Nevíš, co chceš

Tak mě jednou obvinila moje šéfová, a víte co? Měla pravdu.

Vždycky jsem byla feministka (tedy v tom smyslu, jak chápu feminismus já) a vždycky jsem byla přesvědčená, že ženy mají mít místo ve světě jinde než doma u plotny. Ale jak běží čas, nejsem si jistá, jestli nechci v životě být prostě jen u té plotny.

Až když jsem otěhotněla s Miriam a zůstala jsem ze zdravotních důvodů doma, postupně mi došlo, že jsem ze školy odešla těsně před totálním vyhořením. To mi zas vedení říkalo: nám ses letos zdála hned divná. To bylo tím těhotenstvím. No tak určitě, týden před otěhotněním. To nebylo žádným těhotenstvím. To bylo zase tím nárazem - poslední dny volna jsem tehdy strávila na letní škole a vrátila se nadšená, že to učení jde prostě dělat jinak - tak, že to dává smysl. Ale vrátíte se do práce a zase máte pocit, že jde jenom o to, aby byly vyplněné všechny papíry a všechny kolonky, využily se dotace a koupily nové počítače. 

Když jsem se vracela do školy, tak jsem se docela těšila. Taky mi lichotilo, že mi děcka říkala, jak jsou rádi, že je budu učit. Ovšem po odučení pěti hodin za sebou proložených dozorem na chodbě jsem se těšila jenom na to, až budu další den doma. Od února učím čtyři dny v týdnu se suplováním a vidím výsledky: odpoledne sedím doma na gauči a čumím do telefonu, protože nejsem schopná jakékoliv akce. Někde dělám chybu, já vím. Jak to budu dělat, až budu učit pět dní v týdnu? 

Dneska jsem byla doma. Uklízím, vařím, peru, peču chleba. Venku je krásně, tak máme otevřené dveře na zahradu. Venku zpívají ptáci, vidím, že rozkvetly ty krásné bílé tulipány, nakvétají hyacinty a na růžích raší listy. Není tohle ten krásný život? Ráno v klidu snídat, mít čas pořádně uklidit, probrat knížky v knihovně. Uvařit si dobré jídlo, namalovat s Miri obrázek, zalít kytky na terase. Bez stresu, bez spěchu. Najednou lituju, že jsem si nevzala pracháče, který by mě živil. Chci být žena v domácnosti. A vůbec bych nemusela chodit po kavárnách a po nákupech, nene. Já bych chodila do lesa a na zahradu.

Jenomže zase na druhou stranu mě učení baví. A dělá mi samozřejmě dobře, když ve třídě oznámím, že náš společný čas se už krátí, a třídou zazní hlasité "Neeeeeee....!" Taky když jsem dýl doma a sleduju, jak rychle všichni spadnou do módu "nemusím to dělat,  udělá to máma, když na to má čas", a když furt jenom vařím a peru a uklízím, tak netoužím po ničem jiném, než vypadnout do práce. 

A tak si prostě říkám, že jsem se v létě místo Letní školy venkovní výuky měla spíš přihlásit na Letní školu rozlišování "co vlastně chceš od života." Nebo možná "Letní školu asertivity" - tam by mě naučili, jak rázně, ale přitom bez emocí zažádat o přiměřeně zkrácený úvazek, slušný rozvrh a  rozumnou míru dozorů (a ne že já s pracovní smlouvou na dva dny mám dva dozory a k tomu ještě jeden zástup a jiní, co jsou ve škole každý den, žádné zástupy nemají.) 

Bojím se toho, že se to zas ve škole rychle nasbírá a já zase vyhořím. Co mám dělat jinak? Míň se připravovat? Nebo naopak víc, abych v hodinách měla větší pohodu? Mám chtít míň hodin? Nebo rovnou míň dní? Bude stačit odmítnout všechny hodiny navíc? (Došlo mi, že jsem reálně snad nikdy neučila normální úvazek, se všemi možnými kroužky a náboženstvím jsem měla vždycky minimálně tři, někdy i sedm hodin týdně navíc, a pak nemám být vyhořelá.) Nebo že bych si domů sehnala uklízečku? (Tak to asi ne, haha. Spíš - co kdybych míň učila a zbylé peníze vydělávala jako uklízečka? No jo, to asi taky ne.)

