Máj, lásky čas

Tak jsme se dočkali. 

Můj nejoblíbenější měsíc - a letos s bonusem. Na konci května nás doufám bude o jednoho víc. 

Závěr dubna byl studený jako celý měsíc, ve středu sněžilo (naposledy, že jo? Prosím!!!)

Předala jsem poslední školní projekt, ještě musím napsat závěrečnou zprávu a dokončit detaily a pak určitě napíšu víc, protože to bylo zajímavé jako vždy. 

Vytáhla jsem šicí stroj a ušila pár věcí pro mimi, taky napíšu víc příště. 

A přišlo mi pár nevyžádaných mailů, já blbá na ty první zareagovala, než jsem si vzpomněla, co se dělá se spamem a že patří do koše, kam všechny ty ostatní už putovaly. No, hlava mi nebere, proč mi píšou lidi, co ví, kde bydlím a jaké mám telefonní číslo. Milí, radši se zastavte, uvařím vám kafe a můžeme to probrat. Nebo zavolejte. Ovšem ráda bych připomenula, že mám ani ne měsíc do porodu, a já i dítě potřebujeme klid, tak prosím trochu ohleduplnosti ohledně probíraných témat. Místo "Jano, styď se" navrhuju "Miluj bližního svého", "Odpouštějte a bude vám odpuštěno" a "Nesuďte a nebudete souzeni."

Z těchto důvodů upozorňuji, že budu mazat veškeré urážlivé komentáře, minimálně do konce šestinedělí. Pak to zas můžete rozbalit:-)

V neděli první svaté přijímání v Ž. Poslední věc, kterou chci stihnout, než porodím.

Pak zas na chvíli uzavřu svoji kariéru katechetky a budu se věnovat kariéře matky.

Už se na to těším. 

PS: a nestydím se. Taková já jsem. Že jste si na to za ty roky ještě nezvykli.

Včera na pálení čarodějnic v L. Ten kříž není provokace, to je zbytek čarodějnice.

A májka na výletišti.

Na zahrádce

 Podzimní práce na zahradě jsem dost ošidila z pochopitelných důvodů a celou zimu, když zrovna nebyl sníh, jsem trpěla pohledem na zaplevelené záhony. A jaro je pořád vcelku studené, takže pořád není hotové to, co bych chtěla mít hotové. Nicméně, chlapci prořezali stromy a vyhrabali starou trávu, aspoň na většině míst. 

Přeházeli a přesili kompost.

Povedlo se mi vyplet ty nejhůř zarostlé záhony s kytkami a záhony s jahodami. 

Minulý týden chlapi nachystali pařeniště a navzdory úterním přeháňkám jsem na Marka zasela okurky, máme první záhony a nasetou mrkev, petržel, hrášek a zasazenou cibulku. Jó,  bylo to hodně zajímavé, já už nezvládám skoro nic, ani jim to pořádně ukázat, takže jsem fakt zvědavá, co nám letos vyroste. 

Ovšem, přišel ten nejkrásnější čas cibulovin. Na zahrádce se mi každý rok víc a víc rozrůstají hyacinty a modřence a narcisy, potřebovala bych se dohrabat i na stavbu a přesadit tam postupně všechno, co mi dole přebývá a trochu mě deptá, že to nezvládám. Nicméně, stačí mi pohled z okna na rozkvetlé záhony a musím se usmívat. Je to nádhera. Pojďte se kochat se mnou.

Dětská práce. 

Bílá. 

Fialková.

Růžová. 

Se žlutou. 

Lososová. 

Violka, co emigrovala do trávníku. 

Prvosenka, která přežila.

A vesele se rozrůstající puškínie pod ibiškem.

Neděle jak malovaná

 Snad první pěkná jarní neděle v letošním roce. 

Po sto letech se mi povedlo brzo vstát, dát prát prádlo, upéct piškot a nachystat oběd, protože jsme zpívali na mši v deset. Pro většinu lidí nepodstatné, mně to zlepší den. 

Po obědě výlet, bez kluků, kterým se nechtělo. 

Cílem hrad Šternberk. 

Průvodce zapálený, výklad na těhotnou příliš dlouhý, ke konci jsem myslela, že si budu sedat na zem, ale vydržela jsem to.

