Ohlédnutí za školním rokem

A vezmu to od nejmladší.

V září jsem si nebyla vůbec jistá, že už chci, aby to moje robátko už chodilo do školky. Ale ona je stejná jako její sourozenci a školku od první chvíle milovala. Vybrali jsme nejbližší školku, která měla místo, a ani jsme na začátku netušili, že to tam bude tak super. Péče nadstandardní!

První měsíce jsme tedy jeli v módu tři dny ve školce, dva týdny doma. Ale od Vánoc už skoro nebyla nemocná a od února tam začala i spávat po obědě. A všechno v pohodě: "teta Jana" ze školky nám při loučení vykládala, že v životě nepotkala dítě, které by se tak těšilo na polední spinkání. 

Miri se ve školce naučila zpívat, tančit (zima je pyč, jalo je tu, je teplo, je teplo, je teplo!!!), stříhat, malovat, lepit a říkat "ano" místo našeho domácího "jo". Měla ty nejlepší učitelky, našla si tam kamarády a školku opouštíme s těžkým srdcem. 

Magdí ukončila sedmou třídu s pochvalou za olympiády a s pověstí třídní šprtky (prostě celá já!)

Michal přijel domů bez vysvědčení, protože do školy jel na motorce a nějak se stalo, že odjel bez batohu, bez složky, bez dokladů a bez mobilu. Takže vysvědčení odmítl, že je nemá kam dát, a vystresovaný se vrátil s panikou, že doklady ztratil. Tohle děcko mě stojí nejvíc nervů! Naštěstí má třídního od nás z dědiny, tak si ten slavný papír dovezl dnes. Známky má nejvíc pestré ze všech, ale čtyřka ani pětka tam není, a navíc si donesl pochvalu: Jsme rádi, že je vaše dítě žákem naší školy! No tak jo.

Marek chodí do třídy, jejíž průměr byl 1,36. Samí šprti chytří a zodpovědní mladí lidé! Marek nevybočuje z řady, ačkoliv co má Verču, už nemá samé výborné. 

A já? Konec dobrý, všechno dobré. Vztahy na pracovišti se urovnaly, akce navíc se zvládly, loučení s deváťáky jsme si nakonec všichni užili. Dala jsem za tohle pololetí dvě exkurze, dvě podnikavé akce, dvě vystoupení. Akorát teda jsme se na poradě dozvěděli, že kvůli nemocem a suplování nebudou prachy na prémie. Haha, ještě že tu práci nedělám kvůli penězům!!! 

Ovšem: letos víc hodin, víc práce, víc času s děckama, víc emocí!!! Nakonec to byl fajn školní rok.

Naposledy ze školky.

Vlastně z kulturáku, který byl poslední měsíc provizorní školkou.

Jak nám za ten rok vyrostla!

A v září už jinam.

Můj rok 2025

 Inspirováno Padesátkou.

Rok 2025 byl:

- zřejmě poslední rok, který jsem celý strávila na rodičovské dovolené (s polovičním úvazkem ve škole teda)

- rok, kdy jsem snad naposledy kojila (celý první půlrok)

- moje děti oslavily druhé, dvanácté, šestnácté a osmnácté narozeniny

- nejmladší byla konečně odstavena, rozšířila si slovní zásobu na třicet slov ("mami" řekla v říjnu), naučila se jezdit na odrážedle, odplavala tři plavecké batolecí kurzy, přestala jezdit v kočárku a začala chodit do školky

- druhá nejmladší začala hrát na tenorovou flétnu, měla asi padesát koncertů, byla třetí v okresním kole Pythagoriády, naučila se háčkovat, byla na letním táboře v teepee a se školou v Rakousku

- druhý nejstarší si koupil motorku, udělal si na ni řidičák a dvakrát se vyboural, začal hrát na baskřídlovku, absolvoval lyžařský kurz bez zranění a  taneční a byl se školou ve  Wroclavi a ve Vídni 

- nejstarší udělal řidičák na auto, zaběhl dva půlmaratony, našel si kamarády, se kterýma začal chodit na jazz, začal chodit s Verčou, byl sám na výšlapu v Beskydech a s Verčou v Budapešti a ve Vídni 

