Únor

 Na začátku měsíce to vypadalo, že už přijde jaro.

Pak se ale vrátila zima se vší její krásou.

Děcka znova na bruslích.

Já znova na běžkách.

Sama.

Ne, že bych si tu samotu až tak užívala,

ale když jsem stála před dilematem "sama nebo vůbec" - bylo to jasné.

Nové běžky nejlepší investice této zimy.

Tento měsíc další školení.

Já budu táááák proškolená!!!

Ve škole konečně zavádíme elektronickou žákovskou knížku a třídní knihu.

Toto školení opět vedly moje dvě nejchytřejší kolegyně.

Nejvíc jsem se teda poučila o tom,

jak ze sebe udělat důležitou a jak informace na 20 minut předávat celé dopoledne.

 

Vrcholem pak byl tento rozhovor:

"Jak dlouho to bude ještě trvat? Musím odjet autobusem v půl jedné."

"No, tak to asi nestihneš. Ještě se budeme učit posílat zprávy."

"Ale to přece umím, ne? Podívej, kliknu na "napsat zprávu"..."

"Ale ty neumíš posílat důležité zprávy, to je složité, včera jsme to zkoumali deset hodin!!!"

"A můžeš mi teda říct, jak se to dělá?"

"Tak teda... no, tady musíš zakliknout ten čtvereček DŮLEŽITÁ ZPRÁVA!"

 

A co teprve, jak v jednu chvíli na nás Z. zatleskala

a přísným hlasem pronesla:

"Tak už se přestaňte bavit, posaďte se a pokračujeme!

Ticho a sledujte!"

 Víte, jak se říká, že učitel je povolání a učitelka diagnóza?

Tak asi tak.

 

Můj bratr a jeho žena jsou Covid pozitivní.

Připadá mi to jako hra, něco jako FortNite.

Nezasažených pomalu ubývá.

My stále unikáme a jsme čím dál víc paranoidní.

Takže já měla včera v kostele respirátor

a Michala děsí, že děcka půjdou do školy a "něco nám přitáhnou."

Protože když už jsme to vydrželi tak dlouho,

tak by bylo trapný to teď chytnout.

 

Užíváme si jarní prázdniny.

Já si překvapivě víc užívám tento týden, kdy mají volno moje děti, 

protože NEMUSÍM BRZY RÁNO VSTÁVAT. 

A dělat úkoly.

Super.

A taky se nám hodí distanční výuka,

protože jsme spolu doma a já nemusím řešit vaření.

Všechno zlé je k něčemu dobré.

Na závěr jeden kulturní tip.

Zjistili jsme, že se můžeme podívat na pohádku

Princezna zakletá v čase, i když jsou zavřená kina.

Na www.zakulturou.online jsme si koupili "lístek" za 179,-

a s chutí to zkoukli doma v obýváku.

A líbilo se nám to.

Princezna je teda rozmazlený protivný fracek,

její kamarádka je hezčí než ona,

princ je takový ňouma,

motiv s furt dokola opakujícím se dnem není vůbec originální...

Ale herci, vtípky, hudba, Bouzov... prostě ANO!

 

obrázek půjčený z netu https://www.novybydzov.cz/princezna-zakleta-v-case/a-4706

Z posledních dní

Dostihla mě lednová únava.

Furt bych jenom spala.

O minulém víkendu luxusní zimní počasí,

dva odpolední výjezdy na běžkách.

Z pocitů při klouzání bílou stopou uprostřed zasněženého lesa jsem žila několik dní.

Na konci týdne obleva, v neděli nový mokrý sníh, šedo a hnusno.

Pololetí.

Uzavírala jsem známky, hodně jsem si psala s děckama ze školy.

Mám ráda, když je známka výsledkem oboustranné dohody.

U všech to teda nešlo.

Ve středu skoro pět a půl hodiny pedagogická rada.

 

Do toho pololetí mých chlapečků.

U Marka jsme vytáhli češtinu ze čtyřky na dvojku.

Zopákla jsem si počítání se zlomky, Newtonovy pohybové zákony i převody jednotek.

Michala jsem napodruhé doučila pět měsíců výuky němčiny.

Z první pololetky 4, z druhé 2.

Jak řekla jedna známá, letos jsou to MOJE známky.

 

Každý den učím, kontruluju úkoly, vařím, uklízím, peru.  

Přesto mají pořád všichni hlad, koš je plný špinavého prádla, všude je binec a nikdo nic neumí. 

Trochu Sysifos.

Ale stejně tak si každý den snažím najít něco, co mi udělá radost.

Něco shlídnout, něco si přečíst.

Docela jsem ulítla na Boženě, o tom ještě něco napíšu.

Mám radost i z toho, že se mi povede vymyslet zajímavou hodinu.

Nebo že z podezřele vypadajícího kusu hovězího z mražáku nakonec vyčaruju výbornou svíčkovou na smetaně.

Nebo si uděláme s dětma odpočinkové odpoledne.

Nebo dobrou večeři.

 

Akorát to víno si nedám.

Jo, jestli chcete odnaučit ženu pít,

nechte ji odkázanou na výběr vína v místní Jednotě.

Aspoň že s tou čokoládou je to trochu lepší.

Jenom se mi zřejmě zase srazí sukně. 

Tak to je.

Něco za něco. 

Zimní sporty

Aby bylo jasné - nelyžuju.

Tím myslím, nejezdím na sjezdovkách.

Vyzkoušela jsem si to týden na horách v prváku na gymplu,

ne, že by mi to vůbec nešlo, ale rozhodně mě to nijak zvlášť nebavilo.

