Na konci srpna

 Ač se mě to letos netýká, padá na mě nervozita a stres ze začátku školního roku.

Akorát letos s miminem nic nestíhám, takže se ani nesnažím splnit úkoly ještě z loňska, třeba vymalovat předsíň. Počkala rok, počká ještě jeden. Nebo dva.

Stihla jsem se ale potkat s kamarádkou Maruškou, která se z Moravy přesunula do Kladna. 

Taky jsme konečně dojeli na Suchý a u piva jsme se potkali s dalším kamarádem. 

A v rámci malých nedělních odpoledních výletů mi drahý ukázal pro mě neznámou část Boskovic a židovský hřbitov. Působivé místo, zvlášť v atmosféře zatažené oblohy a přicházejícího deště.

Vtipné opravené lavičky v lese za městem. 

Za plotem.

A hřbitov. 

Až mi bylo hloupé modlit se Otčenáš.

Radši jsem v duchu odříkala kousek žalmu.

Pokřtěná

Konečně. Když jsem se vzpamatovala z porodu, přišly prázdniny, a najít vhodný termín, kdy jsou všichni doma - to bylo skoro Mission: imposible. 

Nakonec 20. srpna. I tak chyběli dva Mirinčini bratranci a kmotři jeli ze stanování.

Trochu jsme přemýšleli, jestli neudělat křtiny jen v light verzi, ale nakonec jsem si řekla, jak to říkala maminka: padla kráva, ať padne i tele. Však je to naposledy (i když u nás kdo ví), tak pěkně důkladně: pozvat celou velkou rodinu, obsadit restauraci a užít si krásný den. 

Vybrali jsme Miriamce hned dvě křestní jména: Františka po dědovi a papežovi, Jana po mně (a Jana Františka de Chantal je moje patronka, takový malý dvojsmysl).

Ušila a vyšila jsem křestní roušku. Svíčku koupila ještě před porodem na eshopu, kde jsem vybrala Vojtovi ke přijímání Komiksovou bibli . 

V sobotu jsme s děckama upekli koláče.

Miriamka celé dopoledne řvala a já si říkala, že jestli to bude předvádět i při křtu, že to bude mazec. 

Když už spala, tak takhle, a běda, když jsem ji dala na druhou ruku nebo jsem si sedla.

Ovšem, v neděli bylo zpátky naše usměvavé pohodové miminko. Klasicky jsem si naplánovala čas odchodu z domu, který jsem nestihla, a pak jsem běžela v tom vedru do kopce ke kostelu a přiběhla úplně uřícená (kluci šli dřív ministrovat a Michal vezl Magdí s berlemi a tetu autem).

Objednala jsem na křtiny krásné teplé počasí, akorát jsem to prý trochu předimenzovala. Já jsem ale byla spokojená, to předchozí ochlazení mě vyděsilo, chci ještě horko. A taky jsem si koupila nové letní šaty v Reparádě a Miri měla super šatičky od Danky, tak to aspoň vyniklo.

Mše byla krásná a obřad mě dojal. Dost jsem se toho z jistých důvodů bála, ale modlilo se za to spousta lidí a účinek se projevil. 

Hostina byla taky moc fajn, tentokrát byly ke kávě i všechny řezy od Miladky (na Magdalenčině přijímání nám je totiž sežrala obsluha restaurace. Nepochopíš.) 

Doma jsme pak ještě uhostili tetu a Marušku, dali si chlebíčky a zmrzlinu a pak jsme si oddychli, že jsme to všechno zvládli. Nejvíc naše Miriamka, která prospala celou mši a jenom se trochu zavrtěla, když jí křestní voda stékala po hlavičce. Takové úžasné miminko jsem si ani neuměla přát.

Fotky snad budou časem, tak jenom malá ochutnávka, co jsem random chytla na mobil.

Nejlepší dort od Miladky. Už trochu ožraný od dětí. 

Malý křesťánek.

S dědou a tetou.

Outfit.

Modlitební příprava.

Aspoň rychlofotka od kmotra.

Uřícená matka a otec v nepadnoucím obleku. Dítě dokonalé. 

Lesem nelesem a jiné události

 Celé léto se chystáme k Lence na návštěvu. 

Že vezmeme kočárek a půjdeme lesem.

Tak konečně to klaplo.

Dobře, no, tak nemuselo to možná být v tom nejteplejším dni, jenomže jsem už měla strach, že to nebude nikdy. 

Zatímco já totiž užívám mateřskou, Lenka se zrovna po mateřské vrací do práce. 

Cesta byla vydrncaná a úmorná. Někdo nám totiž ukradl les.

Ještěže nechal aspoň potok.

A pár stromů kolem potoka.

Ale toto!

Fňuk fňuk!

Vraťte nám les!

Madam je to teda jedno, les neles.

Aspoň že na druhé straně kousek lesa zbyl.

Jak řekla Magdí, u Lenky lepší než v hotelu. Stinná terasa, křesílka, válecí deka pro miminka, houpací síť, domácí limonáda, zmrzlina... hrozně rychle to tam vždycky uteče.

