Dokončuji

Když tenkrát na konci července padlo rozhodnutí,

že v ložnici oškrábeme omítku ze zdi

a necháme ji znova natáhnout,

bylo mi to jasné.

Hned jsem si spočítala, 

že se to v létě dokončit nestihne.

Ach, a ti muži...

na všechno mají dost času.

Žádné "death liny" na ně neplatí.

Na Michala rozhodně ne.

No dobrá, i já, když jsem se začala vracet z práce pozdě 

a ještě úplně utahaná,

a kolem mě bylo tolik jiných, naléhavějších povinností,

zvykla jsem si, že výmalba ložnice není dokončená,

a bylo mi to úplně fuk.

Ale dnes přišel čas.

V rámci dořešení různých restů přišla i chvíle na výmalbu.

Magdalenka dostala k nebesům obláčky.

A taky jsme vyřešili ukládací boxy pod postel.

Je trapné, že pod postel z Ikea

se nevejdou skoro žádné boxy Ikea.

Takže je nahradila bedýnka od ovoce

a jedna pevnější krabice vhodného rozměru,

polepené zbytky tapety. 

Já jsem si nadělila domalované okraje zdi

a vyrobila podzimní dekoraci

na prázdnou bílou zeď za postelí.

Hádejte, co si o tom myslí můj muž.

Ale mně se to líbí:-)

Podzimní prázdniny

...si velmi užíváme.

Dlouho spát, uvařit si dobrý oběd,

už zase se všude válí Lego

a před chvílí začal maraton StarWars filmů.

Samozřejmě se taky snažím stihnout hodně práce.

A chybět nesmí ani procházka na čerstvém vzduchu.

Podzim na okně a na schodech

Pořád se mi nedařilo přemluvit dědu,

aby mi na dekorace věnoval starý rozbitý koš na seno.

Tak jsem si musela koupit svůj.

Nový a krásný.

Mám z něj skoro stejnou radost jako z toho,
že mi dnes začaly podzimní prázdniny.
Jupí!

Opravdický fotbalista

Od srpna chodí každý pátek na tréninky.

Koupili jsme mu kopačky, chrániče a štulpny.

Na tréninky se vypravuje sám.

A už hráli čtyři miniturnaje.

A všechny prohráli.

Ale stejně to vypadá, že to s tím fotbalem myslí vážně.

Vážně nejsem fotbalová fanynka.

Ale jsem ráda, že si Marek vybral fotbal.

Máme ho totiž v dědině.

Nemusíme ho nikam vozit, na trénink dojede na kole nebo pěšky.

Má tam kamarády a spolužáky ze školy.

Dokonce mi vyhovuje i to, 

že na zápasech nehrají dobře.

Jen tak pro radost.

Tak to má být.

Říjnové soboty na zahrádce

Plno práce.

Plno stresu, že to nestihnu.

Uklidit nábytek.

Uklidit hračky.

Ostříhat všechno, co je uschlé, zmrzlé a ošklivé.

Zkompostovat všechno, co se zkompostovat dá.

A hlavně sklidit.

Letos veliké celery

a hlavně spousta, spousta mrkve.

Že jsem někdy řekla, že letos mrkev nic moc?

Tak ona je nic moc, protože jsem ji špatně vyjednotila, 

ale zároveň je jí moc,

protože jsem jí nasela čtyři záhony.

(Proč tolik? ptám se teď sama sebe.)

Takže jsem nacpala hodně mrkve do písku,

hodně nakrájela do mražáku, 

nakonec ji i nastrouhala do soli,

už jsme měli mrkvový koláč, mrkvové muffiny a hodně mrkvového salátu,

koš mrkve jsem věnovala sousedce 

(co rozdám, nemusím škrabat)

a ještě pořád mi jeden záhon mrkve zůstává.

(Nechcete...?)

Pak ještě sklízím petržel,

červenou řepu (té je taky požehnaně)

a ještě mám záhonek pórku.

Ten se letos taky vydařil.

Občas stihnu mrknout, že zahrádka je pěkná

i nezelená a odkvetlá.

A děti?

Nevím, jestli pomocníci nebo záškodníci...

Páteční rituály

Pátek má už zase svoje kouzlo.

Před námi víkend.

Kluci schovají aktovky a všichni zapomeneme na úkoly.

Od září nám páteční odpoledne 

zpestřují Markovy fotbalové tréninky.

Večer se s dětmi vypravíme na dětskou mši.

Doma dáme dobrou večeři.

Nejčastěji tuňákovou pomazánku. 

(Páteční půst...)

A pak dobrý film.

Válíme se společně na gauči v pyžamech,

jdeme spát pozdě

a je nám fajn.

Z kuchyně.
Úklid je pouze zdánlivý a pečlivě naaranžovaný.
Ale ze zapálených svíček sálá páteční pohoda.

Nejopravdovější podzim

Teď už si to na nic nehraje.

Podzim se vším všudy.

Vytáhla jsem ze skříní zimní bundy, 

protože ani odpoledne obvykle teplota nevyšplhá nad 5°C.

Doma zapaluju svíčky, užíváme si horký čaj

a pelíšky.

A to mám ráda.

Minule jsem si posteskla, 

jak je hrozné nastoupit po mateřské do práce.

Nutno ale říct, že to znamená i mnohá pozitiva.

Například, když už nemusím každý den vařit,

baví mě několikrát v týdnu uvařit dobrou večeři.

Doma míň uklízím, protože když jsme všichni většinu dne pryč,

nemá kdo udělat doma velký nepořádek.

Vyhnula jsem se podzimní nostalgii,

protože při běhání mezi třídami a dozory na to není čas.

Víc si vážím času, který mám sama pro sebe.

Měla jsem důvod koupit si nové boty.

A nové džíny.

(A nové šaty.-))

A když náhodou, kvůli pořádání okresního kola ve stolním tenise,

odpadne odpolední vyučování tělocviku,

a já přijedu domů v jednu,

zdá se mi, že mám tolik času,

že nevím, co s ním.

A nebo spíš nevím, co dřív?

To možná taky.

V záběhu

Září za námi.

Uf.

Nový režim se stává rutinou.

Vstávání v půl šesté, 

s klukama společná cesta na autobus a do školy

- už definitivně potmě -

školní záležitosti se všemi dozory a náboženstvím,

po návratu z práce 

nakoupit, vyzvednout Magdalenku ze školky,

po cestě se potkat s klukama,

doma svačina, úkoly, večeře, pohádky,

sprcha, vyčistit zuby, 

pomodlit, přečíst před spaním a spát.

Samozřejmě to takto stíháme jen v ideálním případě,

a to nebývá často.

Kupodivu spíše se nestihnou vyčistit zuby,

než aby se nestihlo dívat se na StarWars,

nebo se zapomene nachystat učení,

ale nikdy nezapomenou 

"mami, budeš nám číst?"

U kluků v pokoji.

Nová stará postel: vzpomínka na moje dětství.

Staré skříně jsou (konečně) polepené bílé tapetou

a ozdobené topografickými mapami.

Poličky domečky jsou z Ljus.

Krokodýl Dalibor u Míši v posteli je z chráněných dílen ve Znojmě.

No ano, to je taky novinka.

S novou postelí si kluci vyměnili místa:

Míša teď spí nahoře.