Májový souhrn

 Tak to máme:

- jedno dítě přijaté na vysněnou školu 

- jeden zvládnutý porod

- jedno nové krásné miminko

Řekla bych, úspěšný měsíc. 

To si tak říkáte, že aspoň tohle dítě by mohlo být po vás tmavovlasé a kudrnaté, a místo toho máte ještě blonďatější.

Miriam

Devět náročných měsíců.

Sedmnáct týdnů nevolností.

Šest měsíců rýmy. 

Devět hodin na porodním sále. 

Ale všecko to za to stálo. 

Narodila na Svatodušní pondělí, na svátek Panny Marie, Matky církve, 29.5.2023 (milujeme lichá čísla), devatenáct minut po čtvrté odpoledne. Porod nakonec vyvolávaný, dlouhý (já prostě ty rychlé porody neumím), současně strašný a krásný. Měla jsem tu nejlepší porodní asistentku a všichni byli milí a úžasní.

Ale nejúžasnější je samozřejmě naše miminečko!

Čekám

Dítě naprosto ignoruje jak sourozenecký trend narodit se před termínem, tak moje přemlouvání, stejně tak krásná data, která jsme mu naplánovali a stejně tak moji touhu vyhnout se dalším kontrolám v poradně. 

Už jsem upekla čtyři chleby, z nichž jsem si o každém myslela, že je poslední předporodní. Udělala jsem několik opravdu posledních velkých nákupu jídla, zase jsem vyprala všechno prádlo a několikrát jsem "naposledy" pořádně uklidila.

Mezitím děti s mužem všechno snědly, všude je zase binec a porod furt v nedohlednu. 

Venku už je zase chladno a to mě nebaví.

Ale mám svoje těhotenské fotky! A moc se mi líbí. Děkuju,  Maru!

Rozkaz zněl jasně

... neporodit do neděle, kdy měl Vojta první svaté přijímání, protože "jednou seš kmotra, tak tam přece nemůžeš chybět."

A tak jo.

Děťátko pochopilo závažnost situace a cestu na svět odložilo, a my jsme si užili krásný den.

Slavnost v kostele byla mnohem skromnější než bývá u nás, ale pozorný čtenář blogu už pochopil, že právě to se mi nejvíc líbilo. Civilní, jednoduché,  pěkné. 

Jenom čtyři. Ale slušelo jim to moc.

Po mši jsme šli na oběd a po obědě do N., kde jsme pokračovali v hodování a slavení a mládež řádila na zahradě a počasí bylo tak luxusní, jak by si ani jeden nevymyslel. 

Bejby mi navíc dovolilo o víkendu doma pořádně uklidit, vyprat, co šlo, převlíknout postele, na zahradě zasadit s naší omladinou rajčata a kytky, co jsme zatím nestihli, jako jiřiny a mečíky. A chleba jsem upekla a udělala nudle. Rozhodně mi nikdo nemůže říct, že porod oddaluju malou fyzickou aktivitou. Spíš naopak. Máme teď až do konce měsíce samá krásná data a svátky, tak jsem zvědavá, které z nich si to bejby vybere. Začínám mu dávat ultimáta. 

Tak pojď, dítě! 

Mladá vs. stará těhotná

Není to takový rozdíl, jak jsem čekala. 

Na druhou stranu věk je relativní, když se narodil Marek, bylo mi ještě měsíc dvacet šest, což v tu dobu byl průměrný věk prvorodičky, ale zároveň už jsem podle lékařských tabulek byla stará těhotná, mladá byla do 25. A přitom jsem byla první těhotná mezi spolužačkami z vysoké, jedna z prvních na gymplu a ze základky mezi první čtvrtinou.

Přijde mi, že to první těhotenství jsem i navzdory mladému věku nejhůř zvládala. Tak nějak jsem byla víc fit, když jsem těhotná běhala za ročním Markem nebo se rovnou starala o oba kluky a zahradu a dům, protože čím víc já odpočívám, tím je mi hůř. 

Ale pár věcí mám teď jinak než předchozí těhotenství. 

Za prvé - neřeším. Už je mi jedno, jestli přiberu (a možná proto nepřibírám), jestli budu mít strie (protože mi zůstaly už po Markovi) a jestli si udržím ploché břicho a krásnou postavu (protože už ji pár let nemám, že.)

