Do třetice běhu přespolního

Celé to začalo na srazu tělocvikářů, 

kam jsem letos jela s jediným vzkazem od vedení školy:

V žádném případě nebudeme letos pořádat přespolák.

Po dlouhé debatě, kdy už to vypadalo, že letos žádný přespolák nebude, 

někoho napadlo:

A co kdybysme to rozdělili, udělali zvlášť holky a zvlášť kluky? 

A já řekla: Tak to bysme asi zvládli,

když by přijeli jen kluci.

Ale ve škole jsem za to pořádně dostala.

Několikrát.

Dostala jsem k dispozici jen dvě kolegyně a jednu třídu a "zařiď si to sama."

Najdi novou trasu (na té loňské se hloubí kanalizace), vyznač si ji, sepiš, označ, zařiď, sežeň, nakup, dones...

Popravdě?

Pár nocí jsem dost špatně spala.

Ale dnes to všechno klaplo!

Všichni byli úžasní!

Všechno vyšlo, jak mělo, vyhlašování bylo v pořádku, správní lidi, správné pořadí!

A prý že zase za rok, když jsme byli tak skvělí pořadatelé!

Radostí a úlevou asi neusnu:-)

Patnáct a dvacet

Dneska máme s mužem výročí.

Patnáct let od svatby.

Včera dvacet let od prvního rande.

Kdybych o našem vztahu měla něco napsat,

ráda bych si půjčila slova písně od Ondry Škocha.

Myslím, že je to úplně přesné.

Můj milý, doufám, že spolu budeme i za dalších dvacet let!

Vím, že máš vrásky pod očima

A někdy mluvíš ze spaní

Když probudí mě v noci zima

Vezmeš mé ruce do dlaní

Přešli jsme spolu sedmero lesů

Sedm údolí

Přepluli řeku plnou peřejí

Občas jdem ke dnu

Pak zas plavem

Sčítáme chvíle

Kdy nic nebolí

Přešli jsme spolu čtyři hory

jen tak v pantoflích

Přepluli moře plné nadějí

Občas jdem ke dnu

Pak zas plavem

Sčítáme chvíle

Kdy nic nebolí

Občas necháš klíče v zámku

A ráno šetříš úsměvy

Už nesbíráš známky punku

Teď sbíráš body na slevy

Jsi růže v láhvi od oleje

Jsi krásná v přítmí soumraku

Jsi mořská panna v prázdné vaně

Co má mě totál na háku

Vím, že nedopneš ty žlutý šaty

Že do džusu si liješ gin

Bereš mě za ruku, když se ztrácím

A moc dobře víš, že to vím

Nejhezčí nejobyčejnější víkend

V pátek první schůzka misijního klubka.

Bylo to bezva, přestože přišly jen přesně 4 děti, z toho dvě byly moje.

Ani návštěva mateřského centra po třech letech mi nezpůsobila trauma.

  Michal splnil moje největší přání a v pátek s mým drahým bratrem konečně nařezali dřevo.

Děda v sobotu konečně zatopil (ach, začíná nám otužovací období v 18°C ).

Jinak to byla klasická sobota:

dopoledne nákup, úklid, vaření, po obědě kafe na terase.

Odpoledne uklízení dřeva, které celou sobotu štípal Mira.

Uvařit večeři a večer jít s mužem uklidit na stavbu.

Dát si horkou sprchu, pleťovou masku a sklenku vína.

Dnes klasická neděle se mší, svátečním obědem, dobrou kávou

a taky prádlem (bylo pěkně a přes týden nestíhám, aneb jak říkala maminka, neperu já, pere pračka).

Celé odpoledne jsme se jen tak povalovali doma a na zahradě na sluníčku, 

ale večer jsme šli na procházku do lesa.

My dva a Magdí na nové koloběžce.

Dneska poslední letošní letní den.

Dřevo u domu, brambory ve sklepě a na domě první patro pod stropem.

Podzim může začít.

Jak se žije v novém školním roce

Být pedagogem přináší s koncem srpna velké vzrušení.

Jaké předměty budu učit?

Jaký bude rozvrh?

Ovlivní celých deset následujících měsíců.

Tak já mám letos docela dobré předměty.

Poprvé v životě učím už čtvrtý rok v kuse.

