Z víkendu

 Na úvod víkendu navzdory návratu jarního počasí nepochopitelná chandra, kterou jsem ventilovala před drahou polovičkou. Jediným výsledkem tohoto procesu bylo, že se urazil a tři dny se mnou nemluvil. No, to už se tak někdy stane.

Sobota se nakonec vydařila zahradnicky, oseté pařeniště a jeden velký záhon, přesazená rajčata a muškáty v truhlících na oknech, neboť jsem se rozhodla, že už bude teplo. Miriamka se nechala hlídat od sourozenců. Magdí odpoledne na čarodějnicích. Je to trochu legrační, tradici pálení čarodějnic jsem v naší dědině zavedla já, po narození Marka jsem to přesunula na Lujze a Davida a na hasiče a teď už tam roky nechodím, protože to nabralo takový směr, který mi nevyhovuje. Ovšem, přiznejme si, že vzhledem k tomu, že hasiči už to dělají dvojnásobek roků, než jsem to dělala já, je to prostě už jejich tradice, ne moje. A navíc jsem potřebovala dělat na té zahrádce. 

Neděle byla fajn. S holčičkama na ranní, na oběd pečené kuře, takže málo práce. Odpoledne dlouhá vycházka se všemi dětmi, které jsem vyhnala od přístrojů. A spousta pečení, protože se všechno hned snědlo. Nejlepší byly galetky s rebarborou, mňam. 

Tuhle část roku miluju nejvíc na světě. Ještě když vyjde počasí jako letos! Tak já si to jdu užít.

Na cestě.

Starček barborkolistý. Taková trochu vzácnost.

Co zbylo z lesa a lesní cesty. Vrátili jsme se.

Odpolední šlofíček.

Milovnice houpání. To má po mně. 

Aby toho houpání nebylo málo.

Péče o dítě v průběhu věků

Mezi mým prvním a čtvrtým porodem uběhlo patnáct a půl roku. Způsob péče o miminko se během toho času otočil o 360°, čili jsme zase na začátku. 

Nejzářivější příklad: péřová zavinovačka čili peřinka. Marek v ní strávil první měsíce života, protože mi ji dala maminka se slovy "je po vás a vám se v ní vždycky líbilo." Tchyni se nelíbila, protože její děti v peřince nechtěly být. Ostatní na mě hleděli jako na exota, když okukovali miminko v kočárku mezi volány. Ale v našem starém domě je chladno a Marek se narodil v listopadu a peřinka byla prostě super, lepší než rychlozavinovačka, která se objevila u Michala. U Magdí už se peřinky vracely na výsluní a za pár let už to byl naprostý "must have" každé zodpovědné matky. Jojo, zírala jsem jako blázen, že kousek sýpkoviny s trochou peří stojí dva a půl tisíce! Stylový povláček s knoflíčkem další tisíc. V každém případě teď rozdělují matky na dva nesmiřitelné tábory: nejlepší věc na světě nebo čisté zlo?

Pak máme postýlky. U Marka musela mít dobrá postýlka mantinel a baldachýn, aby se v ní miminko cítilo bezpečně. Za patnáct let dá miminku do postýlky mantinel a baldachýn jen matka-Herodes! (Tedy já, ehm.) A proč? Protože ta řídká tkanina ubírá miminku kyslík! Možná proto Miriam tak dlouho spala jako čerstvé mimino, byla evidentně přidušená. Matrace prodělaly taky vývoj, od tvrdých (u Marka bylo nejlepší kokosové vlákno) k měkkým (cože, vy byste nechali spát dítě na tvrdém kokosu?) a pak někam mezi. 

A vůbec nejlepší je mít super postýlku se super matrací a pak nechat dítě spát u vás v posteli. Jsme zase na začátku, tohle dělala už moje babička. Ovšem téma "dítě v posteli" - další třeskutý bod mateřských debat! Já jsem ještě do Markových dvou měsíců byla přesvědčená, že dítě v mé posteli NIKDY spát nebude! A pak jsem pod tlakem okolností podlehla, a od té doby jsem se konečně aspoň trochu vyspala. A s Miriam už jsem ani nebojovala, někdy ve třech měsících se trvale přestěhovala do naší postele a nějaký ten měsíc v ní zřejmě ještě vydrží. No co no, vědecké studie, jestli je společné spaní zdravé a prospěšné, jsou jedna věc, ale realita života unavené kojící matky je věc druhá.