Za druhé - líp jím. Nemůže za to až tak těhotenství, jako osobní vývoj, snaha o dlouhodobé zdravé vaření pro děti, Lucka, která mě přiměla péct kváskový chleba a další okolnosti. Možná proto minimálně trpím na křeče v nohách, no ale chudokrevná jsem furt.

Za třetí - víc spím. Jsem z rodiny, kde se přes den nespí, bylo to považováno skoro za zločin, tolerovalo se zdřímnutí v křesle, ale nikdy ne jít si normálně lehnout, natož do postele. Ještě před pár lety jsem se toho držela, ale teď je mi to úplně fuk. Gauč a deka nejlepší kamarádi celé těhotenství! A když jsem unavená, lehnu a spím. Jestli to všechno klapne, tak se pár let zase nevyspím, tak si to musím užít, dokud to jde (o délce a kvalitě spánku na konci těhotenství se bavit nebudeme.)

A za čtvrté - nehrotím. To jsem se teda naučila už s Magdí. Tehdy mi řekli, že mě hospitalizují kvůli vcestné placentě v úterý, tak jsem jsem si naplánovala na víkend velký úklid a velké vaření, aby mi ve čtvrtek na kontrole nemohli natočit srdeční ozvy miminka (prostě sebou moc mlela) a rovnou si mě tam nechali. No a co - chlapi to doma zvládli sami. Skoro tři týdny. Michal po telefonu vařil, pral, dokonce mi dobalil a dovezl tašku. Tak jako zabil mi doma pár kytek a kluci občas přijeli v oblečení toho druhého, ale ve výsledku to všechno zvládli. I beze mě. 

Jo, a ještě je jeden rozdíl: jak už jsem před těhotenstvím nebyla úplně hubená, mám v šatníku volnější oblečení, které mi vydrželo celé těhotenství. Na doma teď střídám dvě deváťácké mikiny. A že mě tenkrát, když jsme je objednávali, fakt nenapadlo, při jaké příležitosti je unosím.

Zelená tráva a břicho, přes které už si nějakou dobu nevidím na nohy.

Oblíbené mikiny se aktuálně perou a suší. 

Naše lesní stezka - projekt Náš les

 Před třemi roky, v onom divném mezičase po vypuknutí epidemie Covidu, kdy už se na jaře zas všechno smělo, kromě chození do školy, mě oslovila ředitelka, že jí přišla nějaká nabídka od Lipky a že nechápe, o co tam jde, ale jestli bych to nechtěla. A já chtěla. Jihomoravský kraj podpořil projekt na rozvoj podnikavosti a kreativity ve školách a mě se to strašně líbilo. Absolvovala jsem několik školení a setkání na dané téma a je to přesně ten směr, kterým bych se ve škole chtěla ubírat. 

Kromě mého vzdělávání bylo podmínkou projektu zapojit se do dvou či tří žákovských projektů. Aktivně jsme opravili zastávku, abych zjistila, že se to do tohoto projektu nepočítá, ale dva projekty jsem hodila na kolegyně - loňští deváťáci se Zuzanou proměnili prázdný kout na chodbě na čtenářský koutek se sedačkami a knihobudkou a loňští páťáci nechali udělat naučnou tabuli s hmyzem a kytkami a hmyzím hotelem.

A já si vybrala ještě projekt Náš les. 

No, les mám ráda, ale od začátku na mě tohle působilo tak, že vzali několik projektů a splácli je dohromady. Jak jsem byla ze Školy pro udržitelný život nadšená, z tohoto jsem byla otrávená. Měli jsme nějaké online školení, které bylo dost o ničem, na to osobní školení jsem nejela, protože to bylo až kdesi v Tramtárii v Soběšicích, v únoru, když nejvíc mrzlo a Magdí navíc byla nemocná. Ale tak nějak jsem si srovnala, o co tam jde, a předloni v září jsme začali.

 

Nejdřív jsme bádali. V kroužku a v přírodopisu. Bádali jsme asi měsíc, pak se ochladilo, přišla zima a držela až do konce dubna. To už se měl odevzdat projekt, a my neměli skoro nic. O měsíc nám to posunuli a my začali bádat tak intenzivně, až jsem chytla klíště s boreliózou. Nakonec jsme tu badatelskou část nějak ukončili a měli jsme vymyslet projekt. Já jsem byla poučená ze zastávky, takže jsem prosazovala nákup nějaké informační cedule nebo lavičky nebo tak. Ale ne tak děcka.

