Na konci dubna

Počasí pořád studené, kytky a stromy raší jen velmi opatrně, unavená jsem taky pořád, kluci si už zase dali jakousi virózu... Takže všechno při starém. Taky máme zase prázdnou ledničku, hromadu prádla k žehlení, druhou hromadu k zašívání, doma nepořádek.... prostě taková klasika.

Tento týden jsem se akorát snažila dělat něco jiného než práci: v úterý jsem byla na kávě s kamarádkou, ve středu jsem si zajela ke kadeřnici a ve čtvrtek jsme měli sedánek s ostatními matkami dětí, co jdou v květnu k prvnímu svatému přijímání. To byla hodně povedená akce, letos máme bezva partu.

Na zahrádce jsem ještě skoro nic neudělala, akorat pařeniště. Ale začalo období hyacintů a to je paráda, mám je rozesazené po celé zahradě a je jich tolik! Strašně ráda se na ně dívám a strašně ráda k nim čichám. A taky miluju jarní les a od nastávajícího května očekávám jenom krásné počasí, spoustu času stráveného venku, hodně kilometrů na kole a samé dobré zprávy. Všichni to potřebujeme. 

Rozlítaný týden a jarní sobota

Na to, jak byl pracovní týden krátký, tak byl výživný. A taky studený, ještě v úterý sníh. 

Drahý se mi smál, domluvil mi opravu kola právě na tento týden a já se zlobila, že už chci dávno jezdit. V tomto počasí to letos moc nehrozí. 

Takže v úterý do PV s kolem. Za patnáct let, co je mám, tak je odborník seřizoval dvakrát, ten první mu spíš ublížil, druhý mu moc nepomohl. Ale teď - vyměněná přehazovačka, plášť... kolo jede jak nové. Radost převeliká.

Ve středu odpoledne rodičák u mých dětí. Úplně nechápu přínos těchto akcí, ale abych nevypadala jako špatná matka, tak jsem šla. Vlastně jsme šli oba, ke třem dětem.

Ve čtvrtek nebylo nic a nic jsem neudělala a cítila jsem se blbě jako vždy, když nic nedělám. Aspoň jsem uklidila zimní boty. 

V pátek místo školy biologická olympiáda. To bylo tak divné, že se mi o tom ani nechce psát. Možná později na Univerzální učitelce. Taky to bylo dlouhé, ujel nám autobus, přijel pro nás Michal a stejně jsem domů přijela až po druhé a Magdí měla být v půl druhé v sokolovně, protože hrála důchodcům na akci. Ale zvládla se vypravit sama, jenom jsem trochu upravila účes. Ušmudlané silonky neřeším, předpokládám špatný zrak obecenstva. 

S kamarádkou Barunkou. 

Poprvé před opravdovým obecenstvem. 

V sobotu Magdí s hasiči na Zlaté varečce. Byla hlavní kuchař, škoda, že jí ostatní přidělili guláš a ještě divný recept, ale 8.místo mezi dvacítkou soutěžících považujeme za úspěch. Kluci to už s hasičem vzdali.

Sobota odpoledne konečně venku. Jaro!!! Chlapi dovezli hnůj a udělali pařeniště. Já jsem si vyryla z pařeniště samovolně rozmnožené divizny, pomněnky, orlíčky a heřmánek, na vozík za auto jsme přihodili ještě dva jalovce a vyrazili na stavbu a všechno jsem to zasadila před dům.

Jeden jalovec už pár let živořil v květináči, tomu bude u plotu dobře. Druhý naopak rostl moc bujně a utiskoval sousední růži, vyryli jsme jej nepříliš šetrně - tak uvidíme, jestli se chytne. Sousedům se zdá divné, že dům není hotový, ale cosi k němu sázím. Mně se to ale líbí. Ať si trhnou nohou, taky jim neříkám, jak jsou trapné ty jejich tuje ve štěrku.

Jalovec od růže pryč. 

Jalovec v květináči pryč. 

