Co myslíte, už je to poslední díl série?
Padla na mě totální nechuť, můj optimismus se rozplynul, nic mě nebaví
a nevidím žádné světlo na konci tunelu.
Venku sníh a mráz, tři teplé dny minulého týdne mi přijdou jako sen.
Že to ve skutečnosti vůbec neproběhlo?
To se nám jenom zdálo, že?
Ráno nejsem schopná vylézt z postele.
Snad je to tou zimou venku, snad jsem se pořád ještě nevzpamatovala z posunu času.
(Kdy už s tím nesmyslem přestanou?)
Takže vstávám pozdě, současně si chystám snídani, oblíkám se a zapínám počítač.
Online výuka začíná v půl osmé.
Ještěže jedeme bez kamer - děťátka si je zapínat nechtějí a tak ji taky nezapínám,
ať je to fér, ne?
Kromě toho, že u počítače snídám, tj. koušu rohlík s medem,
na tváři se mi zanítilo akné (aha, pubertální pleť, a kdo je tady starý?).
Vlastně se tomu říká "podkožní vřídek" - a natekla mi půlka obličeje, fakt.
To jsem ještě nezažila, no ano, jsem ráda, že nemusím nikam chodit,
a když už, mám přes obličej respirátor
(jenom jestli ten extrémní zánět nevyvolalo právě jeho nošení na velikonočních bohoslužbách.)
Taky mi nateklo oko, i můj muž mi několikrát řekl, že vypadám hrozně,
ale taky poznamenal, že bych to mohla vydávat i za výsledek domácího násilí.
No, měla jsem se vyfotit a třeba se to někdy bude hodit.
Hodina s mými deváťáky je stručná.
Už se mi vůbec nechce nic chystat a vymýšlet, letošní deváťáci jsou navíc sebranka,
kterou ani ve škole nebaví nikdy nic (nebo aspoň ne se mnou),
natož doma.
Máme poslední kapitoly chemie, "chemie kolem nás",
vážně, v učebnici mají dlouhé pojednání o čistících prostředcích a o tom,
že šamponem se myjí vlasy a sprchovým gelem tělo.
Rovnici zmýdelňování stejně nikdy nikdo neumí, takže s tím se ani nezdržuju.
Naštěstí z loňského roku mám krásný pracovní list.
Mají dvě možnosti, buď si to projdeme spolu, nebo si udělají jednoduché pokusy doma,
místo prověrky.
Martina: "Já teď nic dělat nechci, už budeme končit?"
Fajn.
Oni si asi myslí, že když je to nebaví, tak mě to snad baví.
Už ani omylem, děťátka.
Na Teamsech mám opravovat nějaké úkoly, ale nechce se mi. Vůbec.
Je potřeba zadělat na chleba, trochu uklidit kuchyň, ustlat postele.
Magdí si čte v posteli, nemá hotové úkoly za poslední dva dny,
protože se jí taky nechce. A mně se nechce ji furt upomínat.
Už prostě nemůžu.
Jdu si konečně vyčistit zuby, u toho uklízím v koupelně.
Když použiju make-up, začínám vypadat po pěti dnech jako člověk,
protože pupínek se konečně hojí.
Jdu zkontrolovat chlapce.
Oba sedí u počítačů v pyžamu a zabalení v dekách,
a já už nemám sílu opakovat: "oblečte se a přijďte se nasnídat."
Michalovi narůstá na stole hromádka s učebnicemi,
zvládá vytahat učení ze skříňky vzdálené jeden metr od stolu,
ale už nezvládá je uklidit zpátky a tak podle výšky hromady poznáte,
co je dnes za den a kolik předmětů už měl.
Marek má první hodinu volno, takže si povídá s kamarádem
a snad hrají nějakou hru, Minecraft nebo "wotko" (World of Tanks),
už to neřeším, nemám sílu.
Ani ty úkoly už jim nekontroluju.
Středu mám celkem ráda, ve škole bych měla čtyři hodiny a nábožko u druháků,
na distančce mám jenom ty deváťáky a pak přírodopis u šesťáků.
Se šesťáky je sranda. Jsou to na rozdíl od deváťáků takoví milí nadšenci.
Akorát vždycky se na začátku ptají: "Budeme něco psát?"
Domlouváme se, že ne. Jsme napřed, zbývá nám už jenom hmyz,
a ten nemám nachystaný, protože se mi nechtělo.
Jo, jak vidíte, nechce se mi vůbec nic.
Tak si uděláme pohodovou hodinu, povídáme si o projektu, o počasí
i o domácím úkolu, co měli přes Velikonoce:
vypravit se do přírody a vyfotit nějaké kytky a hmyzáky.
