Skoro jako normálně, ale letos ještě o trošku horší. To jediné bylo dobré v loňském covid roku: v klidu jsem si dodělala všechny papíry a uklidila celý kabinet.
Letos nic nestíhám.
Jednak jsme pořád řešili tu zastávku, druhak mám deváťáky. To znamená další práci navíc: vyrobit tablo, vymyslet "schody", vymyslet projev "na obec".
Měli jsme kolegyni, co to vždycky řešila, ale ta odešla do důchodu. Taky se to obyčejně chystalo už od dubna - ehm, to letos taky nehrozilo.
Tak co.
Tablo máme.
No jo, je jich jen jedenáct!
Hvězdné téma jsem navrhla já, krásně pomohla zpracovat kolegyně Zuzka.
V úterý odpoledne tzv. "loučení na obci", zkráceně "obec". Deváťáky uvítá na obecním úřadě v obřadní síni starosta, přijdou rodiče a mnohdy široké příbuzenstvo, jsou tam nějaké projevy, "kulturní program" (pár písniček od mladších spolužáků, letos jen básničky a Kačka zahraje na klavír, neb zpívati jest zakázáno.)
Povinně tam chodí ředitelka, třídní a pak ti učitelé, kteří se chtějí rozloučit.
Já třeba chodím furt, protože je mi líto těch děcek, když tam nikoho nemají.
A vůbec, poslední roky chodili skoro všichni.
Letos jsem předběžně sondovala a všichni že přijdou.
Pak začaly některé kolegyně s tím, že je nikdo oficiálně nepozval.
(U mě to minulé roky bylo tak: "pančelko, přijdete?"
"Nevím, chcete mě tam?"
"Nám je to jedno, my to jenom potřebujeme vědět kvůli kytce."
Tolik k důležitosti osobního pozvání.)
Tak dnes ráno je tam všechny ženu s pozvánkou a drahé kolegyně řekly - ne, nemám čas.
A tak z mých pubertálních příšer udělaly hromádky neštěstí.
No co, zvládneme to i bez nich, můr protivných, řekli jsme si, a taky že jo.
Jenom pan učitel, co je u nás letos nový, přišel, sice neznalý věci v džínách,
ale jak jsme za něho byli rádi, jediného statečného!
Já jsem si celou dobu říkala, že rozhodně nebudu brečet,
protože vlastně tu bandu nemám ani ráda, a oni mě,
pak jsem usilovně myslela na něco vtipného,
ale nakonec se mi při projevu stejně zlomil hlas,
a musela jsem se dívat do rohu místnosti,
protože vidět ty moje otravné puberťačky se slzami v očích -
no, brečím zase.
Čtyři roky jsou čtyři roky, prostě.
A ano, jsem emocionálně nevyrovnaná osoba.
Po akci na mě čekaly bývalé žačky a šly jsme spolu na pivo.
Tak. (Klid, jenom klid, všem už bylo osmnáct.)
Dnes vysvědčení.
Vzala jsem jim dárečky (o tom snad napíšu samostatný příspěvek, co dát deváťákům na rozloučenou), vysvědčení, dala pár rad do života (nemusíte se dnes opít do němoty) a čekala...
vlastně nic.
Říkala jsem si, kytku by mi mohli dát, třeba.
Tak přinesli krásnou kytku, vlastnoručně trhanou (moje eko přání) a v dárkové tašce vtipné ponožky a placku s poděkováním...
... a poukaz na let balónem pro dvě osoby!
Zírala jsem na to úplně v šoku.
Na mou námitku, že je to dar za spoustu peněz, mi řekla Marťa, že prostě můžou skvělé učitelce za čtyři roky práce dát super dárek.
Moje další dojetí usekla ředitelka, která se přišla rozloučit.
Tak pak předvedli vystoupení na schodech,
kromě popletené jedné písničky všechno klaplo, vypustili balónky a bouchli konfety.
Pak jsme to společně uklidili, dali si dort, co jsem jim přinesla, milionkrát se rozloučili, objali - a to je konec, tádydádydá.
My pracovníci školy jsme měli tradiční odpolední posezení a teď sedím doma a vstřebávám dojmy.
Páni, to byl ale rok!
Cože, let balónem?
Cože, to jako v září nepůjdu do té nejzadnější třídy, nebude se tam Kuba rozvalovat v lavici, Jarek s Fandou nebudou hrát karty, Marťa na mě nebude házet otrávené obličeje, Míša nebude zírat do blba, Aguš s Vaness nebudou krmit želvu, Štěpánka s Nikčou nebudou kecat, Natka nepochopí vtip a Verča se na mě nebude culit jak sluníčko?
Vždyť my jsme se přece neměli vůbec rádi!
Tak proč mi už teď chybíte?
