Na konci roku 2022

Letošní rok byl hlavně velmi překvapivý, v mnoha ohledech. A náročný. 

Hodně věcí se mi nepovedlo tak, jak jsem chtěla, hodně věcí jsem udělala špatně (ale za tím článkem o jubileu kostela pořád stojím, kdybych ho měla napsat jinak, tak ještě přitvrdím, a chování některých vzorných křesťanů k mé osobě mě v mém postoji jenom utvrzuje.)

Ani nevím, jestli jsem na něco z tohoto roku vyloženě hrdá. Spoustu věcí jsem zvládla, ale obvykle to bylo tak "na krev", že jsem měla nakonec radost snad jen z toho, že se to zvládlo a je to za mnou. 

Můj život potřeboval změnit, ale způsob, jakým se to stalo, jsem ještě nevstřebala, popravdě. A vůbec nevím, co bude dál. V lednu se vracím do práce, ale nevím, na jak dlouho. A vlastně ani nevím, jak dlouho pak budu doma a jestli se vůbec chci vracet do školy. Moje působení ve školství mi přestává dávat smysl. 

Ten článek na blogu zasekl i poslední zbytečky mých aktivit ve farnosti a já zase nevím, jestli mi to vadí. Farní časopis jsem psala víc než 15 let, tak asi stačilo. (V poslední době se stejně psaní scvrklo na korektury.) A vyřadili mě z lektorů, protože za chvilku to stejně nebudu zvládat. 

Takže letos bude změna. 

Žádné plány kromě  "porodit a nezbláznit se". 

Ale těším se. 

Těším se na miminko (i když ve skutečnosti si to pořád ještě neumím představit). Těším se, že budu žena v domácnosti. A třeba budu mít i sílu starat o zahradu. A třeba se pohne stavba do té fáze, že budu moct vybírat obklady nebo kuchyň (na to se taky těším.)

A třeba to bude fajn rok, prezidentské volby nevyhraje žádný kandidát se jménem na B, v zimě bude sníh a na jaře zelená tráva a v létě teplo a na podzim dost jablek. 

Tak ať se nám ten příští rok všem vydaří!

Zbytky sněhu a společná fotka s dětma. Haha.

Nová nelogicky široká lesní cesta. Zničila nejhezčí část lesa. 

Jedna z letošních ztrát: zbořili nám starý mlýn.  Fňuk.

Budiž teplo

 Na závěr roku ještě malé shrnutí letošní práce na stavbě. 

Plány na loňský rok (ano, loňský! to se v podstatě udělal jen přípoj na kanalizaci) byly tyto: podlahový beton, komíny, příčky.

Tak beton pořád ještě chybí na čtvrtině přízemí, příčky jsou jenom v patře a ne všechny, ale drahý na podzim, během největších plískanic, dostavěl komíny. Jako celý dům, i komíny jsou velmi velké a značně trčí ze střechy, trochu to připomíná zdvižený prostředníček a jasně tak dávají najevo postoj k názorům naznalých pozorovatelů. 

Možná by někoho zajímalo, proč se na stavbě pracuje zrovna na podzim. No protože v létě se pracuje v práci a nebo je hnusně a nebo se dělá dřevo a nebo se dělá na domě, spíše na střeše, někoho jiného.

Ovšem my už máme i malá kamna a topíme. 

Teda já ne, samozřejmě. 

Topí muž a občas chlapci. V domě je tedy už obvykle teplota nad nulou.

Můj současný postoj k celému projektu se značně proměnil: od září je mi tak zle, že kdyby celý ten barák vzalo tornádo, jenom bych pokrčila rameny a víc se zachumlala do deky. Zároveň je ale samozřejmě žádoucí, aby se dům vzhledem k brzkému zvýšení počtu členů rodiny dostavěl co nejdřív. A zároveň je mi jasné, že s miminem a bez jednoho platu se to zase komplikuje. 

Tak to celé svěřuju do Boží režie a už jsem jenom zvědavá, jak to dopadne.

