Turbomyš na začátku prázdnin

 Tak už je to tady zas: jakmile odpadne jeden druh starostí, rozhlédnu se doma a najednou všechno vidím: zdi s fleky a dírami, věci na hromadách, papíry na vytřídění. Všude prach, pavučiny a binec. (Teď, když to po sobě čtu, tak to zní, jakože bydlíme ve strašidelném zámku, což samozřejmě není pravda a v realitě si toho nepořádku zbytek rodiny ani nevšiml, takže to není tak strašné, ale snad se chápeme:-))

Takže jsem prázdniny opět zahájila velkým úklidem a malováním. První místnost, kterou jsem vzala do parády, byl pokoj u kluků. Akorát drahý se zapojil do čištění zdí a vzal to z gruntu oloupáním staré malby, takže výsledek je hnusná nerovná zeď, která nejde přemalovat, ale abych ji celou oškrábala a nechala dát novou omítku - to už bylo hodně nad časový plán, takže jsme ji nechali tak. Zdálky je hezky bílá a zblízka se nesmíte dívat, no. 

Pak jsme zrušili jednu polici s knihami v ložnici, protože zeď za ní chytala plíseň a zase se k tomu přidalo malování ložnice, to už bylo rychlejší, za jeden den hotovo i uklizeno - vzala jsem to jen rychlovkou bez tahání skříní. 

V mezičase jsem uklidila kus sklepa a do sběrného dvora jsme s Markem odvezli hromádku zbytečností. 

Ještě jsem zavařila první okurky, udělala meruňkovou, malinovou a rybízovou marmeládu, byli jsme na pouti v L. a vypravili jsme Magdí na cyklotábor. 

Konečně trošku zapršelo, ale pořád je hrozné sucho. Takže dost času trávíme zalíváním, protože nosíme vodu od studny pod kopcem. Slušná posilovna. 

Ale taky jsem už přečetla jednu knížku, vypila hodně kávy, v těch vedrech hlavně ledové, natrhala jsem si pěknou kytku do vázy a dlouho seděla večer na terase pod hvězdami. Takže dobrý. 

Cestou mezi poli. 

 

Táborníci.

Prší. Ale málo. Barva trávy hovoří za vše.

Vlna veder

 Tak já nechci přesvědčovat nikoho o existenci nebo neexistenci klimatické změny ani se hádat, jestli taková vedra byla vždycky - ale v ložnici máme po týdnu horka 29°C. V naší ložnici, která má minimálně jednu zeď kamennou a v běžném létě tam spím v dlouhém pyžamu a pod peřinou, protože je mi jinak zima. Poslední noci spím bez přikrývky, protože se to jinak nedá. A víte, co se říká o naší dědině? Že máme jen dvě roční období: zimu a ku..vskou zimu. Ohó! Teď zde máme akorát tak ku..vské horko. 36°C. U nás. Co je potom jinde???

Už jsme stihli ve středu s Miri první koupání na Suchým, ve čtvrtek odpoledne nás vzal Marek do Stražiska, v pátek jsme byly v kostele a na faře (tam je teď úplně božsky!), v sobotu jsme odpískali cyklopouť do Křtin (v takovém vedru pochopitelný krok) a v neděli jsme znova dali Stražisko. To byla ale chyba: milion lidí, Miri to moc nedávala a navíc ji rozbolelo zase ouško. Přivezli jsme ji domů unavenou, spící a přehřátou. Naštěstí se do rána srovnala.

Jinak vedra přežíváme zavření doma. Ven, jenom když musíme. Třeba dnes k doktorovi a na nákupy. A odpoledne jsem šla uklízet do sklepa. Kdo má sklep, ten se má! Škoda, že se mi tam nevejde postel :-)

A vy, co bydlíte v teplých končinách, ve městě a v bytě, myslím na vás. Přežijte to ve zdraví.

Únor

Každý rok v tomto období přemýšlím, jestli je horší leden nebo únor. Vzhledem k počtu dnů s mlhou jako z hororu letos vedl únor, ovšem aktuálně to dost vylepšil další sněhovou nadílkou a taky jarními prázdninami. Ty jsem si letos zvlášť užívala, protože od začátku měsíce zaskakuju za nemocnou kolegyni a ze dvou pracovních dnů se staly čtyři. A k seznamu předmětů, které jako správná "univerzální učitelka" zvládám učit, přibyl zeměpis.

Prázdniny jsem zahájila na dentální hygieně, umím si to prostě naplánovat. Seznam věcí, co bych měla stihnout, byl obsáhlý a roztříštěný a samozřejmě jsem ho celý nezvládla. Vyřídili jsme ale nějaké nákupy a další povinnosti, a pak už jsem se jenom snažila, abych úplně nevyřídila sebe. V pátek jsem si třeba dovolila strávit část dne čtením knížky, to byl tak veškerý prázdninový luxus. 

Na únoru mám vždycky nejradši, když končí. A vzhledem k tomu, že sněhu bylo letos dost (přestože padal postupně a mezitím roztál, takže na běžky to zase nebylo), už se otevřeně těším na jaro. 

