Loučení s létem

Pán Bůh nám seslal na závěr dokonalý letní víkend, a přestože jsem bojovala s virózou, fakt jsem si ho užila. 

V pátek jsem si letos naposledy vyšla do práce v šatech a sandálích. Pak jsem teda přijela domů z práce polomrtvá a ještě se po mě chtělo řešit oběd pro nemocné holčičky, blé, furt to pitomý vaření, ale drahý odhadl náročnost situace líp než já a na sbírání brambor vyrazil sám. Stejně tak v sobotu dopoledne vzal jen kluky, a tak jsem mohla doma v klidu ošidit vaření, uklidit, vyprat a u toho se nahřívat na sluníčku. 

Odpoledne nás s Miri vyzvedl, tak jsem i nějaké to kilo brambor sesbírala a u toho se opalovala. 

Neděle byla dokonalá s hodným batoletem na mši, jednoduchým obědem, ještě jednodušší buchtou, poobědovým válením v síti a s výletem. Starší potomci, pokud nebyli nemocní, měli něco svého, takže jsme vzali jen Miri a zahráli si na pár s jedináčkem. Cílem byla Olomouc, trapně jsem část výletu využila na nákupy, protože jsem už fakt nutně potřebovala pořídit nové džíny a ideálně i černé kalhoty (hoho, mám obojí a k tomu pruhované tričko!) A pak jsme se jen courali parkem a městem a vzpomínali na studentské časy. Dala jsem si poslední ledovou kávu (nebyla teda nic moc) a nasávala atmosféru horkem rozpáleného města do zásoby. 

V pondělí jsme ještě jeli vybírat brambory v tričku, ale rychle jsem na poli oblíkala mikinu a v úterý přidala i bundu. 

Nazdar podzime, nějak nadšeně tě letos nevítám. 

V neděli ráno ještě v pyžamu pro maliny do kaše.

V naší biozahrádce se teď na podzim vykrmují babočky.

Poslední letošní válení v síti. 

💛

Oblíbená část města.

Vypadá líp, než chutnala. Moc ledu.

Tak sbohem léto!

Září: a je to tady zas

Kdysi dávno byla doba, kdy jsem měla ráda září

Je to už hodně dávno.

Teď už je to pro mě jenom měsíc plný práce a stresů. 

A přitom letos se na začátku měsíce zdálo, že to bude konečně jinak: všechny děti v náručích vzdělávacích institucí (a jejich jídelen), zvládnutá pouť, krásné počasí... pak se to ale všechno zkazilo: počasí, situace, moje nálada i zdraví, těžko říct, co byla příčina a co důsledek. Miluju, když mi někdo pak dá radu: odpočívej, nestresuj se, pečuj o sebe a svou duši. Super, ale já mám čtyři děti, domácnost, zahradu a zaměstnání. 

Nicméně, i v tomto stavu jsem ledacos zvládla: třeba pořídit mladšímu chlapci ohoz do tanečních, a dokonce celý týden před první lekcí! Zapomněli jsme doma slevový kupón a ty pekelně drahé boty mu udělaly na malíčku puchýře. Asi tak. 

Sklidila jsem část karotky a petržele a nastrouhala ji do soli. 

Konečně jsem upekla dětem štrúdl. 

Uvařila jsem dýňový sirup do kávy. 

A zapojili jsme se do bramborové brigády v L.

Taky jsem toho dost nezvládla: třeba jsem vzdala  pouť na Vranov, protože jsem se vůbec necítila fit. Šel jen Marek a my přijeli na večer autem. 

Miriam po dvou týdnech ve školce chytla rýmu a s ní doma jsem nezvládla ani pořádné přípravy do školy. Magdí už taky leží nemocná. A já na sobě cítím... hádejte co. 

Aspoň že to počasí se tento víkend vydařilo. Hodlám strávit neděli v houpací síti. 

Pumpkin spice latte po domácku.

Taková běžná pozice dítěte na mši.

Bráchové na Vranově. "Není mi zima a chci být bosý."

Zásoby na zimu.

Bramborová brigáda pod dohledem skotu.

Frajerky.

Bú.

Ze zahrádky

Je tu bdobí, kdy můžu sklízet plody své práce.

Taky období, kdy je zahrada nejkrásnější, to je nejrozkvetlejší. Taky období, kdy je nejvíc práce, kterou nestíhám, a nejvíc plevele. Tak si vyberte. 

Úroda dýní. 

Úroda rajčat. Všechno snězeno, žádná křeč, je nás moc.

Růžová palba č. 2. 

Terasa funguje jako zásobní záhon.

Slunečnice dělá radost mně a po odkvětu ptáčkům.

Detail.

Cínie.

Jiřinka od paní Růžičkové.

A tahle po mamince.

Na prahu podzimu.

Jeden z mála rozkvetlých mečíků.

Tyhle tmavé už zase mám jen dva.

Z hortenzie konečně pořádný keř.

A tenhle dvoubarevný! Miluju.

Tady byla cibule. Jsem nějak nestihla vyfotit nebo co.

Cínie forever.

Podzimní maliny a padaná jablka.