Záchodová selfie v džungli. 

A jedna holčičí z nádvoří. 

Na těch schodech jsme se fotili na výletě s gymplem.

Pak nutná návštěva kavárny. 

Taková zdravá svačinka matky s těhotenskou cukrovkou.

Cestou domů přepadací návštěva u Táni a u Jardy a Danky pro kočárek na naše bejby a nějaké oblečení, čti velkou tašku ťuťu ňuňu věciček.

Doma za tmy.

Překvapivě víc spokojení než unavení (to se mi dlouho nestalo.)

Jestlipak ještě zvládnu někam vyrazit?

Příliš akční dny

V pondělí ráno v PV odběry krve kvůli cukrovce. 

V úterý večer zkouška schóly. 

Ve středu do Bozak ke kadeřnici. Konečně, po půl roce. Domácí barvení mi nesvědčí.

Odpoledne rodičák. No tak jsme nakonec šli, poslechnout si, jak máme úžasné děti (Michal se stal minulý týden úspěšným řešitelem okresního kola matematické olympiády a Marek má podle všech nejlepší předpoklady dostat se na gympl hned v prvním kole.) 

(Vždyť to říkám, že rodičáky jsou zbytečné.)

Potom poslední schůze KPŠ (klubu přátel školy).

Jsem tam za Markovu třídu, takže pro mě úplně poslední. Hurá. 

Ve čtvrtek do školy. Do konce dubna máme mít hotový projekt do lesa, samozřejmě ho máme tak na 70%, ale jako zkušená "projektantka" se nehrotím, příští týden slavnostně předáme, co máme, půjdeme na pizzu a zbytek doladíme časem. Nebo ne, necháme, co je, a odůvodníme to v závěrečné zprávě. 

Po škole kafe u Lenky.

Odpoledne jarní koncert Magdalenčiné třídy v ZUŠ.

 

V pátek poslední kontrola na diabetologii. "Výsledky v pořádku, pokračujte v dietě do porodu."

"Vy myslíte tu dietu, při které jsem o Velikonocích jedla mazanec a beránka a Fidorky klukům z mrskutu? Hm, tak dobře."

Venku konečně jaro. Prý na tři dny. No, aspoň něco.

Hra do lesa.

Malá flétnistka.

Sbor.

Přijímačky na střední, část první: Marek

 Nejdřív klasický rodičovský povzdech: onehdá se narodil, na začátku tohoto blogu to byl roztomilý špunt ze školky - a najednou má patnáct, je o hlavu vyšší a jde psát přijímačky. Na gympl, ze kterého ho zrazuju (asi proto, že jsem ho absolvovala.)

Tak ale musím ocenit, že se za poslední rok posunul. Není to už takový flegmatik, zamakal, připravoval se. Na druhou stranu, je stále dostatečně flegmatický, takže co se týká nějaké nervozity, rozhodně jsem vedla já. 

"Marku, a co když se nedostaneš?"

"Tak půjdu třeba na elektrikáře, mně by to nevadilo. Ale koupím si učebnici matiky a naučím se řešit kvadratické rovnice, protože matikářka nás to nechce naučit a já chcu vědět, jak se to počítá."

Včera jsme s ním jeli oba, protože se mi to sešlo s kontrolou u doktorky. Je to velmi zvláštní pocit, když vaše dítě jde psát přijímačky do školy, kam jste ještě nedávno (před pouhými 24 roky) chodili. Ještě divnější je potkat na chodbě kamaráda, který tam teď učí, a nechat se od něj pozvat na kafe do kabinetu. (Teď to zní jako něco nemravného, tak jenom připomínám, že jsme tam byli s Michalem oba.)

Hodnocení prvního dne od Marka: matika "dobrý", čeština "ta je vždycky strašně divná".

Ostatní o matice: "strašně těžká". O češtině: "lehká". 

Tak si vyberte.

Dnes repete, tentokrát reálka v PV. Už jeli chlapci sami, včera mi to stačilo (tolik kroků a čekání ve stoje už naprosto nedávám.) Hodnocení ostatních: "Dneska to bylo mnohem lepší." Marek: "Dneska to bylo ještě divnější, i ta matika."