Nové oblečení po Baru a Emi a koník z minulého tisíciletí.

V oblevě.

Furt dost sněhu.

Ještě víc sněhu. 

Tohle beru jako loučení se zimou.

Těšení na jaro z loukykvět. Fakt nevím, kam to zasadím, ale touha byla větší než rozum.

Na podzimní vlně

 Letos jsem podzim vítala zaúpěním:

"Néé, ještě néé, já chci ještě léto, já chci teplo!!!"

Je to se mnou prostě čím dál horší ( nebo je to tím, že letos toho tepla bylo výrazně míň, než jsme si za poslední roky zvykli.)

Navzdory svému přání jsem definitivně uklidila sandálky, letní šaty i kraťasy. Letos dokonce i Markovy kraťasy. A vytáhli jsme prošívané bundy a softšel, dokonce i Marek. Do ložnice jsem vrátila koberec, místo květinových hrnků piju čaj z hrnku s barevným listím a koupila jsem kilo sójového vosku na výrobu svíček. 

Letošní podzim má i své hezké stránky. První z nich byl Půlmaraton Moravským krasem, hlavně pro ty z nás, co jsme dělali jenom fanouškovskou podporu a místo běhu si šli na kafíčko.

Další z nich je plavání batolat. Odbourala jsem kočárek, Miri to už hezky odťapká. A hlavně vydrží v autobuse v klidu sedět, na jaře to byl silný adrenalin. 

No a taky jsem byla požádána, abych dělala doprovod dětem ze školy na setkání prvokomunikantů. Sice jsem jim dělala katechetku jen půl roku v první třídě, ale nevadí. Tentokrát jsem se i včas dozvěděla o děkanátním autobuse, takže doprava byla o dost jednodušší. Byla teda největší zima ze všech setkání, na kterých jsem byla, nicméně museli jsme na zmrzlinu, protože jsem to slíbila. A největší rarach celé akce byla Miri, nakonec místo toho, abych já hlídala školní děti, všechny ty děti pomáhaly hlídat Miriam. Celkově to ovšem bylo moc prima jako vždycky. 

Dětí jako smetí.

Jeden z dílů seriálu "najdi Miri"

Výlez na věž musí být.

Pečení hostií u Václava a Ludmily jakbysmet.

Petrov stokrát jinak.

Hra na spolupráci.

Anička, nejvytrvalejší hlídačka.

Návštěva u biskupa.

Zmrzlina u kašny.

Malinová, mmmmmm....

Na závěr rande s Nejmilejším.

Koncem minulého týdne u nás mrzlo, takže bye-bye rajčata, cínie, jiřinky a další choulostivé rostlinky.

No a na závěr volby! Výsledek podle očekávání. Vlastně ne, bála jsem se návratu komunistů a z tohoto hlediska dobrý. A máme tam ty ženy, konečně. A proto očekávám, že od teď už jenom ANO, BUDE LÍP a skončí Fialova drahota a svět bude růžový. A běda, jak ne!!

Loučení s létem

Pán Bůh nám seslal na závěr dokonalý letní víkend, a přestože jsem bojovala s virózou, fakt jsem si ho užila. 

V pátek jsem si letos naposledy vyšla do práce v šatech a sandálích. Pak jsem teda přijela domů z práce polomrtvá a ještě se po mě chtělo řešit oběd pro nemocné holčičky, blé, furt to pitomý vaření, ale drahý odhadl náročnost situace líp než já a na sbírání brambor vyrazil sám. Stejně tak v sobotu dopoledne vzal jen kluky, a tak jsem mohla doma v klidu ošidit vaření, uklidit, vyprat a u toho se nahřívat na sluníčku. 

Odpoledne nás s Miri vyzvedl, tak jsem i nějaké to kilo brambor sesbírala a u toho se opalovala. 

Neděle byla dokonalá s hodným batoletem na mši, jednoduchým obědem, ještě jednodušší buchtou, poobědovým válením v síti a s výletem. Starší potomci, pokud nebyli nemocní, měli něco svého, takže jsme vzali jen Miri a zahráli si na pár s jedináčkem. Cílem byla Olomouc, trapně jsem část výletu využila na nákupy, protože jsem už fakt nutně potřebovala pořídit nové džíny a ideálně i černé kalhoty (hoho, mám obojí a k tomu pruhované tričko!) A pak jsme se jen courali parkem a městem a vzpomínali na studentské časy. Dala jsem si poslední ledovou kávu (nebyla teda nic moc) a nasávala atmosféru horkem rozpáleného města do zásoby. 

V pondělí jsme ještě jeli vybírat brambory v tričku, ale rychle jsem na poli oblíkala mikinu a v úterý přidala i bundu. 

Nazdar podzime, nějak nadšeně tě letos nevítám. 

V neděli ráno ještě v pyžamu pro maliny do kaše.

V naší biozahrádce se teď na podzim vykrmují babočky.

Poslední letošní válení v síti. 

