Nedám si pokoj a k tomu se navíc všechno...

Na blog teď nemám čas.

Inu, jako loni.

Nestíhám i mnohem důležitější věci.

A proč?

Protože dělám velký letní úklid.

Tohle mám možná v genech po mamince, 

nebo to je její výchovou...

Jakoby léto bylo na světě hlavně proto,

aby se doma mohlo všude uklidit, vymést, vyvětrat,

opravit, natřít, vymalovat, přebrat, přerovnat, vytřídit, vyhodit.

Po úspěchu s jednodenním malováním kuchyně 

jsem chtěla podobně vyřešit naši ložnici.

Akorát tam už bylo hodně nátěrů na zdi,

a tak že ji "trochu" oškrábu.

Po třech dnech dřiny zeď už nebyla zelená,

ale zato pěkně hrbatá.

Takže jsem rezignovala, šla pokorně poprosit souseda zednika,

aby nám udělal novou omítku,

z jednoho až dvou dnů budou minimálně dva týdny.

Do toho u nás prázdninoval synovec.

A bude tábor.

A k tomu se přidává další:

mírná nedorozumění, která celý rok provází moje spolupráce s panem farářem,

se jaksi vyhrotila, a skončila výrokem 

"Po táboře odevzdáte klíče" (od fary, tedy mateřského centra)

A včera odpoledne Mareček padl s bolestí hlavy,

takže jsme valili večer na pohotovost.

Do toho horečky, bolesti břicha, zvracení.

A dnes ráno se přidal Míša.

A zítra máme být všichni na táboře.

Ale dnes jsem se dívala na přímý přenos z Krakova

ze světových dnů mládeže.

A vzpomínala, jak jsme my byli v Římě 2000 a v Kolíně 2005.

Dojímalo mě to až k slzám.

A vím, že to zase nějak všechno s boží pomocí dáme.

Bude to ovšem ještě napínavé!

Pár vzpomínkových z Kolína nad Rýnem.

Utíká to

Před námi poslední červencový týden.

Polovinu měsíce jsem bojovala s virózou a rýmou.

Naplánovala jsem toho tolik, že to prostě nemůžeme stihnout.

Ale za minulý týden jsme stihli:

aspoň pět let slibovanou cestu na kolech na Štěpánov za tetou

zavezli jsme Míšu na prázdniny k tetě do Brně

prolezli jsme letní Ikeu (když už jsme byli v Brně)

vymalovala jsem kuchyň 

(kdybych si víc věřila, že to dám sama, už by byla vymalovaná dávno)

absolvovali jsme kontrolu na očním i alergologii

uspořádali jsme neplánovanou zahradní párty a umožnili setkání půlky rodiny 

zvládli jsme s Marečkem cyklopouť do Sloupa

a pak jsme se nechali dovézt do Němčic a tam jsme hodovali a užívali si celé odpoledne

(děcka i v příšerně studeném bazénu)

A mimo to žijeme na zahradě:

vařím z čerstvé zeleniny,

vyrábím přesnídávku z padaných jablek

a marmeládu z malin  a rybízu,

zavařuju okurky a rybíz...

a máme se dobře.

A to je hlavní!

Návštěva na Vysočině

Zdeněk prostě zavolal a řekl: přijeďte tuto neděli.

A tak jsme přijeli.

A bylo to moc fajn!

Na zpáteční cestě jsme stihli ještě vyšplhat na rozhlednu Karasín.

A tak jsem letošní rok vyhlásila rokem rozhleden.

Už máme tři, uvidíme, kolik jich ještě letos stihnem.

Nejlepší způsob trávení léta

Každý má svůj způsob, jak nejlíp strávit léto.

A mně dost dlouho trvalo, než jsem si přiznala ten svůj.

Není totiž vůbec cool, nejde s dobou a ostatní jej těžko chápou.

Netoužím cestovat po exotických zemích.

Nechci si dělat čárky, že jsem viděla

- Londýn

- Paříž 

- Řím (ten teda jsem ale viděla:-))

Pokud je v létě hezky, netoužím ani po moři.

Ale co doopravdy chci:

mít v létě klidná rána s dlouhou snídaní

chodit v trávě, když je na ní ještě rosa

jet do obchodu na kole v době, kdy tam nejsou skoro žádní jiní nakupující

posbírat na zahrádce zeleninu a uvařit z ní výborný oběd

po obědě si dát svoji výbornou kávu na terase, prohlížet časopisy a mít nohy nahoře

starat se o zahrádku, zavařovat a upéct koláč s každým ovocem, které zrovna dozrálo

jet s dětma na kole na Suchý a dát si tam langoš a kofolu

houpat se v houpací síti

být venku dlouho do večera

udělat si výlet na hrad

jet někam vlakem

a jít na film do letního kina

A takové léto bych si letos přála.

Prý tomu nemám říkat dovolená

Byly to jen dva dny. Jedna noc.

Michalův nápad.

Pohraniční opevnění ze 30. let.

Bunkry. Tanky. Zbraně.

To je totiž něco pro kluky.

K tomu trochu procházka pro Orličkách,

od pevnosti Hanička k rozhledně na Anenském vrchu.

Před jedním přespáním v kempu v Žamberku

jsme museli stihnout všechnu zábavu:

všechna hřiště i minigolf.

K tomu nějaké to vojenské muzeum, jeden bunkr i uvnitř,

poutní místo Králíky a pak Dolní Moravu.

A Dolní Morava, to je něco. 

Až při cestě lanovkou jsem si uvědomila, že mám vlastně závrať.

Cesta hrůzy pro mě, i pro kluky, kteří se vedle mě nesměli ani pohnout,

natož se třeba podívat dolů.

A pak jsme fakt vylezli až do oblak.

A zbytek rodiny dokonce až na samý konec na síť.

A kluci se dolů svezli  92 metrů dlouhým tobogánem.

Dolů z hory lanovkou to už šlo.

Marek si vyprosil ještě lanové centrum.

Ale zábavy by si tam děcka vymysleli ještě na pár dní.

Já vím, byly to jen dva dny.

Ale zážitků na celé léto!

Začaly prázdniny

Nejdřív zvesela, ale už v pátek večer se to u nás proměnilo v lazaret...

Naštěstí to byla jen nějaká malá viróza.

Už v neděli večer jsem kluky vytáhla na kolo,

protože jsem krkavčí matka!

Jeli jsme obhlídnout, jestli jsou už letos borůvky.

A představte, už zrají i u nás.

A tak jsem se v pondělí vyhecovala a ráno jsem na ně vyrazila.

Moc jsem jich nenasbírala.

Když jsem našla dobré místo, už mi volal Michal, že jde do práce,

a tak jsem musela zpátky.

Ale určitě zase brzy vyrazím.

Včera to nešlo, protože jsme byli na pouti v Ludíkově.

A na zbytek týdne se rýsují jiné plány než borůvky...

Vysvědčení

Náš hrdý prvňáček

už má nakročeno do druhé třídy.

Prázdniny zahájil tím, že vysvědčení ztratil.

Vyhrožovala jsem mu, že bude muset do první třídy znova,

ale nakonec vysvědčení našel pečlivě uklizené ve svém šuplíku.

Jak je vidět, škola a všechno s ní spojené

je mu už správně šumafuk.

A teď už hurá prázdniny!

A já si nebudu lámat hlavu nad tím,

co jsem dostala za úvazek na přiští školní rok,

který už pro mě bude pracovní.

Akorát budu ve volných chvilkách studovat fyziku,

výtvarnou výchovu a...

taky budu odpočívat.

Do zásoby.