Strašný týden

 Začalo to tím, že místo pohodového pondělí, což je teď jediný den v týdnu, kdy nejsem v práci a jsem matka na plný úvazek, bylo velikonoční pondělí - mše, koledníci, chlebíčky, sváteční oběd, spousta nádobí, stokrát zametená chodba a protivné děcko, protože moc dobře vnímalo, že na ně není čas.

Odpoledne už byl čas, ale nebyla síla. Sice jsem si v době jejího spánku dopřála pohodu u kafíčka a pak jsme vyrazily na procházku - stejně jsem se cítila jako starý stroj, do kterého nalijete trochu kvalitního oleje, aby se úplně nezadřel, a on jede, ale drhne to tak moc, že je vám jasné, že to dlouho nevydrží.

Asi by mě po tomhle nemělo překvapit, že pracovní část týdne začala mým zaspáním. Normálně mi nezvonil budík - asi jsem ho omylem zamáčkla, když jsem vracela knížku na noční stolek. Vzbudil mě mladší synek, když přišel v šest do kuchyně - je to o půl hodiny později, než normálně vstávám. Naštěstí tu půlhodinu mám na chystání svačin a jestli je něco na svátcích fajn, tak hromada jídla po svátcích - všichni jsme si jenom na pohodu naházeli do krabiček zbylé koláče a beránka a řízky. Takže autobus jsem stihla.

To se ovšem nedalo říct o cestě domů, protože až na zastávce jsem zjistila, že kvůli výluce autobus posunuli o dvacet minut dopředu. Protože bylo krásně a já měla normální boty, šla jsem pěšky lesem, abych tu frustraci vychodila. A byla to jedna z nejlepších chvílí celého týdne. 

Ve středu jsem ve škole tři hodiny "uklízela Česko" s deváťáky, hádejte, kdo toho bince z příkopy posbíral nejvíc. Měli jsme jít už před svátky, ale já: "Nejdu uklízet, když je venku 8°C, necháme to po Velikonocích." Perfektní nápad, tuto středu bylo 9°C. Přišli jsme vyzmrzaní a vyfoukaní.

Ve čtvrtek jsem si dala suplování odpoledního tělocviku starších kluků. A domů mě autobusem potřetí za tento týden vezl nejprotivnější ze všech řidičů, který vám klidně ujede před nosem a prodává mi jako jediný jízdenku za 25,- místo 20,- - jako bych snad chtěla na těch sedmi kilometrech přestupovat na jiný spoj. Potřetí!!!! Normálně se potkáme jednou. 

Doma už jsem jenom hleděla do zdi a stěží reagovala na světlo. Vrcholem péče o dítě bylo večerní koupání a vrcholem péče o domácnost bylo narovnání myčky.

V pátek jsem mohla v práci skončit o dvě hodiny dřív kvůli přijímačkám (ale klid, nadpracovala jsem si to tím tělocvikem), ale pokračovali jsme s Miri na zápis do školky - tentokrát do té místní. Pro změnu jsem řešila zaspání Magdí (ještěže jsou ty online aplikace, kde vám absence prásknou hned). Magdí vzala zaspání důkladně a přišla do školy až na třetí hodinu. Já jsem doma ještě uvařila oběd a pak už jsem se sesypala. Zbytek energie mi sebralo studené počasí. Dnes nás ještě čeká Michalův ples na závěr pokračovacích taneční a zítra oslava Neděle Božího milosrdenství. Jdu sesbírat zbytky sil, abych to přežila.

Nové začátky

 Jako vždy u nás: září je větší předěl než Nový rok. 

Já letos zase dva dny, ale jiné. Místo pondělí pátek. Místo pracovek v sedmé s vymazleným programem hudebka v deváté, tam to vidím na veeeeelkou improvizaci. A navíc dozor na obědě!

Nejstarší pokračuje ve škole bez výrazných změn, ale zahájil přípravu na řidičák. A víc se socializuje, tudíž je míň doma. Bylo načase.

Mladší má nového třídního, z naší dědiny. Že bysme nemuseli na rodičáky do školy, ale přes ulici? Navrhnu :-) Po třech letech se navíc vrací do ZUŠ, do jiné teda. Nutně ho tam totiž potřebují, aby jim hrál v orchestru na baskřídlovku, to je taková ta velká trouba. Na tohle jsem teda hóóódně zvědavá. Dám vědět, nebojte.