Poprvé v podstatě nemám úplně nové předměty,

jen oprašuju ty staré.

A to chceš.

Samozřejmě, chuťovky tu máme pořád.

Například tělocvik se všema klukama od 6. do 9. třídy.

Mají z toho stejnou radost jako já.

Nebo výtvarka v šestce.

Ale ta mi až tak nevadí.

Co se týká rozvrhu, není teda nic moc.

Mám teda krátký pátek, ale jinak tři dlouhé dny po sobě.

A to nechceš.

Zato ve čtvrtek učím jen dvě hodiny,

třetí a pátou.

Ale ráno můžu jet o hodinu později

a tak ve čtvrtek peru, uklízím a zadělávám na chleba.

Ano, a čtvrtek je den, kdy budou letos všechny školní akce.

Takže krátký den bude tak jednou za měsíc.

A letos učím venku.

 Vždycky, když to jde.
V pondělí třeba 5 hodin ze sedmi.

Stal se ze mně venkovní učitel, jak říká náš Marek.

A to mě baví. A děcka taky.

Deset

Našemu prostřednímu je deset.

Zvláštní, jak jsme to významné výročí opoměli,

já i Michal.

Samozřejmě jsme chystali narozeninovou oslavu,

a když Blanka přinesla dort, já se podivila "a jó, vždyť má deset!"

a pak přišel Michal a podivil se: "On už má deset!"

Je to asi tím, jak šel o rok dřív do školy.

Protože v páté třídě obvykle deset nikdo neoslaví.

A já si vzpomněla,

jak jsem jela do porodnice zase dvakrát,

jak bylo před těmi deseti lety teplo,

že jsem šla jen naboso v balerínkách a v tričku (a džínách:-)),

jak jsme si Míšu vezli jen v dece

a jak z něho byli v porodnici všichni unešení,

když na ně upíral svoje obrovské modré oči.

A dnes...

 

 Je to náš Michal.

Drzý, ukecaný, výmluvný, vtipný, šašek.

Dělá si legraci vždy ze všeho a ze všech.

Miluje přírodu, hlavně zvířata, hlavně vydry.

Miluje svíčkovou, řízky, sýry a  zmrzlinu.

Nemá rád černý čaj, kyselé ovoce a ryby.

Chodí na fotbal a do hasiče.

Miluje Lego.

A my milujeme jeho.

Všechno nejlepší!

Na bramborách

Letos jsem vyměnila vranovskou pouť za bramborovou brigádu v L.

Mám to vybírání brambor ráda,

hlavně asi proto, že se toho účastním jen jednou do roka.

A když vyjde počasí, je to paráda.

A nemusím vařit, což po provařených prázdninách vítám.

Je to navíc ten nejlepší rodinný team building.

A nejlepší příležitost pokecat s příbuznými.

A dostaneme oběd, kafe, zmrzlinu, buchty a večeři.

A vůbec:

sladký život na venkově.

Teleta pojmenovává Štěpánek, a tak tu máme Rohlík a Housku, Kečup, Hořčici a nejmladší Klobásu (mimo záběr).

Eliška, Magdí a Anička na vlečce.

Holky z vesnice.

Po strop

Strašně jsem se bála, jaké to bude, až budeme stavět.

Že nebude na nic jiného čas.

Že nebudu stíhat zahrádku.

Že nebude čas na děti.

A ono to vlastně bylo celé léto moc fajn.

Například nepamatuju, že bychom s Michalem spolu někdy strávili tolik času.

Nebo s dětma, když se motaly kolem.

A jelikož moje dovolená je přece jen výrazně delší než Michalova, 

byl čas i na zahrádku a jiné radosti.

A byla jsem tak nadšená, 

že jsme konečně začali, 

že jsem to brala tak, 

že i cesta může být cíl.

Jo. Jenomže pak jsme se dostali po strop.

A najednou mi to začalo vadit.
Zima na krku a my jsme...

Původní předpoklad byl, že stropy budou tak v půlce srpna.

To se nestihalo, samozřejmě.

Další termín bylo úterý 3. září.

Pak pátek 6. Pak pondělí 9.

No prostě, až budete chtít, aby pršelo, stačí říct, objednáme betonování a liják zaručen.

