Nejkrásnější období v životě ženy

Mám podezření, že tuto větu vyslovil muž. 

Nebo jedna z těch šťastných/divných žen, které těhotenství zvládly levou zadní, za celou dobu přibraly pět kilo, které zhubly druhý den po porodu, do osmého měsíce běhaly 5 kilometrů denně a rozhodně nepotřebovaly žádné těhotenské oblečení, protože jim stačily jejich stylové oversize kousky.

Pche.

K takovým ženám opravdu nepatřím. 

I na začátku tohoto těhotenství byl stres ze zpoždění cyklu, pak stres z pozitivního testu, pak mdloba a následovalo 12 dlouhých týdnů intenzivních nevolností. Dřív jsem říkala, že je mi dobře, jen když jím a spím, ovšem tentokrát mě nevolnost budila i uprostřed noci.

Už čtyři měsíce mám rýmu. Hormony způsobují otok sliznic a ztrátu čichu, furt smrkám a zlepšení mám čekat až po porodu. David se mě dokonce ve škole ptal, kdo mi dal ránu, že mám rudé oko. Jsem jenom vděčná, že jsem těhotná až teď a ne v letech s covidovou karanténou a povinnými rouškami - to si neumím představit. 

Taky mi začíná zalehávat ucho, v noci mě chytají křeče do nohy, navzdory nizkosacharidové a bezcukrové dietě mám ranní hladiny glykemie nad normou, zadýchavám se při chůzi a vylézt ve škole do druhého patra se pro mě výkonem rovná výstupu na Mont Blanc. 

Ale abych nebyla tak negativistická: vím, že řada těhotných je na tom hůř než já. Děkuju, že jsem byla schopná vrátit se do práce  (i když občas pochybuju, že to byl dobrý nápad), že zvládám běžné činnosti a je mi celkem fajn. Nemusím ležet a nemusím ležet v nemocnici, výhra!

No a dobře, cítím pohyby svého dítěte. Tak to je nejkrásnější. Magdí říká, že miminko tančí. Užívám si to, než dojdeme do fáze, že budu úpět, až mi narve loket nebo koleno pod žebro (to dělala Magdí a to už teda moc příjemné není.) 

Ale stejně by mě zajímalo, kolik žen by v nezávislém průzkumu označilo zrovna těhotenství za nejkrásnější období v životě. Nehlasovaly by spíš pro nezávislé období před dětmi? Nebo naopak pro klidné chvilky, když děti odejdou do školky/do školy/z domu? 

Co myslíte?

Už se to rýsuje. 

A tyhle schody jsem zdolávala v pondělí na ultrazvuku, protože bejby nechtělo ukázat srdíčko. Z dvacetiminutového vyšetření byly skoro tři hodiny. Ale dobrý. 

Že by konečně zima?

Se sněhem?

Skoro tomu nemůžu uvěřit. 

Dosavadní leden mě deptal. Zvládám tohle období tmy (lednová tma na mě působí mnohem hůř než ta prosincová, strčte si za klobouk rádoby povzbudivé hlášky typu "na Tři krále o krok dále") a ticha a prázdna po zhasnutí vánoční výzdoby jenom s výhledem na zasněženou krajinu a voňavým svařákem v oblíbeném hrnku. To druhé letos nehrozí, vzhledem k cukrovce ani v nealkoholické variantě (ale uvítám recept na svařák nebo punč bez alkoholu a cukru, bohužel varianty slazené ovocem jsou taky pasé, za cukr se počítá i ten ovocný).

Ale Bůh vyslyšel mé prosby a dnes konečně - bílo. 

Marek zpátky z lyžáku. Jim sice už druhý den trochu nasněžilo, ale vlek jim nepustili, takže když si chtěli tu sjezdovku sjet, pěkně si kopec museli sami vyšlápnout. Ale prý celá akce nebyla zas tak marná. 

Splnila jsem první cíl, se kterým jsem se vrátila do školy: známky uzavřené. Jako obvykle jsem se nechala skoro ve všech případech ukecat a dala tu lepší, kterou si jedinec vůbec nezasloužil. Ale ono je to stejně jedno. Celé známkování považuju za jednu z  nejzbytečnějších věcí ve školství. Až budu jednou na ministerstvu, tak ... uvidíte. 

Odstrojili jsme seschlý vánoční stromek a rozkvetl mi hvězdník č. 2.

Uklidila jsem dům a už to zase není vidět. 

Po sto letech jsem se vrátila k tradici sobotní vycházky na hřbitov. Krásné a přiměřeně náročné v

 čerstvém sněhu, takže mi celou dobu zalehávalo v uchu (zalehlé uši jsou další z mých těhotenských komplikací, ano, furt musím mít něco speciálního.)