Jsou svátky

 Po drámatech let minulých letos vcelku v klidu,

pominu-li fakt, že se mi pár dní před Vánoci udělalo dobře a najednou jsem měla pocit, že ještě můžu všechno stihnout a pěkně jsem se před Štědrým dnem přetáhla. A nikdy  nevím, jestli mám být šťastná, že můj muž den před Štědrým dnem dodělá ty věci, co po něm chci celý rok, nebo být naštvaná, že zatímco já finišuju s úklidem, on míchá omítku a vrtá do zdi. Letos jsem asi byla ráda. 

Děti pomáhaly v rámci možností, Michal s Magdí nazdobili stromeček, takže je letos docela originální. Visí na něm i ozdoby ve tvaru lahví vína, jedna poblíž mrože, aby si mohl přihnout (a neptejte se, proč máme na stromečku mrože.)

Dodrželi jsme všechny tradice, měli jsme vánočku i koláče, bramborový salát v Markově režii, kapra a lososa, svíčky v ořechových skořápkách, holky šly na Štědrý den na dětskou mši, kluci na půlnoční, zpívali jsme u stromku Narodil se Kristus Pán a Magdí nám k tomu hrála na flétnu, dárků se mi zdálo moc a nejvíc toho dostal Michal, protože se konečně dočkal svého vlastního počítače, nečekal to a byl dost překvapený a zbytek Vánoc asi bude jenom hrát LOLko. A pak už se jenom jedlo, pilo, návštěvovalo a koukalo na pohádky. 

Venku obvyklé skorojarní slunečné počasí. 

Vytváření slavnostní atmosféry mě letos vyčerpávalo víc než jindy. Dávám to za vinu těhotenství, věku i prostředí. 

Ale zase mi bylo slíbeno, že příští rok už budou Vánoce v novém domě. 

Tak uvidíme. 

Konečně klid s čajem ve vánočním hrnku.

Vánoce na dohled

Nejsem si jistá, jestli můj letošní advent spadá do kategorie "pozor na to, co si přeješ, mohlo by se to splnit ", nebo "děkujeme ti Bože, že nám dáváš i to, oč se ani neodvažujeme prosit."

Jsem prostě celý prosinec doma. A teď už druhý týden bez dětí, které jenom ráno vypravím do školy (buzení, snídaně a svačiny prostě beze mě neproběhnou).

A vzhledem  k tomu, že i když je mi mnohem líp, stejně rekordy netrhám a co chvíli musím hodit nohy nahoru, jsem pár dnů před Vánocemi klidná a odpočinutá. Nevídáno.

Přípravy letos nehrotím.

Umýt okna jsem nezvládla, stejně furt mrzlo a byla mlha (na Štědrý den určitě vyleze slunko a mě bude rozčilovat, že se na ně dívám přes špinavé okno, ale co už. )

Péct cukroví mě baví, ale letos jsem udělala skoro od každého druhu půlku dávky - je to rychlejší, a každý rok zkoumám, jestli nám to vystačí a zatím to vždycky vystačilo. Jak to na ten tác nenarovnám, tak si pro ně nikdo nejde, a není nutné se přece pořád cpát, že. Jo, a kdyby ze mě chtěl mít někdo mindrák, nemusí, u nás se cukroví peče na chuť a vzhledově rozhodně není na soutěž. 

Já to dělám, aby mě to bavilo, a fakt se netrápím, že mám každý kousek jiný. Koneckonců, rustikální vzhled je v poslední době v módě. 

Výzdobu letos nemáme skoro žádnou. Světýlka jsme dali ven až v pondělí. No co, energie jsou drahé, aspoň šetříme. Ale mám vánoční hvězdu. Dokonce dvě! Na nic jiného není nálada. 

Zpívání na půlnoční jsem odpískala z pochopitelných důvodů, ale včera jsem byla na zkoušce se scholou, budeme zpívat na dětské mši. 

Zkouška to byla dosti odlišná od těch před koncertem. Hlavní heslo bylo "na pohodu" a bylo to fakt na pohodu, když jsme vybírali, co zvládneme a co se nám chce zpívat. No a já se svou rýmou, pecka, hlavně V půldoční hodidu aděl se zjevuje, radostdou dovidu pastýřůb zvěstuje.

Moje školní třída se tváří, že jim chybím (vraťte se, máme furt samou matiku), takže jsem se na ně byla podívat na besídce (vtipné to měli) a dnes jsem byla ve škole na otočku s dárečky, a to bylo poněkud divné. Asi jako návštěvy na táboře, jak vtipně odhadl můj muž. 