Takže ano: já prostě nevím, co chci. Nebo vím, ale bojím se to nahlas vyslovit. Takže jestli pro mě máte radu do života, podělte se v komentáři. Ráda se inspiruju!

Tohle jsou ty bílé tulipány.

Začínají. 

A ještě hyacinty.

Ve všech možných barvách.

A na mokřině blatouchy. Letos jsem je chytla.

O schóle

Na úvod pozdrav pro Danu a Katku: snad jste si nemyslely, že po tom, co proběhlo v pátek na farním dvoře, už budu psát jenom o zahrádce? Samozřejmě že NE. 

O tom, jak máme u nás schólu, už jsem na blogu psala (mám na to i štítek, že jo.) Na začátku byla Dana, Zdeněk, Libor a nás pár puberťáků. To se psal rok 1996 (ó ano, jsem stará! Ale oni taky:-)) No, a teď prostě musím napsat, že jsem od začátku měla pocit, že do schóly tak úplně nezapadám. Vždycky se mi zdálo, že mě ostatní moc neberou. No já vím, měla jsem blbé kecy, blbé fórky a taky na rozdíl od většiny jsem tam nikdy neměla žádného rodinného příslušníka:-) Nespočítám, kolikrát se stalo, že mi zapomněli říct o zkoušce. Michal se mi doma smál, že mě tam nechcou, jenom mi to nechtějí říct. Ehm, no ono to tak asi bylo. Myslím, že lidí, co se schólou zpívali a z těchto důvodů skončili, bylo za ty roky dost. Takový to jak přijdete na zkoušku, nevejdete se vedle lidí, se kterýma zpíváte, tak si potupně šoupnete židli za ně a pak jenom čumíte, protože nikoho neslyšíte. Pak odcházíte, nikdo vám ani neřekne ahoj... 

Jenomže! Já jsem nezpívala kvůli kamarádům. Já jsem zpívala chvály pro Něho. A s partou lidí, kteří se časem v hudebním projevu posunuli k profesionálům (pozor, to byla pochvala! Zcela upřímná!) se to zpívá a chválí jedna báseň! Takže jsem občas skousla nějaký ten malý ústrk a furt jsem si říkala, že nebyl úmyslný. A že dobrý.

Když se tady na blogu rozpoutala akce, které říkám "Velká blogová aféra", šla jsem tenkrát na zkoušku s tím, že mi řeknou, že už zpívat nemám. Neřekli. Neřekl nikdo nic. Tak jsem s těhotenskou nevolností a dost na krev odzpívala dva koncerty. Pak Vánoce. Pak Velikonoce. Furt nikdo nic.

Pak proběhla akce, které říkám "Velká mailová aféra." Katka s farářem si psali maily, jak jsem hrozná, a mně posílali kopie. Já nevím proč! Někdo mi tvrdí, že omylem, kamarádka z vysokého managementu jedné firmy mi zas vysvětlila, že to se tam dělá, když v mailu někoho zmíníš, pošleš mu to do kopie, aby věděl. Nutno říct, že jsem zareagovala unáhleně a na ty maily odpověděla. A zatímco na poznámku "když chceš napsat, že plivu do vlastních řad, nepiš "plyvat"" a "kam se ztratily z kostela ty moje hry pro děti, kusy polystyrenu, krabičky a špendlíčky" nikdo nereagoval, pan farář mi napsal obsáhlý mail a pak jej rozeslal "všem blízkým jeho srdci." A všichni mi na něj odpověděli. Nebo prý ne, jsem se dozvěděla, vlastně napsali farářovi a ke mně se zase (nedopatřením?) dostali kopie. No síla, řeknu vám. Měsíc před porodem, nějaká ohleduplnost nic, naštěstí mě jeden z kamarádů, ke kterému se ty maily taky dostaly, předem varoval, tak jsem je radši nečetla. Až po porodu :-) Teď teda píšu smajlíky, ale nic vtipného na tom nebylo, fakt. Třásla jsem se vždycky ještě týden. 