"To je zbytečně drahé, to si vyrobíme sami a za míň."

Tak fajn, nechala jsem se ukecat a napsali jsme projekt, a protože nejsme troškaři, projekt měl hned tři části: online naučnou stezku přes QR kódy, hru pro děti ve formě hledání kešek, plnění úkolů a odměnu v kempu na Suchým a ještě nějaké ty přírodní hravé prvky, které jako vyrobíme sami, aby to bylo levné. Návrh se líbíl a byl napoprvé schválen bez připomínek. Zakončili jsme loňský školní rok a naplánovali si, jak se na to v září vrhneme. 

Jenomže pak to přišlo. 

Moje těhotenství a šílené nevolnosti.

Ve třídě Matvij z Ukrajiny, který nechápal, vo co go.

Dvouhodinovka na projekt super, jenže ve čtvrtek ráno. 

Každý čtvrtek hnusně, minimálně celé ráno. 

Všechny moje kontroly a vyšetření a prázdniny ve čtvrtek. 

Já celý prosinec doma a nejistá prognóza na další pololetí.

Ach, kolikrát jsem si říkala, proč jen jsem je nepřesvědčila, že objednáme nějakou tu tabuli a lavičku a bude?

No ale nějak jsme rozdělili pět zastavení naučné stezky a tři z nich zvládli i udělat. Na ptáky v lese nám dokonce jeden tatínek zdarma poskytl super fotky.

Vymysleli jsme úkoly na hru pro děti.

Nakoupili jsme s mužem v Obi dřevo a v papírnictví barvičky a děcka začala vyrábět měřidlo výšky, doskočiště, prohazovadlo a váhy. To už s nimi dokončila moje nástupkyně, protože byl únor. Já jsem pak doma doladila ty počítačové věci, pak jsem si udělala výlet do školy, kde jsme doladili to ostatní. Starosta nám dal info z naučné stezky na obecní web a Áďa k tomu vygenerovala QR kódy. Venku bylo furt hnusně. 

 

 

 

V jediném pěkném dubnovém pátku si děcka udělala s novou třídní výlet do lesa, posbírali odpadky (Ukliďme Česko), dali QR kódy na stromy a schovali kešky s hrou. Netuším, kde ty QR kódy jsou, protože oni mezitím zapomněli, na čem jsme se domluvili, a deset úkolů s razítky schovali do desíti krabiček tak, že zbyla dvě razítka a dvě krabičky. To jsou záhady, že?

Naplánovali jsme slavnostní předání na poslední dubnovou středu. Byl to nejstudenější den za dva týdny. Fučelo a sněžilo. Starosta zapomněl, že nám mají obecní zaměstnanci pomoc s umístěním těch měřidel a doskočišť, a byla taková kosa, že jsme to tam jen tak opřeli, na víc nebyla síla. Připili jsme si dětským šampaňským a spěchali k Miláčkovi, do místní restaurace, na horký čaj a pizzu. 

 

 

Lesní piškvorky 

 

A ta se povedla teda, děcka se samozřejmě nadlábla, většinou tedy nepřímo úměrně tomu, kolik práce kdo odvedl. Seděli jsme tam s těmi nejvytrvalejšími až do večera a bylo to moc fajn. Předtím teda proběhl zajímavý rozhovor s naším vedoucím: 

"A slavnostní předání a hostinu máme ve středu..."

"Jé, vy to máte i se slavnostním předáním? Tak to je pěkné!"

"Moment, a to jako nemuselo být???"

Ale ono by to zas bez toho nebylo ono, že, ta pizza na tom byla to nejlepší a lákala jsem na ni celou dobu.

(A zas pomineme to, že děcka jsou v pubertě, a zatímco kluci jsou furt v pohodě, mezi holkama se přeskupují sympatie a nenávist takovou rychlostí, že to nestíhám, seděly tam dámy u různých stolků a různě se na sebe mračily a usmívaly a jedna pro jistotu nepřišla vůbec, ale tohle já už prostě nemůžu a nechci řešit.) 

