Den bez kafe

To není den dobrovolného půstu. To je den, kdy si prostě nestihnete ani udělat kafe. Já nejsem žádný kofeinový maniak, u kávy je pro mě nejdůležitější ten rituál: namlet si čerstvou kávu, ohřát a našlehat mléko, udělat si espresso v konvičce nebo zalít kafe na filtru, ale hlavně si to v klidu vychutnat. V klidu!

Že se to ve středu sejde, to jsem věděla dopředu. Ale někdy to jinak nejde, takže: ráno do školy, po škole domů, rychle nakoupit a pak doma rychle umíchat polevu na perníčky, vzbudit Miriam a pospíchat na faru na druhý ročník obnovené tradice "zdobení perníčků pro Mikuláše". Perníčky jsme s Magdí pekly v neděli, větší část pak donesla Zuzka. Na zdobení málo lidí: jenom my s Magdí, Zuzka se Šárkou, Věrka a "teta Libuška". Zuzka udělala dvojnásobek těsta, tak toho bylo mraky, končily jsme v pět. 

Nedělní pečení. 

Poprvé v životě správně umíchaná poleva. Děkuji Petře Burianové a její Cestě z těsta.

Mladé zdobičky.

Tuhle nádheru donesla Zuzka.

Zase rychle domů, tam jsem se sotva otočila a v šest jsem už zase jela pryč. Tentokrát na setkání zástupců pastoračních rad. Brácha to absolvoval v jejich děkanátu před měsícem, tak jsem trochu věděla, co asi bude: sdílení ve skupinkách a chlebíčky. Bylo obojí!!! A spousta známých. Dobře tam bylo. Cestou domů jsme v B. ještě vyzvedávali Marka z Fyziklání. A Michal přijel o půlnoci z poslední lekce tanečních. Padla jsem do postele v půl jedenácté a jako obvykle nemohla ze všeho toho adrenalinu usnout.

Když jeden den jedu na 150%, druhý den vstávám s energií poloviční. Takže výrazné zvolnění, které jsem si mohla dovolit, protože jsem nešla do práce. Akorát jeden velký úkol - adventní věnec do kostela. Letos ještě vtipnější příběh než loni. Sedím u čaje a zrovna si říkám, že jsem se letos nedomluvila na motání věnce, no ještě že tak, nestíhám i bez toho, loni jsem si to užila, jsem za to ráda, díky, stačilo. A do toho volá farář: jsem v Brně, mám koupit svíčky na adventní věnec? A já na to - mně je to celkem jedno, domluvte se s paní H. A on - no ona mě říkala, že už to máte na starosti vy, že jste to chtěla. Aháá...

No, ještě že jsem to zjistila dřív než v neděli ráno. Takhle jsem si s Miriam jenom protáhla cestu z obchodu a nastříhala kabelu větviček a doma jsem si po obědové pauze udělala kreativní chvilku. Má-li to být doživotní úkol, tak to beru, šéfe.

Fotka z procesu.

Hotovo.

Den za dnem

 ...jsme se dokutáleli na konec dalšího liturgického roku. V neděli začíná advent a já mám poslední roky pocit, že pořád jenom začíná advent, pak zdobím vánoční stromek, odstrojuju stromek, chystám semínka, dělám záhonky, párkrát je zaliju a už sklízím úrodu a sotva uklidím zahradu, tak zase začíná advent. Ještě že mám blog a můžu se ujistit, že něco bylo i mezi tím.

V každém případě, listopad nebyl o nic méně zběsilý než ty měsíce před ním. Závěrečný úklid zahrady jako obvykle zadrhával, to tak je, když to nezvládnete sami a furt na někoho čekáte. Nicméně, drahý odvezl houpačku a zahradní křesla těsně před tím, než začalo mrznout, a poslední květináče s muškáty těsně před tím, než začalo sněžit. Síť z dveří na terasu jsem si SAMA sklidila asi tři hodiny před sněhem. 