Venku obleva, jako každý rok. 

A doma všude nepořádek. V naší domácnosti platí zákon entropie spolehlivě: míra neuspořádanosti soustavy se neustále zvyšuje. Evidentně samovolně. 

Tak já to jdu zastavit, čili uklidit.

Pěkné svátky vám přeju. 

Obecní strom.

Linecké. Ostatní jsem nevyfotila.

Dárečky. 

Svíčka a čokoládky. 

Moc dárečků.

Čtyřicet dva

 Fajn, tak se přiznávám: vždycky pro mě byl věk jen číslo, ale se čtyřicítkou se to změnilo. Obecně nemám čtyřky ráda a ohledně věku mi přijde obzvlášt pichlavá. Tak ale zvykám si. ( I když, podle teorie, že narozeniny, které se neoslaví, se nepočítají, a vzhledem k tomu, že jsem prohlásila, že čtyřicítku oslavím až v novém domě, budu vlastně mít ještě pár let třicet devět.)

Narozeniny letos opět slavím ve velkém stylu: ráno pěkně na lačno na kontrolní odběr krve kvůli hladině glukózy, myslím, že těhotenská cukrovka bude jasná, už se seznamuju s dietkou. 

Kontrola u doktorky kvůli drobným, ovšem přetrvávajícím komplikacím. Nakonec je tím nejlepším narozeninovým dárkem ujištění, že je všechno v pořádku. 

Vánoční nákupy, čili výběr stromku a nákup jídla, které do Vánoc určitě nevydrží. Doma přání od mých nejmilejších: říkala jsem si, že letos jsem obzvlášt tragická, když nemůžu dostat ani obligátní čokoládu a víno, ale pozor: dostala jsem od muže nealkoholické víno! A místo čokolády grep, který miluju, na rozdíl od zbytku rodiny.

Večer mi děcka pomohla s těstem, Vánoce bez cukroví by u nás nemohly být (ovšem já bez cukroví zřejmě budu muset.) 

Nedělám si žádné narozeninové rekapitulace, kde jsem a kde jsem chtěla být. Těhotenství mi všechny moje představy úplně překopalo. Tak se i nadále nechávám od života překvapit. Koneckonců, jsme všichni zdraví, venku máme sníh a doma teplo. 

Co víc bych si mohla přát?

Fotky ze zdravotní vycházky. Krásná zima u nás. 

Vystrčit nos z domu

 Tak už jsem se odvážila, po týdnu polehávání.

Minulou středu měla ve škole koncert ZUŠ. 

Marek teda s trubkou skončil, Michal pokračuje - dá-li se to vůbec tak říct. Kombinace učitel "co to má těžce na háku" a žák "co to má ještě víc na háku " - to nemůže dopadnout dobře, jak je vám jasné. 

Dostali jsme se do fáze, kdy Michal chodí na výuku dvakrát v týdnu, a přesto odehrál snad polovinu lekcí, co letos Magdí. Když už není nemocný, učitel jde hrát na pohřeb nebo někam nutně jede nebo si Michal doma zapomene trubku. Takže když v pátek před koncertem prohlásil náš doktor, že má Michal těžkou virózu a má být aspoň týden doma, Michal zajásal, že na koncertě nebude.

Jenom připomínám, že ho nikdo nenutil hrát, chtěl sám, to já mu pořád říkám, že mu to nebudu platit, když netrénuje a k ničemu to není. Až teď uznal, že asi skončí. 

Nicméně, žesťový soubor byl strašný i bez něj. Asi to není jenom o těch líných děckách.

Ovšem z Magdí jsme se nadýmali pýchou. Hrála sólo skladbu s klavírem, písničky s flétnovým souborem a zpívala se sborem a pěkné to bylo. 

Fotky na úrovni jako vždy. 

Ke všemu jsme totiž seděli vzadu.

Jedna sborová od Hanky. 

V pátek jsem sebrala sílu a vyrazila k nám na nákup. Potřebovala jsem na poštu, do řeznictví a do Jednoty a co myslíte: pošta zavřená, řeznictví zavřené. Aspoň že jsem měla kde koupit rohlíky. 