Poslední projekt jsem teda ukončila. Dopsala závěrečné zprávy, nalepila účtenky, ještě jsme koupili lavičku, kterou jsme nezvládli vyrobit, ale zvládli jsme na ni z dotace ušetřit. Na rovinu, na podzim jsem nevěřila, že to dáme. A výsledek by samozřejmě mohl být lepší. No ale vzhledem k okolnostem...

A těším se (a doufám), že v létě vezmu kočár a Magdí a stezku si projdeme. Snad do té doby vydrží!

Už by to šlo

 Tak jsme zahájili 38. týden. 

Tak nějak jsem si myslela, že budu rodit dřív, ale po čtvrteční kontrole jsem to přehodnotila. Všechny naše děti sice byly dřív, no ale hlavně u Marka byl ten termín dost mimo (všechny ultrazvuky ukazovaly termín o dva týdny dřív, ale nikdy mi to nikam nenapsali), Michal byl dřív o pět dní, tam mi sice pro změnu tvrdili, že jsem ho vypudila urputnou snahou porodit co nejdřív, ale on se ve skutečnosti prostě chtěl narodit tátovi k narozeninám, no a Magdí - vcestná placenta a plánovaný císař v 35. týdnu. 

Takže pokud budeme uvažovat o tom, že tohle těhotenství probíhá normálně a víme od kdy (a to vím tentokrát naprosto přesně), tak máme ještě tak dva týdny čas. Stejně jsem ale už nemožná, vylézt z domu na kopec katastrofa (bydlet na dolním konci dědiny je aktuálně velká nevýhoda), ucho zalehlé, takže neslyším, únava, pálení žáhy - no klasika.

Marek se dostal i na gympl, kam původně chtěl (za dva dny se posunul nad čáru), takže jsme ho složitě odhlásili z reálky a přihlásili do Boskovic. 

Byla jsem se podívat, jak hraje Magdí důchodcům, protože závěrečný koncert ZUŠ zřejmě už nestihnu (na konci května už vážně chci být někde jinde.)

Se čtvrtým těhotenstvím jsem si dopřála těhotenské focení a doma se obětovali a tak budeme mít po sto letech i rodinné fotky. 

Na výsledek se těším. 

Chytili jsme snad jediný pěkný den dosavadního jara.

Po něčem děláme na zahrádce, zasadila jsem muškáty a květináče na terase.

Dali jsme to do pořádku na hřbitově. 

Dopsala jsem závěrečnou zprávu k poslednímu školnímu projektu. 

Celé jsem to vyúčtovala. Další věc z krku.

Koupili jsme autosedačku. Tašku do porodnice mám sbalenou. Konečně jsme vyplnili papír o jménech pro bejby, čti "drahý mi to holčičí jméno konečně schválil." Snad tomu pomohla i jedna známá, kterou náhodně potkal: "Už je to poslední, tak jí to nech." Psát to jméno zatím nebudu, ale je to trošku netradiční, je na M, je biblické a v okolí se tak nikdo nejmenuje, takže nemůžu říct: "No tohle ne, toho/tu učím, znám..." U mě dost zásadní argument.

A taky mám tentokrát připravený porodní plán, prý se bez toho teď nechodí rodit.

Můj plán má přesně tři body:

1. Přijít. 

2. Porodit.

3. Přežít. Ideálně oba/obě.

Tak snad to klapne.

Pomněnky jsou láska. 

Všude. 

Další milník pokořen

... ještě dokončit zprávy k projektu a můžu rodit. 

Jedna z věcí, kterou jsem řešila, když jsem otěhotněla, byli moji žáčci v náboženství. Letos jsem to měla tak krásně naplánované - a bohužel. 

A největší problém samozřejmě třeťáci, kteří se připravovali na první svaté přijímání. 

A přitom to byl tak výjimečný ročník! V první třídě jich bylo sedm, a z toho šest z rodin, které chodí do kostela (z toho dva synovci a jedna neteř:-)) Výuku jsme teda měli jen párkrát, protože to byl covidový rok. Ve druhé třídě se k nám přidala holčička, která si chození do náboženství sama domluvila navzdory rodičům (jako ne že by jí to přímo zakázali, ale rozhodně by ji tam sami nikdy neposlali.) Teď ve třetí nám ten "svatý průměr" (prosím vás, tohle je zase těžká nadsázka, kdo nerozumí mému vyjadřování) shodily další děti, které se přidaly až letos, dohromady už jich bylo dvanáct, ale nakonec jenom jeden chlapeček snad šel jen kvůli té slávě nebo babičkám nebo tradici, protože se z nába ulíval a otravoval tam. (A zdržoval otázkami, co když Bůh vůbec není, a já si myslela, chlapče, tohle my jsme řešili v první třídě, teď se zabýváme složitějšími teologickými problémy, třeba jak Hospodin vysušil Rudé moře, aby mohli Izraelité projít suchou nohou a tak. Ale nebojte, všechno jsem mu vysvětlila, my katechetky máme v zásobě spoustu argumentů, a často se do něj pustili i spolužáci, ale jinak jsme se všichni měli moc rádi:-))

