středa 30. prosince 2020

Nejhorší rok?

Tak to ten letošní fakt nebyl.
Nad ztrátami celosvětovými vždycky převládnou ztráty osobní a roky, kdy jsem přišla o maminku, o bráchu... ty jen tak něco nepřekoná.

Letošní rok byl jiný, ale zase, já si těch stereotypních roků zas moc neužila, a když jsme zůstali na jaře doma, bylo to spíš jak NÁVRAT na mateřskou.

Dohromady vzato, za rok 2020 jsem vděčná. 

Za všechno, co nám dal. 
Za čas strávený s dětma, dřív, než úplně vyrostou. 
Za letošní deště, za studené jaro, teplé dny na konci léta a aspoň maličko sněhu. 
Za zkušenost výuky z domu i za radost z návratu do školy. 
Za možnost vařit každý den svým blízkým dobré obědy a za dny, kdy za mě uvařila školní kuchyň.
Za mše svaté online s celou rodinou a za možnost jít zase do kostela.
Za prozpívané léto a za to, že si zpívání ve sboru zase víc vážím a těším se na ně.
Za kilometry prochozené přírodou. 
Za kilometry naježděné na kole. S dětmi i sama. 
Za to, že náš nový dům má střechu. 
Za mého muže a za to, že jsme se ani po karanténě nerozvedli. 
Za kytky, trávu a stromy, které jsem letos zvlášť vnímala. 

Bože, děkuji 🖤. 



sobota 26. prosince 2020

Vánoční realita

Podle sociálních sítí a časopisů je Štědrý den nejkrásnější v roce, všechno se třpytí, všude je klid, pohoda a radost.

Realita u nás je ovšem dost jiná, hlavně díky těm mým dvěma chlapům. 
Děda třeba zarputile nosí až do odpoledne staré tepláky a až dlouho po obědě jde uklidit do sklepa. K večeři si vždycky vybere nějakou prastarou košili a tváří se jako mučedník. 

Můj drahý muž šel dozdít okna na stavbu. Kdy jindy než na Štědrý den. 
Těsně předtím konečně dovezl stromeček, který každý rok zdobíme na hřbitově, a dárky pro Marka, které jsem měla zabalit. Ale papír už nekoupil a počítač a monitor do zbytků moc dobře zabalit nejde.

Takže já balila dárky, snažila se dosušit prádlo (čili jsem je přerovnávala na radiátoru), chystala stůl na večer (rozložit stůl, vyžehlit ubrusy, přesunout stůl dozadu, protože jinak se do obýváku nevejdem), vařila zelnou polívku na oběd a brambory na salát a vysávala jehličí a drobky. Po obědě jsme odvezli stromeček na hřbitov a Michal ještě zapnul plnou pračku prádla zašpiněného na stavbě (tolik na téma "nebudu mít na Vánoce prádelnu plnou mokrého prádla").

Nechápu, jak jsem roky předtím zvládla všechno nachystat, běžet s dětma na mši ve čtyři, pak běžet domů a mít včas i večeři. Letos to nějak drhlo. Ale možná je to tím, jak stíhám všechno, když toho mám moc, a když toho mám málo, nestíhám nic.

V každém případě, večeře byla později, než jsem chtěla, a nestihla jsem se ani nalíčit. Ovšem nachystala jsem mísu a skořápky na pouštění lodiček a to byla chyba. Zatímco já po večeři lítala s dárkama ze skrýší pod stromeček (a jeden ještě na rychlo balila, nějak jsem na něj zapomněla), děti stihly pouštět lodičky tak dlouho, až vyhořely svíčky. A když měla Magdí strach, že Ježíšek dlouho nejde, tak jsem zazvonila a bylo po zábavě.

