si spolu a Magdí na kolech zajely na Suchý - loni jsem vlezla do vody poprvé někdy v půlce srpna, takže letos léto přivítáno dřív a líp. 


Fotit selfíčka u vody byla překvapivá legrace. 

Naša místní riviéra. 

U vody vždycky dostanu strašnou chuť na langoš, ale zavolali jsme domů klukům, Marek zadělal těsto a po příjezdu domů jsem za cenu jednoho koupeného usmažila langoše pro celou rodinu. Já vím, s takovou tu ekonomiku nepodpoříme, ale krize je krize.

A teď přežít poslední dny. Vyměnit učebnice, uklidit třídu a kabinet (bude se malovat). Nebaví mě plácat se ve škole, takže dlouhá procházka po dědině. V úterý dlouho plánovaný výlet na kolech - a nakonec nic, protože ráno pršelo a hlásili bouřky. Samozřejmě bylo hezky, ale aspoň jsme s holkama zopakovali písničky na dnešek, něco jsem si přebrala ve stole a pak jsme šli na Suchý - po cestě jsme hráli šipkovanou a bylo to bezva. Nerozumím tomu, že nesmíme skončit ani o minutu dřív a děcka držíme ve škole až do konce šesté hodiny, přitom dělají tak akorát binec. A mě ujede autobus. Ale zase jsem dodělala pár restů a mohla jít na odhalování projektu 5. třídy. Dělali přírodovědnou tabuli.





A odpoledne rychle domů upéct bábovku a odvést Magdí na přespání ve škole. Obdiv učitelkám, že to ještě dávají, měly tam děti od první do čtvrté třídy. 
Pak jsme se potkaly s pár matkama a mám z toho zážitky doživotní, z paniky, která provází učitelku naší Magdí - je to nejhorší učitelka na světě!! Že ji naše Magdí miluje, že ji předtím miloval i Michal a celá jeho třída, že děcka umí, neustále dělají nějaké aktivity - to vůbec nic neznamená, protože občas na těch 26 dětí s jedním rodilým Vietnamcem, jedním chlapcem s těžkým ADHD, několika hyperaktivy a samozřejmě - pár nevychovanými rozmazlenci - zařve. Hrůza. Ale já ji hájím, protože jsme kamarádky a Magdí je holka a na ty ona drží. A Michal - to je historie, to sem netahej.
Je mi z toho do breku. 

Ale co. Dnes ještě loučení s deváťáky a zítra vysvědčení. A pak se konečně vyspím. Snad. 

středa 22. června 2022

Červen v rozletu

 V neděli Boží tělo. Člověk si myslí, že bizár kolem průvodu už nemůže být větší, po tom, co farář chodí jako poslední, a co? Může, milí zlatí, může. Letos průvod přede mší! (Uváděným důvodům nevěřím, pardon. Prostě když lidi po mši utečou, udělej mši až po průvodu.)

Příprava. 

Pivoňky v ideálním stavu. 

Magdí oprášila šaty z přijímání... 

... byla krásná a já ji ani nestihla vyfotit. 

Ale opravili kříž. 

Do Němčic jsme jeli až odpoledne, ale stihli jsme kolotoče i nákup kšiltovky (pouťové must have). I řízek i kafe i koláče i trubičky. Všecko prostě. 


V pondělí odpoledne poslední tělocvik. Tak hezky jsme si to naplánovali, tři skupiny naráz, vycházka na Suchý, zmrzlina, smočit nohy v rybníce. Ovšem, začalo se zatahovat a v půlce cesty už byla obloha taková: 


Ta fotka je rozmazaná, ale já odmítla zastavit, abych ji vyfotila v klidu. Tak v podstatě jsme to stihli, doběhli jsme pod pergolu u Kuby těsně předtím, než se spustila průtrž. Ti, co se neflákali, ani nezmokli. Někteří rodiče mi vzkázali, že jsem úplně pitomá, že chodím za bouřky s děckama do lesa. No co na to říct? Omlouvám se. Ale za bouřky už byli všichni pod pergolou a místní doma. A všichni přežili ve zdraví. 