Moje nová zahrádka. 

A jalovce na novém místě. 

Dnes deštivo, ale to jaro... to tam je! 

Velikonoce 2022

V posledních letech míváme dva druhy Velikonoc: ty brzké, studené, a ty pozdní, téměř letní. Letos tedy novinka: Velikonoce pozdní a přitom studené, kromě čtvrtka. 

Přípravy v klidu, ve čtvrtek jsem uklízela a prala a sušila prádlo na sluníčku, v pátek pekla, v sobotu jsem to doladila. Měli jsme všecko: mazance, koláče a velkého beránka z nové formy. A na beránkovi samozřejmě musela být bílková pěna, letos jsem pět bílků a čtvrt kila cukru šlehala nad párou půl hodiny! A stejně na jedné straně neztuhla. To jsou záhady! Ještě jsem nepřišla na to, čím to je. 

Připravený na žehnání pokrmů. 

Od čtvrtka do pondělí každý den v kostele. Všichni už si zvykli a žádné z dětí neprotestovalo. Překvapivé. 

Na vigílii jsme jeli v sobotu večer do Sloupu. Byla rychlá, jednoduchá, až mě to trochu mrzelo (děcka ne, byly rádi, že je rychle konec). 

U nás byla vigíliie ve čtyři ráno, což jsem odmítla, ale šla jsem jenom na šestou zazpívat si na závěr Regina coeli. No jasně, pak jsem si říkala, že jsem měla jít u nás, že to bylo lepší. Příště. 

Cestou domů jsem u sousedů našla drozda, co to asi napral do okna, tak jsem ho vzala k nám a vyfotila si ho jako součást velikonoční dekorace přede dveřmi. Za chvilku se vzpamatoval a v pořádku odletěl. 

A pak už samá tradice: na ranní mši do Žďárné, nechat si požehnat beránka, rozkrájet ho v L. u babičky, pokecat s příbuzenstvem, domů, nachystat řízky, slavnostní oběd, kafe, zákusky, zmrzlina, odpoledne do N. Verči na narozeniny, tam zase příbuzní, chlebíčky, zákusky, kafe a víno. Večer s klukama výprava na proutí a pletení pomlázek. V pondělí mše a pak koledování až do odpoledne. A večer s mužem vycházka na velenovskou vyhlídku. 

Tradiční velikonoční foto. Ano, kluci jsou fakt velcí. 

Sečteno, podtrženo: Velikonoce pěkné, studené, slunečné, tradice dodrženy, setkání uskutečněna. Děkuju za všechno a příště prosím trošku víc tepla - a bude to dokonalé. 

Postní doba jakože normální

 Po dvou letech zavřených/omezených kostelů letos návrat k normálu.

Předsevzetí jsem měla jako vždy odvážná: žádný alkohol, žádná káva, málo sladkostí, být na všechny milá, neřvat po dětech, povznést se nad protivné kolegyně a neřešit farnost.

Víc se modlit, chodit na křížové cesty a přečíst si nějakou duchovní četbu.

No, tak... jako úplně to nevyšlo, přiznávám. 

Co mi šlo dobře, tak vyloučit alkohol, až na ten báječný večer u Blanky, a to byla neděle a neděle není postní den. 

O čokoládě nebudu vůbec mluvit a s kávou to bylo taky jak kdy. Ve zpovědi jsem to obhájila tím, že život je náročný a občas to prostě jinak nejde, a otec Radek se na mě podíval a řekl: Ježíš to ale zvládl bez kafe. A já mu druhý den chtěla říct, že Ježíš ale nikdy neučil tělocvik a pracovky u bandy puberťáků.

Na křížové cesty jsem docela chodila, to bylo dobrý. Kluci byli jen jednou, ale mám fotku pro srovnání. Vyrostli nám, chlapci. 

Snažila jsem se číst Meditace o Panně Marii, vyhrabala jsem je v knihobudce a už chápu, jak se tam ocitly. Není to snadné čtení. Ale tak půlku už mám přečtenou. 