Jídlo, to by taky byla samostatná kapitola. U Marka se doporučovalo zavádět všechny možné alergeny až po roce, včetně lepku. Už u Michala to bylo naopak: všechny alergeny se měly zavádět mezi 4. a 6. měsícem, a to včetně ryb, arašídů a mořských plodů. A když jsem se zeptala našeho doktora, jak jako dělají ty výzkumy u dětí,  když za rok úplně změní doporučení, a kdo vymyslel,  že mám středoevropské mimino krmit mořskými plody, když ani já je nejím, pokrčil rameny a vzpomněl si, že jeden doktor kdysi vědeckými statistickými metodami dokázal, že vyšší porodnost v kraji souvisí se zvýšeným výskytem čápů. A pak někomu věřte. 

Takže bych teď každé čerstvé matce poradila jen zdravý rozum a hlavně umírněnost. Protože za nějaký čas bude aktuální trend určitě označený za špatný. Ale když se o dítě pečuje s láskou, lecjaké chyby nám odpustí. Aspoň ty moje tři starší mi odpustily všechno, i tu tvrdou matraci.

Tohle dítě má matraci od švagrů.

Spí na ní jen zřídka.

A nemá spací pytel, ale péřovou přikrývku. Ne, nestydím se.

Ochlazení

 No tak přece jsme si nemysleli, že by u nás poslední sníh napadl začátkem února! To by bylo divné. Zato sníh koncem dubna je v našem kraji běžný. Že by do té doby stihly rozkvést stromy včetně jabloní úplně běžné není, no co už. Třeba to všechno nezmrzne.

Přijímačky na střední, část druhá: Michal

 Tak nevím, jestli bylo dobré rozhodnutí mít děti rychle po sobě. Ještě jsem se nevzpamatovala z loňských přijímaček u Marka a už je to tu zas. Letos trochu jiný systém, zatím těžko říct, jestli bude výhodnější. Vstupní pozice druhého syna v systému GymBosu stejně nahnutá (ty známky, ty známky!)

Ale stejně jako u nejstaršího oceňujeme, že chlapec pochopil a makal. Je to snad důležitější než výsledek. Počítal, rýsoval, hledal v textu. Jediné, co se úplně nedařilo, byl úkol "doplň přísloví." Jak ho to taky chcete učit? Skončili jsme u toho, že "kdo jinému jámu kopá, doufá, že v ní bude ropa", případně "kdo jinému jámu kopá, je u něho na brigádě", Marek pak přidal "kdo jinému bagr, sám do něj šnek", případně "jak se do lesa volá, až se ucho utrhne." Michal zas "kupoval prase v pytli" a fakt nechápal, proč by se měl na zeď házet hrách. 

Na první termín přijímaček nám Cermat chlapce poslal na školu č. 3. Ne že by ho to lehce nevyvedlo z míry (Vždyť já ani nevím, kde ta škola je!) No jo, výběr třetí varianty proběhl podle doporučení jiných. Vyrazil tam v pátek s naší podporou vybavený předepsanými pomůckami a oblečený v novém saku, které si přál. Ach, slušelo mu to, mezi všemi ostatními v plandavých mikinách. Bohužel fotku nesmím publikovat.

Z páteční části měl velmi dobrý pocit, akorát přísloví doplnil "kam židle, tam plášť." A vzhledem k tomu, jak odhadoval výsledky svých testů většinu školní docházky ("bylo to úplně v pohodě a strašně easy a mám tam všechno" "jo a z té písemky mám za tři") tak nás to moc neuklidnilo. Pondělní část už měl na gymplu a kromě "sloní kůže" ho vykolejilo ještě to, že matika byla moc lehká. To se tak prostě někdy stane, že jednoduché neznamená výhodné. 

No a tak teď už jenom (měsíc!) čekáme, jak to teda dopadne. A náš chlapec to přesně shrnul slovy: "No, tak už jenom musím doufat, že se se mnou hlásili samí debilové!"

Jarně

Místy až letně.

Moje naprosto nejoblíbenější část roku.