V úterý odjela půlka školy na rafty (včetně ředitelky) a tak jsme mohli uskutečnit dlouho plánovaný mač se sousední školou ve florbalu a přehazované. Výborné to bylo: na úvod mě totálně zdrbal školník za to, že si bez jeho dovolení pořádám akce v jeho hale (s váma ty problémy trvají už sedm let! Oba jsme tam šest let, ale dobrý.) Pak mí chlapci prohráli celkem nějakých 16:2. To byla radost z těch dvou gólů, co dali. Ale na obranu našeho tymu, jak řekla Sofie o soupeřích: "ty p..., prej deváťáci přijedou, p... vypadají na dvacet, měří aspoň šedesát metrů a proti nim ty p... - Matyáš!" (s výškou 150 cm). Holky v přehazce už byly vyrovnané (i výškou) a hrály 1:1 na sety.

Na dnešek jsem naplánovala vycházku, Tomáš vymyslel Boskovice a bylo to geniální. Cesta z kopce, lesní a příjemná, a pak rozchod a kafe se Zuzkou. A v poledne autobusem doma. 


Takovou stylovou kavárnu mi Zuzka ukázala, zírám. 

Skončila jsem s antibiotickou léčbou, hurá. Kontrolní odběry jsem domluvila až na prázdniny, neb jsem zodpovědná. Ale koupila jsem si víno na oslavu. Dám si je o víkendu, který bude velmi výjimečný: nemáme na něj žádné plány. 
Nádhera. 


sobota 18. června 2022

Nezastavujeme, máme zpoždění

 Ale že jste to vy, trochu vám přibrzdím.
Ale jenom trochu.

Takže minulý týden ve škole bez výletících se tříd a bez kolegyň, takže míň normálního učení, zato víc suplování, víc hlídání, víc rozjívená děcka. Poslední normální tělocvik s klukama, ve znamení florbalu a bez Daniela a Adama, kteří místo hraní rozebírají elektrické rozvody v hale (neptej se). Zkoušení zpěvu s holkama, co evidentně neumí zpívat. Návrat poloviny Ukrajinců zpátky na Ukrajinu. A na závěr angličtina ve třetí třídě. Ovšem, je výhoda suplovat za kolegyni, která je ostrá jak žiletka a přísná jak generál: i s pitomým bingem na anglická čísla jste za hvězdu.

A výhled na víkend unavný: furt něco. Ovšem páteční rádoby přátelské posezení se scholou na faře jsem mohla rychle ukončit, protože mě drahý pozval na rande. Do kina. (Teda udělal to SMS slovy - Večer jdeme do kina, počítej s tím. Prostě romantik.)
Takže jsem se na faře nemusela dlouho tvářit, že chci být mezi lidmi, že si chci povídat s farářem a že jsem šťastná, že jsem součást naší báječné farnosti.
Odjezd do kina samozřejmě probíhal chaoticky, drahý se nemohl dostat do mailu na tisk vstupenek a do kina jsme dorazili přesně ve 20.00. Ale než se rozprodal popcorn a doběhly upoutávky, seděli jsme.

Jít zrovna na TopGun jsem považovala za vtip. V pubertě jsem totiž byla vášnivě zamilovaná do Toma Cruise a TopGun byl jeden z nejmilovanějších filmů, samozřejmě bojové scény a letadla mě vůbec nezajímaly, zato z Toma Cruise na motorce jsem tála jako nanuk na sluníčku. Ale ta doba je dávno pryč a já byla tak akorát zvědavá, co z toho filmu udělali - vždyť hlavní herec má na krku šedesátku, to jako bude zase házet úsměvy na ženské a blbnout ve stíhačce? A vono jo, a překvapivě to funguje. Jako fakt se nám to líbilo. Je to trochu klišoidní a předvídatelné, ale ne úplně. A Tom Cruise vypadá furt krutě dobře.
Drahý mě po filmu zval na večeři nebo tak něco, ale mě dnes čekalo zpívání na dvou svatbách po sobě, těsto na chleba a ranní antibiotika, takže jsem s díky odmítla. (Konkrétně slovy: Jsi normální, víš co mám doma práce a ráno musím brzo vstávat a musíme za děckama! Prostě taková ta romantika po skoro třiceti letech vztahu.)

