Boží tělo

To je vždycky tolik zážitků, že to nejde vynechat. Ale přitom je to furt stejné: mše, průvod, družičky s kytkama, doma oběd, chvilku odpočinout u kafe, nechat vyspat Miri, pak na pouť do N., kolotoče, chvilku posedět Pod břízkami (které tam už nerostou), řízek, další kafe, koláče a dobroty. Akorát novinka: Marek místo toho kamarádce na biřmování. 

Dobrý to bylo jako pokaždé. 

Družičky.

Družičky dotrhají košíky.

Kolotoč na kliku. Uhlíkově neutrální pohon :-)

Na koni.

Unavená omladina.

Jakože klidný víkend

 Víkend byl fajn, ale odpočinek se moc nekonal.

Marek v pátek odjel do Jeseníků na Kunčickou ultra náročnou dálkovou anabázi (z prvních písmen si poskládejte název, který nelze vyslovit ve slušné společnosti, bližší info pro případné zájemce na příští rok zde) a vrátil se v neděli odpoledne poněkud zmožen. 

Sobota byl první den po x-dnech, kdy jsem nemusela vstávat, takže jsem se samozřejmě vzbudila před šestou. Tak jsem se věnovala standardním sobotním záležitostem až do podvečera, kdy drahý rozhodl, že konečně po třech odkladech pojedeme na koncert Epydemye. A tak jsme svěřili mrně Magdí a vyrazili jsme. Chápete to? Po půl roce další koncert! Úplně žiju kulturou! 

Epydemye hrála v rámci festivalu ve Velkých Opatovicích, stihli jsme i kousek Roberta Křesťana a bylo to moc fajn. Pak teda rychle domů, v jedenáct do postele a ráno v půl šesté budíček na přesunutou pouť do Sloupu (místo na svatou Annu s Vysočanama na Jana Nepomuckého. Na rozdíl od jiných mi ta změna vůbec nevadí.) Michal není úplně zdravý, takže jenom s holkama - Miri v kočárku.

Počasí krásné, nálada taky, ale já po celém týdnu dost zbitá. Došla jsem v pohodě, to jo, doma ještě rychle dovařila a naservírovala oběd, ale od té doby se jen válím s nohama nahoře. Unavenější než Marek po 60 kilometrech v horách. Náročný život matky prostě. Teď ještě sesumírovat, co všechno nás čeká příští týden (čtyři doktoři, jeden výlet, Noc kostelů, další pouť, dvoje narozeniny a letní počasí). Promyslím, jestli si neotevřu láhev vína. Asi bude potřeba. 

Železní poutníci a ti druzí

 Když loni Michal přijel ze školení ministrantů s nápadem jít Železného poutníka, klepala jsem si na čelo. Noční padesátikilometrový přechod z Kopečku u Olomouce na Hostýn. Potmě. Za osm hodin. Brzy na jaře, kdy je ještě fest chladno. Pardon, ale to je pro magory. Nebo pro přemotivované chlapy. A já mám doma tři.  

Loni Michal onemocněl, ale druzí dva s lehkou přípravou vyrazili - a skončili těsně před cílem, pod kopcem na Hostýn, s tím, že dál to fakt, fakt nešlo. A že to bylo strašný.

A rok se s rokem sešel a jestli byli loni přemotivovaní, nevím, co bych o nich řekla letos. Probíhala analýza loňských chyb, počítání kalorií, trénink i nákupy vychytávek jako vodní vak do batohu, energetické gely a iontové nápoje. Nevím, jak se připravoval Amundsen na dobytí severního pólu, ale intenzivně jsem na něho minulé dny myslela, protože mi ho to dění doma dost připomínalo. 

Chlapi odešli v pátek odpoledne na autobus, který je vezl na Kopeček. Od té doby žádná zpráva. My jsme si s holkama udělali pěkný dámský večer. Až dnes dopoledne přišly zprávy od faráře a pár fotek: došli jsme všichni. Potlesk, vážení.

