Na úvod pozdrav pro Danu a Katku: snad jste si nemyslely, že po tom, co proběhlo v pátek na farním dvoře, už budu psát jenom o zahrádce? Samozřejmě že NE.
O tom, jak máme u nás schólu, už jsem na blogu psala (mám na to i štítek, že jo.) Na začátku byla Dana, Zdeněk, Libor a nás pár puberťáků. To se psal rok 1996 (ó ano, jsem stará! Ale oni taky:-)) No, a teď prostě musím napsat, že jsem od začátku měla pocit, že do schóly tak úplně nezapadám. Vždycky se mi zdálo, že mě ostatní moc neberou. No já vím, měla jsem blbé kecy, blbé fórky a taky na rozdíl od většiny jsem tam nikdy neměla žádného rodinného příslušníka:-) Nespočítám, kolikrát se stalo, že mi zapomněli říct o zkoušce. Michal se mi doma smál, že mě tam nechcou, jenom mi to nechtějí říct. Ehm, no ono to tak asi bylo. Myslím, že lidí, co se schólou zpívali a z těchto důvodů skončili, bylo za ty roky dost. Takový to jak přijdete na zkoušku, nevejdete se vedle lidí, se kterýma zpíváte, tak si potupně šoupnete židli za ně a pak jenom čumíte, protože nikoho neslyšíte. Pak odcházíte, nikdo vám ani neřekne ahoj...
Jenomže! Já jsem nezpívala kvůli kamarádům. Já jsem zpívala chvály pro Něho. A s partou lidí, kteří se časem v hudebním projevu posunuli k profesionálům (pozor, to byla pochvala! Zcela upřímná!) se to zpívá a chválí jedna báseň! Takže jsem občas skousla nějaký ten malý ústrk a furt jsem si říkala, že nebyl úmyslný. A že dobrý.
Když se tady na blogu rozpoutala akce, které říkám "Velká blogová aféra", šla jsem tenkrát na zkoušku s tím, že mi řeknou, že už zpívat nemám. Neřekli. Neřekl nikdo nic. Tak jsem s těhotenskou nevolností a dost na krev odzpívala dva koncerty. Pak Vánoce. Pak Velikonoce. Furt nikdo nic.
Pak proběhla akce, které říkám "Velká mailová aféra." Katka s farářem si psali maily, jak jsem hrozná, a mně posílali kopie. Já nevím proč! Někdo mi tvrdí, že omylem, kamarádka z vysokého managementu jedné firmy mi zas vysvětlila, že to se tam dělá, když v mailu někoho zmíníš, pošleš mu to do kopie, aby věděl. Nutno říct, že jsem zareagovala unáhleně a na ty maily odpověděla. A zatímco na poznámku "když chceš napsat, že plivu do vlastních řad, nepiš "plyvat"" a "kam se ztratily z kostela ty moje hry pro děti, kusy polystyrenu, krabičky a špendlíčky" nikdo nereagoval, pan farář mi napsal obsáhlý mail a pak jej rozeslal "všem blízkým jeho srdci." A všichni mi na něj odpověděli. Nebo prý ne, jsem se dozvěděla, vlastně napsali farářovi a ke mně se zase (nedopatřením?) dostali kopie. No síla, řeknu vám. Měsíc před porodem, nějaká ohleduplnost nic, naštěstí mě jeden z kamarádů, ke kterému se ty maily taky dostaly, předem varoval, tak jsem je radši nečetla. Až po porodu :-) Teď teda píšu smajlíky, ale nic vtipného na tom nebylo, fakt. Třásla jsem se vždycky ještě týden.
Ovšem mezi tím se objevilo od šéfa naší schóly "skončila, může si za to sama". Tak jsem mu zavolala, jak to myslí, a z hovoru vyplynulo, že si s Danou říkali, jestli ještě můžu zpívat, když mám neshody s farářem! Snažila jsem se mu vysvětlit, jak to bylo, a skončili jsme s tím, že je to teď takové divoké a že teď budu rodit a starat se o mimino, a že to necháme uležet. A pak se uvidí. Přemýšlela jsem, jestli se nemám afektovaně odpojit od schólové skupinky na Messengeru, ale říkali mi "hlavně v klidu, jo?" Tak jsem tam jenom mlčela, až náhle na jaře skupinka přestala fungovat a objevila se nová, a tam už mě nikdo nepřidal.