No ale v neděli jsem se hecla: jednak jsem zvládla dojít na mši, ale odpoledne jsme vzali všechny děti a vyrazili do Olomouce na trhy (a pro troubu ke kamnům na stavbu). 

Jedna rodinná. Taková vzácnost. 

Zjistila jsem, že jsem z vánočních trhů vyrostla podobně jako z kolotočů. Jasně, nazdobené město super, akorát v dnešní době musím myslet na to, kolik to stojí a jestli to musí být. Davy lidí mi vadí, a to musím uznat, že jich ještě nebylo tolik.

Dali jsme si dětský punč a nebyl dobrý. Aspoň že zboží ve stáncích bylo vcelku pěkné. Koupili jsme si skleněné vánoční ozdoby do sbírky - lišku (Magdí), kostelík (dospěláci) a lahvinku vína (Michal. A druhou vzal paní učitelce.)

A v Šantovce jsme sehnali i čepice pro Michala a Magdí, dárečky pro Markovu holku a Magdinu kamarádku a chlapci si v knihkupectví vybrali knížky pod stromeček. 

To u nás teď jede. Anime seriály a Manga komiks, co se čte pozpátku. Fakt. Na první stránce je napsáno: pozor, tohle je konec knihy. Musela jsem si k tomu přihodit nového Halíka, abych to trochu vyvážila. Nadělím si ho k narozeninám. 

A koupili jsme i troubu ke kamnům a vánoční hvězdu a já jsem to všechno zvládla. Tak jsem doma prohlásila, že už jsem dobrá a že bych měla být zodpovědná a jít do práce. A můj muž se na mě divně podíval a pak mi řekl, že bych měla být zodpovědná a zůstat pěkně doma. 

No, asi má pravdu.

Druhý adventní

 Druhý adventní týden. 

Jsem doma a nic nedělám a jsem z toho nervózní. 

Akorát teda posílám holkám do školy nějaké přípravy do hodin, dodělávám resty a samozřejmě vařím, uklízím a tak. Po virové smršti z minulého týdne jsem se úspěšně zbavila dvou pacientů a doma zbývá už jenom Michal. 

Konečně jsem vyfotila adventní kalendáře. 

Už to vypadalo, že letos nebudou, ale nakonec je to jedna z věcí, co jsem zvládla z postele. 

U Magdí podobně jako loni, ano, i ty pytlíky jsou z loňska. Náplň je ale jednodušší, malé čokoládky a sem tam nějaká kosmetická hloupost (dnes měla zubní pastu, haha).

U kluků ještě jednodušeji, ti mají na každý den jednu zabalenou čokoládovou tyčinku, akorát na neděle a 24. prosince mají něco většího. 

Já mám letos zase kalendář od Sonnentoru, ale po loňském a předloňském debaklu s tím čajovým (ve většině čajů je meduňka nebo máta, kterou můj žaludek nesnáší) mám letos kalendář s kořením. 

A zatím jsem nadšená: nedělní koření jsem nasypala na kuře se zeleninou a koření na perníčky jsme samozřejmě dali do perníčků. U těch letos dělám jen supervizora. 

Fotky tradičně mizerné s mizerným světlem, ale ukládám jako ilustrační. Opět bez Marka, Michal má svoje stádo prasátek a Magdí si šla druhý den sama koupit zdobící tuby a barevné sypání, že nutně potřebuje perníčky barevně ozdobit, nicméně ozdobila asi deset perníčků a pak vyjedla rovnou ten barevný cukrový hnus z tubiček a bylo.

Na Mikuláše jsem málem zapomněla, ale pak přece jen přinesl na terasu koš s balíčky. Už pár let se snažím to nepřehánět, hlavní náplní jsou snídaňové cereálie, které běžně nekupuju, a letos i müsli od Mixit, ale i tak Marek včera prohlásil, že kolem Mikuláše má vždycky pocit, že umře na otravu cukrem. Jako bych ho snad nutila, aby to všechno snědl naráz. 

Včera se mi konečně udělalo líp, teda kromě rýmy, kvůli které jsem měla chvílemi pocit, že se udusím. Ovšem, vzhledem k tomu, že čekám čtvrté dítě a rýmu mám podruhé, dost dobře tušíme pohlaví. I když Michal furt doufá v bráchu, se kterým si bude stavět Lego. Nicméně, rada mojí švagrové "vykašli se na školu, buď doma a v klidu si nachystej Vánoce" moc nefunguje, když síla a energie chybí. 

