Jaro na zahrádce

 Letos jsem si uvědomila, že jaro má v podstatě dvě fáze: hnědou a zelenou. A i když se tady každý rok rozplývám nad sněženkami a prvními teplými slunečními paprsky, to pravé jaro začíná až se zelenou šťavnatou trávou a s čerstvými listy na stromech. Prostě TEĎ. Tohle je za mě ta úplně nejlepší část roku, možná i proto, že je relativně krátká. 

S krásným počasím se ve mně probouzí zahrádkářská vášeň. Od malička jsem milovala jarní práce na zahradě, chystání záhonů a setí. Co teda nemusím, tak je  třeba chystání pařeniště, ale to naštěstí poslední roky dělají chlapi. Letos už hotovo, zaseto a už to raší. 

Když v týdnu Miriam spala jak Šípková Růženka,  povedlo se mi udělat záhony. Kopání a rovnání hrabičkami je jak silový trénink, uf. Setí doprostřed záhonů zase dobrá hodina akrobacie. Pak si dáme posilování s konví a máme lekci ve venkovní posilovně zadarmo. V pátek mi to pak pěkně zalil deštíček a už to může růst a plodit!

Čas cibulovin je jeden z nejhezčích na naší zahradě, stal se ze mě velkopěstitel modřenců, hyacintů a tulipánů. Pojďme se kochat!

Hotovo!!!!

Ach, ten čas kvetoucích stromů!

Růžová a modrá.

Z jedné cibulky z Lidlu už pěkný trs.

A plejáda hyacintů: lososový

Fialkový žíhaný

Světle růžová klasika

Bílá

A tmavě růžová na závěr. 

Tulipány, které jsou nejdřív žluté a pak se zbarví do oranžova.

Řebčík od sousedky. Vždycky kvete jen jeden. 

Srdcovka se zatím chystá, než to rozjede naplno.

Plnokvěté tulipány na nové zahradě u stavby.

A modré hyacinty! Ty mám taky. 

Pomněnky.

Velikonoce ryze světsky

 Letos mi přípravu zkomplikovaly jak návštěvy v nemocnici, tak čtvrteční školení. To bylo teda naštěstí krátké, ovšem stejně dopoledne zabité. 

Jarní úklid jsem stihla předem, upekla jsem jen koláče a beránka a v sobotu ještě krémeš, který jsem dělala poprvé, krém neztuhl, nicméně se všechno snědlo, vizuální nedokonalosti navzdory. 

Vajíčka letos nabarvila komplet Magdí a s Markem už úplně sami udělali bramborový salát. Děsná pohodinda ty velký děcka, fakt.

Dekorace jsem opět pojala minimalisticky, kytky ze zahrádky do vázy a je to. Terasa mi rozkvetla díky přesazovaným cibulovinám: co se mi nehodí v záhoně, to provizorně šoupnu do květináče. A konečně jsem využila starou formu a nápad z Pinterestu. Protože jsem namíchala krokusy a modřence, byla z toho dekorace dvě v jednom.

Verze krokusová.

Verze modřencová.

V pondělí pak přišlo jen minimum mrskutníků. Vlastně nám to nevadilo, ti zásadní se dostavili a to je hlavní. Chlapi akorát zajeli k rodině do L. a jinak jsme odpočívali. Na terase obklopená zelenou trávou a rozkvetlými kytkami s kávou v ruce víc nepotřebuju. 

Aleluja!!!

Letošní Velikonoce plné změn oproti minulým rokům.

Za prvé náš mladší chlapeček mimo domov. Opět po roce se mu rozjel tinnitus, takže strávil týden na kapačkách. Termín si vybral sám, radši obětoval volno než školní exkurzi do Rakouska a turnaj ve florbale. Vrátil se na to hlavní: v neděli na slavnostní oběd. 

Za druhé naše chodící neposedné batole. Ve čtvrtek jsem s ní strávila bohoslužbu v kostelní předsíni, pak jsme se dva dny s M. vystřídali a hlídali ji doma a dnes s ní ještě M. strávil mši vzadu v kostele. Takže lepší než loni. 

No a za třetí samozřejmě nový farář. Na Zelený čtvrtek neohlášeně umýval farníkům nohy. Obešel kostel a vybral si i takové lidi, které nikdo nečekal, třeba mého muže. Jeho reakce: "Já jsem říkal, že jsem měl jít na kúr." A aby náhodou nikdo nebyl na pochybách, že je v té skupině u oltáře, Miriam se postavila vzadu v kostele do uličky a hlasitě všechny upozornila: "Táta. Táta." Getsemantská zahrada opět po letech na původním místě, adorace krátká, stručná. Dokonce jsme s Magdí četly přímluvy. 