Všechno kvete a táhne mě to ven na zahradu, kde bych nejradši furt kopala a plela a přesazovala. Kvůli Miriam to samozřejmě moc nejde. V kočárku ji to moc dlouho nebaví a vypuštěná na trávě akorát furt něco žere, od sedmikrásek po náhodně chyceného mravence. Takže vybíhám vyzbrojena motyčkou a kýblem na plevel vždycky, když usne. Nebo když se mi ji podaří udat některému z dětí, aspoň na chvilku. 

Od přepracování mě zachraňuje neděle, kdy nedělám. Každý z naší rodiny si ovšem ideální neděli představuje jinak, a jak mě už nebavilo všechny přemlouvat, aby vylezli z postele/od televize/od počítače, prostě jsem posledně vzala Miriam do kočárku a vyrazili jsme samy. V sousední dědině slavili v kapličce Neděli Božího milosrdenství a tak jsme k nim vyrazili pouť. Tam po silnici, zpátky s Iv polem a lesem. V kapličce nás bylo jedenáct a bylo to velmi pěkné. Dojemné.

A dneska přijímačky. To zas bude článek!

Nenosíš to? Prodej to na Vinted!

Vinted. 

Dlouho jsem se mu vyhýbala navzdory nadšení v mém okolí, jenomže Mimibazar, na kterém jsem jela po narození Michálka, vyčichl a vyprázdnil se aneb všichni jsou už v Mexiku, tedy na Vinted.

Prokousat se jejich systémem mi chvíli trvalo, ale pak už se mi tam začalo líbit. Třeba barevný filtr, ten mi na MMB chyběl. Pak jsem chvíli nechápala ty nákupy přes tlačítko, a jak někdo neprodává přes tlačítko a někdo chce předtím zprávu, ale jako bystrá vysokoškolačka jsem to časem pobrala.

Nakoupila jsem hlavně pro Magdí, bílou halenku do sboru, vlněný kabát na zimu a trenčkot na jaro a podobné stylovky za pár korun.

A když mi začalo jít nakupování, nafotila jsem pár kousků, co mi doma přebývají, že zkusím i něco prodat. Hlavně věci po Miriam. Oblečení teda ne, jelikož jsem je většinou dostala zadarmo, zdá se mi nemorální je prodávat, ale zavazelo mi doma lehátko a hrazdička, tak šup s tím na slavný Vinted. 

Značkové lehátko Fisher Price bylo sice ještě po Magdí, ale pořád funkční a pořád značkové, že jo. Dala jsem je tam za sympatickou cenu 100,- a očekávala nadšené kupce. V příštích několika dnech si lehátko dalo několik uživatelů do oblíbených a za pár týdnů mi přišla od party Vinted skvělá zpráva, že si je někdo koupil! 

A teď to přišlo. Vzhledem k rozměrům balíku mi nepřišla automatická dodací adresa, ale vzkaz, ať to vyřeším individuálně. Bombardovala jsem jejich chatbot i účet kupující, že potřebuju telefon a e-mail, kupující dlouho nereagovala a chatbot reagoval jak blbý robot. Lezla jsem po půdě a hledala dostatečně velkou krabici. Když jsem ji konečně našla, musela jsem ji celou utřít od prachu a pavučin. (Myslíte si, že se lepenka nedá otírat mokrým hadrem? Chachá! Dá.)

Na lehátko jsem zbytkem smršťovací fólie namotala vycpávky z krabice z DM drogerie, pak jsem je zabalila do kusů lepenky z krabice, abych nemusela velkou krabici vycpávat. Pak jsem to celé velmi poctivě zalepila izolepou. Práce na půl dne, to se vyplatí!

Na třikrát jsem se proklikala systémem podávání balíků v PPL, protože zabalené lehátko o 5 cm přesahovalo maximální velikost pro poslání na balíkovnu i zásilkovnu. Vůbec netuším, proč jsem si na dopravu naúčtovala jen 79 korun. Za balík jsem totiž zaplatila o polovinu víc. No tak poučení do příště. 

Konečně jsem balík naložila k Miriamce na kočárek a odvezla k paní železárnici na PPL Parcel Shop. Ta úleva, že je další krám z domu, a že ho někdo ještě využije, ta je k nezaplacení. Taky že jo: ve výsledku jsem utržila krásných 59 korun. Jako jsem fakt ráda, že mě Vinted informoval, že prodej z druhé ruky se nedaní, protože kdyby to ještě zdanili, tak by to náš stát nemusel unést, taková obrovská částka na straně státních příjmů! 