Nevadí. Ono to nějak dopadne. 

Jana je fakt doma

 Tak jsem se tady svěřila, co je u nás nového, a začala věřit, že mi už bude dobře. 

A místo toho se včera večer objevily další komplikace. 

Následovala mírná panika, telefon do nemocnice, mírné uklidnění, důkladné googlení (co jako dělali lidi v době, kdy nebyl internet?) a ranní návštěva u doktorky. 

Všechno se zdá v pořádku.

Jenom na otázku:  "Vážně nechcete zůstat z práce doma?" jsem poprvé v životě nezačala tvrdit, že fakt ne. Najednou jsem viděla hlavně ty odporné můry z osmé třídy (není to jasný znak vyhoření, mluvit tak o svých milých žákyních?), rozjeté deváťáky věčně čumící do mobilu pod lavicí, nekonečnou dobu do dalších prázdnin - a řekla jsem ANO.

A tak mám podruhé v životě neschopenku. 

(Poprvé to bylo při těhotenství s Markem, pět týdnů mezi začátkem školního roku a nástupem na mateřskou. A loni jsem byla doma kvůli Covidu. Ale to bylo na OČR.)

Jinak jsem prostě přezodpovědnělá se spasitelským komplexem a myslím si, že to beze mě nejde. Všechna těhotenství jsem přežívala ve škole, nikdy jsem neměla žádné úlevy. S klukama jsem dokonce učila tělocvik a s Markem ve čtrnáctém týdnu pobíhala po stadionu na sportovní olympiádě. A jela na třídenní školní výlet. 

No, ale jak řekla paní doktorka, už mi není dvacet a doma mám hromadu dětí, o které se musím starat, a to se projeví. 

A já už fakt nemůžu. 

Moje dny teď začínaly tím, že mě musel Michal odvézt do práce, protože bych to autobusem nedala (a to je to prosím deset minut), v práci jsem se vyčerpala už vylezením do druhého patra, kde mám kabinet, pak jsem se stresovala při vyučování, protože jsem to prostě nezvládala, pak oběd, dojet domů, nakoupit a doma se zhroutit na gauč, odkud jsem se večer přesunula do postele. 

A další den zase.

No, o správnosti mého rozhodnutí zůstat doma mě utvrdily ony můry z osmé třídy, které mě dnes ve škole vítaly slovy: "Haha, a my jsme dnes neměli dějepis, to bylo super!" Na druhou stranu, když jsem se šla rozloučit se svou třídou, neobešlo se to bez slziček a bez objímání a to bylo milé. Kvůli nim doufám, že se snad v lednu vrátím, ještě na pár týdnů. 

No, ale do té doby jdu plnit lékařský příkaz: hodit nohy nahoru a odpočívat. A nic nedělat. Koneckonců, můj muž tvrdí, že musím být těhotná, abych se naučila nic nedělat. 

Jdu to trénovat. 

Aspoň ten časopis k tomu, aby se neřeklo. 

Překvapení!

 Nečekané, neplánované, stále ještě vstřebávané.

Náš náročný, velice speciální projekt na příští rok.

Čtvrté dítě.

Zíráte? Říkáte si, že jsme se zbláznili? Že i tři děti jsou dost? Že jsme staří? Že to nezvládneme? Že už se k nám nevejdem?

Tak dobrý, to všechno jsem si říkala taky.

(Můj muž ne, přece jen, máte-li osm sourozenců, tak se na věci díváte trochu jinak.)

No jo, já jsem ve skutečnosti taky vždycky chtěla velkou rodinu, čtyři až pět dětí.

Ovšem, v současném bydlení už není prostor, a nový dům není hotový, a věk nečeká - tak jsem si to loni v létě uzavřela, že už nic - a rozdala jsem většinu věcí na mimina, co jsem pečlivě schovávala. 

A pak přišla tahle situace. 

Na úvod proběhla důkladná fáze popírání - nejdřív jsem si odmítala připustit, že se mi jaksi natáhl cyklus, pak jsem zpoždění připočítávala tisíci jiným věcem včetně přechodu, odmítla jsem si koupit těhotenský test (donutil mě můj muž, pod  pohrůžkou, že mě jinak neodveze domů z nákupu) a pak jsem si ho odmítala udělat, a když jsem se konečně odhodlala a pak v šoku zírala na ty dvě jasně vybarvené čárky, prohlásila jsem, že to neplatí, protože jsem namočila to okénko, co se namočit nesmí. 