Domů autobusem, těžká pohoda. Autobus prázdný a bezbariérový! Ale jsem odhodlaná během roků na mateřské vážně začít jezdit autem. 

Marek stále chodí na brigádu a plánuje, co si za vydělané peníze koupí. (Nový počítač.) 

Chlapi uklízí dřevo. 

Magdí si zvrtla kotník. Dostala fialovou ortézu a Michalovy berle. 

Drahý donesl první letošní hromadu hříbků.

Zrají švestky a tak dělám povidla a rozdávám. Švestky i povidla.

A v neděli plánujeme uvést Miriam mezi křesťany. 

Snad to všechno klapne.

Na Praděd v šesti

Přišel čas našich obvyklých výletů do hor, a zatímco můj muž pořád mluvil o tom, že bysme to mohli nějak vymyslet a vyrazit, já mlčela a nic neplánovala, zvlášť, když minulý týden bylo tak hnusně a madam Miriam poněkud náladová. Ale když už v sobotu bylo krásně, Miriam v pohodě a v lednici stejně nachystané maso na řízky na neděli, rozhodli jsme se, že vyrazíme. 

Jeden z bratrů nám půjčil jejich sedmimístné auto, Marek upekl bábovku, pomohl mi s řízky, upekla jsem chleba a ráno překvapivě v čase podle plánu jsme vyrazili směr Jeseníky. Všech šest v jednom autě, páni! 

S ohledem na Miriamku jsme vybrali to nejjednodušší, co můžete v Jeseníkách absolvovat. Praděd po asfaltu. Koneckonců, většina našich dětí na nejvyšší hoře Moravy nebyla, a Marek si to ze svých osmi měsíců překvapivě nepamatoval (ale fotografický důkaz samozřejmě máme.) 

Po zastávce na mši v Konici a nákupu vody v Lidlu kdesi po cestě jsme pár minut před jedenáctou zaparkovali na předposledním místě na parkovišti v Karlově Studánce. Miriamka celou cestu prospala a zbytek dětí se nemohl hádat, protože každý seděl v jiné řadě. Posvačili jsme Markovu luxusní ořechovou bábovku, nakojila jsem Miri, pobrali jsme všechny věci a vydali se dýchat nejčistší vzduch střední Evropy. 

První zastávka u ikonického umělého vodopádu, ve kterém byla dokonce po posledních deštích voda.

Za mého dětství byl větší, protože nebyl zarostlý vegetací.

Počkali jsme na kyvadlovku a vyjeli na Ovčárnu.

Čekání na autobus.

Všichni ❤️

Na Ovčárně.

Tradiční oběd, na Barborce.

Petrovy kameny bez čarodějnic. 

Uřezaná hora aneb Dlouhé Stráně. 

Na Praděd vede široká asfaltka, takže jediný problém byl ve zběsilých cyklistech jedoucích z Pradědu. Nahoře 20°C, někdo se vyvezl na rozhlednu a někdo kojil a užíval si výhledy pod vysílačem.

A někdo se válel. Ano, jiný outfit, protože blbé plínky:-)

My a Praděd.

Fotka zvonku jesenického musí být. 

A ještě jedna.

Cesta dolů byla samozřejmě příjemnější a rychlejší, což se bohužel nedá říct o cestě autobusem zpátky do Karlovky (zdravím neodbytné polské důchodce, kteří předbíhají ve frontě!), ale dali jsme to.

Někdo si i v nacpaném autobuse užívá svůj prostor.

A zase Karlova Studánka. 

Závěr výletu se trochu pokazil, vlastně za to může vyjezená cukrárna bez pistáciových dortíčků. Někdo si dal ještě kávičku, někdo zmrzlinu, někdo mlíčko a někdo nic. A slečna Miriamka v autě zase usnula, ale spala jen do Uničova, však by to bylo divné, že celý den spí nebo se usmívá a je v pohodě, takže si dala hysterický řev a dvě zastávky a kojení a chování protáhly závěrečnou cestu o hodinu.

Ale i tak považujeme náš první společný rodinný výlet za vydařený. Díky Petře za auto. Měli bysme pořídit něco podobného. 

Prší prší

 Tak jo, já vím, že je déšť potřeba, ale už mě nebaví. Ani to chladno mě nebaví.

Michal je na vodáckém táboře. Dobře mu tak, prohlašoval, že radši déšť a chladno než vyschlou řeku, tak to má. 

My si žijeme tak normálně. Uvařila jsem višňovou marmeládu a tím ukončila hlavní zavařovací sezónu. Chlapi chystají dřevo na zimu. Marek chodí na brigádu. V neděli jsme byli na pouti v Jednově - autem, protože lilo a bez Michala jsme se vešli. Miriamka dostala první očkování a zažili jsme s ní první pořádný řev - důvod: vytáhli jsme ji z vaničky, ale ona se ještě chtěla koupat. 

A já bych nejradši tomuto počasí ujela k moři. Vezmu to dvouměsíční mimino, chlapa, který je furt v práci a opět nebude mít žádné volno,  zbylé tři děti do auta pro pět... no dobře, no, chápu! Musím to vydržet doma.

Z večerní procházky.

Rozhovory se ségrou. 

Miriamka, podzimní edice.