A taky jsem se modlila novénu k Panně Marii rozvazující uzly a to je teda bezva věc.

V době velikonoční zpovědi jsme měli rodičák, ale než jsem se stihla zhroutit, že budu na svátky bez smíření, drahý mě zavezl do Drahan, takže super. Kdyby se mě někdo ptal, ráda bych vyměnila našeho faráře za otce Radka. Koneckonců, potvrzuje pravidlo, že nejlepšího faráře mají v sousední farnosti. 

Vždycky na začátku Tridua vzpomínám na dobu, kdy jsme byli (víc) mladí a Velikonoce jsme ve farnosti dělali hlavně my, teda já, brácha, jeho kamarád a pár dalších lidí. Bylo to náročné, ale krásné. 

Ve čtvrtek jsme třeba s Katkou mívaly večerní adoraci, já oznámila "půl hodiny tiché modlitby" a za deset minut už se nám zdálo dlouho ticho, tak jsme pokračovali ve čtení. A vždycky jsme chtěly adorovat do půlnoci, ale pak nám byla zima a chtělo se nám spát, takže jsme to v deset zabalily.

A třeba si pamatuju, jak nás na poslední chvíli poslal otec Kohoutek číst Janovy pašije, mě, Janu a Zdeňka, bylo nám kolem sedmnácti, a v textu je věta, kterou četl Zdeněk jako Ježíš:

"Zastrč meč do pochvy!"

A Jana se zachichotala, pak i Zdeněk, a pak jsme smíchem málem vybuchli, ale to je strašně smutný text, takže jsme se prostě NESMĚLI zasmát, tak jsme se tam celou dobu kousali do jazyka... Bolí mě pusa ještě dnes.

No, letos jsem s holkama četla  při čtvrteční adoraci. Celou dobu (asi 40 minut) jsme měli klečet na klekátku, a mě asi za dvacet minut tak bolela kolena a záda, že jsem místo rozjímání přemýšlela, jak se o kousek posunout a jestli je hodně blbé jít si sednout. Jak je vidět, v mnoha věcech jsem se od mládí vůbec neposunula.

Páteční křížová cesta po obci už byla v mé režii, protože nikdo jiný neví, kde se co modlí, kluci zapomněli vzít z kostela křížek, tak se půjčil od sousedů. Zírám, co mají lidi doma. 

Na obřadech jsme zpívali, nově i odpověď při uctívání kříže, ještěže se to třikrát opakuje, protože jsme to trefili až napotřetí. Zato Lide můj se nám povedlo. Hagios otheos.

Kluci ministrovali a já byla hrdá.

Zítra postní dobu uzavřeme. 

Sečteno a podtrženo, dobrý. 

Za rok zas.

Tři náročné dny

 Mohlo za ně částečně vedení naší školy, částečně situace a částečně já sama.

Tři dny před Velikonoci a tolik práce a stresu. 

Hlavně si teda myslím, že naplánovat uzavírání čtvrtletí poradou a rodičákem těsně před velikonočními prázdninami je pěkná blbost. 

Druhou blbost jsem udělala já, když mi nedošlo, že máme tu poradu, a aktivně jsem vymyslela, že místo tělocviku s šesti osmáky, když jsou deváťáci na přijímačkách, spojíme tělocvik s holkama a půjdeme uklízet Česko.

Cha!

Místo abych měla v pondělí čtyři hodiny a náboženství, náboženství jsem musela zrušit a po svých čtyřech hodinách jsem další čtyři hodiny s děckama sbírala odpadky, a hlavně je hlídala (děcka, ne odpadky), to byl ten hlavní stres!

Zkombinovala jsem to i pro další třídy, nakonec na tom všichni vydělali, kromě mě. 

Naštěstí se počasí docela umoudřilo, i když do teplého jarního dne to mělo daleko.

A nakonec to bylo fajn, až na některé momenty

(sedmá třída). 