Tak poslouchám, jak někteří ve včerejší vánici přerývali kompost a hledali žížalu.
Aby ji mohli vyfotit.
A pak si zahrajeme AZ kvíz.
Skončíme akorát, abych mohla z Teamsů odhlásit sebe a přihlásit Magdí.
Je to na pytel, od března má dvě online hodiny každý den od desíti skoro do dvanácti.
Když pominu to, že Magdí je po mně skřivan a líp pracuje ráno,
v naší rodině se prostě obědvá v půl dvanácté a tady ta záležitost to silně narušuje.
A navíc, navzdory tomu, že šla do školy vlastně o rok napřed,
pracuje sama tak desetkrát rychleji než se třídou.
Magdí se teda online učí.
Já vařím.
Přitom jsem ve střehu: jsem stále připravená v případě vyvolání mé dcery
bleskurychle vypnout digestoř a odtáhnout smažící se cibulku z plotny.
Obvykle to zvládnu rychleji, než Magdí zapne mikrofon.
Dneska bude hrášková polévka (naše oblíbená, dělám ji skoro každý týden)
a těstoviny. Ty normálně bývají v úterý,
ale velikonoční pondělí nám posunulo jídelníček,
což mi nevadí, ve středu dělám ryby a je to čím dál náročnější,
když čtyři z pěti lidí jedí jenom rybí prsty a lososa (ten pátý jsem já,
proto mají ryby stále svoje čestné místo v jídelníčku).
Dneska spotřebuju do těstovin gorgondzolu, zbytek sušených rajčat a zbytek mraženého špenátu. Bezodpadové vaření mi jde na jedničku!
Jednoduchý oběd mi umožní projet Instagram, vygooglit si nového ministra zdravotnictví,
přitom obracím oči v sloup a v duchu fandím učitelce,
která neustále trpělivě vysvětluje holčičkám,
že nemají pořád vykřikovat "paní učitelko, vy se mně sekáte!",
protože s tím stejně nic nemůže dělat.
Po osmé zopakuje, jak si mají napsat datum, aby se ozvalo
"A datum máme napsat taky, paní učitelko?"
Oběd uvařený, dítě brečí, protože nevyřvalo mezi spolužačkami prostor
(paní učitelko, paní učitelko, paní učitelko, paní učitelkooooo),
aby mohla vysvětlit paní učitelce, jak jsme barvili vajíčka na modro červeným zelím.
Obědváme ve čtyřech, Michal vždycky přijde o něco později.
Chlapci utíkají na další výuku.
Magdí trénuje na flétnu. Před jednou jí začíná online výuka.
Online zuška je taky sranda.
Magdí se přiznává, že moc netrénovala, pan učitel je ranař,
zjev i jednání bohémského muzikanta "tak tu písničku už nenahrávejte,
příští týden už snad budeme ve škole, tak se domluvíme tam."
No, nebudeme, ale nahrávat nemusíme.
Stihla jsem uklidit kuchyň, uvařit a vypít kafe a u toho na půl oka sleduju Sama doma.
V půl druhé mám online školení k dalšímu školnímu projektu.
Připomínám chlapcům, že mají jít na hodinu trubky
(oni chodí do školy, pssst!!! Jejich učitel je taky bohémský muzikant,
na nařízení kašle.
Chlapci se do školy plouží tajně zadním vchodem. Už od loňska.
Jejich učitel přes počítač prostě učit NEBUDE.)
Webinář vcelku nuda.
Byl už třetí z cyklu a tak nějak se to všechno pořád opakuje dokola.
Aspoň že u toho můžu sedět doma, pít horký čaj a číst si.
Chlapci se vrátili z hraní, rovnou se stavili nakoupit,
takže dnešní den bude jeden z těch, kdy nevytáhnu paty z domu.
Však venku už je zase vánice.
Jak už jste pochopili, něco přes hodinu dlouhé školení bylo tak náročné,
že zbytek dne už se musím jenom odměňovat.
Inu, jak mi kdysi na vysoké řekla jedna řádová sestra(!):
"Někdy člověk musí udělat všechno, aby přežil."
Moje všechno: horké maliny s vanilkovou zmrzlinou a šlehačkou,
miska čokoládové zmrzliny, vajíčková pomazánka utopená v majonéze.
Červená knihovna. Několik dílů "Bydlet jako..." v i-vysílání ČT.
Sklenka vína. (Možná dvě.)
Dlouhá sprcha. Umyté vlasy.
Ignorování hromady prádla k žehlení, tepláků k zašívání a úkolů k opravování.
Děti u počítače a u televize.
Ano, nejsem vždycky výkonná.
Dneska jsem extrémně nevýkonná.
A je dobré to zaznamenat.
