Porcelánová

 ...svatba prej. Čili dvacet let spolu. Plus pět let před svatbou, to máme pěkné čtvrtstoletí. Takže už jsme dýl spolu než bez sebe.

Návod na šťastné manželství nemám. Na okolí asi stejně nějak zvlášť šťastně nepůsobíme, drahý nemá rád veřejné dokazování lásky, objímání a držení za ruce a tak, navíc si od začátku držíme každý svoje koníčky a kamarády, takže býváme málokdy viděni spolu, občas se prý po dědině vykládá, že se rozvádíme. (A já jsem pak ještě řekla ve školce, že nevím, jestli jsme Magdalence zaplatili divadlo, že ji máme ve střídavé péči :-) Připadala jsem si tehdy děsně vtipná, naše střídavá péče spočívala v tom, že Michal ji do školky vodil a já ji vyzvedávala a často jsme si prostě zapomněli říct, kdo co zařídil a zaplatil.)

Nicméně jsme stále spolu. A pořád se máme rádi. Já teda čas od času vyhrožuju rozvodem, ale pak M. není v obvyklý čas doma a nebere telefon a já nevím, komu rychle zavolat, abych se ujistila, že si jenom telefon někde zapomněl a všechno je v pořádku. 

K výročí dostala kytku. Nebylo to dvacet růží, protože kdo by k čertu stál o dvacet růží? Dostala jsem kytku veselou a pestrou jako naše manželství. Není uhlazená a elegantní, stejně jako naše manželství, ale dýl vydrží. A dělá nám doma radost.

Tak snad nadále i to naše manželství. 

Děkuju! Za kytku i za těch dvacet let ❤️.

To jsme byli ještě mladí a krásní. Teď už jsme jenom krásní;-)

Poutnická sezóna uzavřena

 Na jednu stranu to letos nebylo nic moc, na druhou stranu, vzhledem k Miriam, čtyři poutě - krása. Až na jednovskou výjimku by se dalo říct,  že "všechny cesty vedou do Sloupu." I ta poslední.

O smírné pouti na památku zavražděného kněze Ladislava Kubíčka z Kunštátu do Sloupu mi napsala Hanka. Letos byl už 21. ročník. Lákalo mě to od začátku, sice byly jako pokaždé různé komplikace, ale nakonec jsem přijala Hančin nápad přidat se až v polovině. Tím pádem se vyřešilo problematické cestování kvůli zavřené cestě z Valchova, domácí práce, sobotní úklid, oběd i velká část hlídání Miriam. 

Michal mě hodil do Doubravice na půl jednou. Vyhřívala jsem se na lavičce u kostela, než dorazily holky, a pozorovala televizní štáb - o téhle pouti bude reportáž v televizi, někdy mezi středou a říjnem. V kostele jsme se pomodlili breviář a pak jsme my noví příchozí dostali čísla. Byla jsem číslo 75. A taky se udělal seznam farností, ze kterých jsou poutníci, a to mě teda málem spadla brada až na zem. Nestihla jsem to počítat, ale byli tam lidi aspoň z 30 farností včetně míst jako Most, Praha, Františkovy lázně (!), Ostrava nebo Litoměřice. Hustý. 

Cesta do Sloupu byla pohodová, jen asi 10 kilometrů, převážně po silnici, tudíž v suchu. Cestou růženec, korunka k B.M, písničky. Všechno pěkně do mikrofonu a do repráčku (půlku cesty jsem šla přímo za ním a ucho mě bolí ještě teď:-))

Ve Sloupu mše a po mši poutnická tombola, kde jste mohli vyhrát knížku. Nevyhrála jsem nic, Hanka jo. Pak pro mě přijel Michal. 

Bylo to docela krátké, ale dostatečně výživné. Tak děkuju Hani za pozvání! 

Fascinující nosič reprobedny.

Takové ty dny...

 ...kdy se nic neděje, ale přitom se děje všechno. Děje se totiž život.

Do pomalu se nastavujícího režimu nám hodily vidle hned dvě zásadní věci: nemoci a po deštích rozbitá silnice do B. Jinak se nás naštěstí velká voda netýká. Prý aspoň nějaká výhoda našeho kraje plného větru a kamení. 

