Diář

 Vlastně máme pořád začátek roku a tedy čas nových kalendářů a diářů. Tohle je pro mě jedna (z mála) lednových radostí. 

Najít ideální diář byl pro mě téměř neřešitelný úkol. Měla jsem diáře levné i dražší, speciálně koupené i darované reklamní, papírové i s koženými deskami, ale vždycky mi na nich něco chybělo. Vůbec mi totiž nevyhovuje klasické týdenní kalendárium. Nepotřebuju si na každý den zapisovat různé věci na určitý čas. Obvykle mám stejně jen jednu - dvě mimořádné věci, doktora nebo nějakou povinnost, ale potřebuju mít před očima měsíční přehled, protože se mi často stávalo, že jsem na začátku týdne teprve zjišťovala, co mě kdy čeká a co jsem zapomněla (klasicky cokoliv v pondělí, když jsem otočila list.)

Před pár lety mě na sockách zaujal bullet journal, protože jsem si vzpomněla, že jsem ho vlastně měla na gymplu, kdy jsem si diář sama nakreslila. A že mi vlastně vyhovoval nejvíc ze všeho.

A tak jsem si u Mankai Paper koupila krásný sešit, vylovila pastelky a gelovky a vrátila se do studentských let. Ano, sežralo to nějaký čas a ano, bavilo mě. 

Nemám typický bullet journal s každou stranou precizně namalovanou a se zapsaným každým plánem. Ale mám svoje měsíční přehledné kalendárium, plány na týden, na měsíc a na celý rok. 

Letošní diář je potom nejkrásnější ze všech, protože jsem v adventu v akci 3+1 nálepkový arch zdarma vykoupila dosud jen okukované Lepikaro. Leden jsem polepila svíčkami, svetry a knížkami (ne, že bych stíhala číst), jarní a letní měsíce spoustou kytiček a podzimní barevným listím. Konečně jsem spokojená. 

Loňský a letošní. 

Celoroční plány 

V únoru vcelku volno.

A nejvíc nálepek na konci roku.

V novém roce

Už jsem psala mockrát, že začátek občanského roku moc neprožívám. A letos jsem se vyloženě těšila na návrat do institucí. Teda na rovinu: hlavně jsem se těšila, až zbytek rodiny nastoupí do instutucí. (Můj muž minulé pondělí: "Dneska jsem si ještě vzal dovolenou." Já zděšeně: "Proč???!!!!!") Prostě dlouhé vánoční prázdniny pro mě znamenaly hlavně 16, slovy ŠESTNÁCT dnů, kdy jsem musela vařit, a to převážně sváteční jídla pro sedm lidí, včetně dvou nenasytných puberťáků, jednoho batolete a jednoho chuťově velmi konzervativního důchodce. A pak po tom vaření uklidit. Uf, náročné. 

Předsevzetí si stejně jako každý jiný rok nedávám. Mám jenom přání, plány a cíle, a počítám s tím, že mnohé z nich nevyjdou. Jenže bez plánů a cílů to nejde, to pak člověk podle mě životem jenom bloumá. Já teda ještě plánuju čím dál opatrněji. Na první stranu diáře jsem si mezi celoroční cíle napsala například před třemi lety: zasadit u stavby jabloň. Před dvěma lety jsem to měnila na "konečně zasadit jabloň", loni to bylo "zkusit zasadit jabloň" a letos už jenom "možná bychom mohli zkusit zasadit tu jabloň!" No tak uvidíme! Aspoň to místo pro ni už máme nachystané. 

A ještě jeden plán prozradím: neustále se obklopovat květinami. Začala jsem hned první lednový týden: když si člověk v květinářství vybere jen dva kousky a ne celou kytku (kterou stejně doma rozeberu a přeskládám), tak ho to skoro nic nestojí - a ta radost! 

Z čeho se radujete v novém roce vy?

Tři králové

Jedna z akcí, kterou miluju a nenávidím dohromady. Na jednu stranu vidím v koledě velký smysl a mám radost, když lidi mají radost, že za nimi přišli tři králové, pak mě taky těší, jak nám Charita děkuje i v televizi :-) Na druhou stranu ta zima, vlezno, lidi, kteří z vás nemají radost (taky jsou takoví)... No nejvíc se vlastně těším, až bude "po".

Letos změny: koledování je zase farní akce. Nový farář se do toho nezvykle vložil, sehnal nové koledníky a na faře jsme vyráběli krásné zlaté koruny. Starosta nechal ušít obleky (akorát zapomněl, že koledují hlavně malé děti, takže ty hábity furt někde plandaly po zemi). Koledníků ale stejně bylo tradičně málo: tak jako nám s Táňou na vysoké vždycky chyběl jeden den, abysme se to na zkoušku naučily dokonale, nám na Tři krále vždycky chybí aspoň ještě jedna skupinka, aby to proběhlo v klidu. 

Po letech byla změna v termínu koledy a místo odpoledne jsme chodili v sobotu dopoledne. Na jednu stranu fajn chodit celou dobu za světla, na druhou stranu pro matky komplikace s obědem. A ještě jedna novinka: krásné požehnání pro koledníky. Až si z toho někteří zapomněli vyzvednout křídy.

Naše skupinka byla ryze dámská: my tři holky z domu, Baru a Šárka. Miriamka vydržela jenom hodinu, ale i tak dobrý. Pak šla s tátou domů. Měly jsme v plánu dobrat uličky dolního konce dědiny, kde jinak chodily malé děti, tak aby toho neměly moc. Bylo to docela v pohodě a skončily jsme brzo. Tak jsem nabídla pomoc dalším skupinkám, nejdřív jsme obešly náměstí a pak ještě kus další ulice. A to už mě nebavilo, fakt. Skončily jsme jako předposlední. Myslím, že jsme obešly největší kus dědiny a nejvíc domů. Já taky zastávám heslo, že není čas na hrdinství, a na rozdíl od Lídy, která s dětma zpívá CELOU koledu a ještě k tomu hraje na housle, my jsme letos občas zkracovaly i ty naše tradiční tři sloky. Přišli jsme z daleka a nazdar. 

Letos mi jeden chlapec řekl, že na koledu už nepůjde, protože už byl třikrát. Magdalenka na to: "Mami, a kolikrát jsi byla ty?" Mockrát, Magdí. Někteří z nás z toho koledování zapomněli vyrůst:-) 

 

Moje královny. 

Vánoční vycházky

Zatímco nížiny o Vánocích trápila inverze, my jsme si letos užívali neobvykle bílé a slunečné svátky. 

V neděli mezi svátky tradiční Holíkov netradičně z druhé strany z Němčic. Naše rodina v oslabení, Michal se doma léčil z nachlazení. Ale jinak velmi příjemná procházka ve vykáceném lese a pak velmi příjemné posezení u bráchy a Šárky. 

Na Silvestra jsem pak vyhnala ven všechny děti ("A musíme?" "Ano, musíte!") a byla z toho neméně příjemná vycházka v oblíbeném okruhu.

Takhle krásně je u nás za dědinou. 

A tak nemusíme jezdit nikam na hory.

Opravující se boží muka.

Doma jsem nachystala chlebíčky a jednohubky a tak mě to po té procházce unavilo, že jsem šla jako obvykle spát v devět s Miriam. 

Aspoň že zbytek rodiny počkal na Nový rok! 

Tak ať je i pro vás příjemný a úspěšný!