S výběrem dárků je to rok od roku horší, ale nakonec to obvykle klapne, přijde ke mě múza a všichni jsou spokojení. Kromě dědy, který se tváří pořád stejně zmučeně (jo, aspoň mi nevynadal jako tenkrát, když dostal značkové hrábě, že ho jenom nutíme pracovat). Jenom já od nikoho dárky nedostávám, protože jsem se špatně vdala. Každý rok si koupím něco sama (ono je to asi jedno, máme s M. jeden účet), ale někdy mě to fakt mrzí, že si nikdo nedá tu práci a nevybere mi dárek. Není to přece tak složité, jenom nechci nic, co by mi doma zavazelo, nic zbytečného, něco v mých barvách, žádné předražené šperky, nic nevkusného, něco jednoduchého... Fajn, JE SLOŽITÉ koupit mi dárek, ale mohli by se o to někdy pokusit. A jo, vím, že jsem poslední úplně ŠPATNÝ dárek hodila Michalovi na hlavu. Ale to už je aspoň šest let.

Ale děti nadmíru spokojené. Marek s počítačem, Michal s Lego kombajnem a plyšovým divočákem a Magdí s novou flétnou, elektrickým zubním kartáčkem (neptej se proč) a spoustou hloupostí.

A teď mi vysvětlete, kdy jako ty super blogerky o Štědrém dnu fotí selfíčka u stromečku, činčají stůl, zkouší si večerní šaty... Nechápu. Na stůl dávám jen talíře, příbory a jídlo. Žádné dekorace se tam už nevejdou, větvičky, konfety a jiné ozdoby chlapi pohrdavě odhazují a od svíčky hrozí požár, jak se natahují pro jídlo. Vždycky jsem si říkala, že nestíhám kvůli mši a zpívání, ale evidentně ne. 
Něco dělám špatně. 
Ale je mi to asi jedno.

Já jsem po pohádce sesbírala roztrhané papíry, uklidila kuchyň, uklidila měkké dárky poházené po obýváku a pak vyrazila s klukama na půlnoční. A to je na Vánocích stejně to nejdůležitější. A být na mši v dnešní době, to je jak výhra v loterii. 

"Hle, Dítě se vám narodilo, Syn je vám dán!" 






středa 23. prosince 2020

Nejkrásnější závěr adventu

Včera vánoční zpověď.
Té radosti!
Jsem dost ráda, že tato tradice v naší farnosti přetrvává. Včetně půjčení zpověďníka od sousedů, protože našemu faráři nemůžu vykládat, že ho pomlouvám, víme. A letos navíc u sousedů změna a o to větší radost, vtipný zpovědník je nejvíc.
A když už stejně v noci blbě spím, tak dnes ráno konečně ty roráty. Sice bez zpívání, takže zážitek menší, a bez dětí a bez světýlek, ale prostě je skvělé být na mši, než nás zase fialový pes zavře v online prostoru.





V adventních kalendářích zbývá poslední balíček. Ten z Duhy už je naopak celý vystříhaný a zbývá jen přečíst poslední příběh a zítra přidat Svatou rodinu. S mým čajovým to je horší, můj žaludek si 16.prosince vzpomněl, že mu vlastně bylinky nedělají dobře, hlavně máta a meduňka. Takže pár čajů jsem musela vyřadit a několik večerních čajových rituálů vynechat. Musela jsem si místo čaje dát svařák, tragédie. 

Dnes dopoledne zabité pečením koláčů, za což může moje maminka. Dva roky předtím, než umřela, jsem jí tvrdila, že tak náročnou tradici jako je patlání malých tvarohových koláčů dodržovat NIKDY nebudu, a že je mi jedno, že je všichni milují a je to nejlepší sváteční snídaně. Aha, a už deset let je to pro mě stejně důležité, jako stromek a kapr.

Dvě přísně oddělené skupinky. A vy jste jaký tým, s rozinkama nebo bez? 

Teď už je i kapr v lednici, vytřené podlahy a zaděláno na vánočku.
Čeká nás noční šichta se stromečkem a balení posledních dárků. A žehlení ubrusů a takové drobnosti.
Ale to už je nic. 