Michal měl patnácté narozeniny a k tomu ošklivou virózu, takže žádné oslavy. Akorát v neděli slavnostní oběd na přání. 

Zjistila jsem, že září ve škole je furt strašné, i když tam je člověk jen dva dny v týdnu. Protože mám pokaždé pět hodin v kuse. Teda, ne že bych si to tak sama nenaplánovala, ehm. 

Abych toho náhodou neměla málo, včera hned školení. Dvouhodinový odpolední webinář o učení  venku, abych byla přesná. Kvůli jistým technickým problémům, při jejichž řešení jsem málem rozflákala dva počítače, mobil a kdybych měla po ruce vývojáře z Googlu, odnesli by to aspoň s rozbitým obličejem (ano, jsem poněkud cholerická), jsem přišla o čtvrtinu zajímavého povídání. Po školení zas akorát pocit zmaru. Ne, nemám na učení venku kolegiální podporu. Nemáme školní zahradu s jezírkem. A rozhodně nemám žádné portfolio venkovních námětů, zvlášť, když v podstatě učím každý rok něco jiného. Začínám pochybovat, že mám aspoň to nadšení.

Po nervovém vypětí jsme se s holkama jely uklidnit na louku s kytičkami. Místo kytek jsme našly zdechlinu srnky ve značném stádiu rozkladu. Jestli to není příznačné: chcete kytky, dostanete zdechlinu. Ale biologicky to bylo dost zajímavé, to zas jo. 

Tak my si tady žijem. 

A jak se máte vy?

Podzim.

Tak jsme pouštěly draka.

A všude voda a voda.

Z ložnice

Poslední díl letošního letního seriálu o našem bydlení.

Změny v ložnici odstartovalo vystěhování Magdalenky. Kromě normální dlouhé postele a prostorné komody na oblečení získala velký stůl a klid od rodičů, a to je k nezaplacení!

My jsme první výraznou změnu v ložnici vlastně udělali loni, když jsme se konečně dohrabali do studia zdravého spaní a vybrali jsme nové matrace. Ty stávající jsme vybírali před svatbou, já chtěla tvrdou, Michal měkkou, no výsledkem byl kompromis, ze kterého jsme byli oba nešťastní: na Michala byla tvrdá a na mě měkká. Výběr nových matrací byl taky bojovka, já měla tenkrát naražená žebra a každý leh a zvedání jsem protrpěla, a po výběru jsme se potkali se švagrem, který nám vykládal, jak byly jejich nové matrace tak hrozné, že je nakonec vyhodili a vrátili se k těm starým. To mě dost vyděsilo! Nicméně naše nové matrace jsou super. Krásně se na nich spí od prvního dne.

Ta jedna známá: "Nový matrace, jooo? A budou aspoň zdravotní? Ortopedické? S línou pěnou? Nebo nějaký šunty, co teď všude prodávají?"

Já: "Já nevím, vybrali jsme je v Dobrém spánku. "

Ona: "Cože? V nejdražším obchodě v okolí? A to na to máte, jo???"

Tak si vyberte.

Když nám z ložnice zmizela Magdalenčina postel a Mirinčina prozatímní komoda s přebalovacím pultem, měla jsem pocit takového prostoru, že jsem uvažovala i o houpacím křesle. No ale tolik místa tam zas není, že jo. Posunuli jsme skříň, jednu komodu využili na plínky, domeček po Magdí jako knihovničku a poličku. A všechno Mirinčino oblečení se krásně vešlo do skříně do ségře.

A konečně se mi povedlo sehnat pěkné plakáty do rámečků na zeď. Kytičkové. Miluju je.

U Magdalenky

Vystěhovali jsme Magdalenku z ložnice. Ne na ulici, samozřejmě. Udělali jsme jí pokoj z něčeho, čemu jsme do teď říkali obývák. On to byl obývák hlavně podle nábytku, který pořídil děda s babičkou, a podle televize. Jinak jsme to využívali jako obývák jenom na Štědrý večer, ve zbytku roku zde stejně vegetila hlavně Magdalenka.