Starší dcéra má taky novou třídní, když ten panučitel odešel. A hlavně má posunutý začátek výuky na 7.50. To je o deset minut dřív než standard, ovšem o čtyřicet minut později, než to bylo doteď. Změna byla provedena  navzdory výsledkům hlasováním, nebyla komunikována a vzbudila dost negativních emocí, ale my patříme k těm, kterým to vyhovuje. Housle i flétnu stíhá, takže dobrý.

A největší začátek u naší nejmenší. Je z ní školkáček. Já jsem to nejdřív vůbec nechtěla, ale drahý už odmítl hlídat a chodit do práce střídavě na ranní a odpolední a radši domluvil školku v sousední dědině, kde berou i dvouleťáky. Původně jen na dva dny v týdnu. Šla až druhého září, abych mohla jít s ní. Adaptace jí zabrala asi půl hodiny a od té doby tam tráví každé, ano, každé všední dopoledne. Plavat zatím nechodíme a ve volných dnech vyřizuju doktory nebo... nebo.... JSEM SAMA DOMA. To by mě nikdy nenapadlo, že září bude lepší než prázdniny. Samozřejmě, když nechystám pouť, tak doma uklízím a peru a už jsem měla doma i děcko s nevolností, ale stejně. Naše maličká je stejná jako její sourozenci. Školku miluje a každé ráno si nadšeně vezme batůžek, zamává mi a jde. Já si teda trochu připadám jako krkavčí matka, ale po náročném létě už jsem nutně potřebovala trochu samoty. A ticha. Děkuju ❤️

První krok.

S tátou. 

Ve školce uklidit...

...navařit... celá maminka!

Zacvičit si s dětmi. 

Sama se přezuje, tak co! Holka ze školky.

Hlášky ze školy

Ještě než začnou prázdniny, pojďme si připomenout některé letošní a loňské perly od dětí.

"Paní učitelko, ste na té mateřské přibrala, co?"

"Fuj, úplně jsem se vás lekl, jak jsem vás viděl s těma obarvenýma vlasama v tom přítmí!"

"Vy máte obarvený vlasy? Ale nevypadá to zas tak hrozně."

"Paní učitelko, proč nejste normální?"

Já: "A přišli byste na můj pohřeb?"

Žáci mé bývalé třídy: "Ne."

"Paní učitelko, a kdy se zase vrátíte do školy? Ta, co je tam místo vás, je hrozná a vůbec nás to s ní nebaví."

"No, já mám pocit, že vás to moc nebavilo ani se mnou."

"No, nebavilo, ale aspoň jsme měli lepší známky."

Já při výuce "přípravy na výběr povolání":

"A teď napište, co vám jde, co umíte, a nemusí to být ze školy, klidně pište vaše koníčky."

"Já umím nejlíp ze všeho odpočívat."

"Já umím spát. Fakt, normálně, já klidně spím i  čtrnáct hodin. Můžu to tam napsat?"

A jedna ze školství mimo mou školu:

"Hej to je tak strašná učitelka, ségra kvůli ní musela dělat preparát z matiky!"

A ještě nejčastější věty v letošní devítce: 

"Paní učitelko, co jste měla k večeři?"

"Paní učitelko, co jste dělala o víkendu?"

"Paní učitelko, co BUDETE dělat o víkendu?"

A nejvíc: "Půjdem do obchodu?"

Možná nezvyklé, ale  jak se vyučují ve druhém pololetí 9. ročníku přírodní vědy: 

od února do dubna: "Nemůžeme nic dělat a psát testy, my se učíme na přijímačky!"

od konce dubna: "My už máme po přijímačkách, proč bysme měli něco dělat?"

A následovalo ono "Půjdeme do obchodu?"

Děcka, ale jinak jste byli fajn, budu vzpomínat!

Návštěva u žáka, který se dal na farmaření.

Vaše denní dávka roztomilosti. 

Vysvětlení

No jo, Jana si zase zablokovala blog! Respektive stáhla dva kontroverzní příspěvky. Stejně si je přečetlo víc lidí, než jsem chtěla. 