Je to výhoda nebo problém, když je vaše dítě zcela mimo hlavní proud?

A tak teď už zbývá jenom čekat a čekat. A pak případně obvolávat učňáky pro elektrikáře. 

Dám vědět, jak to dopadlo. 

9

Z Velikonoc

Sleduju, jak jsou chuderky Velikonoce neoblíbené svátky. No na rovinu: pokud pro někoho Velikonoce znamenají zelené pivo, vejce a zajíce a v pondělí opilé koledníky mlátící nebohé příslušnice něžného pohlaví, tak to chápu. My to naštěstí máme jinak.

U mě vždycky vnímání Velikonoc ovlivní počasí. Tak letos nic moc, teda. Zima jako prase až do neděle. V pátek a v sobotu sníh. V sobotu fakt dost sněhu. Brrr.

Ve čtvrtek jsme uklízeli, v pátek pekli, každý den spousta vaření a i s výraznou dětskou pomocí jsem byla úplně hotová. Na čtvrteční mši jsem nemohla vydržet, nevěděla jsem, jak si sednout a kam dát nohy - hodila by se mi tam lenoška, ale to asi neprojde. Křížovou cestu v pátek jsem úplně vzdala a na vigílii jsme s Michalem jeli do Sloupu, a tentokrát to nebylo "u nás nebo ve Sloupu", ale "Sloup nebo nic", přece jen - u nás, o hodinu později a o čtyři čtení delší bohoslužbu, to bych prostě nezvládla. I tak to bylo na hraně.

Ovšem, chlapci překvapili, hlavně Marek. Poslední dobou už ministrování dost sabotoval, ale tyto Velikonoce vzal velmi zodpovědně a s Michalem a ještě s Martinem to zachránili, za což jsme byli všichni rádi a já navíc strašně hrdá. Jsou zdatnými nástupci mého bratra, který to takhle s kamarádem zachraňoval před lety.

V neděli odpoledne jsme tradičně jeli do N. a pak už jsem jenom poslouchala, jak je všem špatně, protože se přejedli.

V pondělí konečně počasí pochopilo, že je jaro. Chlapci odešli na mrskut a já si po obědě konečně jenom tak sedla na terasu. Letos poprvé! A zvládla jsem i malou procházku bývalým lesem. 

Takže zvládnuto: bohoslužby, tradice, návštěvy, jídlo, procházka. Jakože být ty Velikonoce o týden později, tak nevím nevím, ale naštěstí nebyly. Jak řekl můj muž: no, když Jana chce takové ty svoje Velikonoce. Chce, a měla. Aj to slunění na terase proběhlo.

Su šťastná a díky za to.

Stůl prostírala Magdí. 

Holčičí velikonoční siesta na sluníčku. 

Moji milí koledníci vyhlíží lepší zítřky. 

Bývalý les.

A v něm dítě. 

A v hnízdě konečně nové kytičky. 

Velikonoční přípravy

...myšleno tím ty ryze světské. 

Uklizeno.

Letos jsem spojila jarní úklid s velikonočním a předporodním, z určitého hlediska je velmi důkladný, ovšem možná kvůli těhotenství se mi pořád zdá nedostatečný, zřejmě se blížím k obsedantně-kompulzivní uklízecí poruše a trochu si připadám jako Marge Simpsonová, která v jednom dílu vytírala silnici. Nejradši bych celý dům vymalovala a vydezinfikovala, na což už samozřejmě nestačím, takže zneužívám dětskou práci. A děti moji uklízecí mánii nechápou, takže ji do velké míry sabotují se slovy "stačí" a "to je dobrý".

Ta kuchyň potřebovala vymalovat už loni.

Tak ještěže se toho chlapci zhostili.

Ani záclony jsem nemusela věsit, nebojte.

Nazdobeno.

Letos byl čas, zase chyběla síla, ale máme:

Na stole hnízdo. Krokusy ze zahrádky už musím vyměnit. 

Na okně milovaný modřín, rozmarýn, klíčky i jarní kýče.

Moje oblíbené keramické slepice.

 

Na věnci byly původně krokusy, pak jsem je chtěla vyměnit, ale když venku sněží, tak na to kašlu. 