Úpravy obýváku na holčičí pokoj by byly jednoduché a zábavné, kdyby mohl být první logický krok: vyhodit starý nábytek a nepotřebné věci. Jenomže to právě nešlo, protože děda. A protože můj muž, který mi stále tvrdí, že se jednou odstěhujeme. A pak vrátíme dědovi obývák, jak byl. 

Takže zase proběhly úpravy ve stylu "z prdu kulička." Podařilo se mi prosadit vyhození aspoň polorozpadlé skříně a hlavně prastarého nepohodlného gauče, který jsme všichni nenáviděli, protože se na něm prakticky nedalo sedět. 

Pak jsme vynesli na půdu dvě staré židle a stůl jsme otočili a natřeli na bílo. 

Skříň jsme otočili a polepili světlou tapetou. 

Místo starého gauče jsme nastěhovali postel. Ta se k nám dostala skoro zázračně: Iveta měla navíc přesně takovou, jakou jsme potřebovali.  Novou matraci si Magdí vybrala v Jysku a novou komodu na oblečení v Ikea.

Pak už stačilo vyměnit obrazy, přidat kytky a přestěhovat věci. 

Vzhledem k okolnostem je z toho myslím docela hezký pokoj.

Starý nábytek.

Nový nábytek. 

Skříň zatím bez tapety.

Tapeta, nové povlečení, starý koberec a stolek pryč.

Nad postelí světýlka a dekorace "made by Magdí"

Ten věk mezi dítětem a dospíváním. 

Bílý stůl. 

Přijela pouť

Divočinu prázdnin jsme jako každý rok ukončili divočinou pouti. Počasí stejně jako poslední roky letní, opět větší teplo než v L., kde slaví na Cyrila a Metoděje na začátku prázdnin. Asi globální oteplování nebo co.

Letos přípravy relativně v klidu. V tom horku se jaksi ani nedostavila potřeba hloubkového úklidu, navíc jsme o prázdninách vymalovali a tím pádem i uklidili ložnici i obývák, takže teď o starost míň. Akorát ta okna jsem umyla, jedno okno deset minut, to jsem ochotná obětovat.

Do pečení se mi logicky taky nechtělo, takže až v pátek koláče a v sobotu dva rychlé řezy. Chlapi se ještě před deštěm pustili do dřeva, tudíž jsem salát i vlašák na chlebíčky dokončovala sama. Děti už jenom salát ochutnávaly, s takovou intenzitou, že do večera zmizela půlka mísy. Ještě že jsme měli z čeho ho zase přidělat. 

První návštěva letos už v sobotu večer, v neděli jsme to už omezili s pozvánkami, protože místo zoufale chybí a velkokapacitní obývák v novém domě v nedohlednu. Po mnoha a mnoha letech na odpoledním požehnání v kostele. Krásné by to bylo, kdybych mohla v klidu adorovat, a ne běhat za Miroušem. Než jsem zvedla svoje stará pomalá kolena z podlahy, už byla málem u oltáře. Ale nestěžuju si, je to jen období a aspoň se udržuju v kondici. 

Před kostelem spousta známých a kamarádů a doma ty milé návštěvy a kafe a chlebíčky a zmrzlina a koláče a ty řezy, snad všem chutnalo.

Kolotoče letos braly akorát Magdí, ta si je teda užívala ve velkém, naštěstí nás už nepotřebuje, jenom naše prachy :-) A stánky jsme úplně minuli, prý to tam upadá, ale tento úpadek mě teda vůbec netrápí. 

Velká vděčnost za počasí a velké děti, které pomohly chystat i uklízet. Za rok zas!

Chvilka klidu.

Řízky řízky.

Jedenáct

Ani nevím, jaké počasí bylo před těmi jedenácti lety. Takové horko jako dnes určitě ne. 

Ale co vím přesně bylo to, že jsem byla odevzdaná, že to bylo velmi nepříjemné do narkózy a velmi bolestivé po probuzení. Nevím, kdo tvrdí, že porod císařským řezem je bezbolestný. Za mě teda stokrát radši normální porod, a to ty moje nebyly nikterak lehké ani rychlé.