- já jsem nebyla zase nikde

- putovala jsem třikrát do Sloupu, jednou do Jednova, jednou přes Vranov do Křtin a jednou jsem do Křtin dojela na kole

- byla jsem na školním výletě s deváťákama

- stále nejezdím autem (ale s navigováním jsem ujela tak sto kilometrů)

- pořád furt všude jezdím na kole, když teda nemrzne a podobně, ale žádný větší výlet jsem nezvládla, kromě těch Křtin 

- znovu jsem začala psát Vánek, dělala jsem hru pro děti na farní den, byla jsem s dětma na výletě s náboženstvím, na setkání prvokomunikantů a s mládeží na farnostech bez hranic

- skamarádila jsem se s několika lidmi z přifařené farnosti, nejvíc paf jsem z Verči G.

- byla jsem s drahým jednou na večeři a jednou na koncertě 

- byla jsem na jednom plese - prodloužené - věnečku

- byla jsem jednou v kině a ani jednou v divadle (prostě kulturní život jako prase)

- s dětma jsme vylezli na Kralický Sněžník a taky jsme byli ve Vranově nad Dyjí a v Brně, kde se starší vyjádřili, že je to rodinné cestování už nebaví

- stavba se vůbec neposunula

- doma jsme vyměnili kotel a nikdo se z toho nezbláznil (já málem)

- vyhodili jsme jednu starou nepraktickou skříň a pořídili novou skvělou 

- na novou zahrádku jsem zasadila spoustu keřů a talovíny

- u terasy jsme vyměnili škaredé túje za dřevěné zábradlí 

- uschla nám jedna jabloň

- ořešák měl poprvé koš ořechů

- během roku jsme získali čtyři nové sousedy. Dvoji jsou Ukrajinci

- měla jsem čtyřicet pět a vůbec jsem to neslavila

- jediný plán na tento rok bylo zasadit jabloň a hádejte co? Nic.

- ale jinak jsme byli všichni vcelku zdraví, děkuju za to 

Plusy a mínusy

Ještě musím uložit zhodnocení letošního školního roku. Plusy a mínusy práce při rodičáku.

Plusy:

Vypadnout z domu

Vrátit se ke své třídě 

Vrátit se k učení 

Kolegyně v práci 

Dopřát otci mého dítěte společný čas jen s dítětem

Prázdniny 

Prachy, samozřejmě 

Mínusy: 

Ranní vstávání 

Přípravy den předem 

Dozory na chodbě

Vaření, když nejste dopoledne doma

Nedostatek volného času 

Domácnost s vyšším stupněm nepořádku 

Dítě v nižším stupni režimu

Vyšší stupeň únavy 

Mnohem vyšší stupeň stresu

Tak teď to vypadá, že dřívější návrat do práce byl špatný nápad, ale nebyl. Spousta z těch mínusů by se při odkladu ještě znásobila. Samozřejmě jsem třeba po svém muži chtěla "jenom hlídat" a po půl roce jsem byla naštvaná, že "jenom hlídá" a ne jak já k tomu uklízí, vaří, pere, žehlí a nakupuje. A samozřejmě jsem už dopředu věděla, že to tak bude. 

Ale ať se nikdo nediví, že nabídku rozšíření úvazku jsem odmítla. 

Dva dny mi k vyčerpání úplně stačí. 

Oni byli jeden z důvodů k návratu. Od září už bez nich.

Ohlédnutí

 Všude se to teď hemží rekapitulacemi a shrnutími a vzpomínkami a sbírkami úspěchů za loňský rok. Co k tomu můžu říct já?

Můj loňský plán byl "porodit a nezbláznit se". 

Čili splněno. 

(K té druhé části by možná měl někdo připomínku, ale uznejte, není to výrazně horší než předtím.) 

Jinak:

- nikam jsem necestovala

- nebyla jsem na žádné zajímavé kulturní akci

- stavba domu nepokročila

- tu jabloň jsem zase nezasadila

Samozřejmě, máme Miriam! A Marka na gymplu. Bohužel to nemůžu považovat za svůj úspěch, ani jedno ani druhé, možná tím víc jsem za to vděčná. Spousta věcí v mém životě stojí za prd, ale Pán Bůh to vyvažuje dětmi. A to je fajn. (Taky si můžu myslet, že jsem dobrý člověk, však víte, jak se říká, Pan Bůh ti to oplatí na dětech:-))

No a k ostatnímu se asi nechci vracet. 