No a nakonec mi paní za obchod udělila v hodnocení čtyři hvězdičky z pěti. Za všechno to vyřizování a balení a tržbu 59 korun. Že sem to lehátko radši někomu nedala.

Pane Lorenc, uvezu to?

Veselé Velikonoce

Zajímavé to u nás letos bylo, ostatně jako vždy. Květná neděle bez táty, nebo spíš s tátou na telefonu. Poslední nedělní křížová cesta. Vzpomínky na časy, kdy kluci sotva unesli křížek, mě dojímají, fakt, že jsou pořád ještě ochotní s námi na tu křížovou cestu jít, mě dojímá ještě víc.

Od pondělí zase všichni spolu doma. 

Jarní úklid jsem letos tolik neprožívala, snad se mi jednou povede vykašlat se na to úplně, neboť je to únavné, svazující a v mnoha ohledech zbytečné. 

Svátky v jedné fotce. Kočárek, křížek a mop.

Pečení jsem taky zkrouhla. Žádné drbačky s řezy a dortem. Úplně stačí koláče, mazanec a beránek, u kterého se letos zdálo, že snad zůstane holý! Nakonec jsem ten sníh teda našlehala.

Bohoslužby nakonec letos všechny se všemi dětmi. Se čtvrtým dítětem jsem už maximálně otrlá. Ve čtvrtek se mi ještě povedlo načasovat její spaní tak, že vytuhla po kázání a vzbudila se přesně pět minut po konci adorace. Velký pátek už byl z hlediska matky zajímavý, střídali jsme sezení na lavičce v předsíni kostela vedle Ježíše:

taky hraní na zemi v předsíni, lezení po koberci, chvilku vepředu na lavičce, chvilku v náruči. 

Výraz hovoří za vše. 

Na vigílii jsme jeli už tradičně do Sloupu, no a tam už to bylo drsné, takže po chvíli lezení po lavici a po sousedech jsem taky nosila v šátku, krmila křupkama (mám od nich ušmudlaný svůj kašmírový svetr) a taky kojila, to teda venku na schodku opřená zádama o dveře, protože sloupský kostel nemá žádné temné zákoutí (ach, to baroko!). Mimořádně teplý velikonoční večer se dost hodil. Tiché rozjímání z těch dnů nula, ale zážitek z pouhé účasti k nezaplacení. 

Ať slavné Kristovo vzkříšení 

vaši tmu ve světlo promění!

Marek na vigílii u nás, ano, ráno v 3.30 SEČ. Vrátil se domů, slupl koláč a šel pěšky do Ž. na ranní. Ano, přišla doba, kdy vlastní děti nechápu (a obdivuju, ale to mu neříkejte.) My jsme tam dojeli se zbytkem dětí autem. Miriamka už protivná celou mši, která ale byla relativně krátká, takže jsme to přežili. 

No, za mě jsou bohoslužby na Velikonocích to hlavní, takže potud dobrý. Jako obvykle jsme jeli v neděli po návštěvách, do N. za narozeninovou Verčou a taky do L. V pondělí mrskut a Mirinčina normalizace. Počasí nezvykle teplé, ale silný vítr a saharský prach ve vzduchu příjemný pocit dost kazil. 

Být matkou je o svátcích extra náročné, zase jsem si to uvědomila. A velikonoční pondělí je velká genderová nespravedlnost. Kluci si chodí pro koledu a holky musí sedět doma a chystat jim mlsy a čekat a čekat. S nostalgií jsem vzpomínala na dobu, kdy jsme ještě neměli holky a pondělí bylo aspoň časem jen pro mě. A letos poprvé jsem si připustila, že bych se na svátky nejradši sbalila a odjela někam pryč. Takových pět dní třeba v Římě by se mi hodně líbilo. No, možná jednou...

Slečny unavené z Velikonoc. 

Dětské podivnosti při usínání.

Aj u nás všechno kvete. O dva týdny dřív než normálně. 

A než odjedu do Říma, budu jezdit s kočárkem.