A taky si přesně pamatuju ten blažený pocit, když mě budili a říkali: "Máte holčičku." Magdalenka. Tak moc jsem ji přála! A vím, že mi ji tam nahoře domluvily maminka s babičkou "aby se z těch všech chlapů doma nezbláznila."

No, dnes je to slečna s názorem. Fňuká, že FURT musí vyrovnávat myčku, dohadujeme se, jestli má rozčesané vlasy a jestli hrála dost dlouho na housle a na flétnu, proč má pořád všude rozházené pastelky, náramky a gumičky do vlasů. Ale taky se spolu koukáme na filmy, řešíme vztahy a vymýšlíme outfity a účesy. Jsme moc rádi, že ji máme.

Tak všechno nejlepší, ty naše vílo!

Fotky z jarního focení od Majky.

Vysvětlení

No jo, Jana si zase zablokovala blog! Respektive stáhla dva kontroverzní příspěvky. Stejně si je přečetlo víc lidí, než jsem chtěla. 

Vracím se k psaní o zahrádce, dětech, škole a kytičkách. O tomhle hlavně je můj blog, i když to někteří vidí jinak. A píšu hlavně pro sebe, pro svoje známé a kamarády, kteří jsou daleko, ale dění u nás je zajímá, a pak pro komunitu lidí, kteří mají podobné zájmy a baví je můj styl psaní a rádi sem chodí, i když se osobně vůbec neznáme.

Vždycky po takovém nějakém výpadu přemýšlím, jestli blog neudělat soukromým. Jenomže nechci přijít o blogové přátele (a psaní mailové adresy a povolování je krok, do kterého se spoustě lidí nechce, vím to podle sebe) a navíc si myslím,  že určité osoby by se k obsahu stejně dostaly. Zrušila jsem možnost najít blog přes vyhledávače, ale evidentně to nestačí (nebo někdo tímhle myslel to blokování?) No co, zatím to nechám, jak to je.

Byla jsem osočena, že svým psaním dělám rozbroje. No nevím, článek o změně faráře jsem naschvál publikovala takovým způsobem, aby ho našel jenom ten, komu jsem o něm řekla. Když ho někdo najde, vytiskne a ukazuje jiným, případně na něj rozesílá odkazy... ať si každý vyhodnotí sám, kdo šíří rozbroje. A kromě toho - lidi z mé blízkosti ani pečlivého čtenáře blogu nemohlo přece překvapit, co jsem tam napsala. A odmítám teorii, že říct to u piva je v pohodě, ale napsat to někam do přehlceného webového prostoru je špatně. 

Zároveň připomínám, že jsem si několikrát chtěla o všem promluvit. Ale když se vám ten člověk ještě vysměje, že jsem se mu snažila volat, když on by to samozřejmě nevzal! Co k tomu říct. 

Pojďme od toho. 

Zahájili jsme nový školní rok, naše rodina na čtyřech! ústavech. To jsem zvědavá, jak to budeme dávat. Pro začátek máme jeden propadlý neodhlášený oběd a mínusový bod pro reálku, protože ani slovo o prvním dnu ve škole pro první ročník. Naštěstí to chlapec všechno zvládl i tak. 

A pár hlášek ke konci prázdnin.

"Mami, jak Miriam pořád říká to "tabún", víš, že to japonsky znamená "pravděpodobně"?

"Miriamko, tak ty s náma vlastně mluvíš japonsky?"

Miriam: "Tabún."

"Kluci, my jdeme s tátou a Miriam ven, jste doma sami. Co se tak směješ? Ty máš něco za lubem! Ne, že tady budete zatím dělat něco nelegálního, třeba vařit drogy! A v troubě máte PERNÍK."

(Pak si Marek smíchem vyprskl pití do klávesnice.)

Michal po první schůzce v nové škole v červnu:

"Náš třídní se jmenuje Martin a něco na Š, nepamatuju si to."

Dnes: "Už vím, jak se jmenuje náš třídní! Šne..Šich..Šna... Tak si to nepamatuju."

Přeju všem dobrý začátek školního roku! Snad se z toho všeho všichni nepo.... :-)

Příprava na pasování prvňáčků. Klid, jenom klid, fotka zcela splňuje zásady GDPR. Na pódiu moje bývalá třída.