Vůbec jsem nepochopila, co na tom koho baví:

vyjedu lanovkou na kopec a sjedu dolů. A znova. A znova.

Vážně? Proč? 

Navíc je to drahé a neekologické,

počínaje dopravou a konče výrobou umělého sněhu,

bez čehož se to v současných zimách neobejde.

 

Zato běžky - to je něco jiného!!!

Miluju pohyb v přírodě a miluju ten pocit,

kdy kloužete stopou, kocháte se okolní přírodou,

červenají vám tváře a cítíte, jak vám pracují svaly.

Některé kamarádky mi tvrdily, že to právě na běžkách nesnáší,

že jsou z nich zpocené a uhnané.

Ale pro mě je právě tohle to nejlepší. 

 

Ovšem, co si budem vykládat,

naposledy jsem byla na běžkách rok předtím, než se narodil Marek.

Před pár lety jsem navíc vyhodila svoje rozpadlé běžkové boty.

Třistašedesát dní v roce je mi to jedno.

A pak přijde těch pět, kdy je u nás sníh a já jsem zdrcená.

Pokus nějaké běžky si koupit obvykle hned nevyjde

a pak se sníh rozpustí.

 

A už to vypadalo, že tento víkend budu zase zklamaně hledět na projeté běžkařské stopy,

když můj muž přišel na geniální nápad:

půjčíme si lyže v půjčovně místního penzionu!

Beztak tam teď žádné hosty mít nemůžou.

Skvělé.

Akorát půjčovna chabá: čtvery lyže, troje boty a největší velikost tak na mě.

Ale Michalovi to prý nevadilo, že pro něho běžky nejsou (podezírám ho, že byl i rád).

Ale já byla s lyžemi v ruce v sedmém nebi.

 

V sobotu jsem našla i běžky pro Magdalenku,

která taky strašně chtěla lyžovat

(boty o tři čísla větší, ale prý dobrý),

po obědě jsme rychle uklidili, já našla jakýsi vhodný outfit a vynesla běžky ven jako svátost.

Těšila jsem se jako malé dítě.

Srovnala jsem ty krásné běžky s novým typem vázání, položila nohu, zapnula a ...

nic.

Nový pokus.

Pak další.

Frustrace - jak se to doprčic zapíná? Natlačit nohu, zapnout - a noha vyjela a běžka zůstala na místě.

Nakonec jsem došla k závěru, že mi dali boty na jiný typ vázání.

Byla jsem tak naštvaná a zklamaná, že se mi chtělo brečet.

Uklidila jsem teda zas všechno domů,

vzala jsem si teplou bundu a normální boty, Magdí, která se kousek projela a už ji to nebavilo,

Marka, sáňky a boby a vyrazili jsme aspoň na kopec.

 Na všech oblíbených kopcích bylo lidí jako na protivládní demonstraci.

A cizích, nejen místních. Asi výlet z města.

A rodiče důstojně postávali dole...

to ovšem není můj styl. 

Nevím, proč by si tu srandu se sáňkováním měly užívat jen děti.

Došli jsme až na nejvzdálenější kopec ke mlýnu,

kde bylo taky plno, ale našich známých.

A tady jsme zůstali.

Protože tady se toho nebáli a dospěláci dělali na kopci větší hlouposti,

než jejich děti.

A jezdili jsme z kopce dolů sami i  s někým, smáli jsme se sobě i ostatním,

když jsme se vyklopili po cestě,

sníh nám lítal do obličeje a bylo to tak super,

že jsem na zklamání z běžek skoro zapomněla.

Po návratu domů vyčítavě popisuju Michalovi pokus o nasazení běžek.

Muž vstane, vezme botu - a cvak! A bota drží.

Cooooo?????

Jsem asi úplný debil.

Takže v neděli odpoledne druhý běžkařský pokus.

Už pod dohledem mého muže.

A jo. Klaplo to.

Pak už stačilo sjet po cestě k silnici, přeťupkat ji na běžkách, vydrápat se do kopce za humna -

a pak už to tam bylo.

Bílé pláně.

Sníh.

A vyjetá stopa.

Modrá obloha.

A slunce.

A pak už nic a nikdo.

Fajn, chvilku mi trvalo, než jsem si zesynchronizovala pohyby,

a raději jsem vybrala trasu,

kde nejezdí ostatní lyžaři, protože když vidím jejich ladný běh

a super vybavení, připadám si trochu divně.

Ale jenom trochu,

přece jenom jsem se trochu posunula 

a místo mamkou šitých šusťáků a beztvaré bundy

už jsem si to svištěla ve funčních legínách a přiléhavé sofšelce 

(z Lidlu, ale co, však v tom lyžuje i Ester Ledecká a Marek Vašut).

Byla to nádhera. 

Objela jsem takové šikovné kolečko, nic moc velkého na úvod.

Vrátila jsem se za devadesát minut, ale endorfiny ze mě úplně sršely.

A dnes znovu.

Schrastila jsem totiž i vybavení pro Míšu, lyžáky po dědovi o dvě čísla větší,

lyže po babičce s rozlepenou špicí a staré hůlky,

a vyrazili jsme spolu.

Ujeli jsme jenom o kousek míň než včera, ale na to, že Michal stál na běžkách poprvé v životě, tak super.

Jestli nebudu muset lyže zítra vrátit,

vytáhnu pro změnu Marka.

A jestli ano, tak počkám, až mi dorazí moje nové běžky, včera objednané z eshopu.

Vybrané mým mužem.

Pochopil, co potřebuju k životu. 

Děkuji, drahý ❤️