Venku je 6°C, ale konečně po dvou týdnech není mlha.
A vánoční fotky dětí je taková chiméra: to kolem nich není sníh, jen trocha opadané jinovatky. Mimo záběr bahno.
Ale jinak pěkně zimní, že? 

Přeju vám krásné, požehnané Vánoce!!! 




úterý 22. prosince 2020

Vánoční přípravy

Letos vzhledem k situaci nebývale v klidu.
Úklid rychlý, protože děti už jsou velké a naše domácnost čím dál víc minimalistická. 
Akorát vyšiluju kvůli sušení prádla, těžce mi v tuto dobu chybí sušička. 
Hlavní dekorací u kluků nové rybičky v akváriu. 
(Ta poslední původní živorodka zdechla před dvěma týdny.) 
A nová dekorace, trochu kýč, jeden z dárků v adventním kalendáři. Michal tomu říká Braniborská brána. 
Rybičky jsou tak malinké, že ani nešly vyfotit. 
Máme neonky a tetry pruhované, kterým děcka říkají pyraně. 





Cukroví pečeme po odpoledních. 
A protože na ně máme čas, máme víc druhů než jindy.




Letos byl čas i na blbinky jako skládání papírové hvězdy nebo zdobení větve nad postelí.


 

Nejlepší dekorace je ale naše nová lavice v kuchyni. 
Na jejím místě už dřív bylo kdeco, od počítačového stolku přes dětskou postýlku až k šicímu stroji. A vždycky, když tam bylo místo k sezení, tak jsme se o ně rvali.
Nová lavice je z Jysku a vlezeme se na ni všichni. Záda nám hřeje radiátor a je nám skvěle. Podsedák jsem bleskurychle ušila z nepadnoucího nákrčníku z Tchiba a polštáře jsme přesunuli z gauče.
Prostě nejlepší místo v domě! 





pátek 18. prosince 2020

Tento způsob adventu

Na jednu stranu máme spoustu času.
Žádné zkoušky sboru, divadel, besídek.
Žádné vystoupení, koncerty.
Naštěstí žádné "nepovinně povinné" akce
typu rozžíhání vánočního stromku a vánoční tvořivé dílny.
 
Ale na druhou stranu mi to chybí.
Hlavně zpívání.
A sobotní roráty.
A doprčic, chybí mi i ty školní akce.
I když Verča z mé třídy uznala, že naše loňské vystoupení bylo tak dokonalé, že letos už nemohlo být nic lepšího.
 
Dnes poslední den ve škole.
Poslední Vánoce s mýma deváťákama.
Vánoční výzdobu třídy pojali ještě punkověji než loni,
svítící jednorožci už ani nejsou na větvích, 
ale jenom naháklí na háčcích pro ručníky.
Aspoň místo hororu dnes Láska nebeská (ještě jsem ji letos neviděla.) 

Připili jsme si na přijímačky nealkoholickou bohemkou a schroupali hromadu chipsů a popcornu.
Ale je to jiné. 
Místo tří měsíců intenzivní práce máme za sebou šest divných týdnů, dva měsíce separace a tři týdny pokusů o návrat k normálu. 
 
A bude návrat k tomu, čemu jsme říkali normál? 
Nebo bude nastavena nová norma? 

 




 


pondělí 14. prosince 2020

Čtyřicet

Kde je ta sukýnka

s dlouhými třásněmi?

Proč mlčí bubáci

za schránkou v přízemí?

Chci se bát,

jenže už nikdo z nich

není tu –

jako mé příjmení

ze školních sešitů.

 

Leskne se mahagon

tam, kde byl umakart.

Brácha má malborky

namísto tvrdých spart.

Vyrostly akáty

v chodnících ulice…

Táhne mi na čtrnáct.

Kdo řekl čtyřicet?

 

Čtyřicet let…

A co já teď

s tolika růžemi?

Jářku, kam s tím?

Do synonym

nedorozumění.

 

Příšerně trapnej sen!

Až z něho vyspím se,

znovu se budu smát

holubům na římse.

