Zazimovaná stavba

A je to tady: slíbený report ze stavby.

Poslední dobou - tj. do předminulé soboty, 

se makalo neuvěřitelně.

Za pár dní postavené druhé patro.

Za dva týdny komplet strop.

(A já se ptám: Proč to nešlo u prvního patra ? A u prvního stropu?)

Už jsem odmítla na stavbu chodit.

Proto taky nebyly žádné fotky.

Venku chladno, déšť - a já s chozením do práce nestíhám ani domácnost,

natož stavbu.

A tak tam tedy nikdo neuklízel,

aha - a dnes už to nešlo, neboť byl ten binec PŘIMRZLÝ! 

A v kýblech byla zamrzlá voda.

A všude byly igelity z cihel. 

A rozpité PET flašky s minerálkama.

A kusy dřeva.

A při tom uklízení mě zábly nohy a ruce,

ale za mě uklizeno, hotovo konec.

Igelity uklizené, dřevo odvezené.

 

A takhle to tam zatím vypadá: 

Podle igelitů v oknech vidíte, že tam fakt hodně fouká.

Garáž. Aktuálně už bez dřeva. A zametená.

Budoucí koupelna, prádelna a kotelna. A stávající binec.

Provizorní schody. A všude binec. Jinak budoucí chodba.

Budoucí ložnice. Výhledu brání stavební výtah.

Tohle je koupelna a pak tuším Magdalenčin pokoj.

Pohled z druhé strany. Žebřík vede na budoucí půdu.

Výhled z koupelny.

Z chodby do naší ložnice.

Naše ložnice? Nebo pokoj pro hosty? Už nevím?

Výhled bude parádní, že?

Na zahradě samozřejmě binec.

Igelity, kýble, prach a binec. Nemůžu uvěřit, že se v tom někdy bude dát bydlet.

Rozmazaná fotka, ale oblíbený pohled ze zahrady.

Jaké je to být tělocvikářem

Nejsem si jistá, jakou mám autoritu.

Na rovinu, nejsem nijak autoritativní typ,

a kromě toho

o spoustě mužských sportů toho moc nevím.

Skoro nic nevím.

Nesnáším fotbal, neumím kopnout do míče,

dokonce ani nepoznám ofsajd.

(A taky jsem si právě gůglila, jak se ofsajd píše.)

Ale jsem tělocvikář.

A dnes jsem pořádala okrskové kolo ve florbalu.

(Jo, jsem drsná.)

Bylo mi těch našich kluků trochu líto,

protože zatímco na ostatní pokřikovali jejich učitelé

ty pravé trenérské hlášky -

a já jim vždycky jenom řeknu, 

snažte se, to půjde.

A jako umím už teda zařvat: "Jeď dopředu!"

¨"Hlídej si ho!"

a taky "Obrana! Kubo, obrana!"

Vůbec, zařvat "Kubo", to musím dělat často,

protože se tak jmenovala půlka týmu.

(Ti rodiče jsou tak bez fantazie, máme školu plnou Jakubů.)

Skončili jsme čtvrtí ze šesti.

Asi dobrý, ne?

Co se líbí na tělocvikaření:

1. Sounáležitost. V žádném jiném předmětu se tak nesblížíte s žáky.

2. Spousta možností k výjezdům. I když často je to otrava. Ale nikdy nuda.

3. Ostatní tělocvikáři. Zpravidla jsou to fajn pohodoví lidi. 

4. Zažíváte vítězství. 

Já na konci každého tělocviku.

 

Ty dny na konci listopadu

Marně vzpomínám na dobu,

kdy pro mě konec listopadu znamenal dlouhé nudné večery,

během kterých jsem hodně četla,

vyšívala a těšila se na advent.

Letos už zas nevím, kde mi hlava stojí.

Minulou sobotu jsme na stavbě zabetonovali druhý strop.

Doteď nevěřím, že se to stihlo.

Podrobný report přijde časem.

Oslavili jsme Markovy dvanáctiny.

Hlavní částí každé domácí oslavy

je slavnostní nedělní oběd na přání oslavence,

dort na přání 

(tentokrát to byl kakaový piškot se smetanovým krémem s čokoládou,

čili jako obvykle)

a dárečky.

A pak jsme jeli do N. slavit Vojtovy narozky.

Včera jsme se tedy konečně dostali na druhou část dřeva.

Polovinu z toho, co jsme uklidili v září,

jsme totiž už protopili.

Byla to hurá akce celé naší rodiny a mého drahého bratra.

Michal řezal a pak sekal, Mira štípal na štípačce 

a my s dětma rovnou schovávali

a do tmy bylo všechno dřevo doma. 