No, snažili jsme se, jak to šlo, v březnu jsem je předala švagrové, uměli toho docela dost, zbytek je naučila Blanka a přípravy dokončil pan farář na nedělních mších, v téhle farnosti to tak dělají a mně to teda přijde super. Já ho požádala, jestli by mohl slavnost kvůli mě udělat dřív, to bylo dnes, že bych tam moc chtěla být a jsem mu vděčná, že mi vyšel vstříc. A bylo to krásné, všechno se povedlo, děti byly šikovné a já dojatá a snad z toho dne zůstane něco i v těch, co už od teď zas do kostela nepáchnou (to je bohužel katolická realita, první přijímání bývá často poslední.)

Po slavnosti bylo malé agapé před kostelem, to už loni zavedla švagrová a moc se jí to povedlo, matky donesly občerstvení a ostatní je zbodli :-) 

A my, stejně jako loni, jeli domů nachystat dědovi oběd a pak do kostela na Benešov na křtiny. Hance a Petrovi, bratrovi mého muže, nestačilo, že měli svoje dvojčata ten den u přijímání, na konci března si pořídili ještě další dvojčata, tentokrát dvě holčičky, a rovnou je dnes pokřtili. (Ještě mají dvouletého Kubíka, kam se na ně hrabem se čtyřmi dětmi.) 

A pak jsme jeli na hostinu a jedli a pili a hodovali jsme, dokud děti nevyběhly na blízké hřiště a nevrátily se s rozbitým kolenem, odřenou bundou a rozervanými silonkami (Magdí), s fleky od pampelišek na nejlepších šatech (Verča) a na nejvíc svátečním bílém svetru (Anička). Tak to už jsme pochopili, že je čas vydat se k domovu.

Bylo to moc prima. 

Za dva týdny jde ke přijímání náš Vojta ve Sloupu, a i když bych u toho moc ráda byla, doufám, že už budu někde jinde (a s někým jiným maličkým.)

A kariéru katechetky na nějaký čas uzavírám.

Co všechno (ne)potřebuje novorozenec

Už se to blíží. 

Jsem zaregistrovaná v nejbližší porodnici, kde se narodily všechny naše děti, já i můj muž. 

Registrace byla docela vtipná (Rodíte poprvé? Ne, počtvrté. Ale to jsme rádi, zvednete nám průměry. A pak údiv: čtvrté dítě v jednom manželství se stejným chlapem, se kterým jsem víc než dvacet let - jo, milí, to se v dnešní době jen tak nevidí.)

Ohledně přípravy na příchod nového člena rodiny to máme doma asi jinak než zbytek světa. 

Za prvé, od prvního těhotenství jsem těžce pod vlivem různých pověr, jako "před narozením dítěte nemá být doma kočárek", "moc toho nechystej, kdyby to nedopadlo", "známí pak rozsekali postýlku" - ano, ano, jsou to vize značně morbidní, jejichž vrcholem je babiččin výrok, který mi v hlavě vždycky zní celé těhotenství: "Kdež ženská rodi, má smrt na jazeko." (Horácké nářečí.) Do toho si vzpomenu, jak mě doktorka vyslala na prvotrimestrální testy "abych měla zbytek těhotenství v klidu" - haha, já? Ve stresu a v obavách celý život. 

Výsledkem je, že zatímco herečky a influencerky na Instagramu zařizují svému miminku pokojíček půl roku před narozením, já si uvědomila po Velikonocích, že už musím začít, protože s Magdí mě v této fázi těhotenství už zavřeli v nemocnici.