Na večer mám plány v podobě přípravy zítřejší svíčkové a hromady prádla na žehlení. 

Ale možná se na to  vykašlu.

A budu tajně doufat, že to za mě udělá někdo jiný. 

Dám pak vědět, jak to dopadlo!

Nevyšlapanou cestou.

A domů pěkně mezi poli.

Dobrodružství v autobusu

 Do práce jezdím obvykle autobusem, jako téměř jediná v okolí. (Když teda zrovna nemám těhotenské nevolnosti a nenechám se odvézt jako královna.)

Je to kvůli tomu, že

1. pořád ještě nejezdím autem. Jakože mám řidičák (od léta dokonce opět platný, neprošlý), a teoreticky mám i auto, ale od časů řvaní mého instruktora autoškoly a mého otce se bojím.

2. je to levnejší

3. je to ekologické

4. autobus jede přesně v tu dobu, kdy bych jela autem, tak co.

A jestli mám jít ráno těch 300 metrů na zastávku nebo skákat kolem auta, škrábat námrazu z oken a řešit, jestli mám dost nafty...

A vůbec, jízda autobusem, to je velké dobrodružství.

Už jenom při setkání s osobami, které ten autobus řídí!!!

Dřív se řidiči na mé trase střídali jen dva, a vždycky pravidelně po týdnu.

V jednom týdnu jsem tak mohla chodit až o deset minut později, protože řidič F. jezdil VŽDYCKY pozdě. A vždycky stejně na pohodu, i když zpoždění nabývalo, a občas někdo potřeboval stihnout přípoj do Brna. Ale překvapivě to vždycky všichni stihli. (Dochvilnost se zřejmě přeceňuje.)

Zato řidič N. přijížděl velmi brzy. Vyběhl ven, aby  stihl cigaretu. Mezitím mával na středoškoláky, kteří tvoří většinu cestujících, že viděl jejich měsíční a že si můžou jít sednout. A abych já nemusela stát venku, vždycky mi nachystal jízdenku na počítači, takže jsem jenom stiskla tlačítko, položila mu tam dvacku a vzala si jízdenku. Párkrát jsem tím neznalé spolucestující úplně vykolejila: "Tady je snad samoobsluha na prodej jízdenek?"

Teď už pár let jezdí jiná přepravní společnost a má jiný systém střídání řidičů. Ještě jsem nepochopila jaký. Nikdy nevíme, kdo a kdy přijede. 

Mezi řidiči se objevili dva, kteří mě znervózňovali.

První z nich se mnou otevřeně flirtoval. Zatímco ostatním prodal jízdenku za vteřinu, u mě se zastavil, otočil se na sedadle, aby na mě viděl, důkladně si mě prohlédl s úsměvem ve tváři a pak prohodil něco jakože milého. Vždycky, vždycky mě to vyděsilo. Teď se mnou flirtuje? Mám manžela a tři děti! Kde byl, když mi bylo dvacet? S ženami mého věku už se neflirtuje! (Navíc nebyl moc hezký a jako řidič autobusu asi ani ne bohatý, tak to si radši nechám Michala).

Flirtující řidič už naštěstí jezdí jinou trasu. 

Další řidič, který mě nově znervózňuje, mě nechává jezdit zadarmo. 

Když se to stalo poprvé, tak den předtím autobus ujel 300 metrů od místa, kde jsem nasedla, a zůstal stát s poruchou, a pro mě a ostatní dva cestující přijel Michal, tak jsem si myslela, že je to jako náhrada. 

Jenomže pak se to stalo znova. A znova. Ostatní nechá normálně zaplatit, a mě kývne hlavou a mávne rukou, že mám jít. A já sedím těch deset minut úplně nervózní, protože fakticky jedu na černo, a co jako budu říkat revizorovi? Nemám jízdenku, protože mi ji řidič odmítl prodat?

(Dobře, no, pravděpodobnost, že potkám revizora při jízdě přes jednu zastávku je minimální, ale stejně.)

Nevím, proč mi neprodává jízdenky. Možná jsem mu sympatická, možná vypadám, že když zaplatím autobus, nebudu mít na chleba, možná pak tvrdí vedení, že z oné zastávky nikdo nejezdí a měla by se zrušit.

Kdo ví. 

Já vím, že při cestování autobusem platí tyto Murphyho zákony:

"Čím víc spěcháte, tím víc se autobus zpožďuje."

"Když jdete na autobus pozdě, přijede určitě včas."

"Čím větší je zima, tím jezdí autobusy později."

"Mince na jízdenky mají superschopnost zapadnout do nejzapadlejšího koutku kapsy nebo kabelky."