A pak jsme se s dětma chystali na táborák na faru na ukončení prázdnin. Za novým farářem. A schóla na vedlejší zahradě měla grilovačku. Aj jsem si chvilku říkala, že tam na ně kouknu a pozdravím je a řeknu jako vtípek, že chci taky kousek, protože na řadě těch svateb, ze kterých hlavně jsou ty drobné finanční příspěvky, jsem ještě taky zpívala. Jenže dřív, než jsem to stihla udělat, se za mnou vydala Dana. A já blbec si nejdřív myslela, že mě jde pozvat! Neee. Začala na mě na tom dvoře řvát, co si o sobě myslím, co jsem to zase napsala, jaká jsem! A že si myslím, jak jsem chytrá, že si blog zablokuju! A do toho Katka z druhé strany, jak jsem to přehnala, jaká jsem, "tys psala na biskupství udání na faráře! My to všechno víme!" Pak jsem se dozvěděla, že jsem zmije, lhářka, ještě nějaké zvířátko tam myslím padlo, a nejlepší je, jak to jde Zdeněk uklidnit ve smyslu "Dano, neobtěžuj se s ní."
No, trošku jsem to rozdýchala a pak, navzdory Daniným výkřikùm "ty máš už do schóly dveře NAVŽDY zavřené! Jsi první, koho jsme vyhodili! Drž hubu, už nic neříkej!" jsem ostatním řekla, co jsem chtěla říct už loni: že jsem si vždycky myslela, že zpívání ve schóle je o tom, že zpěvem chválím Boha. Že kdybych věděla, že jim tam tak strašně vadím, že bych přestala zpívat už dávno. Že jim děkuju, že jsem s nima mohla zpívat a že to bylo fajn a že mě to mrzí, že už to nebude pokračovat.
No, následně proběhlo ještě nějaké uklidňování a řvaní a Katčino vítězné: teď ses přiznala, žes psala udání na biskupství! Co psala, my jsme tam dokonce byli, přímo za monsiňórem, a mimochodem se tím netajíme. A jestli si někdo myslí, že na biskupství čekají jenom na nějakou Veselou, aby jim řekla, že mají Zdendu poslat do jiné farnosti... ehm, no to kdybych věděla, jak jsem dobrá... Pane generální, až budete zas potřebovat poradit, stačí říct!
Ještě dodám, že nový farář zíral a nechápal a pak mi řekl, že to Duch svatý vyřeší, "nemožné na počkání, zázraky do druhého dne!" Že on byl v pohraničí a zažil horší věci. No já vím, ale stejně... Nejhůř to vzala Magdalenka, ta doma brečela celý večer. No aspoň má trénink do života.
Můžu jenom hádat, jestli na Danině výlevu měl nějaký podíl náš - teď už - hurá - bývalý farář, který tam byl taky. Snad ne. Ale to, že se nikdy nechtěl o věcech bavit, že ne že nepodal ruku k usmíření, ale že takovou ruku několikrát odmítl, že odmítá odpustit... to je prosím lidsky ubohé. Natož u křesťanů. Natož u kněze.
Článek o odchodu faráře jsem dlouze chystala, upravovala, abych se nikoho nedotkla, a publikovala ho měsíc zpátky, aby na něj nikdo moc nenarazil a nečetl ho a nenaštval se. A stejně ho našli, vytiskli a rozeslali, aby všichni viděli, jaká jsem! Tak tentokrát natvrdo píšu, co si myslím, pěkně za čerstva a neuhlazeně. Horší už to nebude.
Ale skončíme pozitivně:
Svorni jsme v jednom Duchu, vede nás jeden Pán,
společně zříme den, kdy rozkol bude překonán.
Poznají nás po lásce, křesťany, křesťany,
ano, po lásce poznají křesťany!!!
A vám nevěřícím/ nepatřícím do církve se vlastně ani nedivím. To je svědectví, todlencto!
PS: jenom upozorňuji, že máme svobodu slova s já si můžu psát, co chci, pokud neporuším zákon, a to se nestalo. Držet hubu není můj styl. Bohužel.