Ovšem mezi tím se objevilo od šéfa naší schóly "skončila, může si za to sama". Tak jsem mu zavolala, jak to myslí, a z hovoru vyplynulo, že si s Danou říkali, jestli ještě můžu zpívat, když mám neshody s farářem! Snažila jsem se mu vysvětlit, jak to bylo, a skončili jsme s tím, že je to teď takové divoké a že teď budu rodit a starat se o mimino,  a že to necháme uležet. A pak se uvidí. Přemýšlela jsem, jestli se nemám afektovaně odpojit od schólové skupinky na Messengeru, ale říkali mi "hlavně v klidu, jo?" Tak jsem tam jenom mlčela, až náhle na jaře skupinka přestala fungovat a objevila se nová, a tam už mě nikdo nepřidal.

A pak jsme se s dětma chystali na táborák na faru na ukončení prázdnin. Za novým farářem. A schóla na vedlejší zahradě měla grilovačku. Aj jsem si chvilku říkala, že tam na ně kouknu a pozdravím je a řeknu jako vtípek, že chci taky kousek, protože na řadě těch svateb, ze kterých hlavně jsou ty drobné finanční příspěvky, jsem ještě taky zpívala. Jenže dřív, než jsem to stihla udělat, se za mnou vydala Dana. A já blbec si nejdřív myslela, že mě jde pozvat! Neee. Začala na mě na tom dvoře řvát, co si o sobě myslím, co jsem to zase napsala, jaká jsem! A že si myslím, jak jsem chytrá, že si blog zablokuju! A do toho Katka z druhé strany, jak jsem to přehnala, jaká jsem, "tys psala na biskupství udání na faráře! My to všechno víme!" Pak jsem se dozvěděla, že jsem zmije, lhářka, ještě nějaké zvířátko tam myslím padlo, a nejlepší je, jak to jde Zdeněk uklidnit ve smyslu "Dano, neobtěžuj se s ní." 

No, trošku jsem to rozdýchala a pak, navzdory Daniným výkřikùm "ty máš už do schóly dveře NAVŽDY zavřené! Jsi první, koho jsme vyhodili! Drž hubu, už nic neříkej!" jsem ostatním řekla, co jsem chtěla říct už loni: že jsem si vždycky myslela, že zpívání ve schóle je o tom, že zpěvem chválím Boha. Že kdybych věděla, že jim tam tak strašně vadím, že bych přestala zpívat už dávno. Že jim děkuju, že jsem s nima mohla zpívat a že to bylo fajn a že mě to mrzí, že už to nebude pokračovat.

No, následně proběhlo ještě nějaké uklidňování a řvaní a Katčino vítězné: teď ses přiznala, žes psala udání na biskupství! Co psala, my jsme tam dokonce byli, přímo za monsiňórem, a mimochodem se tím netajíme. A jestli si někdo myslí, že na biskupství čekají jenom na nějakou Veselou, aby jim řekla, že mají Zdendu poslat do jiné farnosti... ehm, no to kdybych věděla, jak jsem dobrá... Pane generální, až budete zas potřebovat poradit, stačí říct!

Ještě dodám, že nový farář zíral a nechápal a pak mi řekl, že to Duch svatý vyřeší, "nemožné na počkání, zázraky do druhého dne!" Že on byl v pohraničí a zažil horší věci. No já vím, ale stejně... Nejhůř to vzala Magdalenka, ta doma brečela celý večer. No aspoň má trénink do života. 

Můžu jenom hádat, jestli na Danině výlevu měl nějaký podíl náš - teď už - hurá - bývalý farář, který tam byl taky. Snad ne. Ale to, že se nikdy nechtěl o věcech bavit, že ne že nepodal ruku k usmíření, ale že takovou ruku několikrát odmítl, že odmítá odpustit... to je prosím lidsky ubohé. Natož u křesťanů. Natož u kněze.

Článek o odchodu faráře jsem dlouze chystala, upravovala, abych se nikoho nedotkla, a publikovala ho měsíc zpátky, aby na něj nikdo moc nenarazil a nečetl ho a nenaštval se. A stejně ho našli, vytiskli a rozeslali, aby všichni viděli, jaká jsem! Tak tentokrát natvrdo píšu, co si myslím, pěkně za čerstva a neuhlazeně. Horší už to nebude.

