Jeseníky.
Pohoří mého srdce.
Strávila jsem tam jako dítě dvě ze tří rodinných dovolených.
Čtyři z pěti vícedenních školních výletů.
A po svatbě jsme tam s Michalem dělali každoroční výlet.
A protože jsme tam už pár let nebyli
a protože v neděli jsme chtěli na nějaký výlet,
vyrazili jsme do Branné.
Dobře, první chyba.
Pokud jako my milujete ranní výšlapy,
prostě nemůžete někam jet až v neděli ráno, se zastávkou na mši.
I se vstáváním před šestou
a návštěvou mše v Konici v 7.45
jsme se vydávali do hor až kolem půl dvanácté.
To je pozdě, prostě je to pozdě.
 |
| Není nad to, když vám muž udělá fotku s dětma. A hradem. |
Hned na úvod nás tak zaujal klasický venkovský dvorek
i s kvočnou a kuřaty,
že jsme se netrefili na cestu.
Krátká porada s mapou a "íčkem" a valili jsme.
Vylezli jsme první kopce do Předního Alojzova...
... a mně bylo jasné, že máme problém.
Za prvé, podcenili jsme pití.
Tak nějak, když u nás v sobotu večer lilo,
nepředpokládali jsme, že bude zase horko.
Pak jsem z neznámých důvodů vzala na pití ochucenou vodu.
Takže děti pily na chuť a voda nám došla na rozcestí pod Vozkou.
Za Alojzovem cesta pokračovala do velkého kopce přes pastvinu,
byla přehrazená elektrických ohradníkem
a doplněná cedulí:
Na pastvině se pohybuje stádo krav s býkem.
Nebezpečí úrazu, zákaz vstupu.
Aha.
Já se dost rozčilovala, jak to někdo může udělat!
Ale Michal řekl: Jdeme a dívejte se, kde je uvidíte.
Ha, krávy byly úplně nahoře.
Já na sobě měla červené tričko a červený batoh.
No, tak rychle jsem do kopce v pravé poledne ještě neběžela.
A k tomu se modlila
a doufala, že Bůh nemá zájem náš výlet obohatit o dobrodružství
s divokým býkem.
Naštěstí neměl. Uf.
Ale příjemně v té ohradě nebylo!
 |
| Vidíte je tam vzadu? |
Půvabné to bylo v místě bývalé osady Josefová.
Jsou tam i zbytky staré lesní železnice.
Na cestě nám nechyběla ani tradiční hádka,
to když mě vytočilo, jak můj drahý krokem zdatného horala mizí v kopcích
a mě zůstavají dole unavené, otrávené a ufňukané děti,
a když už na nás počkal,
dával nám naprosto potřebné rady do života,
jaké dělat kroky, jak dýchat, jak hýbat rukama...
Několikrát mě upozornil,
že jsem to naplánovala špatně, že tam prostě nestihneme dojít,
že je to na děcka moc...
ale nakonec jsem to byla já,
kdo rozhodl, že z rozcestí ten poslední kilometr a půl na Vozku už nepůjdeme.
Neměli jsme už žádnou vodu,
oproti tomu chození měly hlavně děti až po krk.
I tak jsme si užili krásné výhledy...
... a dokonce jsme našli čtyři hříbky.
Ten největší našla samozřejmě Magdí,
protože ona najde vždy a všechno.
Jinak cesta dolů nebyla příjemná,
Míšovi bolela chodidla, Markovi lýtka a pata,
Magdí byla úplně hotová,
takže ke konci jsem ji nesla na zádech
a hlasitě zpívala, abych přehlušila její kňučení,
za což jsem si vysloužila pozornost lidí z blízkých chalup.
Pak jsme se odměnili výbornou večeří
v restauraci Kolštejn
a všichni uznali, že nejít až na Vozku byl nejlepší nápad dne.
Aspoň je důvod se vrátit.
A celou tu dobu jsme potkali asi tak šest lidí
a pět cyklistů.
To je takový rozdíl oproti přelidněným Krkonoším!
A pro nás je to mnohem příjemnější.
Jen my a příroda.
I když, kdyby na vrcholu Vozky byla nějaká pěkná chata,
kde by nám dali najíst a napít,
tak bychom tam určitě vylezli.
