neděle 27. července 2025

Pouť do Sloupu

 Varianta D, čili klasická farní kolem svátku svaté Anny (a Jáchyma, jak poznamenal nový farář, chudák se z toho společného svátku vytrácí. Jáchym, ne nový farář).

Na úvod jsem se nepoučila ze soboty, kdy mi dvakrát zmoklo prádlo navzdory předpovědi In-počasí: srážky 0 mm pravděpodobnost 10%, a opět jsem uvěřila, že srážky pravděpodobnost 60% maximálně 4 mm. Ehm. Na poslední chvíli jsem teda před odchodem z domu chmatla jakousi pláštěnku, abych zjistila, že je to "Age 12". To nevadí, bude přece jen mrholit. Jasně.  Mrholilo velmi hustě a intenzivně a při příchodu ke sloupským lukám prostě "chcalo", jak trefně poznamenal F. A já pláštěnku po lokty, nedopnutou přes břicho. Prostě moje postava už nějakou dobu neodpovídá "age 12". 

Šlo nás dvanáct jako apoštolů, genderově vyrovnaní 50 na 50, respektive šest na šest. Dali jsme cestou dva růžence a korunku ke svaté Anně, překonali jsme bláto i bezpočet kaluží a do Sloupu dorazili v krásnou dobu půl hodiny přede mší. Naštěstí na mši mi Magdí dovezla suché kalhoty, bundu a boty s ponožkami, jinak nevím. Mokré boty jsem v kostele sundala, ale byla mi už docela zima. A naštěstí jsem na jaře s řádící Miriam objevila temné zákoutí u schodů na kúr, kde jsem se mohla převléct. (Mimochodem, už jste se někdy převlékali v kostele během mše? Zážitek:-) asi desetivteřinový :-) )

Nepamatuju si, že by někdy na pouť do Sloupu v červenci takhle lilo, na druhou stranu: ty sluncem zalité poutě splývají, ovšem tahle bude určitě nezapomenutelná! 

PS: nakonec za celý den napršelo místo uváděných 4-7 mm krásných 52 mm. Reklamuju předpověď.


Vypadá to cool, ale byla mi zima.


čtvrtek 24. července 2025

Nejen prací živ je člověk

Aneb když se zrovna nehrabu na zahrádce, nevařím, neuklízím, neperu nebo nezavařuju, tak odpočívám, někdy i aktivně.

Využily jsme mírných teplot a vyrazily s holkama na dlouho odkládanou návštěvu tety v Brně. Pěkně vlakem, poprvé bez kočárku (kdo by se s ním furt tahal do schodů a dopravních prostředků). Bylo to fajn, Miri teda řádila, neboť navzdory plánu neusnula, ale zvládly jsme i nákup v drogerii.

V rámci tréninku na padesát kilometrů "do Křtin" jsme v témže dámském složení došly do Boskovic. Jelikož Miri tentokrát spala, ovšem navzdory plánu pouhých dvacet minut, byl to teda adrenalin. Nemohla se rozhodnout, jestli chce ťapat nebo běžet nebo se nechat vést v kočárku, nejlíp teda jít jiným směrem. Po odtažení z hřiště mi řvala půl hodiny, zatímco já ji táhla v extrémním parnu do největšího kopce. Úplně jiný zážitek než tenkrát s klukama. Aspoň že na pizze v cíli jsem ušetřila: nám třem holkám stačila jedna dohromady. 


Od zmrzliny ke zmrzlině.




Druhá zmrzlinová zastávka. 



Jeden z horkých dní jsme strávili na koupališti. Magdí jezdila na tobogánu a potápěla se, Miri se ráchala v brouzdališti a mě nebylo dopřáno víc než pár temp. Ale potkala jsem se s Míšou ze studijních let, to bylo moc fajn.



Magdalena měla svátek a přála si upéct dort. Jakože sama si upeče dort. S kytkama. 
Povedl se jí.

S předlohou. 



Překvapivě pro mě byly fajn zážitky i dvě návštěvy zubařky, protože SAMA! Tu půldne ztuhlou pusu a pozdější bolest rozřezané dásně zapomínám. 

A bonus návštěvy města: pokaždé se ochladilo, takže jsem se nepekla, a zbyla chvilka i na obdivování květinové výsadby. Jde to i jinak než trávníkem, a rozhodně líp. Tajně doufám, že to pochopí i u nás na dědině. 

Inspirace na vlastní zahradu.


neděle 20. července 2025

Z domu do Křtin popáté

Po třech letech pauzy jsem se těšila od zimy. Ale je vidět, že si neumím nic zařídit: ačkoliv je to moje jediná soukromá akce za celé léto, drahý mi ji letos sabotoval od začátku do konce.
"Devatenáctého jedeme na fesťák do Zlína!"
"Nikam nejedu, mám pouť do Křtin."
"Ty máš furt nějaké poutě. Tak pojedeme aspoň v pátek!"
"Nikam nejedu, vždyť ráno vstávám v půl šesté!"
"Tak já pojedu se ségrou."
Ovšem nakonec přibral i dvě další děti, asi zapomněl, že dítě nad deset let už není doma na starost, ale na práci. Tak jsem to zas musela chystat sama: oběd na sobotu i úklid po vaření i úklid na neděli.
V lednu všechny starší děti křičely, že jdou se mnou, ale pak se zdálo, že půjdu sama. Nakonec Marek neměl brigádu a přidal se, hurá.