Tahle mísa je původně na hřbitov, ale kvůli ranním mrazům zatím zůstává doma a na noc se stěhuje na chodbu.

Napečeno.

Letos jsem se vrátila ke kváskovému mazanci, první pokus dopadl tak, že jsem se s ním v podstatě 24 hodin drbala (takový to zapracuj, nechej hodinu kynout, zapracuj tamto, nech tři hodiny kynout...) a jeden mazanec ze dvou jsme snědli během půl hodiny. Ale už je zaděláno na další. 

Druhý mazanec z první dávky jsem ubránila ke snídani. 

S koláči pomáhaly děti, to už bych nezvládla. A odpoledne si sami upekli beránky a medvěda (neptej se). Pak hodinu šlehali sníh nad párou, až se trochu srazil, jsem zvědavá, jestli ztuhne. Takže letos máme celou chundelatou smečku. 

Zítra děcka udělají bramborový salát, v neděli mi pomůžou obalit řízky a obžerství může začít. 

Pěkné Velikonoce!

Každé dítě jeden kousek.

Sami upekli, sami ozdobili.

Šlehání novým šlehačem, který se osvědčil. Ale sníh samozřejmě všude. 

Těhotná (a) postní doba

 Vlastně nic nového, se všemi dětmi jsem byla těhotná přes postní dobu, akorát s těmi staršími jsem byla vždycky na začátku. 

Jako vždy oceňuji krátké mše bez zpívání Gloria, i tak ten kostelní tělocvik (čili vstát, sednout, vstát, kleknout) už nedávám. Už jenom dojít do kostela je výkon, který vydýchávám ještě při žalmu, ten, kdo vymyslel kostel na kopci evidentně nebyl nikdy těhotný. Do toho moje zalehlé ucho. Tak půlku bohoslužeb dělám rebela a jenom sedím. 

Letos jsem si vzhledem k okolnostem ani nedávala žádná velká předsevzetí, koneckonců mám dietu, čímž se vyřešilo odpírání sladkostí, kávu jsem si naopak dávala, protože mi byla doporučena, a alkohol vzhledem k mému stavu nehrozí, že. Ani žádnou chytrou a svatou knížku jsem si nenachystala, jenom krátká zamyšlení Vojtěcha Kodeta. Ale zaujalo mě zamyšlení Veronici, zakladatelky Modliteb matek: "Dovol si jen tak být" - no, tak to moji letošní postní dobu vcelku vystihlo. 

V neděli jsme chodili na křížové cesty, až na jednu výjimku celá rodina,  a bylo to moc fajn. Mám moc ráda tyhle pobožnosti ve dvaceti lidech a jsem moc ráda, že kluci jsou ještě ochotní jít s křížkem. 

Jsem na ně vždycky strašně hrdá (přičemž pomíjím to, jak moc se jim vždycky nechce, chodí na poslední chvilku nebo úplně pozdě a tak, nebojte, žádné světce doma nemáme, po kom by taky asi byli, že. Ale jdou a to je hlavní.)

 Vrchol postní doby u nás začíná poutí ve Sloupu na Květný pátek. Letos jsem to vzdala a pustila si jenom hlavní mši na YouTube, škoda, mateřská by mi umožnila osobní účast, ovšem můj stav ne - obávám se, že bych to nedala ani sedíc na skládací židličce, bývají tam davy a zima.

Tím pádem byla vrcholem velikonoční zpověď u otce Radka. Nedávno jsme se bavili o zázracích a já zase pohoršovala svoje okolí tím, jak těm "velkým" zázrakům nevěřím, jak se to dá mnohdy vysvětlit přirozeně, ale čemu fakt věřím, tak jsou ty malé, všednodenní zázraky. Jakože jdete k té zpovědi a řešíte, jestli tam vůbec bude zrovna Radek a kde bude a tak, a v tom potkáte souseda z kostelní lavice, který se u vás zastaví a řekne vám: "Ten cizí je na faře a nikoho tam nemá." A fakt. A pak se jdete pomodlit do kostela a najednou se stane, že tam zůstanete aspoň patnáct minut úplně sami. Tak tomu já říkám zázraky. A pár bych jich ten následující, Svatý týden, ještě uvítala. Hlavně ten, že budu mít sílu zvládnout všechny bohoslužby.