Vítej, roku 2024!

Hvězdník vykvetl přesně na svátky.

Novoroční procházka. 

 

Sedm měsíců a už se kamsi šplhá.

Na konci roku 2022

Letošní rok byl hlavně velmi překvapivý, v mnoha ohledech. A náročný. 

Hodně věcí se mi nepovedlo tak, jak jsem chtěla, hodně věcí jsem udělala špatně (ale za tím článkem o jubileu kostela pořád stojím, kdybych ho měla napsat jinak, tak ještě přitvrdím, a chování některých vzorných křesťanů k mé osobě mě v mém postoji jenom utvrzuje.)

Ani nevím, jestli jsem na něco z tohoto roku vyloženě hrdá. Spoustu věcí jsem zvládla, ale obvykle to bylo tak "na krev", že jsem měla nakonec radost snad jen z toho, že se to zvládlo a je to za mnou. 

Můj život potřeboval změnit, ale způsob, jakým se to stalo, jsem ještě nevstřebala, popravdě. A vůbec nevím, co bude dál. V lednu se vracím do práce, ale nevím, na jak dlouho. A vlastně ani nevím, jak dlouho pak budu doma a jestli se vůbec chci vracet do školy. Moje působení ve školství mi přestává dávat smysl. 

Ten článek na blogu zasekl i poslední zbytečky mých aktivit ve farnosti a já zase nevím, jestli mi to vadí. Farní časopis jsem psala víc než 15 let, tak asi stačilo. (V poslední době se stejně psaní scvrklo na korektury.) A vyřadili mě z lektorů, protože za chvilku to stejně nebudu zvládat. 

Takže letos bude změna. 

Žádné plány kromě  "porodit a nezbláznit se". 

Ale těším se. 

Těším se na miminko (i když ve skutečnosti si to pořád ještě neumím představit). Těším se, že budu žena v domácnosti. A třeba budu mít i sílu starat o zahradu. A třeba se pohne stavba do té fáze, že budu moct vybírat obklady nebo kuchyň (na to se taky těším.)

A třeba to bude fajn rok, prezidentské volby nevyhraje žádný kandidát se jménem na B, v zimě bude sníh a na jaře zelená tráva a v létě teplo a na podzim dost jablek. 

Tak ať se nám ten příští rok všem vydaří!

Zbytky sněhu a společná fotka s dětma. Haha.

Nová nelogicky široká lesní cesta. Zničila nejhezčí část lesa. 

Jedna z letošních ztrát: zbořili nám starý mlýn.  Fňuk.

Ohlédnutí

Už jsem to zde párkrát psala, že 1.leden pro mě není nijak výrazným předělem - prostě je to další zimní den (proč rok nezačíná na jaře?) Ale tak datum se změní, takže zde máme malé ohlédnutí.

Jaký byl rok 2021?

Náročný, řečeno jedním slovem.

Půl roku lockdown (část si teda vybral už rok 2020, ale i tak.) Dřív bych řekla, že zrovna mě nějaký lockdown nebude vadit - ale vadil. Hodně. A k tomu online výuka. Když si vybavím tu dlouhou loňskou zimu mezi počítačem a stále stejnými lesními a polními cestami, každodenní vaření a na sobě furt jen tepláky a mikinu.... tak se mi udělá nevolno.

Pak přišlo jaro, návrat do školy a další náročné výzvy - zastávka a loučení s deváťáky. Nanicovaté léto plné jablek a vyřizování letních kempů. Únavný podzim, kdy se nejen ve škole jakoby mělo dohnat všechno zmeškané. Nulový posun na stavbě. A závěr roku s rodinnou nákazou Covidem tomu nasadil korunu.

Ale nebylo všechno jenom špatné. Nejsilnějším zážitkem byl let balónem - a to ani ne pro samotný let, jako pro ty, kdo mi ten zážitek zařídili. Vzpomínám na ně často, na moje milé otravné puberťáky. Chvíli jsem měla pocit, že moje práce má smysl a nedělám ji úplně špatně.