Část listopadu zabralo chystání Boyardu (občas si říkám, proč to dělám). Taky jsme vyřizovali zubaře a různé nákupy a ladili doma nové topení a jedno dítě má taneční a druhé dělalo řidičák a třetí se čtvrtým byly nemocné. Prostě furt něco.

No a teď hlavně sníh! První vločky už 17. listopadu a teď v neděli už vrstva. Nádhera. Já jsem zimní dítě a sníh miluju. Miri taky nadšeně ukazuje z okna "ních, ních". Mužská část rodiny hledá zimní boty a bundy. (Já mám nějakou zimní bundu? Pak mám být v klidu.)

Tohle dítě na zimu vybavily: Danka čepice a kombinéza, Maruška boty a rukavice. Děkujeme. 

Dospělák

První dítě dospělé. Tedy podle občanského zákoníku.

Na jednu stranu se mi zdá, že to strašně rychle uteklo. Na druhou stranu - když vzpomenu na prořvané noci první měsíc po porodu, několikaletý boj s chronickou rýmou, dvoje trhání mandlí, desítky návštěv u logopeda, hodiny a hodiny strávené u domácích úkolů v prvních ročnících školy, protože "se mi nechce a nebaví mě to" - tak jako úplně rychle těch osmnáct let neuteklo. Místy se to hodně vleklo.

Teď máme doma úspěšného studenta gymnázia, čerstvého držitele řidičského průkazu a po všech stránkách zodpovědného mladého muže, který si studium, zájmy i léčbu alergií řídí sám. Je trochu tajemný a v mnoha ohledech radikálnější, než kdy byli jeho rodiče - obdiv, chlapče. Ale taky mě občas vytáčí, netřeba si ty děti idealizovat. Ačkoliv nad jeho samostudiem japonštiny a hry na kytaru a filosofickými úvahami, když má zrovna chuť si povídat - to mi občas brada padá až k zemi. 

Tak milý Marku, ať najdeš svoje místo v životě a ať jsi šťastný!

Odříkaného chleba největší kus

Aneb osmý ročník Boyardu ve škole. Poslední roky po konci akce vykřikuju "už nikdy!!!" 

A pak se v září ptám osmáků a deváťáků a oni řeknou, že Boyard chtějí, a mně zas až pozdě dojde, že pro ně je to zábavný den bez výuky a většinu toho stejně musím vymyslet a odmakat já. 

Letos téma "Ze života hmyzu a podobné havěti."

Prý kde se to téma bere. Vymýšlím je já. Inspirací jsou výročí (tak jsme měli První republiku v roce 2018 nebo Vesmír, když bylo výročí letu na Měsíc), různé vědecké obory (to měla být loni optika, úplně to nevyšlo) nebo co mě tak cvrkne do nosu, tak jsem vymyslela téma na letošek. 

Jak to pojala děcka: měli jsme sklep s pavouky a pavučinami pro otrlé, strašidelný les s mrtvými (plyšovými) zvířaty, kde soutěžící museli odebrat vzorky larev a určit, na co zvířata pošla (můj nápad, realizace se trochu zvrhla), jako mravenci museli soutěžící postavit věž a sundat nápovědu ze stropu, přičemž je honil šílený vědec a  taky stříleli na terč, vlastně odstřelovali nebezpečný zmutovaný velký hmyz.

Vývoj motýla, hledání berušek, válení kuličky jako hovnivál, hledání včel a termitiště potenciál moc nevyužilo, stejně jako sportovní soutěže v hale. Zato otec Fura s Paklíčem byli úžasní. Magdalen mi přišla pomoc a s E. si hrála na archeoložky, které objevily v Egyptě pyramidu (čili náš stan, haha) a nechaly soutěžící uvnitř s baterkou hledat a počítat posvátné brouky Scarabeje. 

V uvádění mi letos moc pomohl nový školní reproduktor s mikrofonem. Jinak se to samozřejmě neobešlo bez zmatků: ať už s tiskem, ztracenými abecedami, jedním zámkem nebo zmatenými pořadateli a nehrajícím rozhlasem. Ale v součtu asi dobrý: ten čas, který jsem tomu oproti loňsku věnovala navíc,  se vyplatil. A za rok... asi nějaké chemické téma:-)

Ilustrační fotky splňující GDPR 😀

 

V hale se do pavouků kopal míč.