Vracím se k psaní o zahrádce, dětech, škole a kytičkách. O tomhle hlavně je můj blog, i když to někteří vidí jinak. A píšu hlavně pro sebe, pro svoje známé a kamarády, kteří jsou daleko, ale dění u nás je zajímá, a pak pro komunitu lidí, kteří mají podobné zájmy a baví je můj styl psaní a rádi sem chodí, i když se osobně vůbec neznáme.

Vždycky po takovém nějakém výpadu přemýšlím, jestli blog neudělat soukromým. Jenomže nechci přijít o blogové přátele (a psaní mailové adresy a povolování je krok, do kterého se spoustě lidí nechce, vím to podle sebe) a navíc si myslím,  že určité osoby by se k obsahu stejně dostaly. Zrušila jsem možnost najít blog přes vyhledávače, ale evidentně to nestačí (nebo někdo tímhle myslel to blokování?) No co, zatím to nechám, jak to je.

Byla jsem osočena, že svým psaním dělám rozbroje. No nevím, článek o změně faráře jsem naschvál publikovala takovým způsobem, aby ho našel jenom ten, komu jsem o něm řekla. Když ho někdo najde, vytiskne a ukazuje jiným, případně na něj rozesílá odkazy... ať si každý vyhodnotí sám, kdo šíří rozbroje. A kromě toho - lidi z mé blízkosti ani pečlivého čtenáře blogu nemohlo přece překvapit, co jsem tam napsala. A odmítám teorii, že říct to u piva je v pohodě, ale napsat to někam do přehlceného webového prostoru je špatně. 

Zároveň připomínám, že jsem si několikrát chtěla o všem promluvit. Ale když se vám ten člověk ještě vysměje, že jsem se mu snažila volat, když on by to samozřejmě nevzal! Co k tomu říct. 

Pojďme od toho. 

Zahájili jsme nový školní rok, naše rodina na čtyřech! ústavech. To jsem zvědavá, jak to budeme dávat. Pro začátek máme jeden propadlý neodhlášený oběd a mínusový bod pro reálku, protože ani slovo o prvním dnu ve škole pro první ročník. Naštěstí to chlapec všechno zvládl i tak. 

A pár hlášek ke konci prázdnin.

"Mami, jak Miriam pořád říká to "tabún", víš, že to japonsky znamená "pravděpodobně"?

"Miriamko, tak ty s náma vlastně mluvíš japonsky?"

Miriam: "Tabún."

"Kluci, my jdeme s tátou a Miriam ven, jste doma sami. Co se tak směješ? Ty máš něco za lubem! Ne, že tady budete zatím dělat něco nelegálního, třeba vařit drogy! A v troubě máte PERNÍK."

(Pak si Marek smíchem vyprskl pití do klávesnice.)

Michal po první schůzce v nové škole v červnu:

"Náš třídní se jmenuje Martin a něco na Š, nepamatuju si to."

Dnes: "Už vím, jak se jmenuje náš třídní! Šne..Šich..Šna... Tak si to nepamatuju."

Přeju všem dobrý začátek školního roku! Snad se z toho všeho všichni nepo.... :-)

Příprava na pasování prvňáčků. Klid, jenom klid, fotka zcela splňuje zásady GDPR. Na pódiu moje bývalá třída.

Už je tady zas

Já před rokem a půl: "Nebudu učit, už nikdy prostě nechci učit! A jestli někdy jo, tak rozhodně ne tam, kde jsem byla doteď, a obzvlášt NE, pokud se Katka stane ředitelkou!"

Já letos v květnu: "No ahoj, Kačí, tak gratuluju ke zvolení ředitelkou, a já bych v září teda nastoupila, jo?"

No jasně, úplně vidím, jak si říkáte: PROČ? Proč si neužívá na mateřské, proč už jde do práce?

No proč, na prvním místě jsou vždycky peníze, že jo. Živit čtyři děti není úplně jednoduché, zvlášť když chtějí občas třeba jet na lyžák nebo na cyklotábor do Alp. K tomu náš stále nedokončený dům s úvěrem. 