Pak jsme objevili několik krásných míst - zámek v Kunštátě, Květnou zahradu v Kroměříži a Broumovsko - ze vzpomínky na Adršpach je mi zase hrozná zima a rozhodně se sem chci vrátit za všemi barokními kostelíky. Letos se taky hodně vyvedl výlet do Jeseníků. A zahrada přinese vždycky spoustu úrody a radosti - letos třeba můj první česnek. 

 Těžko říct, kde budeme za rok. Muž sliboval, že v novém domě, teď už nic neříká a já se obávám, že i příští rok budu hodnotit zase z naší staré kuchyně. Tak si nedávám ani žádné cíle a předsevzetí. Jestli se mi podaří zasadit na nové zahradě tu jabloň, tak to bude maximum. 

Sbohem, roku 2021! 

A na rozloučenou fotky z poslední vánoční a zimní vycházky. 

Otázka věku

Za pár dní oslavím kulaté narozeniny.

A už pár let si říkám -

kdy je člověk mladý a kdy už je starý?

Jak se to pozná?

 

Jsem pořád mladá

- když ráno vstávám a nic mě nebolí?

- když si s chutí zaskáču panáka, vždycky když jdu po té školní chodbě,

kde ho máme namalovaného na zemi?

- když mě na pleti pořád víc trápí akné než vrásky? 

- když se každý rok těším na první sněženky, na první den prázdnin, na první sníh?

- když mám pořád velké sny o mém dalším životě?

A nebo jsem stará

- protože bez barvy na vlasy už bych byla šedivá?

- chodím spát čím dál dřív?

- nejradši stejně pracuju na zahradě nebo se toulám po lese?

- poslouchám Proglas a klasickou hudbu?

- víc si rozumím se starými lidmi než s lidma kolem třicítky?

(No počkat, s puberťákama ve škole si rozumím taky...)

Jestli je člověk mladý nebo starý podle toho, jak se cítí,

jsem mladá.

A zajímavé je, že jako mladého vnímám každého,

kdo je stejně starý jako já - nebo je mladší.

Vyplývá z toho zvláštní věc,

že každý rok na světě přibývá mladých lidí. 

 

A pak, že svět není v pořádku.

 

PS: to, že moje nejoblíbenější oblečení jsou tepláky - to znamená, že jsem stará?

A to, že mě pořád baví doplnit outfit veselými ponožkami - to znamená, že jsem mladá?

Prosím, vysvětlete mi to někdo.

Mých 10 nej roku 2019

1. Největší, časově i emocionálně nejnáročnější projekt roku byla bezpochyby stavba našeho domu. 

Zažila jsem s ní největší radost, vděčnost, a taky zlost, stres a strach. 

A zdaleka nejsme u konce. 

2. Největším úspěchem byl Magdalenčin nástup do školy. O předčasném zaškolení jednou napíšu knihu, ale povedlo se a jsme za to nejšťastnější. 

3. Nejpříjemnější setkání bylo se spolužáky z gymplu. Pán Bůh mi zařídil čtyři roky s úžasnými lidmi, což si člověk naplno uvědomil, až když jsme se rozešli do světa.

4. Největší výzva letošního roku bylo stát se tělocvikářem pro 28 puberťáků. Uf...

5. Nejlepší dovolená pro mě letos byla pouť že Křtin do Křtin. Vlastně z toho čerpám dodnes. 

6. Nejzajímavější člověk, kterého jsem letos potkala, byla právě na této pouti varhanice Markéta. 

7. Napsat o nejkrásnějším místě objeveném letos je trochu problém, protože jsem skoro nikde nebyla, ale naprosto mě uchvátil Adamov, o kterém jsme s bratrem rádi prohlašovali, že by z něj bylo pěkné dno přehrady. Nebylo, krásně je tam. 

8. Nejhezčí výhled jsme měli při výletu na Vozku v Jeseníkách. A to jsme ani na Vozku nedošli. 

9. Nejlepší jídlo jsem měla v Branné, po návratu z hory, na kterou jsme vlastně nedošli. 

10. Nejšťastnější jsem byla se svým mužem a svými dětmi. Letos a snad i nadále. Ať už na výletě, doma u televize nebo na stavbě.

A to jediné si přeju do dalšího roku. 

Být spolu. 

A přeju to i vám. 

Ať pořád máte s kým a pro koho žít.