💛

Oblíbená část města.

Vypadá líp, než chutnala. Moc ledu.

Tak sbohem léto!

I takové byly naše prázdniny

Aneb co se jinam nevešlo.

Letos jsem poněkud zklamaná, léto bylo skoupé na horké dny (nebo aspoň u nás), tím pádem i na ledovou kávu, snídaně na terase a dlouhé večery. Když vyjde počasí, naprosto nemám potřebu cestovat k moři a jsem spokojená s domácí pohodou, koupalištěm na Stražisku a dny strávenými na zahradě, když je počasí jak letos, děsně vám všem cestovatelům závidím. Chtěla bych vidět do budoucnosti, jestli se někdy toho cestování dočkám. No a možná to radši nechci vědět, že nikdy.

Letos největší otrava s vařením: fakt mi chybělo, že kluci nebyli chvíli z domu. Oba teda chodili na brigády, ale tam mi akorát ubyla pomoc, stravování zůstalo. Navíc jsou ve věku, že spořádají jak kobylky. Děsné. (Dobře, nerouhám se, naštěstí máme z čeho je živit.)

Mladší chlapec se nadchl pro motorky. Jelikož tuto vášeň s ním sdílí jeho otec, vydal se s ním až do dalekého Kladna a přitáhli domů Suzuki nevím jakou. Ještě než hoch stihl absolvovat první hodinu autoškoly, vysekal se na polní cestě. V kraťasech. Začíná mi tedy nové éra mateřství: matka motorkáře s věčným strachem. 

Starší chlapec strávil léto na brigádě v blízké mlékárně. Vyráběl pro vás ikonický sýr Niva, ne ten od Babiše, ale ten se značkou MOT. Jezdil ráno na kole sedm kilometrů v 4.20 z domu. Za vydělané peníze si chce kromě autoškoly zaplatit i auto. Abych toho strachu ze silničních nehod neměla málo. 

Starší dcera absolvovala tábor v teepee a byl to "nejlepší tábor, na kterém kdy byla." Říká to každý rok. Optimista po matce. Taky požadovala nákup bazénu, ale naštěstí jsme jí to vymluvili. Drahý jí slíbil, že ji radši v každém horkém dni zaveze na koupaliště. Třikrát jsme byli, takové bylo letošní léto.

Na tábor zase s tím prastarým batohem, protože je největší.

Mladší dcera si evidentně stále myslí, že je s matkou jedna bytost. Spát chodí jedině se mnou, vstává se mnou nezávisle na hodinách a zkoušela vynechávat polední spaní, abych si náhodou třeba nemohla dát v klidu kafe. Naštěstí už pochopila, že její polední spánek je životně důležitý pro moje psychické zdraví. 

Letos se mi třikrát povedlo jenom tak jít ven a natrhat si kytku. Jednou jsem si dokonce umotala věneček na dveře. Drahý mě pozval na rande, byli jsme spolu na večeři a bylo to moc fajn. Furt si stěžuju, ale tohle je moc bezva: mít děti s takovým věkovým rozdílem, že ti starší pohlídají to nejmladší.  Chtěla jsem jít do letního kina, ale dávali jenom blbosti. Šmouly vidět fakt nepotřebuju. Zase jsme nestihli jít ani jednou na borůvky, ale povedlo se mi natrhat misku výborných ostružin z obecního rumiště. 

Prázdniny ukončíme farním táborákem, doufám, že letos nebude žádné vzrůšo. A v pondělí...

V pondělí mi odpadne polovina strávníků. Hurá!!!

Chlapec taky opravil letité sáňky.

Kočárek v akci, miminka ve dvou patrech.

Aby jim nebyla zima, půjčila jim svou peřinu.

Další Magďulino pečení.

Prý moc dobrý. 

Studená verze léta

 Nemám ráda, když si lidi pořád stěžují. A nemám ráda, když si furt stěžují na počasí. V zimě je zima, v létě horko, prší moc nebo prší málo. Já určuju chladné počasí podle toho, že se venku nedá být jenom v tričku, a takových dnů bylo letos v létě jenom pár, a to prosím u nás!!! V místě, které má jen dvě roční období: zimu a k....skou zimu. Takže léto zatím dobrý, jo? Samozřejmě, na letní šaty, plavky ani na ledovou kávu to teď pár dní (dobře, hodně dní) nebylo, ale zeptejte se, co si o tomto způsobu léta myslí příroda. Trávu máme zelenou, kytky bují a hortenzie, která poslední roky vždycky namrzla a nekvetla, letos nenamrzla a je prostě nádherná. A horké dny se už zase blíží... tak vydržme! Vždyť léto je teprve v půlce. 

Úroda dýní.

Další úroda salátu.

Slečna Hortenzie. 

Chacha, v dálce ručníky jako francouzská vlajka.

Divočina. 

Ten ořech zasadila maminka a furt byl malý a najednou...

Bez krásenek by to už nešlo. 

A bez cínií taky ne. Ať tam září uprostřed zeleniny.