Pak je zde taky moje zkušenost po návratu z mateřské s Magdí. Ten pocit vlastní neschopnosti, nezvládnutí všech povinností, nových, starých, k tomu úšklebky mladších kolegyň "ty ses na to nepřipravila? Ty sis ty pokusy nevyzkoušela doma? Ty to ještě nemáš/ neznáš/ nezvládáš?" Tenkrát jsem všem zcela upřímně říkala, že kdybych se měla ještě někdy vracet do školy po třech letech mateřské, že bych šla radši dělat něco jiného. 

No, a to je další důvod: kdy jindy si ujasnit, jestli teda chci nebo nechci učit, než když mám jen dva dny v týdnu s nejlepšími předměty v nejlepších třídách. Taky si vyzkouším práci s novým vedením a kdyby to bylo fakt blbé, tak můžu hned úplně skončit. Však co, já mám svých osm tisíc měsíčně z rodičáku jistých!

Taky chci vypadnout z domu. Neřešit, že není uklizeno, protože to prostě nevidím. Mít jiné starosti než furt jen "žrádlo a prádlo". A taky mi chyběla moje děcka ze třídy. 

No prostě, rozhodli jsme se, že letošní rok bude pondělní a čtvrteční dopoledne trávit Miriamka se svým tatínkem. Uvidíme, kdo a kdy toho rozhodnutí začne litovat. 

A já prožívám přípravný týden skoro jako vždycky: ráno vezmu kolo a jedu. Cestu znám nazpaměť: přes dědinu do kopce, za dědinou z kopce, přes potok, lesem do kopce, pasekou z kopce, pak vyšlápnout tři kopce za sebou: malý, dlouhý a poslední, přejet asfaltku na Suchý a po hnusně kamenité lesní cestě kolem opravené hájenky, o které mi děcka vykládala hororové legendy (zaručeně pravdivé), kolem hájku a altánu na silnici a pak už kousek ke škole. 

Tohle je teda už cesta domů.

Podzim už asi neokecáme.

Ano, tyhle pohledy mi stojí za tu námahu jízdy na kole.

Ve škole v pondělí každoroční totálně nudná porada (ale oceňuju, že byla o hodinu kratší než s bývalou ředitelkou), v úterý úklid skříní v kabinetu (v jiném, než jsem mívala, původní mi byl opravdu vyměněn. Nového vybavení jsem si teda moc neužila.) Vytisknout si SVOJE učebnice. Zítra odpoledne školení. A přede mnou hromada papírů k vyřízení. Blé, tohle na tom učitelování fakt nesnáším. 

Miriam doma se sourozenci. Pohlídali, přebalili, nakrmili, uspali a ještě uvařili oběd. 

No já se mám!

Konec školního roku

Chtěla jsem napsat dlouhou úvahu o škole a o školství, ovšem po porodu mi tak nějak stávkuje mozek, a naprosto neumím vyjádřit svoje myšlenky. 

Možná je to dobře,  kdo ví, co by z toho zase vylezlo. I když jsem se poslední dobou vůbec netajila tím, že i kdyby nebylo Miriamky, zřejmě bych stejně odešla - ze školy, možná úplně ze školství. Furt jsem svoje negativní pocity sváděla na okolnosti, ale letos jsem měla zdánlivě všechno skvělé, ale přesto to prostě nebylo ono. Pořád jsem měla pocit, že něco dělám špatně. Možná jsem jenom přehnaně citlivá a sebekritická, možná jsem prostě byla jen unavená a vyhořelá. Nevím.  Aktuálně je to jedno.

Včera jsme s Mirinkou byly na loučení deváťáků na obci. Bylo to milé a já byla dojatá. Jsem teď pořád dojatá, to budou hormony. Nejvíc mě dojímali ti, kteří mi ve škole nejvíc lezli na nervy. No, když tam důstojně stojí v krásných šatech nebo v saku a nedělají bordel v lavici, tak je to všechno jiné. Holky z mé třídy a kluci z osmé zpívali a šlo jim to.

Dostala jsem školní kalendář s osobním věnováním autora. Kryštofe díky, vážím si toho. I toho, že jsi vyloženě nechtěl, abych vás přestala učit. (Nemohlo si to dítě rok a půl počkat?) 

Zítra po šesti letech neuvidím loučení našich deváťáků na schodech, protože jdu na Markovo loučení. Loni jsem si říkala, jak to udělám. A ono se to vyřešilo tak, jak bych ani nepomyslela! Kéž by se tak nějak samy vyřešily i ostatní problémy našich životů. 