Ale skončíme pozitivně: 

Svorni jsme v jednom Duchu, vede nás jeden Pán, 

společně zříme den, kdy rozkol bude překonán.

Poznají nás po lásce, křesťany, křesťany, 

ano, po lásce poznají křesťany!!!

A vám nevěřícím/ nepatřícím do církve se vlastně ani nedivím. To je svědectví, todlencto!

PS: jenom upozorňuji, že máme svobodu slova s já si můžu psát, co chci, pokud neporuším zákon, a to se nestalo. Držet hubu není můj styl. Bohužel.

Konec školního roku

Chtěla jsem napsat dlouhou úvahu o škole a o školství, ovšem po porodu mi tak nějak stávkuje mozek, a naprosto neumím vyjádřit svoje myšlenky. 

Možná je to dobře,  kdo ví, co by z toho zase vylezlo. I když jsem se poslední dobou vůbec netajila tím, že i kdyby nebylo Miriamky, zřejmě bych stejně odešla - ze školy, možná úplně ze školství. Furt jsem svoje negativní pocity sváděla na okolnosti, ale letos jsem měla zdánlivě všechno skvělé, ale přesto to prostě nebylo ono. Pořád jsem měla pocit, že něco dělám špatně. Možná jsem jenom přehnaně citlivá a sebekritická, možná jsem prostě byla jen unavená a vyhořelá. Nevím.  Aktuálně je to jedno.

Včera jsme s Mirinkou byly na loučení deváťáků na obci. Bylo to milé a já byla dojatá. Jsem teď pořád dojatá, to budou hormony. Nejvíc mě dojímali ti, kteří mi ve škole nejvíc lezli na nervy. No, když tam důstojně stojí v krásných šatech nebo v saku a nedělají bordel v lavici, tak je to všechno jiné. Holky z mé třídy a kluci z osmé zpívali a šlo jim to.

Dostala jsem školní kalendář s osobním věnováním autora. Kryštofe díky, vážím si toho. I toho, že jsi vyloženě nechtěl, abych vás přestala učit. (Nemohlo si to dítě rok a půl počkat?) 

Zítra po šesti letech neuvidím loučení našich deváťáků na schodech, protože jdu na Markovo loučení. Loni jsem si říkala, jak to udělám. A ono se to vyřešilo tak, jak bych ani nepomyslela! Kéž by se tak nějak samy vyřešily i ostatní problémy našich životů. 

Růže byla od Matyáše. Díky. 

Dobrodružství v autobusu

 Do práce jezdím obvykle autobusem, jako téměř jediná v okolí. (Když teda zrovna nemám těhotenské nevolnosti a nenechám se odvézt jako královna.)

Je to kvůli tomu, že

1. pořád ještě nejezdím autem. Jakože mám řidičák (od léta dokonce opět platný, neprošlý), a teoreticky mám i auto, ale od časů řvaní mého instruktora autoškoly a mého otce se bojím.

2. je to levnejší

3. je to ekologické

4. autobus jede přesně v tu dobu, kdy bych jela autem, tak co.

A jestli mám jít ráno těch 300 metrů na zastávku nebo skákat kolem auta, škrábat námrazu z oken a řešit, jestli mám dost nafty...

A vůbec, jízda autobusem, to je velké dobrodružství.

Už jenom při setkání s osobami, které ten autobus řídí!!!

Dřív se řidiči na mé trase střídali jen dva, a vždycky pravidelně po týdnu.

V jednom týdnu jsem tak mohla chodit až o deset minut později, protože řidič F. jezdil VŽDYCKY pozdě. A vždycky stejně na pohodu, i když zpoždění nabývalo, a občas někdo potřeboval stihnout přípoj do Brna. Ale překvapivě to vždycky všichni stihli. (Dochvilnost se zřejmě přeceňuje.)

Zato řidič N. přijížděl velmi brzy. Vyběhl ven, aby  stihl cigaretu. Mezitím mával na středoškoláky, kteří tvoří většinu cestujících, že viděl jejich měsíční a že si můžou jít sednout. A abych já nemusela stát venku, vždycky mi nachystal jízdenku na počítači, takže jsem jenom stiskla tlačítko, položila mu tam dvacku a vzala si jízdenku. Párkrát jsem tím neznalé spolucestující úplně vykolejila: "Tady je snad samoobsluha na prodej jízdenek?"