Uf.

Teď už jenom uklidit a zazimovat stavbu a může začít mrznout.

Dneska krátká procházka.

A moje zimní truhlíky.

Na to, že jsem je dělala včera potmě, docela dobrý.

 

 

Boyard počtvrté

Letošní téma: Hlubiny vesmíru.

Jojo, vymýšlení hovadin, to je moje.

Akorát mi teda dorostla do pořadatelství moje třída,

a to je materiál...

s tím toho moc nezmůžete.

Letos jsem si vzala k srdci poznámky našeho kolegy,

že je to takový den, kdy se neučí,

a vzdorovala jsem tomu tak,

že jsme měli letos vyloženě výukové stanoviště.

Třeba matematické.

Nebo anglické.

No, a přiznejme si, hlavně se učí ti nejstarší,

co ty stanoviště chystají.

Přece jen, když dvanáctkrát zopakují něco o Marsu,

tak si to zapamatují, i kdyby nechtěli.

A pak miluju na našem projektovém dnu,

když se do toho deváťáci vážně položí,

a pak třeba s celou rodinou vyrábí NASA trička

a model rakety,

nebo si vymyslí,

že v rámci tématu udělají pitvu mimozemšťana,

obětují na to panenku

a s nadšením sobě vlastním ji nacpou holící pěnou

a nechají se v ní soutěžící přehrabovat.

(Na invazi UFO jsme připraveni!)

Letos i s Markem.

Poprvé jsem ho vzala s sebou místo školy.

Jako správný pubertální hoch nevyjadřuje emoce,

ale myslím, že byl spokojený.

Já taky.

Navzdory tomu,

že už druhý týden se mě drží hnusné nachlazení,

sedí mi na hlasivkách,

a ne a ne se ho zbavit.

Takže chvílemi jsem byla trochu mimo.

Otec Fura.

Týden bláznivý

Po minulém týdnu "doma"

máme týden "nejsem doma".

A začíná nám období

"nebudu doma skoro vůbec."

Jsem tak ráda, že jsem minulý týden udělala všechny ty drobné povinnosti,

protože teď už na nic nebude čas.

A ano, vzhledem k tomu,

že Magdalenka napsala už asi pět dopisů Ježíškovi

(kde si přeje hromadu různých věcí a zakončila to dopisem:

Milý Ježíšku, přeju si VŠECHNO!),

tak jedna z věcí, kterou jsem už stihla,

bylo objednání většiny vánočních dárků.

Včetně dárků pro mě:-)

Tento týden:

pondělí - z práce domů 15.30, od 18.00 zkouška sboru na Vánoce.

Úterý - z práce domů 15.30, od 18.00 zkouška druhého sboru na Vánoce.

 Jo, rozhodla jsem se, že to letos dám:

od listopadu dvakrát týdně zkoušky

a na Štědrý den dvě odzpívané mše.

Středa - ne, nepřipojili jsme se k učitelské stávce.
Naopak, čtvrtletní pedagogická rada a rodičovské schůzky.
Rodičáky jsou fakt vtipné.
Za prvé to, že "rodiče" jsou lidi v mém věku,
některé si člověk pamatuje, jak na zábavách tančili na stolech
a opíjeli se 
a teď s nima vede vážné hovory o jejich dětech.
Za druhé by některé rodiče člověk vzal po hlavě,
za hlášky
"a co s ním mám dělat?"
"když ho to nebaví a nechce to dělat."
No, tak ho nechte, ať nic nedělá,
ale pak nemůže chtít na maturitní obor, že.

Návrat domů včera večer v 18.00.
Opravdu velmi, velmi obdivuju všechny, kdo tak chodí normálně,
protože já už dala jenom večeři, sprchu a postel.
Doufám, že moje děcka zvládla úlohy,
protože jsem je ani nezkontrolovala.
 Navíc mě totiž dohání nějaká viróza,
bolí mě v krku a mám unavené hlasivky.

Takže je nutno mít aspoň něco,
co člověku zvedne náladu:

1. Venku je slunečno. Už druhý den.
2. Naše zahradní krmítko je v obležení sýkorek.
3. Od kolegy, pana ředitele ze sousední školy ve výslužbě,
jsem na hlasivky dostala domácí zázvorovici (slivovici se zázvorem a medem).
4. Ve vánočním balíčku z Manufaktury jsem dostala dárek za objednávku.
5. Mám doma vánoční číslo Marianne bydlení.

A jedna radost navíc: dneska budu brzo doma.
Juchúúú!

zdroj: marianne.bydleni.cz