Z počítačové učebny byla louka s motýly.

Tradičně strašidelný sklep.

Pavučiny z Pepca i původní. 

To není dobrovolná záloha, to jsou naši vojenští nadšenci.

V jídelně umřel dinosaurus a vnitřnosti mu žraly larvy masařky.

Líná zahradnice

 ... letos dozahradničila.

Stresíky kolem termínů jako každý rok, ale nakonec to pěkné počasí dorazilo a všechno se vcelku v klidu stihlo (jako každý rok. Zatím.)

Čas mezi létem a podzimem, aneb jak za jednu noc na začátku října všechno zmrzlo. 

Ale majoránka se pak vzpamatovala.

Krásenky ne.

Jedna z posledních. 

Pleveliště konce sezóny.

Částečně sklizeno.

Celer letos šel.

Podzimní záhonek u zadní terasy.

Hvězdnice.

Vypadá to zrytě?

A není to zryté!

Se zahradničením to mám jako s uklízením. Nebaví mě proces, ale baví mě výsledek. Takže dělám všechno pro to, aby se proces usnadnil a zrychlil. A letos největší změnou bylo rozhodnutí NEDĚLAT PODZIMNÍ RYTÍ.

Všechny přírodní zahrady rytí zrušily a vědci zjistili, že rytí a orba spíš škodí. Takže jsem jenom pokopala a vyplela a testuju na vlastní zahradě, co to udělá. 

Zatím dobrý, ušetřila jsem energii. Ještě pověsíme krmítko a odvezeme houpačku a křesla a může sněžit. Sezóno 2025, děkuju za všechno!

Vítězství (ne)všedního dne

 Znáte ty dny, kdy už před jejich začátkem tušíte, že budou náročné? V diáři pod sebou: plavání, kadeřnice, školní porada a rodičák. Doma kupa prádla, které není kdy prát a hlavně sušit, když je člověk v tahu.  Co pro změnu není, tak jídlo v lednici a pečivo ani chleba v chlebníku, a není čas na nákup ani na pečení. Ou jé, jak znělo na koncertě před týdnem (ovšem tam to znělo v jiných souvislostech, že.)

Tak jsem vyslala vroucí modlitby k nebi a dnes ráno vstala s odhodláním a plánem. Ještě než jsme v osm s Miri zamířily na autobus, tak jsem: nachystala plavání, uvařila polívku, zadělala na chleba a šoupla ho do lednice, ať kyne pomalu, nachystala prádlo do pračky a nastavila odložený start, trochu doma uklidila, pustila slepice a dala jim zbytky a ještě i zvládla nachystat popelnici s biodpadem na odvoz. 

Po plavání jsme s Miri zašly ke kadeřnici, bylo to rychlejší než obvykle, jakoby tušila, co je za den. Takže jsem stihla i zaběhnout do drogerie a pak mi volal drahý, že jede kolem a může nás vyzvednout! Hurá! Ještě jsme stihli i nákup v obchodě, prázdnou lednici můžu odškrtnout, a Miri v autě usnula, vítězství na druhou. Doma jsem si v klidu uvařila špagety, uklidila nákup, pověsila mokré plavky i vyprané prádlo, předala jsem spící batole jeho starší sestře a vyrazila do školy na poradu. 

Na poradě zákusky, protože kolega se stal nedávno otcem, ou jé (tentokrát v tom nejlepším slova smyslu.) Porada se zákusky má úplně jiný rozměr! A protože nejsem třídní, rodičák má taky úplně jiný rozměr. Mnohem pohodovější rozměr.

Domů za tmy, protože listopad, ale doma už jen kafe a pyžamo. A batole, které mi vběhlo do náruče, bobánek. A prádlo, které sesbírala Magdí. A vykynutý chleba, který jsem upekla. 

Všechno jsme zvládli. Bohudíky za to.

Ou jé.