Teď už pár let jezdí jiná přepravní společnost a má jiný systém střídání řidičů. Ještě jsem nepochopila jaký. Nikdy nevíme, kdo a kdy přijede. 

Mezi řidiči se objevili dva, kteří mě znervózňovali.

První z nich se mnou otevřeně flirtoval. Zatímco ostatním prodal jízdenku za vteřinu, u mě se zastavil, otočil se na sedadle, aby na mě viděl, důkladně si mě prohlédl s úsměvem ve tváři a pak prohodil něco jakože milého. Vždycky, vždycky mě to vyděsilo. Teď se mnou flirtuje? Mám manžela a tři děti! Kde byl, když mi bylo dvacet? S ženami mého věku už se neflirtuje! (Navíc nebyl moc hezký a jako řidič autobusu asi ani ne bohatý, tak to si radši nechám Michala).

Flirtující řidič už naštěstí jezdí jinou trasu. 

Další řidič, který mě nově znervózňuje, mě nechává jezdit zadarmo. 

Když se to stalo poprvé, tak den předtím autobus ujel 300 metrů od místa, kde jsem nasedla, a zůstal stát s poruchou, a pro mě a ostatní dva cestující přijel Michal, tak jsem si myslela, že je to jako náhrada. 

Jenomže pak se to stalo znova. A znova. Ostatní nechá normálně zaplatit, a mě kývne hlavou a mávne rukou, že mám jít. A já sedím těch deset minut úplně nervózní, protože fakticky jedu na černo, a co jako budu říkat revizorovi? Nemám jízdenku, protože mi ji řidič odmítl prodat?

(Dobře, no, pravděpodobnost, že potkám revizora při jízdě přes jednu zastávku je minimální, ale stejně.)

Nevím, proč mi neprodává jízdenky. Možná jsem mu sympatická, možná vypadám, že když zaplatím autobus, nebudu mít na chleba, možná pak tvrdí vedení, že z oné zastávky nikdo nejezdí a měla by se zrušit.

Kdo ví. 

Já vím, že při cestování autobusem platí tyto Murphyho zákony:

"Čím víc spěcháte, tím víc se autobus zpožďuje."

"Když jdete na autobus pozdě, přijede určitě včas."

"Čím větší je zima, tím jezdí autobusy později."

"Mince na jízdenky mají superschopnost zapadnout do nejzapadlejšího koutku kapsy nebo kabelky."

"Pokud autobus jede výjimečně včas a vy na něj musíte dobíhat, takže z toho máte málem infarkt, můžete se spolehnout, že pak bude ještě dlouho stát na zastávce (zatímco vy se snažíte uvnitř popadnout dech.)"

Cestování zdar, autobusům zvlášť!

Už mi to jede.

Když má kostel narozeniny

Hele, mohla jsem se na tuto úvahu vykašlat, zas se mnou pár lidí nebude mluvit a pan farář se zděsí, ale bohužel, je to silnější než já a musí to ven.

Takže tady to máte.

 Letos uplynulo 250 let od postavení našeho kostela. Je to výročí podle mého nevýznamné (na kostel), navíc náš kostel je celý nevýznamný, architektonicky nezajímavý, bez památek a původních prvků. (O mém citovém vztahu teď nemluvím, je to samozřejmě můj kostel a mám ho moc ráda.) 

V dřívějších dobách by se výročí maximálně připomnělo třeba o pouti, ovšem máme novou dobu. Takže slavíme celý rok. A jak! 