Před obědem už jsme je měli doma i s detaily s cesty. Překvapivě nejrychleji pouť zvládl ten nejmladší. Využil prozřetelnosti naší Blanky, která moudře zarezervovala pokoj v poutnickém domě, a přede mší ještě dvě hodiny spal. Drahý dorazil druhý, poslední čtvrtinu trasy došel jako osamělý poutník. A nakonec i Marek s Verčou vylezli ke kostelu těsně před začátkem mše. Magdalen už přemýšlí, jestli by to za rok zvládla. Ale já se připojuji k názoru kněze, který u nás včera zastupoval:

"Tohle není pouť, to je závod!"

Vy byste do toho šli?

Fotka od farářa.

První letošní pidipouť

 Ať to mám zaznamenáno.

Slavnost svatého Josefa, mše jenom v sousední dědině, hezké jarní počasí... to všechno si prostě vyloženě říkalo o pěší pouť. Ehm, tři kilometry... dobře, spíš pidipouť.

Starší děcka ve škole, tak jsem vzala jenom Miri s odrážedlem. Samozřejmě nám zastavovali všichni dobří farníci v autech,  jestli nechceme svést. Ne asi, vždyť jdeme na pouť!

Dobrý to bylo. Vzít tříletý dítě do kostela po tříkilometrové pouti na odrážedle je super, protože aspoň půlku mše se unaveně tulila a byla v klidu.

Letošní poutní sezónu považuji za zahájenou! 

Pouťový víkend

Začal v podstatě v pátek odpoledne, když jsme s Magďulí pekly koláče. Z kila mouky, tři a půl hodiny, ble. Ještěže jsem na ten den neměla jiné plány. Jenom večer na modlitby matek a pak do kostela. A pak po letech na pouť! Mirinka poprvé na kolotoči. Autíček i vláčku se bála, ale řetízkáč se jí líbil moc. A pak k hasičům na makrelu. 

Sobota plná příprav, naštěstí většina dětí je už ve věku,  kdy hodně pomůžou, akorát teda motivace značně pokulhává. Odpoledne jsem kvůli tomu střihla solidní hysterák, ehm, sousedi a náhodní kolemjdoucí mají zřejmě téma hovoru. A v momentě, kdy jsme se všichni uklidnili a v kuchyni se naplno rozjela salátová manufaktura, přijel drahý a přivezl první návštěvu. Dobrý, no. Šla jsem to rozdýchat na zahradu a na hřbitově to muselo vydržet bez pletí a bez čerstvé kytky. 

V neděli ráno mše, už skoro umím stát dole v kostele místo zpívání na kúru. Holčička, která se chce chovat, to dost usnadňuje. Po mši obalování a smažení asi padesáti řízků (dobře, no, bylo jich maximálně 35.) Upravit bydlení, aby se k nám všichni pozvání vešli (nemožné, naštěstí všichni  nepřijeli). Gauč z kuchyně jsme šoupli na terasu a bylo z toho nejlepší místo. 

Oběd byl klasický rodinný, ale pak už návštěvy, kávičky, koláče, medovník, dort, chlebíčky a podobné radosti. Zbytek rodiny dokonce stihnul požehnání a kolotoče, já jsem odpoledne místo toho stihla ledovou kávu na terase, loučení s létem, jak to nazvala Šárka.

Bylo to báječné, teď bude báječný ten klid po pouti. A taky je báječné likvidovat zbytky: na rozdíl ode mě si mužská část rodiny užívá jídelníček ve stylu "řízek ke snídani, svačině i obědu", Magdí si zase dnes do svačinové krabičky s gustem ukrojila kus čokoládového dortu. Takže díky a za rok zas.

Rovnou oslavit narozky.

Zákusky a koláče. Vizuál kulhá, sorry jako. 

Nejlepší sport: kafe a dort. Aspoň o pouti. 

Moje domácí kavárna. Prý je mě ve školství škoda.

Po.