Na podzim jsem měla obavy, že musím všechno nově shánět, protože jsem po děckách všechno vytřídila a vyhodila.  Nakonec jsme s Michalem dovezli ze stavby z půdy dva velké plastové boxy a já tam ke svému překvapení našla všechno. I tu dětskou osušku s medvídkem i ten už zašitý župánek, který šila Marečkovi moje maminka. I ty divné dupačky, které jsem od někoho dostala a nikdy se mi nelíbily (proč jsem je jako schovávala?)

Jediné, co jsem věnovala a čeho teď lituju, byly super látkové plínky a kalhotky. Ovšem - dej a bude ti dáno - ozvala se mi kamarádka z gymplu Maruška, že koupila látkové plínky pro svou holčičku, ale nikdy je nepoužívala (popravdě jsem prý jediná matka, o které ví, že na děti látkové plínky skutečně používala), a že mi je věnuje. A k tomu mi prý přibalí "pár" oblečků. 

Přišlo mi toto:

Rozplývaly jsme se nad tím s Magdí asi tři dny.

A jestli se ultrazvuk a moje rýma spletly a nebude to holčička, bude ten chlapeček jak Jára Cimrman, protože ty věcičky jsou tak roztomilé, že mu je stejně budeme oblíkat, i když jsou růžové. 

V jednom jediném slunečném dni po Velikonocích jsem prala: plínky, oblečení po mých dětech, pár nových darovaných kousků, 7 kousků, které jsem koupila nové (kromě sady do porodnice ještě dvě trička a dvoje kraťásky z Kiku ze slev, celkem za 75 korun, a to se paní prodavačka omlouvala, že už se na to nevztahuje víkendová sleva 50%) a přihodila jsem i pár věcí od Maru (ne, že by to bylo potřeba, ale aspoň jsem porovnala, co všechno mám.)

Ještě jsem neodolala mušelínovým plenkám.

Na můj vkus už tohle bylo dost oblečení, ovšem když mi donesla Danka tašku věcí po Barunce a Emičce, nedokázala jsem říct, že ty roztomilosti nechci, probudila se ve mně marnivka a minimalismus byl zabit.

Vytrvale jsem odmítala aspoň různé dečky pro mimi, mám po dětech teplou zimní, tenčí na léto, jednu válecí od Táni a jednu šikovnou do autosedačky. Jenomže jsem v rámci úklidu domu poslala Lence krabici nití a ona mi poslala takovou měkkoučkou háčkovanou krásu: 

Spousta z vás Lenku zná a deku viděla na jejím blogu, takže se chlubím, ano, ta je pro naše mimi!

No co vám mám povídat, láska na první pohled a dotyk, každý z rodiny ji chtěl zabavit pro sebe. Dobře, no, tak mimi bude mít svoji měkkoučkou deku, ať nemá chudáček všechno poděděné. A nejhebčího usínáčka. A ještě jakoby se Lenka domluvila s mou bývalou třídou, ti mi dali ještě toto:

Já mám žáky s tak úžasným vkusem!

Jak to ladí, že?

Pak jsem se tady zmínila, že jsem šila. 

Nejdřív baldachýn na postýlku, já vím, zní to strašně kýčovitě, ale všechny naše děti ho měly a milovaly. Ten původní žlutý s medvídky ještě máme, ale už byl takový "jetý", takže jsem ušila nový, bílý s růžovým puntíkovaným lemem, a k tomu bílý mantinel, ať se nám dítě nemlátí do hlavy o šprušle. Ovšem, postýlka je jeste na půdě, takže bez fotky. 

Ale novou zavinovačku si uložím, i nový potah na starou péřovou.

Všechny věci pro mimino máme tady:

Místo klasické komody, která by se nevešla, dva původně noční stolky nad sebou a nahoře přebalovací pult po dětech. Stejný model jako u Magdí. Teď navíc vedle vozík IKEA, ve kterém měli původně kluci Lego (uspořádání plínek a dalších mimi věcí v tomhle vozíku na mě furt vyskakuje na Pinterestu a dost mě to fascinuje.)

Vaničku na koupání máme stejně jako postýlku ještě po nás. Kočárek máme od Danky. Autosedačku koupím přes bazar. Monitor dechu taky. Ještě jsem vždycky potřebovala odsávačku mateřského mléka, ale tu jsem naštěstí nestihla prodat.

A to je všechno. 

Tak až zas bude někdo vykládat, jak je "pořízení" dítěte drahá záležitost... 

