Co potřebuju ke štěstí

 ...dny, jako jsou tyto.

Jarní sluníčko, sněženky, prádlo usušené venku, otevřená okna, kafe na terase, vytažené kolo, tenisky a ráno v půl sedmé světlo.

Děkuju, jaro!!!

Vyhlašuju jaro

Ještě v sobotu u nás sněžilo tak vydatně, že moje potřeba sněhu se až přeplnila. V neděli do tající břečky začalo pršet a déšť většinu sněhu přes noc zlikvidoval, takže pondělí bylo už velmi předjarní. 

Chtěla jsem jít odpoledne ven jenom pro balíček a vyvětrat Miri, ale najednou jsem stála v zahradě s nůžkami v ruce a už to jelo. Ostříhat trvalky, udělat místo sněženkám, s údivem hledět na rašící tulipány. 

Doma jsem uklidila ty nejteplejší čepice, Markovo oblečení na lyže i Magdiny brusle. Sáňky jsem vytáhla na půdu, hrablo na sníh schovala do garáže a ze skříně vylovila tenisky. Na zahradu jsme místo krmítka pověsili houpačku. 

Hurá, je to tady!

Must have foto každého jara.

Poslední sníh?

Kočičky.

Dnešní.

Největší radost. 

První den prázdnin

 No takhle: vzhledem k tomu, že pracuju jen dva dny v týdnu, dalo by se říct, že mi prázdniny začaly už ve čtvrtek. A dokonce už dopoledne, protože jsem ze školy odcházela už po druhé hodině. Jenomže v tom případě mi prázdniny začaly dvouhodinovým čekáním u zubaře a pak vrtáním tři měsíce ulomeného zubu. Pokračovaly viditelně nesvou Miriam: dopadla na ni ta nepěkná viróza, která u nás doma už nějaký čas přebývá a střídá hostitele. Mirinka si na úvod střihla půl dne a celou noc blití, pak dva dny horeček a zakončila to průjmem. Moc pěkné. 

Takže já si radši budu myslet, že prázdniny začaly dnes. Sluníčkem. Dítětem, které je už jenom víc unavené, takže ráno ještě do půl desáté spalo. Uklizeným domem a venku vyvětranými a vymrazenými peřinami. Upečením chleba, který přes noc vykynul v lednici. Vypraným a venku usušeným prádlem. A odpolednem na zahradě. Mirinka se nadýchala čerstvého vzduchu a já ostříhala část uschlých trvalek. A teď, když Miri zase spí, můžu vychutnávat horkou čokoládu a "čas pro sebe", jak jsem si nalepila do diáře. 

To nám to pěkně začalo!

Vyvenčit zvířectvo.

Provětrat stroj.

Už se to klube!!!

Odjarňákováno

 Letos to tak vyšlo, že jedno moje dítě, dojíždějící na gympl do sousedního okresu, běh jarních prázdnin otevíralo, zatímco další dvě ho v neděli uzavřely. Tím pádem ty dvě měly prázdniny vážně jarní. Zvlášť Michal to jistě ocenil: v pondělí jsem ho přinutila prostříhat se mnou jabloně a v sobotu dokonce pohrabat trávník v zadní zahradě. Byl štěstím bez sebe.

Magdalenku jsem vzala s sebou k dlouho objednané kadeřnici. Že si uděláme holčičí den. Byl to ten nejstudenější a nejdeštivější den v týdnu. Šly jsme se mrknout na boty, ale koupily jenom Michalovi tkaničky, protože dva tisíce jí za boty fakt nedám. Stavily jsme se v kavárně, tady jí aspoň nedělalo problém vybrat si dortík. Na výběr byly dva. Nechala si zastřihnout konečky, já dobarvit šediny a pak jsme aspoň nakoupily petrklíče v akci.

Holky ve městě. 

Kytky pod kočárem.

V pátek šla na Noc s Andersenem a v sobotu nám Marek odjel na lyžák do Alp. Zprávy jako obvykle posílá velmi kusé a až po urgencích, všechno je prý "dobrý". 

Zato u mě to moc dobrý není. Špatně spím, mám namožené svaly, jsem nervní, unavená... a podle internetu jsem si stanovila diagnózu. Mám... DĚTI!

Závan jara

 Bez ohledu na datum v kalendáři. 

Sobotní kafe na terase.

Samozřejmě prádlo. 

Vyjarněné dítě ve sporťáku.

Už! 

Dítě usínající v šátku venku v dešti. 

A zítra po letech zase souboj Valentýn vs. Popeleční středa. Část lidí bude hodovat, zatímco katolíkům bude večer kručet v břiše a pak si ještě nechají nasypat popel na hlavu. 

Tak ráda bych letos tu postní dobu vzala jako pořádný restart, ale obávám se, že zbytky duševních sil vyplýtvám na Michalově přípravě k přijímačkám a nad plínkami a kašičkami. 