V sobotu před poutí jsem se tam byla podívat a dostala jsem se z toho do deprese.
Bylo to tam jak v dole:
všude mokro, nepořádek, strop podepřený
a voda dělala
"kap... kap... kap"

Betonovani se zadařilo včera.

Ne, to není úleva. 

Jsme totiž sotva v polovině.

Té jakože rychlejší části.

Asi se nervově zhroutím.

Jo, a všichni ti sousedi,

 co mají svoje domy hotové, 

a teď už jen staví ploty a zametají chodníky,

tak ti mě fakticky štvou!!!

Když na pouť prší

To se nestalo už tolik let...
Zpohodlněli jsme se.
Zvykli jsme si chodit v šatech a trávit celé odpoledne na zahradě.
Místo toho jsme vytáhli bundy a mrzli i doma.
(Jednou, až budu velká, budu bydlet v domě,
kde si budu topit, když mi bude zima).

Jak děti rostou, je příprava na pouť čím dál víc v pohodě.
 Taky teda čím dál míň ty přípravy hrotím.
Nejoblíbenějším zákuskem zůstává medovník,
dělám ho už v pondělí před poutí, kdy mám ještě dost času,
a on aspoň do neděle krásně zvláční.
Pak dělám takový oblíbený rodinný ořechový koláč, 
to je taky kategorie "málo námahy, velký efekt".
V sobotu peču koláče.
A pak si objednáme u Miladky dort pro Magdí a je to.
Kde je ta doba, kdy jsme museli mít dvě krabice drobného cukroví!

Úklid taky nehrotím.
Takže v pátek jdeme s dětma v klidu na "dětskou"
a pak protočit peníze na kolotočích.
A pak jsme se po cestě stavili k hasičům 
a vzali si předposlední grilovanou makrelu
(letošní první!).

V sobotu jsme poprvé za tři měsíce seděli doma.
V klidu jsme nachystali salát a vlašák na chlebíčky - 
s vydatnou pomocí dětí - 
a šli brzo spát.

A v neděli jsme odzpívali mši,
usmažili řízky,
dali si oběd a kávu
a Marek o půl třetí prohlásil, že je to nuda,
že máme pouť, a nikdo k nám nepřijel.
Asi tak za hodinu u nás v kuchyni sedělo 16 lidí 
a v pokoji si hrálo 13 dětí od jednoho do dvanácti let.
Kdo byl u nás doma, ví, že je to nepřestavitelné.
 Já chci VELKÝ dům!!!

Ale jinak to bylo moc fajn.
Snažila jsem se oprostit od myšlenky,
že servis musí být dokonalý,
a v klidu vařila nedokonalé kafe,
servírovala křivě ukrojené řezy
a nedyzajnově naaranžované chlebíčky,
sypala oříšky do otlučených misek
a chystala zmrzlinu se sprejovou šlehačkou.
Děkuju všem, že neutekli,
protože já to navzdory zimě a dešti chtěla chvílemi udělat.

Pouť byla tedy studená počasím,
ale vřelá všemi těmi milými návštěvami.
A snad jsme si to škaredé počasí zas na nějaký čas vybrali.

 

Školačka

Magdalenka má šest let.
Slavili jsme v neděli.
Přála si koloběžku a jet na koupaliště.
Měla to mít.

 

Ještě jako pětiletá nastoupila do školy.

Těšila se neuvěřitelně.

I na paní učitelku, kterou zdědila po Míšovi,

takže ji dobře zná.

Nadšená ze všeho,

včetně včerejšího prvního domácího úkolu,

V naší rodině nikdy nikdo neměl takovou radost z domácího úkolu.

V družině chce být až do konce.

Chce všechny kroužky, včetně fotbalu a basketu pro kluky.

Akorát teda:

Ranní vstávání drhne nám všem.

Ranní česání se podobá hororu.

A jestli jsem si někdy myslela,

že první týden v září už nemůže být horší

(já škola, děcka škola, narozeniny, pouť, zkoušky se sborem na pouť...)

 zapomněla jsem, že vlastně taky stavíme.

I první týden v září. 

A nejvíc dojatá jsem na začátku školního roku nebyla z toho,

že Magdalenka už sedí na lavičce pro prvňáčky,

ale že Marek už stojí vzadu mezi druhostupňáky.

Jo, prostě rostou.