Furt něco, občas i dobrého

Tak se nám minulý pátek večer vrátili chlapci z lyžáku, Michal s nevinným oznámením pana učitele "při poslední jízdě si narazil koleno". 

Ve skutečnosti měl koleno nateklé jako balón a na nohu se nepostavil,

takže jsme sobotní dopoledne strávili v nemocnici na kolečku dětská pohotovost - rentgen - chirurgie.

Diagnóza: natržený kolenní vaz. 

Léčba: berle, ortéza, klid.

Tak je z něho válečný invalida s osobním řidičem do školy a ze školy.

Ale na horách se oběma líbilo, a to, že se Michal "zrakvil" až při poslední jízdě,

to je vlastně dobrý, ne?

Jedna fotka horší jak druhá, ale pro ilustraci stačí. 

Když už jsem se připravila na další náročný týden ve škole

a na nejdelší a nejnáročnější středu,

oznámila nám v pondělí paní řídící, že budou opravovat obecní vodovod

a ve středu tedy bude ředitelské volno.

Cha! Já to říkám pořád, na zázraky nevěřím, já z nich žiju!

Volná středa po úterním tělocviku opravdu nutný balzám na duši. No, žádný pyžamový den u pohádek, jak plánovaly kolegyně, se nekonal.

Ale aspoň jsem udělala všechny možné domácí resty:

vymrazila ledničku, vyžehlila prádlo, odnesla balík do zásilkovny a podobně.

A uvařila jsem si dobrý oběd. 

A pak jsem odpadla a zbytek dne si četla, popíjela víno a večer jsem se podívala na film. Na Poslední tango v Paříži mě překvapivě upozornil předposlední ročník StarDance, kde na hudbu z filmu tančil Matouš Ruml, a podle komentáře Marka Ebena jsem řekla Magdí, že se se mnou nesmí dívat, že to není film pro malé holčičky - a ha, on to není snad ani film pro velké holky! Vůbec nechápu, proč se kolem 50 odstínů šedi dělal takový povyk, když v roce 1972 natočili toto. Ovšem, rozhodně je to film, na který hned tak nezapomenu.

Magdí vyhrála školní pexesiádu! Od paní knihovnice dostala balíček, ze kterého by mě kleplo: sladkosti s palmovým olejem zabalené v hromadě plastu. Třídím a trpím.  

Dnes v Brně na školení, tedy na třetím setkání koordinátorů podnikavosti. To jsem já, ten koordinátor podnikavosti. Zajímavé jako vždy, teda jako poprvé, podruhé jsem nebyla. Odehrávalo se to v Kumstu, kreativním hubu. (Vy nevíte, co je to kreativní hub? Já už jo, je to jedna z věcí, ve kterou můžu přeměnit náš nový dům, až bude hotový a děti nám utečou.)

V našem domě ale posprejované dveře nebudou. 

V Kumstu sídlí Kvítka v bytě, znáte?

Cestu jsem tentokrát zvládla jako zkušená cestovatelka, a to je do Brna vlaková výluka. Naštěstí se náhradní spoj řeší protažením mého spoje až do Brna, super. 

Opět jsem překvapená, že v Brně není sníh. 

U nás stále bílo, ale stále to nestačí na běžky. Ovšem - vypadá to hezky.

A jak se máte vy?

Lednové mezidobí

Leden je můj druhý nejmíň oblíbený měsíc v roce.

No, tak dobrý, zbývá poslední třetina.

Stihla jsem:

tříkrálovou sbírku

užít si ještě vánoční výzdobu

zabijačku

povánoční návštěvu

uzavřít známky na pololetí (ale fuj, to tak nemám ráda. Nemám ráda známky.)

zubaře

vypravit kluky na lyžák

dodělat pár restů

nakoupit v povánočních slevách

pokecat s kamarádkou po telefonu (ať žije covid, fakt, nikdy jsem tak netelefonovala, jak když je někdo v karanténě.)

Mám pracovní krizi. 

Chvilku mám pocit, že bych měla změnit pracoviště, chvilku, že bych měla změnit zaměstnání.