Aspoň jsem si stáhla aktualizaci postní appky. Něčím se začít musí, že jo!

Víkend jako kráva

Poslední zimní víkend (doufám).

V pátek ráno telefon: můj drahý bratr na jarním sněhu havaroval v autě.

Je naštvaný, že zničil auto, my jsme šťastní, že je živý.

(Když pominul šok, tak začal být taky šťastný, chybělo málo.)

Švagři nechali zavraždit jednu z krav, které chovají.

Nějakým pro mě nepochopitelným dělením na nás připadla celá třetina.

Cpali jste někdy do mrazáku 70 kil hovězího?

Ne?

To jste vážně přišli o hodně.

Domácí kvalitní hovězí v biokvalitě za cenu akčního vepřového - to chceš.

Ovšem nesmíte čekat, že vám to maso někdo naservíruje 

s popiskem jako v řeznictví.

Tady nemáme žádný "nízký roštěnec", "krk", "hovězí líčka".

Máme vlastně jen dva druhy masa:

to pěkné, nazývané souhrnně "zadní",

a to ostatní prorostlé, kterému se pak říká "přední".

Já si maso do mrazáku pak doplňuju dalšími popisky, jako

"na plátky", "svíčková", "guláš", a když už balím čtyřicátý balíček,

diktuju Michalovi "kus masa", "divný maso" a "hnusný maso".

Kdyby Zemi přepadli mimozemšťani, propukla by válka nebo se vrátila zima -

my jsme připraveni.

 

V pátek jsem se vyhecovala a ušila jsem nový podsedák na lavici

a dva nové jarní polštáře.

Jsou z ubrusu, který jsem koupila v Kauflandu.

Naprosto jsem v tomto ohledu nepochopila vládní nařízení,

kdy si v malém obchodě nesmím koupit látku ani ubrus,

ale v Kauflandu si můžu koupit ubrus, ale ne pastelky nebo velikonoční pohled.

Dnes jsem pověsila prádlo ven, protože je jaro.

Jo, sněží mi na ně, ale je mi to jedno.

A nevezmu si na sebe zimní bundu ani zimní boty.

Je to můj způsob protestu. 

 

Přidávám se k výzvě:

Zimo, vemte se už s Covidem za ruce a jděte společně do p.....

 

Loni a letos

Loni šok, že nám fakt zavřeli školy. A taky strach.

Letos už spíš rezignace. 

Loni jsem několikrát denně kontrolovala na i-rozhlasu,

kolik je nakažených.

Hrůza z toho, když jich bylo za jeden den sto.

Letos se podívám na počty nakažených tak jednou za týden až dva.

"Patnáct tisíc? Pohoda."

Roušky, respektivě respirátory nesnáším furt stejně a dělám všechno pro to,

abych je nemusela mít.

To znamená jsem doma nebo v lese.

Po dědině chodím bočními uličkami.

Bez roušky, ale pssst!

 

Loni jsem trpěla zavřeným kostelem. 

Letos konečně pochopili, že dvacet lidí v obrovském kostele není problém.

To je pozitivní.

Loni jsem se urputně snažila donutit moje děti i moje žáky, 

aby se učili, aby pochopili, že tohle nejsou prázdniny.

A pořád jsem přidávala:

až se potkáme ve škole, až nás pustí do školy...

Mysleli jsme, že to bude tak za měsíc.

Letos jsem přesvědčená, že hlavně druhý stupeň se letos už do školy nevrátí.

Rozhodně ne na klasickou výuku se vším všudy.

Jedeme na online hodinách a já skoro zapomínám, jaké to je,

být ve třídě.

Ale naučila jsem osmáky přes Teamsy odvozovat názvy a vzorce halogenidů a oxidů, 

a to jsem byla přesvědčená, že to nepůjde.

Jsou to šikulky.

(Ale úpravy chemických rovnic jsem odmítla.

Řekla jsem jim, že i kdyby školy neotevřeli, sejdeme se na tajňačku v lese

a já jim to vysvětlím tam, ať je to z oka do oka.

Hahaha, ono to tak nakonec dopadne.)

A při procházkách v lese doučuju svoje děti dějepis. To je fajn.

Mému minimalismu současná doba vyhovuje.

Nosím stále dokola šest kusů oblečení. Marek přežil zimu s jednou mikinou.

Ale v neděli chodím doma v šatech a občas se i nalíčím,

protože jinak by mi hráblo.

Zaregistrovala jsem se na očkování, ale jsem na ně evidentně moc mladá.

Zatím nic.

A musím se smát, když si přečtu, jak jsem loni psala, že chci být žena v domácnosti.

Pozor na to, co si přeješ!

Mohlo by se to splnit.

PS: Loni v říjnu po několikaměsíčních zkouškách sboru a mnoha vystoupeních v krátké době.

