... aneb pěšky poutními místy Moravského kraje.
Čili taky pouť "Ze Křtin do Křtin."
Vymyslel už před devíti lety kněz a poutník o. Jan Peňáz,
toho času farář ve Křtinách.
Já jsem se o této pouti dověděla až loni z Proglasu,
a hned jsem věděla, že chci jít.
Samozřejmě ne ze Křtin, ale z domu.
Na vzdálenost to vyjde tak nastejno.
Do Křtin i na Vranov přes Sloup to znám,
ale dát to na jeden zátah -
to byla výzva!
A tak ačkoliv se zpočátku zdál celý svět proti mně
a musela jsem odříct milou návštěvu
a hlídání Verči a Vojtíka
a nacpat svoje děti na hlídání Blance,
a nebylo mi dobře
a vůbec se mi nechtělo,
ve čtvrtek, na svátek patrona poutníků svatého Jakuba,
jsem sbalila vodu, chleba, pár domácích okurek,
pořádné boty a vyrazila.
Totiž,
abych to upřesnila,
původně jsem chtěla vyrazit z domu.
Ale v neděli jsme cestu do Sloupu absolvovali s Míšou
s naší farností,
tedy,
zas abych to upřesnila,
měli jsme to absolvovat,
ale vyrazili jsme pozdě,
a jak naši farníci na pouť nechodí, ale běhají,
tak jsme je nedohnali,
a ztratili jsme se,
a došli jsme to ještě s jedněmi ztracenci přes navigaci v mobilu.
Takže jít to sama jsem si netroufla.
A vůbec jsem to vyhodnotila,
že když jsem to šla v neděli,
že ve čtvrtek na to stačí navázat,
a že i tak toho bude až až a plný brejle.
Takže ve čtvrtek jsem se nechala dovézt do Sloupu před kostel
a že se připojím.
A jo.
Dostala jsem číslo 20.
Začali jsme litanií k Panně Marii Sedmibolestné
a pak svačinou s koláčky a kafíčkem.
Tomu říkám pouť!
Vůbec, asi hned napíšu, že jak jsem si chleba nabalila, tak jsem ho donesla domů.
Prostě pouť se servisem All Inclusive.
Cestu ze Sloupu do Blanska jsem dala v pohodě.
Stejná cesta jako chodíme my,
po turistické značce.
Projít Blanskem v poledních hodinách a při teplotě 36°C bylo o život.
Ale na faře na nás zase čekalo občerstvení,
párek s chlebem a čerstvá voda.
Teď přijde dramatická chvíle,
neboť jsem neposlechla svůj instinkt
a navrhla jsem ostatním,
že nebudeme muset jít po silnici, protože jim ukážu naši farní cestu na Vranov.
Ha, ta pýcha!
Že jako mám orientační smysl a trefím tu trasu,
co vede "cestou necestou, polem nepolem"!
Samozřejmě jsem ji netrefila.
Na mou omluvu musím říct,
že jsem se spletla jenom trochu,
a ten terén, který ostatní tak rozhodil,
to je naše farní každoroční realita.
Tak zkrátím to, nešli jsme naší cestou, šli jsme přes Kateřinu,
zdrželi jsme se děsně
(ne jen kvůli mně)
a Vranovem jsme jen prolítli.
S hodinovým zpožděním oproti plánu.
Po ultrakrátké křížové cestě
(cca 3 minuty:-))
jsme se vypravili do Adamova.
To byla pohodová cesta, z kopce, lesem, krása.
Adamov je komunistické budovatelské město
s pěkným kostelíkem a vyřezávaným Světelským oltářem,
národní kulturní památkou.
V Adamově byla mše, další koláčky a další svatá voda
a pak cesta do Křtin.
To byla nejhezčí část pouti.
Večer (po sedmé hodině),
po skončení veder, se západem slunce,
s doprovodem místního varhaníka
po opravdových zkratkách
(bylo to blíž a lepší cestou!)
Do Křtin jsme dorazili za tmy,
chvíli před desátou.
Čekaly na nás koláčky, meloun, meruňky a čokoláda
a pár místních velmi milých lidí.
A v kostele trochu namračený správce premonstrát,
co na nás hodinu čekal
a pak vymyslel, že se ještě pomodlíme nešpory.
Celé to bylo totálně úžasné.
Seznámila jsem se s křtinskou varhanicí, která prosím vedla celou dobu kolo,
z Blanska odjela odehrát pohřeb
a po pohřbu přijela do Adamova.
Na tom kole!
A s dalšími skvělými lidmi.
Většině bylo tak přes šedesát.
Vůbec jsem tam byla ne-li nejmladší,
tak skoro.
Taky bych taková chtěla být, až vyrostu.
Poutnice až do devadesátky!!!
 |
| Můj poutnický křížek. Dárek od otce Peňáze. |