Růže byla od Matyáše. Díky. 

Naše lesní stezka - projekt Náš les

 Před třemi roky, v onom divném mezičase po vypuknutí epidemie Covidu, kdy už se na jaře zas všechno smělo, kromě chození do školy, mě oslovila ředitelka, že jí přišla nějaká nabídka od Lipky a že nechápe, o co tam jde, ale jestli bych to nechtěla. A já chtěla. Jihomoravský kraj podpořil projekt na rozvoj podnikavosti a kreativity ve školách a mě se to strašně líbilo. Absolvovala jsem několik školení a setkání na dané téma a je to přesně ten směr, kterým bych se ve škole chtěla ubírat. 

Kromě mého vzdělávání bylo podmínkou projektu zapojit se do dvou či tří žákovských projektů. Aktivně jsme opravili zastávku, abych zjistila, že se to do tohoto projektu nepočítá, ale dva projekty jsem hodila na kolegyně - loňští deváťáci se Zuzanou proměnili prázdný kout na chodbě na čtenářský koutek se sedačkami a knihobudkou a loňští páťáci nechali udělat naučnou tabuli s hmyzem a kytkami a hmyzím hotelem.

A já si vybrala ještě projekt Náš les. 

No, les mám ráda, ale od začátku na mě tohle působilo tak, že vzali několik projektů a splácli je dohromady. Jak jsem byla ze Školy pro udržitelný život nadšená, z tohoto jsem byla otrávená. Měli jsme nějaké online školení, které bylo dost o ničem, na to osobní školení jsem nejela, protože to bylo až kdesi v Tramtárii v Soběšicích, v únoru, když nejvíc mrzlo a Magdí navíc byla nemocná. Ale tak nějak jsem si srovnala, o co tam jde, a předloni v září jsme začali.

 

Nejdřív jsme bádali. V kroužku a v přírodopisu. Bádali jsme asi měsíc, pak se ochladilo, přišla zima a držela až do konce dubna. To už se měl odevzdat projekt, a my neměli skoro nic. O měsíc nám to posunuli a my začali bádat tak intenzivně, až jsem chytla klíště s boreliózou. Nakonec jsme tu badatelskou část nějak ukončili a měli jsme vymyslet projekt. Já jsem byla poučená ze zastávky, takže jsem prosazovala nákup nějaké informační cedule nebo lavičky nebo tak. Ale ne tak děcka.

"To je zbytečně drahé, to si vyrobíme sami a za míň."

Tak fajn, nechala jsem se ukecat a napsali jsme projekt, a protože nejsme troškaři, projekt měl hned tři části: online naučnou stezku přes QR kódy, hru pro děti ve formě hledání kešek, plnění úkolů a odměnu v kempu na Suchým a ještě nějaké ty přírodní hravé prvky, které jako vyrobíme sami, aby to bylo levné. Návrh se líbíl a byl napoprvé schválen bez připomínek. Zakončili jsme loňský školní rok a naplánovali si, jak se na to v září vrhneme. 

Jenomže pak to přišlo. 

Moje těhotenství a šílené nevolnosti.

Ve třídě Matvij z Ukrajiny, který nechápal, vo co go.

Dvouhodinovka na projekt super, jenže ve čtvrtek ráno. 

Každý čtvrtek hnusně, minimálně celé ráno. 

Všechny moje kontroly a vyšetření a prázdniny ve čtvrtek. 

Já celý prosinec doma a nejistá prognóza na další pololetí.

Ach, kolikrát jsem si říkala, proč jen jsem je nepřesvědčila, že objednáme nějakou tu tabuli a lavičku a bude?

No ale nějak jsme rozdělili pět zastavení naučné stezky a tři z nich zvládli i udělat. Na ptáky v lese nám dokonce jeden tatínek zdarma poskytl super fotky.

Vymysleli jsme úkoly na hru pro děti.

Nakoupili jsme s mužem v Obi dřevo a v papírnictví barvičky a děcka začala vyrábět měřidlo výšky, doskočiště, prohazovadlo a váhy. To už s nimi dokončila moje nástupkyně, protože byl únor. Já jsem pak doma doladila ty počítačové věci, pak jsem si udělala výlet do školy, kde jsme doladili to ostatní. Starosta nám dal info z naučné stezky na obecní web a Áďa k tomu vygenerovala QR kódy. Venku bylo furt hnusně. 

