čtvrtek 29. února 2024

Únorová všehochuť

 Začala nám postní doba. Vzala jsem to stylově s Vojtou Kodetem: na Spotyfy jsem našla hned dvě postní duchovní obnovy a jako bych v tom Brně byla! A v sobotu i postní povídání pátera Foxe u nás na faře. Miriamka jako vzorné katolické dítko spala u mě v šátku. 

Rozhodla jsem se pojmout letošní půst jinak. Samozřejmě omezuju cukr, kafe a jsouce doma i maso (to mě bolí nejmíň), ale navíc jsem se rozhodla pro socializaci. Takže jsem uskutečnila pár telefonátů s lidmi, kterým jsem chtěla zavolat už strašně dlouho, jely jsme s holkama na návštěvu k Lence, byly jsme v mateřském centru a mám seznam lidí, se kterými se chci ještě potkat.

Michalovi po prodělané viróze začalo pískat v uších. Léky na doma nezabraly a tak leží v nemocnici na kapačkách. Bere to jako prázdniny, ale já jsem z toho strašně nervózní. Jako správná kvočna jsem nejradši, když mám všechna kuřátka u sebe.

Vyzvedla jsem si ve Smržicích semínka. Jaro může začít. Doma už začalo, všude už mám jarní výzdobu (čili narašené větve a kočičky a na gauči květované polštáře.) A dokonce už mám jarní věnec a kytky u vchodu! Správná matka na mateřské. 

Překvapivě mi chybí ještě trochu zimy a sněhu. Počasí u nás je takové nanicovaté oblačné. Bojím se, že sníh přijde v květnu, a to já nerada. Nejradši bych si to odbyla teď, po pořádné fujavici má i jaro lepší chuť. No, necháme se překvapit. 


S věncem jsem spokojená. Skoro bez drátku a lepidla. Prostě eko.



Jediné kytky, co můžu použít, když je do květinářství daleko. Sněženky a violky ze zahrádky. 100% eko.

středa 21. února 2024

Jak se elektronicky hlásí na střední školu

Tenhle zážitek prostě nemůžu nezapsat!
Přihlášky na střední č. 2.

Na úvod musím zmínit, že jsem byla strašně nadšená, že konečně někoho napadlo změnit tu pravěkou praxi ručního vyplňování nějakého papíru. A taky se mi líbí princip preferované školy. Kdyby to bylo loni, nemusela bych před porodem vyšilovat a nemuseli bychom jezdit dvakrát padesát kilometrů na západ a pak na východ Moravy. 

Byla jsem nadšená tak moc, až jsem na prvním rodičáku vzala slovo výchovné poradkyni, která se mi zdála nedostatečně nadšená. To je můj častý problém, že se mi ostatní zdají málo nadšení (obávám se, že já jim připadám přehnaně nadšená, kolik nadšení je tak akorát? Bůh ví.) Znáte ten pocit, že v momentě, kdy začnete mluvit, tak si uvědomíte trapnost té situace, ale tušíte, že to bude trapné i tak, tak prostě pokračujete? No, tak sorry jako.

Zajímavé je, jak o těch elektronických přihláškách všichni mluvili, ale mně z toho úplně vypadly dvě zásadní informace: že existuje nějaký tiskopis pro lékařské potvrzení, který musím nechat potvrdit u doktora a pak to naskenovat jako přílohu, a že škola místo potvrzování přihlášek předá žákům potvrzený prospěch, který skenujeme jako přílohu. Až jsem to zjistila, tak jsme museli počkat, až se Michal uzdraví a přinese tady ty papíry ze školy, samozřejmě je asi dvakrát zapomněl pod lavicí. Pak jsme naštěstí šli zrovna s Miri na očkování, tak mi doktor lupl kýžené razítko. To byl čtvrtek. 

"O víkendu musíme napsat tu přihlášku," říkám doma, a můj muž hned: "V neděli." Tak jsem začala brblat, že proč až v neděli, v tomhle jsme s mužem úplně jiní, já nejradši dělám věci hned, kdežto on všechno rád nechává na poslední chvilku. Ovšem stejně nebyl moc čas a najednou byla neděle večer a už se i Michal nenápadně hlásil, že by se rád na nějakou školu přihlásil. Tak jsem zpacifikovala mimino a šli jsme na to. Kvůli rodičáku mám od podzimu vystavenou identitu občana a co myslíte? Najednou temno. Ani za prase jsem si nemohla vzpomenout na přihlašovací jméno. Muž to stejné, má dvě bankovní identity, ale s přihlašováním přes otisk prstu, a jméno a heslo NIC! Já jsem na to šla nakonec přes svoji bankovní identitu a když jsem se konečně přihlásila, systém spadl. To už jsem teda začala být fest nervózní. Co s tím klukem budeme doma dělat, když ho ani nikam nepřihlásíme?

