Na Ládysovi

Konečně jsem se dohrabala k tomu, abych napsala o svém vybočení z koloběhu "domácnost/škola/děcka". V B. založili pobočku Křesťanské akademie a začali pořádat přednášky, a jednu z prvních (nebo úplně první?) měl Láďa Heryán.

Mám doma asi tři jeho knížky a ráda ho poslouchám, když někde narazím na rozhovor, ale popravdě stále žiju v tom, že mi Mirouš žádná večerní ani noční povyražení nedovolí, takže jsem zamáčkla slzu, že zase nic.

Ovšem, když mi odpoledne napsala Ivča, jestli nechci jet s ní, že jí původní doprovod onemocněl, vyhodnotila jsem to a po telefonu domluvila s Michalem, že to Miri zvládne a já pojedu.

(Samozřejmě se mi okamžitě potom přestalo chtít. Ale už mi bylo hloupé to zase odvolat.) 

První zádrhel byl najít Sýpku, kde se akce konala. Je to překvapivě zastrčená budova a zblízka se zdá menší než na fotce na webu. Nakonec stačilo připojit se ke skupině na první pohled jasných katolických žen. 

Čtvrt hodiny před začátkem bylo narváno, ale Ivča mě neohroženě protáhla na volná místa ve třetí řadě (katolický syndrom, vpředu je vždycky volno). Ládys už stál u mikrofonu a hrál na kytaru a zpíval velice nekatolické písně, tak, jak ho znám. A pak moc hezky mluvil o cestě a cíli. Zaznělo i U2 a John Lennon, aj pár vtípků. A taky něco o tom, jak to mají vězni, kterým dělá kaplana. A já byla unešená i z toho, že jsem někde bez Miri, a že vidím spoustu dlouho neviděných známých. A ze Sýpky jsem byla unešená, moc hezké místo z toho udělali. Nahoře je sál a dole knihařství a prodejna deníčků a knížeček a obrázků.  Prej budou rádi, když si něco koupíte, aby měli na elektřinu a splátku hypotéky, tak můžete tady. 

Doma na mě čekalo batolátko, které prý poslední hodinu běhalo při sebemenším zvuku k hlavním dveřím "kde jsi jako byla, maminko?" A pak se ode mě nechtěla odtrhnout. Tak já zas budu chvilku doma, kotě. 

Hrající a zpívající. Ládys na Sýpce.

Jsou to jenom věci

Jsem minimalista a nemám ráda velké množství věcí. Na druhou stranu, mám svoje oblíbené věci a na ty mi teda nikdo nesmí sahat. Nesnáším, když se mi moje oblíbené věci rozpadnou a zničí. Nesnáším, když mi moje oblíbené věci někdo rozbije/ztratí/zničí. 

Během posledního roku mi Mirouš rozbila čtyři (!) moje oblíbené hrnky. Chtěla jsem si aspoň jeden znova koupit, ale zjistila jsem, že už je nevyrábí. Pak jsem je našla na nějakém posledním eshopu, vzala rovnou celou různobarevnou sadu a ten nejhezčí z nich mi zase stihla rozbít, hned první den. Vždycky si vzpomenu na Vojtěcha Kodeta: "Moje maminka nám klukům říkala - to nevadí, když se něco rozbije, kluci, to jsou jenom věci a ty nemají duši." Chtěla bych mít tenhle nadhled! Já to neumím a na některých věcech hodně lpím. 

V neděli jsme byli v restauraci na rodinné oslavě. Jako zkušená matka jsem do batolecího zavazadla kromě náhradní plínky přidala i náhradní oblečení, bryndák a dvě dětské nerezové lžičky, kterýma se slečna Miri ráda krmí.  Po obědě, kdy se jednou lžičkou krmilo samo batole a druhou lžičkou jsem mu pomáhala já, jsem obě lžičky položila na bryndák doprostřed stolu, kdyby si slečna ještě chtěla dát zákusek. Pak jsme se kdesi zakecali a najednou byly lžičky pryč. Číšník mi tvrdil, že kdyby je vzali s ostatním špinavým nádobím, tak by musely být v tomto šuplíku a nejsou, takže nejsou, a já se úplně zhroutila. Najednou jsem si uvědomila, že to byl dárek pro kluky od mé maminky (každý dostal v roce jídelní sadu). Že to byly lžičky, kterýma jsem krmila všechny svoje děti. V neposlední řadě byly pěkné, kvalitní a měly dokonalou velikost. A Miri ještě aspoň rok bude mít na normální lžíci malou pusu a ruku. Švagrová mě chtěla uklidnit: "Tak já se podívám v Pepcu, jestli něco nemáme." Áááááá! Nechci nic z Pepca! Chci SVOJE lžičky, ke kterým mám citovou vazbu!!!