Ovšem, pár dní na to jsem ve škole omdlela (ano, přímo při výuce, ve třídě plné osmáků, prostě Drama Queen) a musela jsem to říct. Komu jsem to neřekla, ten se dovtípil nebo dozvěděl jinde. A prý to každý musel pochopit i z blogu, z jedné zmínky o "speciálním projektu". No nevím teda.

Plánovat děti fakt neumíme: ve škole konečně učím to, co chci, mám krásný nový kabinet, rozjeté projekty, které bych fakt měla dokončit. A teď mám zas odejít? Dům není hotový a já jsem už stará. Na dítě. 

Jenomže... podobně jsem to měla i s Magdí, a když se narodila, všechno do sebe zapadlo jak kostky Lega. V práci se to tenkrát dost vyhrotilo a já u toho nemusela být, věnovala jsem se klukům, když byli v první třídě, měly jsme super partu s kamarádkami, co měly stejně staré holčičky - prostě líp bych si to sama nenaplánovala. Tak jako doufám, že to bude podobně i tentokrát. 

Ovšem, první trimestr jsem vůbec nezvládala: celodenní nevolnosti, obrovská únava, k tomu moje specialita: těhotenská rýma. Přežít školu, doma lehnout pod deku a spát. Neustálý pocit, že nevím, jestli mám jít zvracet nebo rovnou omdlít. Každá drobnost navíc pro mě byla jak balvan: zkoušky schóly, čtení při mši, rodičák, školení na Lipce a ty koncerty! Všichni si to užívali, já se je jenom snažila přežít. Z letošního podzimu si pamatuju jenom deku a gauč. Teď je to trochu lepší, ale pořád žádná hitparáda. 

A těhotenství z lékařského pohledu taky pecka, zvlášť v mém věku. U Magdí jsem spoustu vyšetření odmítla, teď jsem se nechala přesvědčit, abych absolvovala první screening na vrozené vady. Už nikdy. Nemůžu se ubránit dojmu, že tahle vyšetření mají hlavní cíl vytáhnout z lidí prachy, a druhým cílem že je stresovat nastávající rodiče. Podle ultrazvuku má naše děťátko všechno v pořádku, kromě dvou drobných záležitostí, které ale by vlastně mohly znamenat, že se narodí s Downovým syndromem. Ale možná ne. Krevní testy jsou v pořádku. Kromě těch, které mi teprve dělali, a které nemusí nic znamenat, anebo možná znamenají, že bude mít místo mozku kaši, jak ohleduplně prohlásila paní doktorka. No nejlepší bude zaplatit si ty testy, které nám přesně řeknou, že je dítě úplně v pořádku. Nebo že není, a pak samozřejmě zvolíme ukončení těhotenství, abychom nezatěžovali zdravotnictví a sami sebe. Protože na svět smí přijít jen dokonalé děti. 

Jenomže víte co?

My už tři dokonalé děti máme. 

A to čtvrté nám Pán Bůh poslal, protože má asi nějaké plány. A i kdyby nebylo úplně zdravé, už je nás na to pět. A já je nedám. 

A tak se začínám opatrně těšit. 

Že u nás zas bude veselo. (Obzvlášť, bude-li tak hladové a uřvané jako Marek nebo nenechavé jako Magdí, haha.)

Že budu doma. (Asi jsem z práce trochu vyhořelá.)

Že budou mít děcka zážitky s novým sourozencem.

A tak.

Snad to všichni přežijeme ve zdraví!

Advent

 Letos ten dlouhatánský, během kterého všem odpadá jehličí z adventních věnců:-)

Dívala jsem se na příspěvek z loňska a musím konstatovat, že je to se mnou čím dál horší, jsem čím dál nepřipravenější. Kde jsou ty doby, kdy jsem si od Dušiček prozpěvovala "Co již dávní proroci", od října jsem měla vymyšlené a nakoupené dárky a přesně rozhodnuté, jak bude vypadat adventní a vánoční výzdoba. 