Figurku třídního

pověsím na klice.

Ucedím: „Pakuj se,

vždyť je  ti čtyřicet.“

 

Čtyřicet let…

A co já teď

s tolika růžemi?

Jářku, kam s tím?

Do synonym

nedorozumění.

 

Zpíváte „Živijó!“,

bujaře dospělí.

Vůbec nic nevíte,

abyste věděli.

Až se dám do zpěvu,

budu jen opice,

co hraje vaši hru

na krásných čtyřicet.

 

Čtyřicet let!

A co já teď

s tolika růžemi?

Jářku, kam s tím?

Do synonym

nedorozumění.

(Petr Linhart – Michal Horáček)


 

úterý 8. prosince 2020

Pár poznámek k distanční výuce

Pozor, je to osobní, zaujaté a nekorektní. A týká se to především 2. stupně základky. 

Naši kluci, kteří šli včera po dvou měsících do školy, jsou dnes už zase doma. Pět ze sedmi jejich učitelů je s Covidem nebo v karanténě.

Myslela jsem, že mě klepne. 

A dnes mail od pana ředitele. 
Jako, já vím, je to tělocvikář, ale ty kecy si mohl odpustit. Protože prý za to, že jeho škola distanční výuku nezvládá, nemůžou učitelé, ale koronavirus. 
Tak, chudák virus, teď už může za všechno. 
I za neschopné učitele. 

Já vnímám školství ze stran matky i učitelky, a vidím to takto:

1. Základní škola se přeceňuje. 
Vážně, kdo z vás ví, kdy vládl Přemysl Otakar, kdo napsal Knihu lesů, vod a strání a jak se počítá teplo? A chybí vám to v životě? Není na čase skutečně přehodnotit, co učit na základní škole? 

2. Neberme distanční výuku jenom jako nutné zlo, ale jako příležitost. 
Proč se učit o zvířatech z učebnice, když můžu děcka poslat ven a nechat je třeba hledat stopy! Naučme je konečně praktické věci. Nechme je psát testy s Googlem, ať se naučí hledat odpovědi. Ať zjistí, že ne všechno na internetu je pravda. 

3. Dobrý učitel umí učit dobře ve škole, doma, online i offline. Jo, to že učitel není dobrý, to se při online výuce hůř schovává. 

4. Dobrý učitel vnímá, že den má jenom 24 hodin a že by jeho žák mohl dělat i jiné věci, než se učit jeho předmět.

5. Jestli se člověk chce něco naučit, tak se to naučí. V dnešní době plné encyklopedií, výukových videí a dokumentů na YouTube je to tak jednoduché. 

6. Ti, koho škola nebaví a kdo se nechtějí nic naučit, ti se to nenaučí ani ve škole. Věnovat jim čas a energii je podle mě jako házení perel sviním. A komentáře "aspoň musel do té školy přijít" mi přijdou úplně mimo. Hele, radši seď doma a neotravuj ostatní. 

7. Domácí výuka může být efektivnější než 
školní. Vždyť prý i Ester Ledecká je tak úspěšná, protože nemusela trávit čas ve škole a mohla 
místo toho lyžovat. 

8. Udělejme si to příjemnější. Distanční výuka není normální výuka ve škole. Proč by se nemohlo učit v pyžamu? Proč by si děti nemohly dát k výuce kakao? Jasně, když má dítě hodinu vyučování denně, tak si samozřejmě má dát svačinu předtím nebo potom, ale když máte čtyři hodiny po sobě? Taky jsem si uvařila čaj. 

9. Že budou děti kvůli distanční výuce hloupé? Nebudou. V protektorátu se vysoké školy zavřely a zbytek se učil jen němčinu, a máme snad v historii místo, že by národu chyběla inteligence, nebyli lékaři nebo celé generace neuměly číst? 

Tak, a teď mě kamenujte. Nesouhlasí se mnou kolegové a evidentně ani učitelé mých dětí. Ale já, kdysi obhájce klasického školství, odpůrce všech pseudo alternativních walfdorských, Montessori a Scio škol, já mám chuť založit vlastní školu. 