Na další pokus už teda všechno klaplo, přihlášení, potvrdila jsem to správné dítě z výběru, našla všechny tři školy, co jsme vymysleli a nahrála všechny přílohy. No, a teď ještě nahrát potvrzení o umístění v olympiádě z matematiky. Teď jsme zas zjistili, že je nemáme přesně v požadovaném formátu. Já už jsem na to chtěla kašlat, udělá to dva body, na druhou stranu, jsou to DVA BODY! Tak jsem to celé stornovala. 

Muž zatím napsal Michalově třídní, co po ní chceme, a ona mu v pondělí volala. "No, ale to teda podáváte na poslední chvíli!" A zatímco já bych začala okamžitě vyšilovat a pak bych jí snad i vynadala, že nám ty papíry dali pozdě a Michal byl nemocný a že je to i jejich chyba, můj muž s ledovým klidem odpověděl: "Jak pozdě? Ještě máme dva dny." 

A tak jsme to večer podali, když člověk ví co a jak, je to otázka deseti minut. A teď už se jenom soustředit na přijímačky. 



Paní z gymplu, co má na starost přípravné kurzy: 
"Váš syn nebyl na první hodině, bude vůbec chodit?"
Já: "On tam byl, jenom z přetlaku kreativity místo čárky napsal do seznamu křížek."
Michal: "Všichni psali čárky, vypadalo to nudně, a týpek řekl "něco tam napište", neřekl co."

Trochu se divím, že nenakreslil sluníčko.

úterý 13. února 2024

Závan jara

 Bez ohledu na datum v kalendáři. 

Sobotní kafe na terase.

Samozřejmě prádlo. 

Vyjarněné dítě ve sporťáku.

Už! 

Dítě usínající v šátku venku v dešti. 

A zítra po letech zase souboj Valentýn vs. Popeleční středa. Část lidí bude hodovat, zatímco katolíkům bude večer kručet v břiše a pak si ještě nechají nasypat popel na hlavu. 

Tak ráda bych letos tu postní dobu vzala jako pořádný restart, ale obávám se, že zbytky duševních sil vyplýtvám na Michalově přípravě k přijímačkám a nad plínkami a kašičkami. 

Aspoň jsem si stáhla aktualizaci postní appky. Něčím se začít musí, že jo!

čtvrtek 8. února 2024

Dvacet čtyři hodin na horách

 Aneb návštěva na bratrem pronajaté chalupě u Dolní Moravy. Zatímco bratr s rodinou a rodinami sester svojí ženy jezdí pravidelně o jarních prázdninách na hory lyžovat, my nejezdíme nikam. Důvodů je hodně, nebudu zdržovat jejich vysvětlováním. Ovšem letos drahý vymyslel, že si aspoň za nima uděláme výlet. My dva a holčičky, kluci zůstali doma.

Původní plán přijet lyžovat zabilo velmi, velmi nepříznivé počasí. Teplo a intenzivní déšť sjezdovkám fakt neprospělo. Naštěstí Magdí na lyžování nakonec netrvala, úplně jí stačilo, že se ulije ze školy (tady jsou prázdniny až v březnu.) 

Vyrazili jsme po obědě, Miriam nespala dopoledne, takže krásně prospala celou cestu. Už podruhé jsme si udělali venkovní procházku na Hoře Matky Boží v Králíkách (doufám, že někdy přijedeme tak, abychom mohli vidět i vnitřek kláštera.) Málem nás to tam odfouklo! 






A pak rychle do tepla. Chalupa byla dostatečně velká i pro naši invazi a večer byl velmi příjemný, což se bohužel nedá říct o noci. Já vím, proč se mi nikam nechtělo! Miriamčina separační úzkost má už nějaký týden nový level, čti Miri spí výhradně nalepená na mně a v jiné, menší posteli to bylo ještě krkolomnější než doma. Další den zase lilo, ani na procházku nebylo ani pomyšlení. Takže jsme si dali dlouhou příjemnou snídani a před obědem zase jeli domů. Mně se rozjela viróza, čili bolesti kloubů a rýma, do toho ta probdělá noc, no byla jsem ráda, že jsme doma. Ke všemu nás doma čekali další dva marodi. To by bylo divné, kdyby tu virózu neměl i někdo další z domácnosti!




Tolik moje velkolepé cestovatelské zážitky. Moc teď nepíšu, doma se nám ustálil režim, což je fajn, na druhou stranu to zvlášť takhle v zimě znamená i vcelku nudný stereotyp (slovy klasika "prádlo a žrádlo"), v němž jsou jediným ozvláštněním návštěvy u doktorů (a jediným adrenalinem kontakt se školou). Děti úspěšně ukončily pololetí, Michal zvládl školní lyžák naštěstí se sněhem a bez úrazu, definitivně jsme odklidili Vánoce a já se začala těšit na jaro. 

A jak se máte vy?