Velký pátek deštivý a chladný. Na křížové cestě s jiným křížem než obvykle, na obřadech s Magdí. Při uctívání kříže jsme měli i relikviář s třískou z pravého kříže. Jako dobrý, ale ne, že bych věřila, že zrovna v našem kostele je ta skutečná relikvie. Spíš středověký nebo spíš barokní podvrh, ale na tomhle moje víra naštěstí nestojí. Řekla bych, že prozkoumám kroniku, kde se u nás ta tříska vzala, ale ta nejstarší část je psaná švabachem a do toho se mi fakt nechce. Možná v důchodu:-) 

Taková normální rodinná vycházka.

Kuk!

Křížonosič.

Bílá sobota už zase slunečná, ideální na sušení prádla. Trochu jsem nestíhala a byla ve stresu, nicméně na bohoslužbu jsme nakonec dorazili včas. Taky novinka nového faráře: po letech v normálním čase v 20.00. A klasicky liturgicky v rozsvíceném kostele. No jako ta starozákonní část ve tmě měla něco do sebe, asi je potřeba si o tom s novým farářem promluvit :-) Jinak obřady oproti předchozím rokům podle mého cítění takové jiné, stručnější, civilnější. Jsem spokojená. 

Světlo Kristovo v krabici.

V neděli dopoledne ve Vysočanech, protože pak už jel drahý vyzvednout chlapečka z nemocnice. I tady to bylo moc fajn, s chutí jsem si zazpívala Zpívej aleluja (to je velikonoční must have) a nechali jsme si posvětit beránka a vajíčka. 

Letos sníh na beránkovi parádně zatuhlý, ale zase ho bylo málo, takže záda má chudák ošizené. Ještěže to není vidět:-)

Nedělní odpoledne jsme letos netrávili v N., místo toho oni přijeli večer k nám. A pozvali jsme na kafe nového faráře. Byl z toho fajn večer i se zpíváním u kytary.

Padesátidenní velikonoční radost byla zahájena!

Květný pátek ve Sloupu

... letos zázračně zase dopoledne a pěšky!

Od doby, kdy jsem při této brzké jarní pouti zmokla, byla jsem zasněžena a pak jsem při mši stála celou dobu na průvanu se ze mě stal úzkostlivec, který už nechodí na pouť za každého počasí, ale pouze tehdy, když klapnou všechny zásadní okolnosti. 

Takže jsem letos zase zahlásila s dostatečným předstihem: "Kdo jde se mnou?" A všichni řekli "já půjdu", ale potom: jeden měl školní turnaj ve florbalu, druhý exkurzi do Litomyšle, předpověď počasí kolísala mezi chladnem a strašnou zimou s přeháňkami a ke všemu onemocněl Mirouš. A tak jsem se zase smířila s tím, že žádná pouť nebude. A do toho přišel můj muž a s klidem sobě vlastním řekl: "Tak běžte s Magdí, já Miriam pohlídám." 

Tak jsme dnes ráno vyrazily na holčičí pouť. Zima teda byla strašná, to jako jo. Než jsme vlezly do lesa, málem nás to odfouklo. Ale jinak cesta super. Ve Sloupu jsme to vyhodnotily, že lepší než stát v kostele na průvanu je sednout venku k bočnímu vchodu na sluníčko. Užily jsme si mši, prošly se po stáncích, koupily domů "něco z pouti" a pak jely autobusem domů. Tak díky Magdí za pěknou pouť! Je z tebe bezva parťačka.

Téměř dopostněno

 Postní doba se mi vždycky zdá dlouhá, a potom hop! Květná neděle na dohled.

Letos jsem to uchopila podle myšlenky našeho nového faráře, který prohlásil, že život je často těžký sám o sobě a není nutné jej ještě zatěžovat náročnými postními předsevzetími, zvlášť, kdyby měla ta předsevzetí způsobit protivného unaveného člověka. Fajn, tak jsem to s tím odříkáním kávy nepřeháněla, ačkoliv jedno moje dítě prohlásilo, že si to moderní lidi jenom všechno zjednodušují. Další z lekcí od vlastního dítěte! Zatímco já teda u každé kávy přemýšlím, jestli je to jenom chuť, kterou bych zvládla, nebo fyziologická nutnost, chlapec si svůj oblíbený čaj poctivě odříká celou dobu včetně nedělí a nemocí. Fajn, jsi lepší!!!

Letos moc pěkné křížové cesty, tři kytarové. Chlapci jsou stále ještě ochotní ministrovat. Občas. A mě to rok od roku víc dojímá. Stejně jako první společná křížovka s Magdí. 

Plánovala jsem si nějaké výlety a poutě, ale počasí a nemoci nám nepřejí. Ovšem někteří z rodiny to mají jinak, takže letos si můžou připsat první zářez z akce Železný poutník. Noční padesátikilometrový přesun ze Svatého Kopečka u Olomouce až na Hostýn považuju za bláznovství, ovšem minimálně šest stovek lidí to vidí jinak. Drahý to ve výsledku shrnul slovy, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je silný, a to teda fakt byl. Obdiv, milí poutníci. 

Mně by stačilo jít na Květný pátek do Sloupu, ale okolnosti mi letos moc nenahrávají, takže jestli budu moct jít, bude to zázrak!!! Tak uvidíme.