Výročí se zahájilo už 1. ledna. V kostele se požehnala jubilejní svíce s lehce kýčovitým obrázkem Panny Marie a lilií. Svíce měří asi metr a mohli jste si koupit její menší kopii, výtěžek poslouží rozličným farním aktivitám. Před kostel byla umístěna jubilejní brána a na ní visí jubilejní zvonek. (Jeho menší kopii si taky můžete odkoupit, výtěžek z prodeje poslouží rozličným farním aktivitám.) Celý letošní rok vás mohl provázet stolní farní kalendář s 56 fotkami našeho kostela, výtěžek z prodeje kalendáře poslouží víte na co. Některé z těch fotek se zvětšily a na stojanech jsou celý rok vystavené v kostele a myslím, že i tyto fotky si můžete odkoupit. (Výtěžek...... víme. ) 

Ještě jste si mohli koupit jubilejní farní čokoládu, pamětní minci nebo puzzle s kostelem a dřevěnou 3D skládačku. (A výtěžek....)

V kostele nebo na farním dvoře celý rok probíhá pásmo koncertů k výročí. (Vstupné na koncerty bylo dobrovolné a výtěžek byl použit....)

Ještě nesmím zapomenout nákup nových zvonků k liturgii, ale ty byly už potřeba, říkali naši kluci ministranti.

Vrcholem slavení bude neděle. Celý svět si sice připomíná misijní neděli, ovšem naše farnost nee, my misijní neděli pravidelně slavíme jindy, protože důležitější je pro nás slavení tzv. císařských hodů. To bývala taková milá akce, 

přede mší se zpíval růženec, pak nějaké poutnické písničky a bylo. Jenže pak se k tomu přidalo děkování za úrodu a odpolední košt burčáku (v naší zcela nevinařské oblasti), to už je divné, a  letos je toho ještě víc! Mši bude sloužit generální vikář, bude přenášena televizí Noe, po mši se bude sázet jubilejní alej na hřbitově, odpoledne bude požehnání, pak ten burčák a pak ještě - aby toho snad nebylo málo - bude na náměstí ohňostroj. 

Všechny tyhle věci jsou mi strašně cizí. Všechna ta pompéznost, zdobnost, příliš mnoho oslav, moc koncertů, moc ozdob, moc umělých kytek a třpytek, moc věcí na prodej. A vadí mi, že se z toho vytrácí ta podstata, duchovno. Všichni jsou pozvaní na ohňostroj, proč nejsou pozvaní na mši? Proč nemáme jubilejní zpověď? Proč výtěžkem nepodpoříme třeba misie nebo si ve farnosti neadoptujeme africké dítě a neplatíme mu vzdělání? Že by proto, že takové věci nejsou moc vidět? Nevím, to už zas jen hádám, protože jsem otravná a furt mám s něčím problém, když ostatním se to líbí. 

V každém případě ve mně slavení narozenin našeho kostela vzbuzuje už jen pachuť. Ty, kdo se směli podílet na přípravách oslav, to určitě dost unavilo, byla za tím spousta práce - ale k čemu? Nevšimla jsem si nikoho, koho by některá z těch složitě organizovaných akcí přivedla nově do kostela. Nevím o nikom, koho to duchovně posunulo. Z farnosti, kde má jít především o žití ve víře a o její předávání, je teď víc kulturně výdělečná instituce. 

A to je myslím škoda. 

Stejně jako je škoda, že ohledně toho výročí se těším hlavně na to, až to všechno skončí. 

PS: ovšem, koho to zajímá, v neděli v 10.30 na televizi Noe. Budeme tam. Se vší duchovní bídou a vnější nádherou. 

Vítejte na mém dobře utajeném blogu

 Samozřejmě, nikdy jsem neměla zájem mít tajný blog. Na začátku byla vize zcela opačná a já psala a fotila velmi korektně. Ovšem, když po pár letech měly blogové příspěvky pořád jen desítku shlédnutí, dovolila jsem si ubrat z korektnosti a přidat na upřímnosti. Koneckonců, psala jsem pro sebe a pro pár známých, tak co. A hele - najednou se okruh čtenářů rozšířil. A zírám, jakým směrem. 

První šok jsem měla na konci června, kdy se k objevu a čtení blogu přiznaly dvě kolegyně. Samozřejmě to byly ty dvě, o kterých jsem zde psala ne úplně nejlíp. Na druhou stranu - já jsem upřímná zde i v životě a nemám problém jim potvrdit do očí, že jejich způsob předávání informací mě fakt vytáčel. A jinak dobrý, holky, fakt. Pochybuju, že blog čtou pravidelně, přece jen - můj život, to jsou jen kytky, zahrádka,  úroda, nemoci, děti - prostě nuda, nuda. A ten poslední článek, o tom, jak jsem si koupila novou troubu? No promiňte - to zaujalo snad jen naši Šárku, kterou zřejmě podobný nákup taky brzy čeká. 