Pidi věcičky v pidi komodě. Dvě velikosti, zbytek budeme měnit, jak bude potřeba. 

To je dráma!

 (Teď jsem doufám nachytala všechny, co čekají další výlev na téma "Jana a lidi, které s..e". A ne, ha ha ha, bude to úplně o něčem jiném! Žádná farnost, nenene. Téma dnešního článku je Marek chce na gympl!)

Takže: náš nejstarší se po devítce hlásil na gympl.

Dokonce na dva!

Já, jako správná matka, jsem mu řekla: "Nebuď blbé, nelez tam! Já jsem tam byla, nestojí to za to!"

Ale on si nedal říct, a tak jsme podali dvě přihlášky na gympl: jednu do Bozak, kam strašně chtěl, a druhou na reálku do PV, kam jako ani vlastně nechtěl, prostě druhá varianta. 

Z přijímaček měl vcelku dobrý pocit. I z těch, ze kterých se ostatní hroutili. Začal být lehce nervózní v pátek, kdy začaly školy zveřejňovat výsledky, a on mi chodil z pokoje hlásit "Vojta se dostal, David se nedostal, Bára se dostala a já už to chci taky vědět."

Ta chvíle nastala včera v poledne. Nakoukla jsem nejdřív na reálku a pak zaječela nadšením: náš chlapec je desátý! Krásné body za přijímačky, samozřejmě trochu spadl kvůli známkám (opravdu se nikdy nesnažil mít samé jedničky na vysvědčení, mám vyznamenání, to stačí.) 

Fajn, na reálku nechce. Říkala jsem si, že za těchto okolností musí mít Bozako jisté. Tak hledám v seznamu přijatých jeho číslo, nic. Hledám v seznamu nepřijatých - taky nic. Aha, kurnik, vždyť to je osmiletý gympl.

Tak znova, stáhnout druhý soubor a hledat. A hned šok - co to tam mají za body? No co myslíte. Na téhle škole počítají známky ze základky hned dvakrát! Takže kromě ztráty bodů za průměr tady máme ztráty bodů za průměr ze stěžejních předmětů. Proč je důležitější známka z matematiky než výsledky testů z matematiky, to vám nikdo neřekne. Že mezi jedničkou a dvojkou na vysvědčení u dětí ve škole je často půl bodu ve čtvrtletce a průměr na bakalářích 1,51 - to jaksi taky nikdo neřeší. Hlavně my jsme to doma nikdy neřešili! Známky nejsou důležité. Kašli na známky. A ono houby. 

Ano, kvůli těm známkám spadl až pod čáru. 

Ano, body za přijímačky by zase odpovídaly tak desátému místu. 

Tak s Michalem nevíme, jestli být víc naštvaní na gympl a jeho nepochopitelná kritéria nebo na naši základku, kde je většina učitelek fakt drsná a musí se řídit nějakým pitomým průměrem na Bakalářích. Kde vám řeknou "je výborný", ale dají mu dvojku, protože mu chybělo půl bodu.

A pozor, do toho Marek:

"No tak byli ostatní lepší, já jsem na školu do loňska kašlal."

"Ale stejně jsem radši, že mám tolik bodů, než kdybych se dostal a měl málo bodů. "

"No tak půjdu na tu reálku. Neřešte to, to je v pohodě."

A já zírám s pusou dokořán. Kdy tak dospěl? Po kom je takový kliďas? (No po mně ne, to už si všichni čtenáři blogu mohli všimnout :-))

Jako na rovinu, reálka není žádná tragédie. Navíc je vedle školy, kam jde Markův kamarád, a naproti sídlí salesiáni, se kterými naše děti jezdí už roky na tábory. Tak možná to tak Pán Bůh zařídil naschvál. A do Bozak podáme odvolání, zas tak hluboko pod čarou není.

Ale je to dráma, s přijímačkama, to vám řeknu. 

A to nás příští rok čeká repete s Michalem. 

No a teď se pochlubte vy, co jste mi psali, že to taky řešíte! Co Lola a co Dlouhonožka? Vám to klaplo?

PS: asi jste si všimli, že jsem u minulého příspěvku smazala komentáře, nakonec úplně všechny, ať je to fér. Ale nebojte, všechny jsem přečetla a děkuji za ně! 

Zápisový lístek na reálce odevzdán.