"Pokud autobus jede výjimečně včas a vy na něj musíte dobíhat, takže z toho máte málem infarkt, můžete se spolehnout, že pak bude ještě dlouho stát na zastávce (zatímco vy se snažíte uvnitř popadnout dech.)"

Cestování zdar, autobusům zvlášť!

Už mi to jede.

Zas ne tak moc stručně

Vymyslela jsem nadpis a pak jsem ho musela přepsat, protože jsem se rozepsala.

Půlka ledna.

Letos žádný sníh, žádný mráz, jen na střídačku mlha a zataženo a slunečno. Ne, necítím se jak na jaře, protože je leden. A chybí mi sníh. 

Ve škole před pololetím. Zkoušení, písemky, nervové vypětí (děcek, ne moje, mně je to fuk), ano, i hysterické výstupy (od můr, tímto vás zdravím, dámy!). V úterý rodičák u nás ve škole, ve středu u našich děcek. To jsou tak zbytečné záležitosti, ty rodičáky! Ještě jsem nepochopila jejich smysl. K našim jsme ani nešli.

Magdí skoro celý týden doma s bolestí břicha, ale už dobrý. Podezíráme ji ze simulování.

Ve škole za mě našli náhradu, prý hned od pololetí. Tak možná zase rychle skončím. 

V pátek jsem byla na diabetologii, čtyřdenní pracovní týden mi vyhovuje, uvidím  jak zvládnu ten příští, první pětidenní. Co jsem se vrátila, furt někdo z kolegyň chybí, ale hlavně že suplování za mě bylo strašně náročné.

Dnes jsme byli volit. Sleduju, že všichni mají potřebu se vyjádřit k tomu, koho podpoří a koho ne. Chvilku jsem váhala, jestli dát na průzkumy a vybírat mezi generálem a první prezidentkou, ale nakonec jsem dala na city a hodila hlas Fišerovi. Vojáka, jak říkají děcka ve škole, podpořím ve druhém kole. Kéž by to stačilo.

 

Kvete mi jeden hvězdník a druhý má poupata. Koupila jsem je k loňským a předloňským Vánocům a pak je podle návodu zalívala a nezalívala a nosila do sklepa a přesazovala a teď jsem konsternovaná, že to funguje.

Marek jede příští týden na hory. Nevíme, co tam budou dělat. Lyžovat evidentně nee.

Stýská se mi po sněhu. 

Snad se příští týden dočkám. 

Víkend tříkrálový

Po Novém roce zpátky do práce,  čili do školy. 

Ano, chtělo se mi, a taky potřebuju dotáhnout pololetí a dohnat učivo, a těšila jsem se na nastavení režimu.

A rovnou jedu plné nasazení: suplování, dozory, náboženství.

Ovšem v pátek už jsem teda byla úplně hotová.

Nevím, jak dlouho to vydržím.

Ale vědomí, že klidně zas můžu rychle skončit, mě uklidňuje. 

Letos taky prvně v životě začínám rok na dietě. Ne, nechci zhubnout. Ano, i kontrolní odběr krve na hladinu glukózy mi vyšel blbě. Takže i bez vyšetření s pitím sladkého sajrajtu je ze mě majitelka diabetu.

Než si mě vezme do péče odborník, tak se dietuju podle sebe a Googlu. Učím se pít neslazený čaj a vodu. (Já vím, směšné.) Místo oblíbeného rohlíku s marmeládou svačím zeleninu se zeleninou. Ale není to tak zlé. 

Oslavili jsme Tři krále, v pátek u nás v kostele na mši a v sobotu s Michalem ve Sloupu na koncertě brněnského filharmonického sboru. Krásné to bylo.

Dnes tříkrálová sbírka. Nejdřív jsem si to chtěla vzít celé na sebe, protože Lujz je ten starosta a nemá čas, pak s těhotenstvím a nevolnostmi jsem si byla jistá, že letos to bude beze mě, ale nakonec jsem vzala Magdí a její dvě kamarádky a náš úsek jsme daly. Plácám se po rameni, protože to letos nebyla žádná pohoda, ale žiju! A snad se ta námaha promítne i při využívání vybraných peněz.

Ale holky to bavilo, skončily jsme u nás, daly jsme si teplý čaj (půlku cesty jsem poslouchala, že mají strašnou žízeň) a rozdělily si kořist. Každá si odnesla tašku čokolády a všichni byli spokojení. 

Já jsem ještě večer stihla upéct tříkrálovou bábovku, kterou nemůžu jíst, a tyto Vánoce bych tímto uzavřela. 

Nakonec byly moc pěkné. 

Díky za to.