 

 

 

V jediném pěkném dubnovém pátku si děcka udělala s novou třídní výlet do lesa, posbírali odpadky (Ukliďme Česko), dali QR kódy na stromy a schovali kešky s hrou. Netuším, kde ty QR kódy jsou, protože oni mezitím zapomněli, na čem jsme se domluvili, a deset úkolů s razítky schovali do desíti krabiček tak, že zbyla dvě razítka a dvě krabičky. To jsou záhady, že?

Naplánovali jsme slavnostní předání na poslední dubnovou středu. Byl to nejstudenější den za dva týdny. Fučelo a sněžilo. Starosta zapomněl, že nám mají obecní zaměstnanci pomoc s umístěním těch měřidel a doskočišť, a byla taková kosa, že jsme to tam jen tak opřeli, na víc nebyla síla. Připili jsme si dětským šampaňským a spěchali k Miláčkovi, do místní restaurace, na horký čaj a pizzu. 

 

 

Lesní piškvorky 

 

A ta se povedla teda, děcka se samozřejmě nadlábla, většinou tedy nepřímo úměrně tomu, kolik práce kdo odvedl. Seděli jsme tam s těmi nejvytrvalejšími až do večera a bylo to moc fajn. Předtím teda proběhl zajímavý rozhovor s naším vedoucím: 

"A slavnostní předání a hostinu máme ve středu..."

"Jé, vy to máte i se slavnostním předáním? Tak to je pěkné!"

"Moment, a to jako nemuselo být???"

Ale ono by to zas bez toho nebylo ono, že, ta pizza na tom byla to nejlepší a lákala jsem na ni celou dobu.

(A zas pomineme to, že děcka jsou v pubertě, a zatímco kluci jsou furt v pohodě, mezi holkama se přeskupují sympatie a nenávist takovou rychlostí, že to nestíhám, seděly tam dámy u různých stolků a různě se na sebe mračily a usmívaly a jedna pro jistotu nepřišla vůbec, ale tohle já už prostě nemůžu a nechci řešit.) 

Poslední projekt jsem teda ukončila. Dopsala závěrečné zprávy, nalepila účtenky, ještě jsme koupili lavičku, kterou jsme nezvládli vyrobit, ale zvládli jsme na ni z dotace ušetřit. Na rovinu, na podzim jsem nevěřila, že to dáme. A výsledek by samozřejmě mohl být lepší. No ale vzhledem k okolnostem...

A těším se (a doufám), že v létě vezmu kočár a Magdí a stezku si projdeme. Snad do té doby vydrží!

Sbohem a šáteček

A je to tady.

Poslední věci vyklizené, rozdané nebo předané.

Poslední písemky opravené, známky zapsané.

Divné, odcházet uprostřed školního roku, ale na rovinu: jediná emoce, kterou aktuálně cítím, je únava. Taková únava, že se ještě nedostavila ani ta úleva. Únor se tak vlekl! Teď ke konci jsem už odpočítávala i hodiny.

Na včerejší rozlučku jsem každému ze své třídy udělala dezert do skleničky. Sehnat v Bozaku tyhle pohárky bylo martyrium a vyrobit a navrstvit dezerty pro dvacet děcek zabralo víc času a energie, než jsem čekala, tak snad to brouci ocenili. No, rozhodně to nedopadlo jako s tužkami, které se za hodinu válely polámané po třídě. Dezerty se sluply hned. A já dostala jsem na oplátku spoustu malých i větších dárečků.

Smetanový krém, slaný karamel, Oreo sušenky a Tofife.

Tak základ výbavičky by byl:-) Nejlepší bodýčko s houbami a kapradinami, tématické! 

Kolegyním upekla Miladka roládu, věnečky a trubičky, s chystáním na talířky mi pomohli deváťáci a kousky navíc s chutí zbodli. Šesťáci a osmáci dostali čokoládky a třeťákům v náboženství jsem rozdala všechny zbylé knížky, nálepky, obrázky a bonbóny. 