Takže dnes zas úklid a vaření a praní a pečení chleba a ty dvě svatby. Ale jinak naštěstí nic. Je horko a mě na slunku krutě bolí hlava, protože ta antibiotika, zahrada volá po pletí, ale má smůlu. Sedím ve stínu a odpočívám. Nebo spíš sbírám sílu. Protože nezastavujeme, máme zpoždění. 

Včera jsme se s Magdí vyladily, tak jsme se musely vyfotit. 

Nohy nahoře, ale v pozadí koš s prádlem. Abych si nemyslela. 




středa 15. června 2022

Noc kostelů a sraz

 Víkendové večery příliš akční.

Na páteční Noc kostelů bych normálně nešla, aspoň ne k nám do kostela, protože ho dobře znám a protože jsem odmítla spolupracovat v předem naplánovaném scénáři - měla jsem mít přednášku o historii, a to je strašně nudné, a aby to bylo zábavné, chtělo by to velkou přípravu a na to já nemám čas.
Jenomže nakonec jsme tam zpívali, takže jsem tam musela. 
Moc se mi líbily židovské tance od dam z Líšně, to bych chtěla taky tančit - přemýšlím, jak moc je troufalé chtít se je naučit podle YouTube.
Na rozbory žalmů jsem kecala venku s holkama a chytala poslední sluníčko. Přednášku o historii udělali beze mě a byla nudná.
Jinak program vůbec byl celkem nuda, ale byly jsme tam s Magdí skoro do konce. 
(Pak jsem doma pekla chleba, protože jsem to blbě naplánovala a do rána by mi překynul.)

Schola když nezpívá, čumí do mobilů 

Okno na kůru 

V sobotu se mi fakt nechtělo vstávat v 6 kvůli antibiotikům, ale musela jsem.
A ráno se mi vůbec nechtělo ani na ten sraz s gymplem, jednu chvíli to vypadalo, že tam snad pojedu na kole a to jsem chtěla jet v legínách a že si ani nebudu umývat vlasy. Ale drahý mi domluvil odvoz se švagrem, tak jsem se hodila do gala a jela jsem.

A jak to tak bývá, když se vám někam nechce, je to super. Bylo nás tam tak akorát na povídání. Máme mezi spolužáky ředitele filharmonie, zástupce šéfa opery, podnikatele, vědecké pracovníky, kancelářské krysy, inženýry i učitelky. Žádného doktora, čehož jsme všichni litovali, ono se to teď bude hodit. Všichni máme nějaké děti, nejvíc my tři holky z okolí, které máme po třech. Nejstaršímu dítěti je šestnáct a odchází ze základky na gympl, nejmladší se má za měsíc narodit. A bylo to prostě fajn.

S umytými vlasy, rudou rtěnkou a Leničkou. 

A mě se v neděli ráno fakt, ale fakt nechtělo vstávat v šest hodin ráno!
Vstala jsem v sedm.
A i když byla neděle odpočinková, ten spánkový deficit jsem dodnes nedohnala. 
Ve škole máme výlety, zbavili jsme se na dva dny sedmáků (to byl klid!), teď pojedou pryč deváťáci (tam oceňuju hlavně odjezd jejich učitelky, to bude klid! ), ale rozvrh je stejně plný a ještě nějaké suplování.

Ještě dva týdny.

čtvrtek 9. června 2022

Samé dobré zprávy

Přežila jsem farní den a hlídání skákacího hradu! Na jedné straně radost, že jsem konečně dostala na farním dnu nějakou funkci, na druhé straně - nic horšího by nebylo? Samozřejmě celé odpoledne na slunku. S antibiotiky. Ale dobrý. 

Můj osobní stín. 

Vystoupení naší hvězdy. 

Michal u pukecu. Znáte tu hru? Perfektní. 

Úkolem bylo porazit ho. A já to dokázala! 