Letos skoro nic.

Spíš to cítím jako Karolína Kamberská:

"Ještě jsem Dušičky nevobrečela, a užs mi poslal další advent."

Včera jsem aspoň dokončila zimní truhlíky na oknech a umotala věnec, abychom jej mohli vzít dnes do kostela na žehnání. Magdí vylovila ze skříně krabici s vánočními dekoracemi, dala si nad postel světýlka a andílky a konečně jsme vyměnili usušené kytky ve vázách za chvojí. Zbytek časem, stejně nemám ráda, když se dům nazdobí už na začátku adventu, pak je to na Vánoce už takové vyčichlé :-)

Ovšem, ta pravá adventní nálada je stejně o ničem jiném. A u mě nepřichází s výzdobou (i když to taky pomáhá), ale s adventními biblickými texty, s melodiemi jako třeba "Z nebe posel vychází" a s myšlenkami z mojí nejoblíbenější adventní appky "Průvodce adventem."

Noc pokročila, den se přiblížil. 

Věnec už několik let v podobném duchu.

Čajové svíčky nejsou tak hezké, nýbrž jsou praktické. 

Večer na rozžínání vánočního stromu.

Ne, opravdu nejsem cílová skupina těchto akcí.

Ale když už Magdí přestala chodit do družiny, vystupuje s flétnovým souborem, takže naše účast je stále povinná. 

Holkám to hrálo pěkně, přestože je Magdí děsně nachlazená, takže jsme pak spěchali domů a akt rozsvícení sledoval jenom Michal. 

Teď bych ráda napsala, že doma jsme si uvařili punč a udělali si pěkný večer, jenomže: dopsat s děckama úkoly, upéct koláč č. 2, protože č. 1 jsme stihli sníst, dát kynout chleba, vyprat další pračku prádla... 

Klidný advent všem, matkám zvlášť!

U nás už

První sníh. 

První vločky už včera, takové neznatelné, a dnes už regulérní sněžení. 

Děcka ve škole řvala a běžela k oknům (ne, my jsme opravdu neměli volno).

První sníh je totiž vždycky událost. 

I když nemáte zakončenou střechu kolem komínů, tím pádem vám sněží na půdu, a ještě ani nevíte, jestli vaše děti mají zimní boty (spíš ne, ty z loňska jim asi budou malé.)

Moc se mi líbí, co napsala na blog Soňa Malinová:

 

"Naučte se rozlišovat, kdo si zaslouží vysvětlení, kdo pouhou odpověď a kdo absolutně nic." 

*Dřív jsem měla tendenci vysvětlovat za každou cenou. Někdy neodpovědět, neřešit je to nejrozumnější řešení. 

Moudrá slova, Soňo. 

Rozepsala jsem aspoň tři příspěvky a pak jsem je zase smazala. 

Měli jsme koncert, vlastně dva, ale nemám chuť o tom psát, snad proto, že sem určitě nakoukne pár lidí jenom proto, aby se podívali, jak to zhodnotím. Přitom jsou to lidi, kteří mě potkávají, co tak se mě rovnou zeptat?

(Pro ty, co mě nepotkávají, povedlo se.)

Ve škole jedu na setrvačník. Ale zvládla jsem  pedagogickou radu i rodičák a dnes projektový den, kdy jsme celý den hráli hru o hospodaření v lese. A taky zazimovat školní zahrádku, za pět minut dvanáct. 

S chlapci jsme konečně našlapali zelí do hrnce. A sklidili jiřiny. A zazimovali květináče z terasy. A sítě do oken. Vlastně každá z těch věcí trvala maximálně hodinku, ale dokopat se k tomu! To byl výkon. 

Až na ty boty pro děti jsem na zimu připravená. 

Aj jsem se začala zlehka těšit na advent.

Marek ode dneška patnáctiletý. 

Detaily z jeho narození si pamatuju tak živě, jakoby to bylo včera. Ale když vzpomínáme třeba na školku, jakoby to bylo v minulém století. 

Ještě pořád se mnou mluví, oznámil nám, že má přítelkyni, ve škole maká a má takové výsledky, jakoby to s tím gymplem myslel vážně. 

Ale má samozřejmě i spoustu pubertálních záseků.

Všechno nejlepší, kámo!