Pak už jen poslední školní oběd, vrátit klíče a zbavit se nepříjemného pocitu, že nemám všechno hotové a nestihli jsme přestěhovat kabinet (no jo, ona kolegyně, která na podzim prohlásila, že se do mého kabinetu přestěhuje, už to má slíbené), zabouchnout dveře a sbohem. Teda nashledanou, ještě dotáhnout jeden projekt, tak zas někdy přijdu. 

Večer rande. Po roce kino s mým milým. Nikdy jsem si nepřipadala jako náročný divák, ale rok hledám film, na který bych šla, a když už mě něco zaujme, dávají to jen jednou a v čase, který se mi nehodí. Tentokrát to klaplo taky jen proto, že dnes už jsem nevstávala do práce v půl šesté. 

Francouzský film "Julie - co by bylo kdyby" se mi líbil. Sleduje život nadané klavíristky od jejích sedmnácti let v několika paralelních rovinách, které ovlivňuje náhoda. Ke konci jsem se teda trochu ztrácela, který život zrovna sledujeme, ale závěr mi na rozdíl od hodnocení na ČSFD nepřišel přehnaný. Jako učitelka bych si taky přála, aby mi žáci poděkovali a řekli mi, že jsem jim změnila život. I když by mi asi nezpívali árie od Verdiho a představa, že by třeba hromadně recitovali "ný, natý, itý..." je ujetá i pro mě.

Nicméně film doporučuji, hlavně jestli vám nevadí v kině brečet. 

Ano, v celém kině nás bylo 11.

Odchod ve velkém stylu

 Protože jinak bych to nebyla já, že. 

Před pololetními prázdninami můj největší (vlastně i školní největší) projekt: Pevnost Boyard.

Letos na téma "Počítačové hry v realitě".

Miluju, jak si to už děcka vzala za své. 

Vymýšlí stanoviště, dekorace i kostýmy. 

Mladší se těší na soutěže. A že letos bylo na co: ve sklepě hororová hra Phasmophobia (tam skoro nikdo nešel, i já se tam bála), deváťačky nachystaly únikovku, osmáci Call of Duty celou v maskáčích...

Na to, jak na podzim frfňali, že jsem myslela, že ani nic nebude, tak byli všichni úplně úžasní. 

I ty moje můry (které se tam ale pohádaly, a doteď spolu nemluví).

Aj moje děti se zapojily, z Michala byl otec Fura.

Minecraft.

League of legends.

Otce Furu bylo nutné porazit v Dámě. 

Únikovka.

Děcko za mřížemi.

Na závěr uhádnout heslo a otevřít si pokladnu se zlatem.

Uklidila jsem oba kabinety, začala poslední fázi "lesního" projektu, nechala ze školy odvézt posbírané vybité baterky, staré mobily i prázdné cartridge. Poslední týden "zaučuju" svoji nástupkyni, protože nikdy naučila, a opět jí radostně předávám veškeré svoje těžce nabyté "know how" - přípravy na hodiny, prezentace, dokonce i svoje vymakané testy. 

V úterý jsme se třídou vyrazili na poslední výlet. 

Do Brna, tentokrát vlakem po opravené trati, na únikovou hru (skvělé to bylo), pak do muzea (jsme museli, aby se to tvářilo výukově, tak jsme proběhli diecézním muzeem na Petrově, podívali se na Madonu z Veveří a po deseti minutách byli všichni venku).

V Brně úplné jaro, po obědě (kdy se třída dělí na dvě skupiny: McDonald vs. KFC) jsme seděli na Zelňáku na lavičce a opalovali se.

Docela mě to zas odrovnalo, ale jsem ráda, že jsme jeli, protože jsem to slíbila a byla to taková pěkná rozlučka. A tahle třída je prostě fajn.

Ve středu jsem se z velké části vystěhovala, a že to bylo věcí za sedm let: od věcí na vyrábění v pracovkách přes Bible, pracovní listy a sbírku časopisů Duha do náboženství, sálovek do haly a složek s přípravami až po moji sadu na přípravu kávy, kytku na okně, andělů od děcek a hromadu obrázků ze zdí. 

Dnes poslední pátek se vším všudy: pět hodin v kuse, dozor na chodbě, dozor na obědě. Suplování. 

Dva testy. Stačilo, děkuji. Ještě ty dva dny a budu zase matka na plný úvazek. 

Už se těším.