Pouť do Sloupu

 Varianta D, čili klasická farní kolem svátku svaté Anny (a Jáchyma, jak poznamenal nový farář, chudák se z toho společného svátku vytrácí. Jáchym, ne nový farář).

Na úvod jsem se nepoučila ze soboty, kdy mi dvakrát zmoklo prádlo navzdory předpovědi In-počasí: srážky 0 mm pravděpodobnost 10%, a opět jsem uvěřila, že srážky pravděpodobnost 60% maximálně 4 mm. Ehm. Na poslední chvíli jsem teda před odchodem z domu chmatla jakousi pláštěnku, abych zjistila, že je to "Age 12". To nevadí, bude přece jen mrholit. Jasně.  Mrholilo velmi hustě a intenzivně a při příchodu ke sloupským lukám prostě "chcalo", jak trefně poznamenal F. A já pláštěnku po lokty, nedopnutou přes břicho. Prostě moje postava už nějakou dobu neodpovídá "age 12". 

Šlo nás dvanáct jako apoštolů, genderově vyrovnaní 50 na 50, respektive šest na šest. Dali jsme cestou dva růžence a korunku ke svaté Anně, překonali jsme bláto i bezpočet kaluží a do Sloupu dorazili v krásnou dobu půl hodiny přede mší. Naštěstí na mši mi Magdí dovezla suché kalhoty, bundu a boty s ponožkami, jinak nevím. Mokré boty jsem v kostele sundala, ale byla mi už docela zima. A naštěstí jsem na jaře s řádící Miriam objevila temné zákoutí u schodů na kúr, kde jsem se mohla převléct. (Mimochodem, už jste se někdy převlékali v kostele během mše? Zážitek:-) asi desetivteřinový :-) )

Nepamatuju si, že by někdy na pouť do Sloupu v červenci takhle lilo, na druhou stranu: ty sluncem zalité poutě splývají, ovšem tahle bude určitě nezapomenutelná! 

PS: nakonec za celý den napršelo místo uváděných 4-7 mm krásných 52 mm. Reklamuju předpověď.

Vypadá to cool, ale byla mi zima.

Z domu do Křtin popáté

Po třech letech pauzy jsem se těšila od zimy. Ale je vidět, že si neumím nic zařídit: ačkoliv je to moje jediná soukromá akce za celé léto, drahý mi ji letos sabotoval od začátku do konce.

"Devatenáctého jedeme na fesťák do Zlína!"

"Nikam nejedu, mám pouť do Křtin."

"Ty máš furt nějaké poutě. Tak pojedeme aspoň v pátek!"

"Nikam nejedu, vždyť ráno vstávám v půl šesté!"

"Tak já pojedu se ségrou."

Ovšem nakonec přibral i dvě další děti, asi zapomněl, že dítě nad deset let už není doma na starost, ale na práci. Tak jsem to zas musela chystat sama: oběd na sobotu i úklid po vaření i úklid na neděli.

V lednu všechny starší děti křičely, že jdou se mnou, ale pak se zdálo, že půjdu sama. Nakonec Marek neměl brigádu a přidal se, hurá.

Jako tradičně jsem prohlásila: "V šest musíme vyrazit", abych se ve čtvrt na sedm vracela pro poutnický křížek a 6.20 mi Marek zpátky běžel pro sluneční brýle. 

Ale pak už to šlo. Nejdřív přes Oboru do Sloupu. Uprostřed sloupských luk mi začala strašně bolet noha v nártu. Ta panika, když jsem si představila, že bych se musela vrátit domů!! Naštěstí stačilo upravit stažení boty, vyslat k nebi zoufalou prosbu a dobrý.

Na dohled od Sloupu slyšíme zvony. 

"Rychle, už jdou!"

Přijdeme ke kostelu a nikde nikdo. 

"Zvonil jsem zemřelému farníkovi," vysvětloval otec Karel.

Ale než jsme stihli rychle zaběhnout do obchodu, už zde byli poutníci. A mnozí si mě pamatovali a zdravili.