Třeba uklízečka, to by mi asi šlo. 

Hlavně nepracovat v kolektivu, kde vás furt někdo úkoluje - někdo, kdo na to nemá ani pověření, ani vzdělání a sorry jako, ani schopnosti. 

 

Postupně uklízím vánoční výzdobu, ale až minulý týden mi vykvetl hvězdník.

Je krásný.

 

Kluci jsou do zítřka na horách, takže doma je klid, prázdno, plná lednička a uklizeno. 

Jak nezvyklé.

Ale už jen do zítřka!

 

 

Odpolední kafíčko pro holky, co jsou samy doma. 

Vítej, roku 2022!!!

Tak jsme se přehoupli do nového roku.

Silvestr jsme si nakonec navzdory očekávání užili, s tradičním výšlapem s dětmi a večerem u Blanky. A jako obvykle půlnoc zapil jen drahý s dětmi (kofolou), zatímco já už spala. (Nebojte, vždycky si připíjíme i u oběda na Nový rok u koncertu Vídeňské filharmonie.)

V pondělí skoro po měsíci do školy. A nee, nezačali jsme zvolna. Naopak. Čekaly na mě čtyři papíry na návrhy známek kvůli rodičáku další den, že ten rodičák bude online mi taky nikdo nesdělil (moje kolegyně to baví, říkat si důležité zprávy jen mezi sebou.) V pondělí sice testy žádného Coviďáka neoznačily, ale v úterý se dva projevili doma a tak máme dvě třídy v karanténě (no ne, hygiena začala pracovat.) A taky jednu kolegyni NIKDYSENENECHAMNAOČKOVAT, a hádejte, koho vybrali, aby suploval tělocvik u mladších kluků? Naštěstí to pak přehodnotili (poté, co mi tato zpráva úplně zkazila celý pátek.) 

Magdí ve středu ráno fňukala, že jí bolí bříško, večer mě úplně vyděsila, že to může být zánět slepého střeva, ale nakonec podle doktora zánět močových cest - ona dostala krabici Biseptolu a já zdrba, že málo pije a poučení, že má být v teple. A tak s námi vyrazila v sobotu na Tříkrálovou sbírku. 

K Tříkrálové sbírce mám zvláštní vztah, zavedla jsem ji u nás v dědině já navzdory tehdejšímu faráři a zažila jsem ji z nejrůznějších pozic: jako jeden z koledníků, jako doprovod cizích dětí, jako pasivní dárce čekající doma s miminem, jako doprovod vlastních dětí a nejnověji jako matka, jejíž dítě už se odmítá zúčastnit. Každý rok se sbírky děsím, protože jsem už zažila snad všechno počasí a věřte, že chodit v dešti, ve vichru nebo na náledí je "o hubu", dědina velká, domů moc, zima, lidi kolikrát nepříjemní... 

Ale děcka to prostě baví. Někde dostanou i něco sladkého, hlavně babičky jsou šťastné, že k nim přišli tři králové a občas se najde někdo, kdo je nejvíc nejlepší a má připravený teplý čaj a buchtu (děkujeme, paní Nejedlá) - a to hlavně proto, že taky chodil po sbírce, a ví, po čem každý koledník touží. 

Michal letos chodil se Štěpánem a s Lujzem a já si vzala k Magdí dva její kamarády. A jak už to tak bývá, když se vám do něčeho nechce, bylo to moc prima, ti tři nadšení, rozdávali cukry a letáky a zpívali a byli roztomilí, počasí bylo z těch lepších - mráz a jasno a já jsem byla moc ráda, že jsme vyrazili. 

Nejradši jsem samozřejmě byla, když jsme byli v teple doma. 

Druhá část rodiny pak pořádala v L. zabíjačku, aby toho na začátek roku nebylo málo. Dnes to jdeme uklidit, takže plány na odpoledne jsou jasné. 

Kdepak je ten líný leden, kdy se nic neděje? 

Třeba dorazí později. 

Necháme se překvapit.