Udělám ji v patře našeho nového domu. 
A bude tak alternativní, že ty předchozí alternativní školy budou vedle ní jak škola Marie Terezie. Bude tam se mnou učit Táňa. A při vyučování budeme pít kakao. 
A distanční výuka bude každý pátek, abychom to měli nacvičené na pandemie. 
Jo, a bude to lyceum, protože jinak by do toho Táňa nešla. 
 
Koho už určitě nebudu učit na naší nové super škole,
to budou moji letošní deváťáci.

Ale sluší nám to ve společných mikinách a tričkách, že?







neděle 6. prosince 2020

Mikuláš a tak kolem

Mikuláše ve škole nám zakázali. 
Zrovna když ho měla mít moje třída!
A já měla vymyšlenou takovou pěknou protiepidemickou variantu. A zas nic.

Magdí měla čertovskou školu. 
Kostým jsme složili ze zásob, rohy mi půjčila Verča z mojí třídy, když je sama nepotřebovala. 




Sníh u nás ještě v pátek držel, takže doma nás po návratu vítal na dveřích lístek:


Tak jsme šli s Magdí za nimi.






Sníh skoro žádný, ale radost převeliká. 
Já si mezi tím ustřihla barborky a zjistila jsem, že Markovi je malá bunda a Magdí s jednou bundou zimu nezvládne. Takže plán na neděli. 


V sobotu Mikuláš. 
Ráno výměna pantů na dveřích na terasu, kvůli kterým nám táhlo do kuchyně. A kdy jindy vysadit dveře v kuchyni, než v prosinci, že. 
(Teď už netáhne, akorát ty dveře pro změnu nejdou zavřít. Musíte mít grif. Nazvednout a přirazit.) 

Během čekání na Mikuláše jsme stihli upéct perníčky. 
Letos nový recept podle Lucie z blogu Nesto. 
Na rozdíl od našeho je v něm míň vajec a víc másla.
Takže asi nová tradice, jsou dobré a s těstem se líp pracuje.
Třeba je letos stihneme i nazdobit, když je dobře schovám. 
 



 


Večer nadílka jen na terasu, protože Magdí má panickou hrůzu z čertů. Zřejmě od toho, jak před lety jednomu vběhla před kostelem do náruče.

A dnes konečně adventní mše. 
Dokonce jsem si tajně pod rouškou zazpívala Rodičko Boží vznešená, a Magdí do mě ďobala, že porušuju vládní nařízení. 
Odpoledne ve Sportissimu výměna mých prvních (malých) Salomonek za bundu pro Marka a Magdí a nákup v Lidlu.
A pak rychle domů, k punči a Člověče nezlob se. 

Na bundě nám nechali bezpečnostní čip, takže návštěva ve Sportissimu se bude pro velký úspěch opakovat.

A zítra konečně všichni do školy!!! 

úterý 1. prosince 2020

Adventní kalendáře

Nakoupit a zabalit dárečky do adventních kalendářů pro tři děti mi sebere tolik energie, že už jí nezbývá na kreativní ztvárnění.
Už jenom neustálé hlídání, jestli mají všichni všechno pod správným číslem!
A pak taky: aby nebylo ničeho moc nebo málo. Aby to bylo účelné i vtipné.
Aby byly dárečky tím lepší, čím blíž jsou Vánoce. 
Aby dostali potenciální svačinu do školy v den, který nevychází na víkend. 
Prostě fuška. 

Letos jsem balila do papírových sáčků a pak balíčky neúhledně nacpala do domečků.
Ten pro kluky jsem vyrobila z kusu lepenky, která byla adventním kalendářem před několika lety. 
Recyklace především. 



Letos poprvé mám kalendář i já. 
Čajový od Sonnentoru. 


Ani letos samozřejmě nesmí chybět tvořící a čtecí od Duhy. Letos o šnekovi.