V kostele jsme dali litanie a před kaplankou buchty. A od otce Jana jsme dostali speciální jubilejní poutnický křížek s kotvou, protože "Poutníci naděje".

A pak dál do kopce: Vavřinec, Veselice, Obůrka. A strašná panelka z kopce do Blanska.

V Blansku v poledne Anděl Páně.

Ale na farním dvoře žádný jáhen Olda s typickým:

"Pojďte na párek, ale trochu mi popraskaly."

Místo něj farní pomocnice, jídlo trochu zpožděné a poutníků nakonec víc než párků, no co, pouť má být o odříkání a ne o hodování.

Dál pak výstup na Vranov, přes Olešnou a Kateřinu.

Marek: "To se jako fakt jmenuje Kateřina?"

"Svatá Kateřina!"

Na Vranově křížová cesta: každá dvojice si připravila jedno zastavení. Jednoduché a působivé. Doplnit vodu, provětrat nohy a vzhůru dolů do Adamova. 

V Adamově mše. Nohy mě už fest bolí, naštěstí kromě osvěžení duchovního je zde i možnost osvěžení tělesného, čili strčit bosé nohy pod Pramen světla. A samozřejmě buchty od místních farnic: letos nás teda napínaly, už jsem se bála, že žádné buchty nebudou a to mě dost vyděsilo, neboť jsem měla fakt hlad a o zásoby z domu jsem se rozdělila s Markem. Ale nezklamaly, děkuju!

Počet poutníků během cesty kolísá, tu se někdo přidá, tu skončí dřív. Největší vytrvalci včetně mě s Markem odchází v sedm večer z Adamova do Babic a odtud do Křtin. Den končí, slunce naposledy zalévá krajinu horkými paprsky, ale my z toho moc nemáme, neboť jdeme hustým lesem. Moc pěkným lesem teda.

Do Křtin přicházíme už potmě. Vítá nás otec Metoděj a společně se modlíme nešpory. Dostaneme na památku odznáček Jubilejního roku. 

Odcházíme přes ambity, loučíme se - z nesourodé skupinky se během padesáti kilometrů stalo pěkné společenství. 

Tak snad za rok zas!!!

Sloup.

Svitava.

Světelský oltář v Adamově.

V cíli.

První dny prázdnin

Prázdniny začaly horkými dny a já už jsem stihla: 

pidi cyklopouť do Křtin (důležité je správně to volno začít)

dvě posezení s Kofolou na Suchým 

jedno večerní koupání na Stražisku

jedno večerní posezení u piva s Františkem a Blankou

první zavařování okurek

dva rybízové koláče 

první maliny a rovnou ze tří kil marmeládu 

letos zvlášť vydatnou pouť v L. 

fajnovou pouťovou mši ve Vysočanech

první domácí cold brew 

trochu dát do pucu zahrádku 

a taky totálně rozhodit režim batolátku.

Na úvod myslím dobrý. 

Křtiny. 

Parťačka nejen na kolo.

Bacha, když vás fotí někdo, kdo nevidí 😀

Nejen po ránu je nejlíp zde.

Při mši v L. obešla celý plac před kapličkou třikrát. 

Boží tělo

 Po několika letech se vší parádou: krásným počasím, čtyřmi oltáři, muzikanty a bandou družiček, z čehož dvě byly naše. Ta malá svou funkci zatím plně nepochopila, třeba časem. 

Letos pro jistotu tři koše.

Ségry. 

Oltář u starostů. 

A naproti.

Všeci čtyři na jedné fotce!

V bílých šatech se válí po zemi obzvlášt dobře.

Už zas máme ve farnosti kousek jáhna.

A ještě z kostela.

Po slávě jsme jedno dítě poslali s dědou na pouť, dali jsme si oběd a hlavně odpolední siestu (hlavně unavené batole neschopné spát v cizím prostředí) a pak jsme na pouť do N. vyrazili taky. Měli jsme se tam... pouťově.

Děcka zatím takto.

A takto.