Já: "Zdeňku, a neříkej, že zítra začínáme zkoušet na Vánoce! My chceme trochu volna!"

Dana: "To ne, na Vánoce začneme zkoušet až koncem listopadu."

Zdeněk: "Jaký Vánoce? Sejdeme se až před poutí!"

Pouť máme první týden v září.

Tak abyste věděli, kvůli komu se nesmí v kostelech zpívat, a kdy to skončí.

Loni i letos procházky po našem katastru. V čase mezi zimou a jarem. 

 

A co vy, loni a letos? Taky došlo k posunu náhledu na svět?

Malé velké radosti

Přepadla mě příšerná chuť nakupovat.

S přicházejícím jarem nejlíp cokoliv s květinami.

Takže mám ze slev v Tchibu nový hrnek a termosku.

(Zjistila jsem, že termoska je stejně nejlepší láhev na vodu.

Hlavně v parném létě.)

A taky nové (květinové) pyžamo.

Během jarních dnů jsme ostříhali jabloně, takhle brzo jsme to snad nikdy neměli.

Doma jsem si rozsadila muškáty z těch chudáčků,

co přezimovaly v prádelně,

a všechny se mi chytly.

Na okenních parapetech začíná být těsno.

Klíčí mi zde i majoránka, rukola a jarní cibulka.

Až dorazí objednaná semínka,

přibudou ještě rajčata a pórek.

 

Při každém nákupu v Lidlu si koupím kytici tulipánů.

Aktuálně mám růžové. 

Zlepší mi náladu pokaždé, když se na ně podívám.

Michal měl vypracovat projekt na téma Kultura v Mezopotámii.

Pomáhala jsem mu s tím a vyloženě jsme si to užili.

Hlavně teda pak těch 11 videí, který jsme o tom natáčeli učitelce.

Totiž, to video mělo být jedno, ale dali jsme to až na jedenáctý pokus. 

Znova nasněžilo, ale komu by to vadilo. 

Uzavíráme s dětma sázky, kdy se nám definitivně zhroutí zbytek iglů. 

A sluníčko svítí Covidu navzdory. 

Off-line víkend

Už jsem to psala víckrát, nemám s distanční výukou zas takový problém.

Jako věčný optimista si umím na všem najít to pozitivní.

A je fajn být doma s dětmi.

 

Ovšem, s čím mám problém,

to je množství času stráveného u počítače.

A především, co se týká dětí. Tedy našich kluků.

Pod záminkou "dělám úkoly" sedí u obrazovek od rána do večera.

Když ne u počítače, tak u telefonu.

Prý "dělám úkoly", a když vlítnu do pokoje,

staršímu jezdí po monitoru tanky a mladší zuřivě ťuká do mobilu.

 

A tak jsme řekli DOST.

(A doprovodili jsme to zavřením mobilů do skříně a odejmutím připojovacího kabelu od počítače. Nic menšího už na naše chlapečky neplatí.)

 

Páteční odpoledne bylo kruté.

Michal vzal oba kluky a vyvezl je do lesa.

Ale nebojte, večer je zase dovezl zpátky, 

jen lehce přiotrávené přílišným množstvím kyslíku.

 

V sobotu se začaly ze skříní vytahovat hry.

Znovu objevili Boffina, jeden z povedených vánočních dárků.

Je to hra na sestavování elektrických obvodů,

koupená na nejlepší doporučení mých nejšikovnějších žáků

(a taky ji máme ve škole na výuku).

A ejhle, povedlo se jim sestavit a naladit rádio!

 

A šli na procházku, všichni tři, a vrátili se později než za hodinu!

(Normálně je totiž vyhodím z domu s tím, aby byli venku minimálně hodinu,

a oni přijdou zpět přesně na minutu, s očima zabodnutýma do hodinek

- nebudu venku ani o dvě vteřiny dýl, matko, zapomeň!)

To jim člověk odpustí i to bahno od paty až po uši.

 

Večer jsme společně sledovali přímý přenos Národ sobě - kultura tobě.

A konečně jsme měli pocit, že máme zpátky naše skvělé děti

místo těch ukňouraných protivných puberťáků,

kteří s námi bydleli poslední týdny. 

 

V neděli přišel čas na piškvorky a státy.

(znáte? Já neznala, ale můj muž je v tom přeborník.

Na spojnice čtverečkovaného papíru se dělají tečky a vaším úkolem

je obehnat svými tečkami co nejvíc teček spoluráče

a uzavřít je do svého "státu".)

 

Michal začal z nudy kreslit komiksy. Podobnost tříhlavé saně s některým politikem je čistě náhodná. 

Odpoledne jsme se ještě naposledy vyjeli nadechnout 

čerstvého vzduchu sousedního okresu.

Na výšlap jsme si půjčili i synovce a neteř

a po procházce jsme se sešli u babičky a dědy

i s dalšími příbuznými a jejich dětmi.

Máme načerpáno na lockdown.