Navzdory tomu, že oslava byla povedená, vrátila jsem se domů s velmi špatnou náladou. Kvůli dvěma ztraceným lžičkám. Tak je to v pořádku? Není. Chtěla bych si umět říct: "Jsou to jenom věci." A neumím to. 

Vy to umíte, nelpět na věcech?

Lžičky se nakonec našly.

Jeden by neřekl

...že když chodíte do práce jen dva dny v týdnu, bude to takový rozdíl mít týden volna.

A vono jo.

Hlavně ty dva večery bez stresu "co budu zítra učit".

A taky bodlo, že jsem byla doma zrovna při Mirinčině rekonvalescenci. A když se virózka vracela ke mě.

Marek si svoje jarňáky moc neužil, převzal virovou štafetu. Zato Michal si užil týden na lyžáku a my jsme si užili, že vůbec mohl jet, protože viróza před týdnem jeho odjezd zpochybňovala. Nakonec všechno dobrý. 

Vrátila se k nám zima. Jsem ráda. Jaro v únoru totiž znamená stoprocentní sníh v dubnu a pomrzlé stromy jako loni - a to nechceš. Bylo to příjemné, to slunečné předjaří, uznávám. Ale teď si chci ještě užít sníh, i kdyby jenom pohledem z okna. Mám zimu ráda, a tak, jak mám potřebu určitého množství slunce, které potřebuju nasosat přes léto, mám i potřebu určitého množství sněhové peřiny přes zimu, abych byla spokojená. Zatím dobrý. 

Sněženky šly zase hajinkat. Pod peřinu. 

PS: Valentýna neslavím :-)

První den prázdnin

 No takhle: vzhledem k tomu, že pracuju jen dva dny v týdnu, dalo by se říct, že mi prázdniny začaly už ve čtvrtek. A dokonce už dopoledne, protože jsem ze školy odcházela už po druhé hodině. Jenomže v tom případě mi prázdniny začaly dvouhodinovým čekáním u zubaře a pak vrtáním tři měsíce ulomeného zubu. Pokračovaly viditelně nesvou Miriam: dopadla na ni ta nepěkná viróza, která u nás doma už nějaký čas přebývá a střídá hostitele. Mirinka si na úvod střihla půl dne a celou noc blití, pak dva dny horeček a zakončila to průjmem. Moc pěkné. 

Takže já si radši budu myslet, že prázdniny začaly dnes. Sluníčkem. Dítětem, které je už jenom víc unavené, takže ráno ještě do půl desáté spalo. Uklizeným domem a venku vyvětranými a vymrazenými peřinami. Upečením chleba, který přes noc vykynul v lednici. Vypraným a venku usušeným prádlem. A odpolednem na zahradě. Mirinka se nadýchala čerstvého vzduchu a já ostříhala část uschlých trvalek. A teď, když Miri zase spí, můžu vychutnávat horkou čokoládu a "čas pro sebe", jak jsem si nalepila do diáře. 

To nám to pěkně začalo!

Vyvenčit zvířectvo.

Provětrat stroj.

Už se to klube!!!

Instantní zlepšovače nálady

Sluníčko. To hlavně. 

Kafe. 

Uklizená kuchyň (a rostoucí hromada prádla na žehlení mimo dohled).

Pořád ještě nové židle v kuchyni. 

Uklizené poslední zbytky zimní výzdoby a na gauči květované polštáře. S věkem přichází moje touha po jaru dřív a dřív. (Nebo to není věkem, ale počasím bez pořádné sněhové nálože.)

A když dítě s virózou prohlásí, že už je mu líp!

Díky Bože za ty dary.

A taky první prádlo usušené venku!!! Díky únore!

Leden za námi

 ... hurá.

Ačkoliv ho významně zkrátily dlouhé vánoční prázdniny, časté mlhy, málo sněhu, podezřelá viróza a moje táhlá únava z něj udělaly nepříjemnou dobu. 

O to víc jsem nasávala občasné sluneční paprsky. 

První letošní kafe na terase už v lednu.

A kromě toho jsem vařila víc než obvykle. Uklízela víc, než se mi chtělo, a spala mnohem míň, než jsem chtěla. 

Máme za sebou nejtemnější období roku. 

Slibte mi, že od teď bude všechno lepší. 

Ovšem batole je pořád stejně šťastné. Hlavně že je venku.

Šťastné, i když pracuje. Teda hlavně, když pracuje.