Pouťový víkend

Začal v podstatě v pátek odpoledne, když jsme s Magďulí pekly koláče. Z kila mouky, tři a půl hodiny, ble. Ještěže jsem na ten den neměla jiné plány. Jenom večer na modlitby matek a pak do kostela. A pak po letech na pouť! Mirinka poprvé na kolotoči. Autíček i vláčku se bála, ale řetízkáč se jí líbil moc. A pak k hasičům na makrelu. 

Sobota plná příprav, naštěstí většina dětí je už ve věku,  kdy hodně pomůžou, akorát teda motivace značně pokulhává. Odpoledne jsem kvůli tomu střihla solidní hysterák, ehm, sousedi a náhodní kolemjdoucí mají zřejmě téma hovoru. A v momentě, kdy jsme se všichni uklidnili a v kuchyni se naplno rozjela salátová manufaktura, přijel drahý a přivezl první návštěvu. Dobrý, no. Šla jsem to rozdýchat na zahradu a na hřbitově to muselo vydržet bez pletí a bez čerstvé kytky. 

V neděli ráno mše, už skoro umím stát dole v kostele místo zpívání na kúru. Holčička, která se chce chovat, to dost usnadňuje. Po mši obalování a smažení asi padesáti řízků (dobře, no, bylo jich maximálně 35.) Upravit bydlení, aby se k nám všichni pozvání vešli (nemožné, naštěstí všichni  nepřijeli). Gauč z kuchyně jsme šoupli na terasu a bylo z toho nejlepší místo. 

Oběd byl klasický rodinný, ale pak už návštěvy, kávičky, koláče, medovník, dort, chlebíčky a podobné radosti. Zbytek rodiny dokonce stihnul požehnání a kolotoče, já jsem odpoledne místo toho stihla ledovou kávu na terase, loučení s létem, jak to nazvala Šárka.

Bylo to báječné, teď bude báječný ten klid po pouti. A taky je báječné likvidovat zbytky: na rozdíl ode mě si mužská část rodiny užívá jídelníček ve stylu "řízek ke snídani, svačině i obědu", Magdí si zase dnes do svačinové krabičky s gustem ukrojila kus čokoládového dortu. Takže díky a za rok zas.

Rovnou oslavit narozky.

Zákusky a koláče. Vizuál kulhá, sorry jako. 

Nejlepší sport: kafe a dort. Aspoň o pouti. 

Moje domácí kavárna. Prý je mě ve školství škoda.

Po.

Vánoční vycházky

Zatímco nížiny o Vánocích trápila inverze, my jsme si letos užívali neobvykle bílé a slunečné svátky. 

V neděli mezi svátky tradiční Holíkov netradičně z druhé strany z Němčic. Naše rodina v oslabení, Michal se doma léčil z nachlazení. Ale jinak velmi příjemná procházka ve vykáceném lese a pak velmi příjemné posezení u bráchy a Šárky. 

Na Silvestra jsem pak vyhnala ven všechny děti ("A musíme?" "Ano, musíte!") a byla z toho neméně příjemná vycházka v oblíbeném okruhu.

Takhle krásně je u nás za dědinou. 

A tak nemusíme jezdit nikam na hory.

Opravující se boží muka.

Doma jsem nachystala chlebíčky a jednohubky a tak mě to po té procházce unavilo, že jsem šla jako obvykle spát v devět s Miriam. 

Aspoň že zbytek rodiny počkal na Nový rok! 

Tak ať je i pro vás příjemný a úspěšný!

Návštěva u skautů

 Skauti se v naší širší rodině teď jaksi pomnožili, ale tím nejzasloužilejším pro mě zůstává moje švagrová Blanka. Narodila se do skautské rodiny, dělala tábory i pro svoje děti v batolecím věku a poslední roky je i s rodinou součástí rodinného oddílu, se kterým jedou v létě na týden na tábor a pak nás celý rok baví svými zážitky.

Letos se jim naskytla možnost pár dní hlídat prázdný tábor kousek od nás, tak (ač unavení ze svého tábora) nabídly všem dětem z naší široké rodiny, že můžou přijet na pár dní, že jim připraví program. No a vyklubal se z toho téměř regulérní skautský tábor pro devět dětí.

Magdí původně plánovala jet se mnou v pondělí ke kadeřnici a v úterý s kamarádkami do města a mezi tím to na táboře omrknout, nakonec hned v neděli večer, po návratu z Lednice, rychle vyrovnala myčku (moje podmínka), smyla ze sebe cestovní prach, do batohu naházela trochu oblečení, chytla spacák a jela s Michalem za nimi. A nevrátila se, dokud dnes večer neskončili.  

My s Mirinkou jsme v neděli večer padly, ale pak jsme na táboře strávily tři odpoledne a dva večery. Miriam se tam líbilo, ťapkala kolem chatiček a usínala u ohně v mojí náruči. Viděly jsme nástup, pomáhaly jsme s večeří, zahrály si RAJČE a dokonce jsme se staly součástí táborové hry na Vikingy. 

Hned bysme se všechny i s Magdí staly skautkami!

Tak děkujeme Blance a Františkovi, že jsme to mohly zažít!

Se strejdou.

Vlajka