Jako tradičně jsem prohlásila: "V šest musíme vyrazit", abych se ve čtvrt na sedm vracela pro poutnický křížek a 6.20 mi Marek zpátky běžel pro sluneční brýle. 

Ale pak už to šlo. Nejdřív přes Oboru do Sloupu. Uprostřed sloupských luk mi začala strašně bolet noha v nártu. Ta panika, když jsem si představila, že bych se musela vrátit domů!! Naštěstí stačilo upravit stažení boty, vyslat k nebi zoufalou prosbu a dobrý.
Na dohled od Sloupu slyšíme zvony. 
"Rychle, už jdou!"
Přijdeme ke kostelu a nikde nikdo. 
"Zvonil jsem zemřelému farníkovi," vysvětloval otec Karel.
Ale než jsme stihli rychle zaběhnout do obchodu, už zde byli poutníci. A mnozí si mě pamatovali a zdravili.
V kostele jsme dali litanie a před kaplankou buchty. A od otce Jana jsme dostali speciální jubilejní poutnický křížek s kotvou, protože "Poutníci naděje".

A pak dál do kopce: Vavřinec, Veselice, Obůrka. A strašná panelka z kopce do Blanska.
V Blansku v poledne Anděl Páně.
Ale na farním dvoře žádný jáhen Olda s typickým:
"Pojďte na párek, ale trochu mi popraskaly."
Místo něj farní pomocnice, jídlo trochu zpožděné a poutníků nakonec víc než párků, no co, pouť má být o odříkání a ne o hodování.

Dál pak výstup na Vranov, přes Olešnou a Kateřinu.
Marek: "To se jako fakt jmenuje Kateřina?"
"Svatá Kateřina!"

Na Vranově křížová cesta: každá dvojice si připravila jedno zastavení. Jednoduché a působivé. Doplnit vodu, provětrat nohy a vzhůru dolů do Adamova. 

V Adamově mše. Nohy mě už fest bolí, naštěstí kromě osvěžení duchovního je zde i možnost osvěžení tělesného, čili strčit bosé nohy pod Pramen světla. A samozřejmě buchty od místních farnic: letos nás teda napínaly, už jsem se bála, že žádné buchty nebudou a to mě dost vyděsilo, neboť jsem měla fakt hlad a o zásoby z domu jsem se rozdělila s Markem. Ale nezklamaly, děkuju!

Počet poutníků během cesty kolísá, tu se někdo přidá, tu skončí dřív. Největší vytrvalci včetně mě s Markem odchází v sedm večer z Adamova do Babic a odtud do Křtin. Den končí, slunce naposledy zalévá krajinu horkými paprsky, ale my z toho moc nemáme, neboť jdeme hustým lesem. Moc pěkným lesem teda.

Do Křtin přicházíme už potmě. Vítá nás otec Metoděj a společně se modlíme nešpory. Dostaneme na památku odznáček Jubilejního roku. 
Odcházíme přes ambity, loučíme se - z nesourodé skupinky se během padesáti kilometrů stalo pěkné společenství. 

Tak snad za rok zas!!!

Sloup.









Svitava.

Světelský oltář v Adamově.

V cíli.

čtvrtek 17. července 2025

Zahrada v červenci

A máme tu další z vrcholů zahradní sezóny.

Nemůžu si teď ani dát venku v klidu kafe, leda když u toho čtu, protože jinak za chvilku vstávám a už to jede: tady vytrhnout plevel, tady ustřihnout odkvetlý květ, přivázat rajčata, utrhnout okurku, svázat kopretiny, otrhat maliny, přistřihnout vrbu a břečťan, vyrýpnout šťavel, dát slepicím čerstvou vodu, obrat salát, vytrhat hrášek, pohnojit muškáty a zalít kytky na terase. A půl dne pryč.

Díky Bohu za déšť a ochlazení v posledních dnech, dovolenkáři je asi neocenili, ale já a zahrada ano. Okurky i maliny konečně mají tu správnou velikost i šťavnatost, takže zavařuju a zavařuju. Aspoň že jablek je letos málo, mám naději, že druhou část července už budu moct trávit jinde než u plotny a u mytí čtyři sta padesáti skleniček. 

Ale jinak mě to samozřejmě baví. Asi. Možná. Minimálně ten výsledek.

j






Místo lavičky židle. Změna.

Miluju cukety. Tahle byla první. 







Když zapomenete vyjednotit mrkev, nevadí.




Nová houpačka z druhé ruky. 

Divizna je moje dětství. 




Variace v bílé.

Letos i s motýlem.

Cínie ponechaná v pařeništi. Líbí se jí tam.

O dva týdny později. Najdi holky.

Plán na odpoledne. 

Tohle byla akce pro změnu na celý den. 

Uf, hotovo. Dvanáct kilo marmelády. Tři druhy.

A dnešní.