A teď druhý šok. Nečekaně moc čtenářů u příspěvku o volbách. Tuším, že si článek posílají naši staronoví zastupitelé. No co už, neměla jsem příležitost říct jim svůj názor do očí, vlastně jsem ráda, že ho už znají. A nebojím se, že to změní jejich názor na mě, protože - co si budem, horší už to nebude.

A na závěr prý blog objevili někteří naši farníci. Tam snad taky žádné překvapení není, ne? Svými názory na farní tábory, noci kostelů a průvody Božího těla přede mší s Eucharistií vzadu jsem se netajila. Možná jsem to nemusela psát na veřejný blog, na druhou stranu, u nás ve farnosti bohužel není prostor pro konstruktivní diskuzi, natož pro případnou kritiku. A jestli si někdo myslí, že je možné, že všichni farníci budou se vším spokojení, tak je prostě naivní. Lidi jsou různí a snad ani nejde, aby se všem líbily stejné věci. 

Včera jsem strávila večer tím, že jsem znova četla všechny články a přemýšlela, jestli jsem se někoho nedotkla, někoho neurazila. Vážně jsem to neměla v úmyslu, na druhou stranu - jak říkala maminka - kdo se cítí, ten se vtípí - a to už není můj problém. Jestli můj nudný blog chcete číst dál, budu jenom ráda. Každý čtenář mě přibližuje k cíli stát se skutečnou influencerkou, která nemusí chodit do práce a žije jen z reklamy. Jednoho dne vám poděkuju. 

Přidávám naprosto nesouvisející fotky podzimu.

Naštvaná

 Stává se ze mě odpůrce očkování, protože:

Kolegyně č. 1, popíračka Covidu, NIKDYSENENENÁCHNAOČKOVAT a OPATŘENÍJSOUNAHOVNOJÁTENRESPIRÁTORSTEJNĚNENOSIMNIKAM

dostala Covid.

Výsledek:

ona se válela dva týdny doma, "nic mi není, nudím se",

my jsme za ni ve škole suplovali jak vzteklí.

A včera už se nám vrátila, dva dny před povinným ukončením karantény,

že si ji nechala ukončit, protože se doma nudí a stejně chodí na nákupy.

(Takhle to jako jde?????????)

Kolegyně č. 2, NIKDYSENENECHÁMNAOČKOVAT, má Covid záchyt v rodině.

Výsledek:

bude minimálně celý příští týden doma  a

my za ni budeme suplovat jak vzteklí.

Co z toho plyne? Tohle není diskriminace neočkovaných, to je teror očkovaných.

A už se vůbec nedivím těm šíleným počtům nakažených,

pokud je pro víc lidí důležitější možnost stát za svým názorem

a jít si sám nakoupit do Kauflandu

(protože mě to v té karanténě a izolaci nebaví.)

Během posledních 24 hodin mě totálně vytočili tři lidi.

Svým sobectvím, ješitností, důležitostí (můj čas je drahý).

Ale nevím, možná jsem divná já.

 

A venku je mlha.

A Magdalence se rozbil zip na jediných zimních botech.

A jiné neměli.

A odpoledne musím jít číst na pohřeb, protože farní důchodkyně nemají čas.

A nemám větve na adventní věnec.

A chcou po mně, abych online učila kluka, kterýho maminka nechce dávat do školy.

Protože si nepřeje, aby ho furt testovali kvůli pozitivním spolužákům.

(Testovali ho jednou.)

 

Aspoň že zrušili to rozsvěcování vánočního stromku v neděli.

Tím končí dobré zprávy z okolí.

 

A jak se máte vy???

 

PS: samozřejmě nechci nijak znevažovat práci zdravotníků a situaci uprchlíků,

já vím, v podstatě mám krásný život. Akorát dnes... dnes jsem prostě NAŠTVANÁ. 

 

Ale pozor: první sníh!!! 

Aspoň něco příjemného.