Co najdeš v křoví. 

Pneumatika musí být. 

Odpad nebo odpočívadlo? 

Puberťáci a patník. 

V úterý od rána suplování, protože tři kolegyně nemocné.

Od jedné porada, od půl čtvrté rodičák. 

V šest doma, rychlá večeře s doučováním chemie pro Markova kamaráda. V půl sedmé poslední zkouška sboru na Velikonoce. 

V sedm doma, úklid kuchyně, Magdalenčin brekot "já jsem tě dneska vůbec neviděla!" 

A večer s doučováním chemie pro Marka. 

(Na to jsem se těšila osm let, až to přijde.)

A dnes strašná středa se šesti hodinami, a tři hodiny v sedmé třídě, protože v osmé projekt. Už jsem nemohla, takže učení venku. A byla tam strašná zima. 

Ale teď už konec. Pět dní bez školy. 

(Po návratu přivítáme i čtyři ukrajinské děti. Aby toho vzrušení letos nebylo málo.) 

Ale to je za dlouho. 

Po obědě se i u nás konečně oteplilo. 

Jaro!

Jdu prát, sušit prádlo venku a umývat okna.

 

Neděle, zvaná Květná

Jdeme do finále postní doby.

Začíná svatý týden. 

A já až letos pochopila, co je myšleno tím 

"po celou dobu postní jsme se připravovali..."

Tak já jsem se letos snažila připravit důkladně. 

Taky jsme velmi poctivě připravovali zpívané pašije, už od února. A myslím, že se to vyplatilo.

Samozřejmě jsme je zpívali hned dvakrát, na ranní i na hrubé v jedenáct. Tak jsem to vyhodnotila, že na oběd udělám kuře s rýží, že to zvládnu v mezičase. No, já to zvládla, akorát jsem nechala rýži na plotně s jasnými pokyny "za deset minut vypnout a nechat dojít", ale drahému se zdála rýže nedovařená, takže - jsme měli na oběd kuře s úplně rozvařenou rýží.

Odpoledne poslední křížová cesta v kostele. A pak můj úprk, protože se mi nechtělo ani na požehnání polí a už vůbec ne na povídání o Santiagu. Místo toho jsem doma udělala těsto na velikonoční linecké. 

A dneska se fakt dařilo:

Nejdřív jsem nenašla akorát velkou formičku vajíčka, takže jsem dělala ty velké divné.

Vykrájené kachničky se slily. 

A jeden plech ze čtyř jsem spálila. 

Tady je vidět, že se nevyplácí podceňovat tradice, které říkají, že na Květnou neděli se nemá nic péct. 

Máme toto. 

Taky toto. 

Venku zase zima. Čas od času sněží. 

Sedíme doma a díváme se na film v televizi. 

Všichni pohromadě. 

Jak vzácné chvíle. 

(Taky u toho jíme. Opravdu hodně jíme. Včera jsme byli na nákupu, takže výjimečně plná lednička a jahody se šlehačkou, olivy, kuře od oběda, oplatky...pak máme něco mít, když všechno sežereme!) 

Tak ještě upéct chleba a perník na zítřejší snídaně a svačiny, nachystat tašky a rychle do postele. 

Zítra mě čekají čtyři dějepisy a pak jdeme uklízet Česko. 

Snad to dáme a nezmrzneme. 

Koncert, Květný pátek a Univerzální učitelka

 Všecko jsme nakonec stihli.

Když jsem se minulý týden domlouvala s Magdinou učitelkou flétny, že jarní koncert posune na 7.dubna, nebyla jsem moc nadšená, protože jsem se chystala na pouť do Sloupu.

Ale ustoupila jsem (jako vždy.)

Magdí hraje druhý rok, ale loni to stálo za prd, protože Lenka na mateřské, její náhradník, pan učitel Zdeněk, to je bohémský muzikant a ne učitel, a navíc distančka.