Další hry. 

Náš školní lesní projekt byl přijat naprvé bez připomínek! Jsem nejlepší pisatelka projektů ve škole! Realizace od září, do té doby klid.

Testy na boreliózu vyšly slabě pozitivní. I to je dobrá zpráva, dostala jsem další dvě krabice Doxybene, drahý, poněkud paranoidní co se týká nemocí z klíšťat, spokojený.

V úterý na výletě s osmou třídou v Brně na únikové hře. Znáte, byli jste na ní někdy? Já poprvé a jsem úplně nadšená. Utíkaly jsme s holkama z psychiatrické kliniky a největší zádrhely byly správně resetovat zámek, nacvakat kód na dalším zámku na správné místo a pustit DVD. No prosím vás, kdy jste naposledy pouštěli dývídýčko? Já už několik let ne. Ale fakt dobrý. A osmáci miláčci, když po nich právě nechcete vyjmenovat "ný, natý, itý, ičitý..."



Včera poslední strašná středa. Poslední! Nemůžu tomu uvěřit. Teda - byla korunovaná posledním rodičákem - ale i ten jsem přežila ve zdraví.
Doma pak jsem zvládla vypravit všechny na výlet, protože dneska ráno jel Marek se školou do Prahy a my ostatní na setkání dětí z náboženství našeho děkanátu. Moc prima to bylo. Samozřejmě teda komunikace s naším farářem na úrovni jako vždy, ale vzhledem k tomu, že píšu jen dobré zprávy, tuto část vynechám. 










Celý den počítám děti: různě se mi měnily skupinky od osmi do třiceti dětí. Ale nikoho jsme neztratili! A navzdory předpovědi nepršelo. 

Aby toho nebylo málo, drahému včera operovali meniskus. Ale už je doma a prý dobrý. 

Já jsem doma uvařila špagety se smetanovou omáčkou s bylinkami, dala jsem si kafe a čokoládu a taky dobrý. Zatím. Týden totiž ještě není u konce, ještě bude veselo! 

středa 1. června 2022

Aby se neřeklo

Já vím, furt je to zde samá práce, samý stres. Život přitom není jen práce. 
Je potřeba odpočívat. 
A když málo odpočíváte, tělo vás na to upozorní - třeba tak, že si najdete ošklivý rudý flek v místě, odkud jste před třemi týdny vytahovali klíště.
Ha, no jo, přece nikdo nečekal, že já budu odpočívat jen tak!

Včera jsem si teda udělala výlet k doktorce, vzali mi krev a dali antibiotika, se kterými se nesmí na sluníčko. A my dnes se školou dětský den v lese a za týden školní výlet.

Ale dnes jsem to zvládla. Ráno jsem se svou třídou zavzpomínala na staré dobré časy na táborech a víkendovkách a vylovila z paměti tři hry, než jsme mohli jít do lesa, který už je spíš paseka, na tradiční dětský den od deváťáků. Letos měli dopravní téma (kdo jim je vymyslel, co? Já přece.) Většina stanovišť nuda, najdi a slož, ale měli i stanoviště vyměň svíčku v motoru - to bylo nejlepší. 
Pak jsme opekli párek a vrátili se do školy a holky ze třídy mě hlídaly, abych byla ve stínu. 







Ve škole mě pak dojala moje nejneoblíbenější kolegyně hláškou: "A teď konečně jdeme vytvářet hodnoty." Jaké hodnoty? Copak ty pravé hodnoty nejsou vzít na celé dopoledne děcka do lesa? Nechat je běhat v trávě, ukázat si brouka a motýla brodit se bahnem? Copak nějaké pitomé papírování je víc? 

Dima den dětí neslavíme, akorát vždycky koupím dětem Kinder Bueno (připomněla mi to Magdí, že to je každý rok, nevím proč, asi proto, že je mají vždycky v Jednotě v akci.) A ti dva mladší jdou na pohádkovou stezku. 

Já akorát něco málo kopnu na zahrádce, jen co mi stín dovolí. A odpočívám. Jsem přece nemocná!