A letos mám i podzimní ředvičky!!!

Nové začátky

 Jako vždy u nás: září je větší předěl než Nový rok. 

Já letos zase dva dny, ale jiné. Místo pondělí pátek. Místo pracovek v sedmé s vymazleným programem hudebka v deváté, tam to vidím na veeeeelkou improvizaci. A navíc dozor na obědě!

Nejstarší pokračuje ve škole bez výrazných změn, ale zahájil přípravu na řidičák. A víc se socializuje, tudíž je míň doma. Bylo načase.

Mladší má nového třídního, z naší dědiny. Že bysme nemuseli na rodičáky do školy, ale přes ulici? Navrhnu :-) Po třech letech se navíc vrací do ZUŠ, do jiné teda. Nutně ho tam totiž potřebují, aby jim hrál v orchestru na baskřídlovku, to je taková ta velká trouba. Na tohle jsem teda hóóódně zvědavá. Dám vědět, nebojte.

Starší dcéra má taky novou třídní, když ten panučitel odešel. A hlavně má posunutý začátek výuky na 7.50. To je o deset minut dřív než standard, ovšem o čtyřicet minut později, než to bylo doteď. Změna byla provedena  navzdory výsledkům hlasováním, nebyla komunikována a vzbudila dost negativních emocí, ale my patříme k těm, kterým to vyhovuje. Housle i flétnu stíhá, takže dobrý.

A největší začátek u naší nejmenší. Je z ní školkáček. Já jsem to nejdřív vůbec nechtěla, ale drahý už odmítl hlídat a chodit do práce střídavě na ranní a odpolední a radši domluvil školku v sousední dědině, kde berou i dvouleťáky. Původně jen na dva dny v týdnu. Šla až druhého září, abych mohla jít s ní. Adaptace jí zabrala asi půl hodiny a od té doby tam tráví každé, ano, každé všední dopoledne. Plavat zatím nechodíme a ve volných dnech vyřizuju doktory nebo... nebo.... JSEM SAMA DOMA. To by mě nikdy nenapadlo, že září bude lepší než prázdniny. Samozřejmě, když nechystám pouť, tak doma uklízím a peru a už jsem měla doma i děcko s nevolností, ale stejně. Naše maličká je stejná jako její sourozenci. Školku miluje a každé ráno si nadšeně vezme batůžek, zamává mi a jde. Já si teda trochu připadám jako krkavčí matka, ale po náročném létě už jsem nutně potřebovala trochu samoty. A ticha. Děkuju ❤️

První krok.

S tátou. 

Ve školce uklidit...

...navařit... celá maminka!

Zacvičit si s dětmi. 

Sama se přezuje, tak co! Holka ze školky.

Pouťový víkend

Začal v podstatě v pátek odpoledne, když jsme s Magďulí pekly koláče. Z kila mouky, tři a půl hodiny, ble. Ještěže jsem na ten den neměla jiné plány. Jenom večer na modlitby matek a pak do kostela. A pak po letech na pouť! Mirinka poprvé na kolotoči. Autíček i vláčku se bála, ale řetízkáč se jí líbil moc. A pak k hasičům na makrelu. 

Sobota plná příprav, naštěstí většina dětí je už ve věku,  kdy hodně pomůžou, akorát teda motivace značně pokulhává. Odpoledne jsem kvůli tomu střihla solidní hysterák, ehm, sousedi a náhodní kolemjdoucí mají zřejmě téma hovoru. A v momentě, kdy jsme se všichni uklidnili a v kuchyni se naplno rozjela salátová manufaktura, přijel drahý a přivezl první návštěvu. Dobrý, no. Šla jsem to rozdýchat na zahradu a na hřbitově to muselo vydržet bez pletí a bez čerstvé kytky. 

V neděli ráno mše, už skoro umím stát dole v kostele místo zpívání na kúru. Holčička, která se chce chovat, to dost usnadňuje. Po mši obalování a smažení asi padesáti řízků (dobře, no, bylo jich maximálně 35.) Upravit bydlení, aby se k nám všichni pozvání vešli (nemožné, naštěstí všichni  nepřijeli). Gauč z kuchyně jsme šoupli na terasu a bylo z toho nejlepší místo. 

Oběd byl klasický rodinný, ale pak už návštěvy, kávičky, koláče, medovník, dort, chlebíčky a podobné radosti. Zbytek rodiny dokonce stihnul požehnání a kolotoče, já jsem odpoledne místo toho stihla ledovou kávu na terase, loučení s létem, jak to nazvala Šárka.

Bylo to báječné, teď bude báječný ten klid po pouti. A taky je báječné likvidovat zbytky: na rozdíl ode mě si mužská část rodiny užívá jídelníček ve stylu "řízek ke snídani, svačině i obědu", Magdí si zase dnes do svačinové krabičky s gustem ukrojila kus čokoládového dortu. Takže díky a za rok zas.

Rovnou oslavit narozky.

Zákusky a koláče. Vizuál kulhá, sorry jako. 

Nejlepší sport: kafe a dort. Aspoň o pouti. 

Moje domácí kavárna. Prý je mě ve školství škoda.

Po.