Letos je to jiné kafe, Lenka si vždycky v pátek odskočí od malé Eli a Magdí se pod jejím vedením strašně posouvá. 

Na rozdíl od kluků, kteří každý den radši udělají tisíc jiných věcí, než aby foukli do trubky, Magdí se každý večer zavře do pokoje a hraje.

Na koncert jsme vybraly květované krajkové šaty (koupené za tímto a podobnými účely přes mimibazar za 90,-), vyzkoušely jsme navlnit vlasy žehličkou na vlasy (ne, nejde mi to) a vzali jsme s sebou kluky i tatínka (a kluci se hned ptali, jaktože na jejich prvních koncertech nebyl). 

Celé to bylo krásné, Magdí s Barunkou šikovné a velké holky už skoro profesionální výkon. Nejlepší samozřejmě tria, když naše holky s paní učitelkou hrály melodii z plesu z pohádky Tři oříšky pro Popelku, úplně mi běhal mráz po zádech. 

Skončili jsme chvilku před šestou, tak jsme Magdí s Michalem poslali k nám do kostela na dětskou a s Markem jsme spěchali do Sloupu. 

Květným pátkem ve Sloupu pro mě začínají Velikonoce. Po dvou letech covidového zákazu to mělo ještě lepší náboj. A rozhlížet se po třistaletém kostele změní i pohled na vaše problémy, které se hned zdají menší. 

A nakonec reklama. 

Po jednom výborném webináři jsem se rozhodla, že začnu psát učitelský blog, protože jsem už dostatečně namyšlená, abych měla pocit, že o učitelství leccos vím a čas od času vymyslím něco, co by se mohlo hodit a líbit i ostatním. 

A navíc prý sdílení chyb a fuckupů velmi pomáhá. 

Takže hlavně pro učitele blog Univerzální učitelka (protože domény Šílená učitelka i Praštěná učitelka byly už obsazené, prosím vás, co se to v tom školství pohybuje za lidi?) 

Někteří už ho objevili, i když tam ještě nic nebylo, momentálně dva příspěvky, no, budu se snažit. 

Tak asi tady ubude učitelských příspěvků, přesunu je na druhý blog. 

Venku zase zima jako... prostě velká, a příští týden jsem ve škole jen tři dny, ale takový plán, že si ty zbývající dva dny snad mám během té doby nadpracovat nebo co. Snad to přežiju. 

A pak už svátky, jaro a teplo prosím! 

Zase pátek

Ale nebojte, nebudu dělat, že by mi to vadilo.

Čas běží jako bláznivý, jak zpíval Karel Gott, ale když to jde směrem k víkendu, 

nebo jde o přežití úterního tělocviku 

nebo šílené středy s šesti různými hodinami pěti různých předmětů ve čtyřech různých třídách, tak mi to dost vyhovuje.

Nebo když se zaběhne letní čas.

Nebo když moje děti zvládnou chřipku nebo co to bylo a je jim líp.

Prostě hurá, zase pátek.

 

Venku zase sníh.

Nic neobvyklého.

Ze školy zase jako z biblické knihy Kazatel: "Marnost nad marnost, všechno je marnost." Chci jasnou radu, jak se postavit k pátečním hodinám dějepisu a chemie v deváté třídě, protože i sledování videa je pro ně nepřekonatelný výkon. A já neumím být přísná učitelka, u které se sedí a mlčí. A taky nemůžeme v každé hodině chemie vyrábět karamelová lízátka (to je bavilo). 

Za půl hodiny spánku navíc, kterou získávám tím, že vstávám sama a nebudím děti a nechystám další tři svačiny, platím odpoledním lítáním v kuchyni a vařením oběda. Těžko říct, co je lepší varianta. 

 

Únavě teď říkám jarní. 

A z nepochopitelných důvodů věřím, že až přijde opravdové jaro, tak zmizí. 

Ovšem, se sněhem venku a teplotami pod nulou lezu do postele už v osm večer. 

A je to nejlepší část dne.

Tak vítej, dubne.