Schola před včerejším koncertem u kostela v Jednově. 

Malý kurz čtenářské gramotnosti

 Hele, na rovinu. Vážně mě nebaví tady ty urýpané komentáře. Nechápu, proč sem furt chodí lidi, kterým evidentně piju krev. Lidi, co kdybyste se radši věnovali něčemu příjemnému? Jasně, já vím, neměla bych se tomu bránit, sledovanost stoupá, influencerství bují, už čekám jenom na nabídky spolupráce (brala bych třeba Fiscars nebo Gardenu, zahradu zde mám docela dost, a vzhledem k aktivně propíranému tématu církve se nebráním ani knížkám s křesťanským námětem, aspoň bych se vzdělala, že.)

Navíc, moji milí pronásledovatelé, možná vás to překvapí, ale tento blog čte řada lidí, která mě zná jen z virtuálního světa, a já nemám zájem, aby znali moje přesné jméno a moje bydliště! A furt to můžu opakovat, a furt to sem někteří píšou. A já už to prostě budu mazat. (Ještě štěstí, že mám tak obyčejné/běžné jméno, ale i tak.)

Nejhorší je, že většina komentářů je úplně mimo, protože čtenář prostě nepochopil napsaný text. Jasně, já vím, ve škole se čtenářská gramotnost učí až v poslední době, tak aspoň malý kurz pro dřívější ročníky. (Inu, učitelka je zkrátka diagnóza.)

Takže, moji milí:

1. Blog je osobní prostor autora. Slouží k záznamu osobních postřehů, vlastních názorů a pohledů na věc. 

2. Na každou věc může být víc názorů. Máte-li jiný názor než já, je to v pořádku, ale neznamená to, že někdo z nás lže. 

3. Lež je popírání jasně prokázané pravdy. Tím, že například tvrdím, že se mi něco nelíbí, když vám se to líbí, nelžu. 

4. Když tvrdím, že se mi něco nelíbí, znamená to, že se mi to nelíbí, ne, že je to špatné.

5. Napíšu-li, že je něco skvělé, neznamená to, že něco jiného je špatné.

6. Ano, věci, které já považuju za skvělé, někdo jiný nemusí považovat za skvělé. A je to v pořádku. Ani v tomto případě nikdo z nás nelže. 

7. Když napíšu, co se mi nelíbí na naší obci, neznamená to, že se chci odstěhovat. 

8. Když se mi někde líbí, neznamená to, že se mi tam musí líbit VŠECHNO. 

9. Jestliže se za větou objeví smajlík nebo výraz jako "haha", znamená to, že předchozí věta byla myšlena v nadsázce.

10. Nadsázka znamená, že je to vtip. Haha:-)

11. Vtip znamená, že ho nemáte brát vážně. 

12. Považuju-li něco za bizarní (=divné, zvláštní, nezvyklé), a vám to přijde normální, je to v pořádku. I tohle je věc názoru. A mít jiný názor neznamená lhát. 

13. Kýč je něco, co je vytvořeno s hlavním cílem zalíbit se. Považuju-li něco za kýč, a vy ne, je to věc názoru. A navíc se názor na kýče vyvíjí, co bylo před pár lety kýčem, může být teď vyhledávané umění. A naopak. 

14. Z toho plyne, že kvůli označení "lehce kýčovité" není nutné se urážet. 

A ještě doplním: ironie, sarkasmus a nadsázka jsou moje hlavní vyjadřovací prostředky. To znamená, že většinu zde uvedených výroků nemáte brát smrtelně vážně. Například, když napíšu, že naše škola je skvělá, protože tam učím já, ve skutečnosti si nemyslím, že je naše škola je skvělá, protože tam učím já. 

Kdo může pochopit, ať pochopí.

Kdo to nechápe, toho je mi líto. 

A kdo neumí slušně napsat svůj názor a vynechávat při tom moje celé jméno a jméno naší školy a školy mých dětí, ten musí počítat s tím, že jeho komentáře budu mazat. 

Jak by řekl Zdeněk Izer v oblíbeném satirickém pořadu,  "sice jsme nestihli jaderný konflikt mezi USA, Kongem a Čínou, ale konec patří zvířátkům", v mém případě kytkám. Tak se pojďme kochat, než to zmrzne.

Poslední mečík.