Jaro je ve vzduchu

Původně jsem chtěla psát o prvních záchvěvech jara.

O tom, jak mě konec února, jarní prázdniny a postní doba 

vždycky jarně naladí,

ať už je venku jakkoliv.

A když navíc ráno konečně chodíme do školy za světla...

 

Ovšem po prvním jarním oťukávání

(které jsme v sobotu strávili s kamarády opalováním a bobováním v mikinách)

jaro vtrhlo do kraje jako uragán.

Pondělí ještě v mlze, v úterý jsme už odpoledne seděli venku na terase na lavičce

a nestačili zírat.

Sníh mizel, ptáci zpívali.

Odhodili jsme zimní bundy, svlékli i ty jarní.

Vytáhli koloběžky, vytáhli kola, vytáhli houpačky.

Našla jsem jarní boty, dvě ze tří dětí je hned obuly.

(Ten nejstarší bude chodit v zimních botách do konce lockdownu,

neb s velikostí nohy 44 tak nějak nespadá do povolené prodejní kategorie

dětského zboží.)

Pracuju na zahradě.

Peru a suším prádlo venku.

Dnes jsme s Magdí vyrazily na první jarní projížďku na kolech.

A ano, vím, že to ještě není definitivní.

Že zima se ještě vrátí, že znova nasněží.

Mimochodem, dnešní vyjížďka byla taky cyklisticko-turistická:

cesta v lese je pořád pokrytá vrstvou sněhu a ledu,

a tak jsme kola jen vedly.

Ale já ten první jarní nádech tak moc potřebovala!

Děkuju za něj.

To si tak vyběhnete z domu v pantoflich... 

Únor

 Na začátku měsíce to vypadalo, že už přijde jaro.

Pak se ale vrátila zima se vší její krásou.

Děcka znova na bruslích.

Já znova na běžkách.

Sama.

Ne, že bych si tu samotu až tak užívala,

ale když jsem stála před dilematem "sama nebo vůbec" - bylo to jasné.

Nové běžky nejlepší investice této zimy.

Tento měsíc další školení.

Já budu táááák proškolená!!!

Ve škole konečně zavádíme elektronickou žákovskou knížku a třídní knihu.

Toto školení opět vedly moje dvě nejchytřejší kolegyně.

Nejvíc jsem se teda poučila o tom,

jak ze sebe udělat důležitou a jak informace na 20 minut předávat celé dopoledne.

 

Vrcholem pak byl tento rozhovor:

"Jak dlouho to bude ještě trvat? Musím odjet autobusem v půl jedné."

"No, tak to asi nestihneš. Ještě se budeme učit posílat zprávy."

"Ale to přece umím, ne? Podívej, kliknu na "napsat zprávu"..."

"Ale ty neumíš posílat důležité zprávy, to je složité, včera jsme to zkoumali deset hodin!!!"

"A můžeš mi teda říct, jak se to dělá?"

"Tak teda... no, tady musíš zakliknout ten čtvereček DŮLEŽITÁ ZPRÁVA!"

 

A co teprve, jak v jednu chvíli na nás Z. zatleskala

a přísným hlasem pronesla:

"Tak už se přestaňte bavit, posaďte se a pokračujeme!

Ticho a sledujte!"

 Víte, jak se říká, že učitel je povolání a učitelka diagnóza?

Tak asi tak.

 

Můj bratr a jeho žena jsou Covid pozitivní.

Připadá mi to jako hra, něco jako FortNite.

Nezasažených pomalu ubývá.

My stále unikáme a jsme čím dál víc paranoidní.

Takže já měla včera v kostele respirátor

a Michala děsí, že děcka půjdou do školy a "něco nám přitáhnou."

Protože když už jsme to vydrželi tak dlouho,

tak by bylo trapný to teď chytnout.

 

Užíváme si jarní prázdniny.

Já si překvapivě víc užívám tento týden, kdy mají volno moje děti, 

protože NEMUSÍM BRZY RÁNO VSTÁVAT. 

A dělat úkoly.

Super.

A taky se nám hodí distanční výuka,

protože jsme spolu doma a já nemusím řešit vaření.

Všechno zlé je k něčemu dobré.

Na závěr jeden kulturní tip.

Zjistili jsme, že se můžeme podívat na pohádku

Princezna zakletá v čase, i když jsou zavřená kina.

Na www.zakulturou.online jsme si koupili "lístek" za 179,-

a s chutí to zkoukli doma v obýváku.

A líbilo se nám to.

Princezna je teda rozmazlený protivný fracek,

její kamarádka je hezčí než ona,

princ je takový ňouma,

motiv s furt dokola opakujícím se dnem není vůbec originální...

Ale herci, vtípky, hudba, Bouzov... prostě ANO!

 

obrázek půjčený z netu https://www.novybydzov.cz/princezna-zakleta-v-case/a-4706

Máme okna

A já si jsem stoprocentně jistá,

že nikdo z našich sousedů, 

ba víc, nikdo z lidí,kteří si sami staví dům,

neměl z instalovaných oken TAKOVOU radost

a necítil TAKOVOU úlevu.

PROTOŽE NÁM KONEČNĚ NEPRŠÍ A NEFUČÍ DO DOMU.

(A protože se konečně těch oken dočkal.)

Barvu oken jsem vybrala JÁ.

Byla to vlastně snad první věc na stavbě, 

o které jsem rozhodla já.

Ostatní věci rozhodoval muž, 

protože já jsem tomu buď nerozuměla,

nebo mi to bylo jedno, nebo jsme se na tom tak nějak shodli oba.

Ovšem můj muž chtěl původně BÍLÁ okna.

Protože jsou nejlevnější.

Fuj, bílá plastová okna. Hnus.

Tak máme tmavě šedá plastová okna.

Možná je pro někoho hnus i ten plast.

Ale já jsem zažila dětství s dřevěnými špaletovými okny

a prázdniny zabité jejich tmelením a natírám 

a děkuji, nechci.

S plastovými okny žijeme už skoro dvacet let a dobrý.

 

Jo, a mají je skoro všichni v ulici.

A stejné prosklené dveře.

Ale já už jsem z toho vyrostla, 

nechtít něco, co se mi líbí, jenom proto, že to mají všichni.

 

Originálních řešení má ten dům víc než dost.