Může být hůř

Měla jsem rozepsaný příspěvek o tom, jak je náročný červen v kombinaci matka + učitelka + katechetka (i když aktuálně pouze v záskoku). Jak potřebuju svoje rutiny a pravidelnosti a jak jsem unavená z toho, že od půlky května je FURT NĚCO. Někoho vypravovat na výlet, nějaký koncert, doktor, exkurze, pouť. Neustále na něco někoho chystám, balím, taky zapomínám a nestíhám. Až mě ze všeho toho stresu začala bolet čelist. 

Ovšem ve středu večer (po dalším koncertu a před setkáním dětí z náboženství, kam jsem chystala ještě dvě stanoviště, aby se zapojila i mládež, prostě aktivní blbec) jsem zjistila, že mě čelist nebolí ze stresu, ale od zubu! Celou noc jsem nespala, slupla jsem dva ibalginy a jeden paralen, jak to bolelo, a furt jsem přemýšlela, jak to udělat, když mám na starost třicet dětí někde, ale potřebuju být padesát kilometrů jinde u zubařky. Jako patrona proti bolení zubu jsem si určila Jana Bulu, čerstvě blahoslaveného, říkám mu: "Honzo, ty víš, jak to bolí, když ti ve vazbě vymlátili zuby, hele, jedeme tam seznámit děcka s tvým příběhem, snaž se a pomoz mi to vyřešit!"

Ráno mi na mysl přišla naše asistentka Terka, že  by mohla jet se mnou a vrátit domů děti, až je v průběhu dne opustím. Terka se nejdřív zděsila, že by měla jet na "svatou akci" (prý "aby nespadl kostel, když tam vejdu"), ale souhlasila, vedení školy mi ji schválilo a zubaře mi dali až na třetí hodinu. A tak jsme jeli.

Já jsem si dala další ibalgin a pak ještě i Aulin od paní T. (a moje zubařka zděšeně vyvalila oči, vraj "ale tieto lieky sa nesmejú kombinovat!" A to jsem jí nestihla říct o tom posledním ibalginu ve dvě odpoledne:-)) No co, bolelo to, ale s léky a přímluvou od Buly to šlo. Půl hodiny před koncem akce jsme s Miri sedly k Markovi do auta a jeli do Pv, Marek pokračoval dál s Verčou a já si nechala zub vyvrtat a vyčistit. Doma jsem pak byla úplně v rauši z toho, že mě to nebolí. Všechny ty mateřské povinnosti jsou NIC, když vás nebolí zub, fakt. V pátek ráno jsem vytočila kolegyni v práci, že "seš ňák moc aktivní takhle v červnu po ránu!" Jenže když vás přestane bolet zub, svět je krásný i v červnu ve škole.

Ovšem odpoledne se zub zase ozval navzdory další dávce anestetik a večer na modlitbách matek už jsem si na hubu tiskla studený obklad, doma jsem se bolestí rozbrečela a začala hledat číslo na zubní pohotovost, abych zjistila, že zuby mají pohotovost jen do večera a pak až ráno od osmi. Smířila jsem se s tím, že sobotu strávím v čekárně, dala si další dávku léků a za upěnlivých modliteb skrz Jana Bulu usnula.

A ráno - nic. Normálně dobrý. Uklízela jsem, vařila, převlíkala postele, prala - a zub nic. Dokonce jsme večer jeli do Ol za Markem na půlmaraton! A potkali jsme se s T+T. Paráda. Neděle pak byla únavná, vaření, pečení, návštěva, nákup v Lidlu a vypravování Marka na školní sportovní kurz (on se teda chystal sám, ale i role supervizora, poradce a hledače cyklorukavic je mentálně náročná) - a zub dobrý. 

Co z toho plyne za poučení: 

1. nestěžuj si, může být hůř 

2. Koho nic nebolí, má tisíc problémů, koho něco bolí, ten má jen jeden problém - platí jak nic jiného.

3. Jana Bulu jako přímluvce při bolení zubu doporučuji. (Škoda, že na svatořečení to stačit nebude, ale i tak díky, Honzo!)

Hrdinové dnešní doby. 

Sestra Anežka komtesa Františka, kdybyste nepoznali.

Nejlepší stanoviště tradičně vw sklepě u Polendy.

Milovaná Olomouc. 

Verča od 4. kilometru těžká krize, ale nevzdala to.

Na podzimní vlně

 Letos jsem podzim vítala zaúpěním:

"Néé, ještě néé, já chci ještě léto, já chci teplo!!!"

Je to se mnou prostě čím dál horší ( nebo je to tím, že letos toho tepla bylo výrazně míň, než jsme si za poslední roky zvykli.)

Navzdory svému přání jsem definitivně uklidila sandálky, letní šaty i kraťasy. Letos dokonce i Markovy kraťasy. A vytáhli jsme prošívané bundy a softšel, dokonce i Marek. Do ložnice jsem vrátila koberec, místo květinových hrnků piju čaj z hrnku s barevným listím a koupila jsem kilo sójového vosku na výrobu svíček. 

Letošní podzim má i své hezké stránky. První z nich byl Půlmaraton Moravským krasem, hlavně pro ty z nás, co jsme dělali jenom fanouškovskou podporu a místo běhu si šli na kafíčko.

Další z nich je plavání batolat. Odbourala jsem kočárek, Miri to už hezky odťapká. A hlavně vydrží v autobuse v klidu sedět, na jaře to byl silný adrenalin. 

No a taky jsem byla požádána, abych dělala doprovod dětem ze školy na setkání prvokomunikantů. Sice jsem jim dělala katechetku jen půl roku v první třídě, ale nevadí. Tentokrát jsem se i včas dozvěděla o děkanátním autobuse, takže doprava byla o dost jednodušší. Byla teda největší zima ze všech setkání, na kterých jsem byla, nicméně museli jsme na zmrzlinu, protože jsem to slíbila. A největší rarach celé akce byla Miri, nakonec místo toho, abych já hlídala školní děti, všechny ty děti pomáhaly hlídat Miriam. Celkově to ovšem bylo moc prima jako vždycky. 

Dětí jako smetí.

Jeden z dílů seriálu "najdi Miri"

Výlez na věž musí být.

Pečení hostií u Václava a Ludmily jakbysmet.

Petrov stokrát jinak.

Hra na spolupráci.

Anička, nejvytrvalejší hlídačka.

Návštěva u biskupa.

Zmrzlina u kašny.

Malinová, mmmmmm....

Na závěr rande s Nejmilejším.

Koncem minulého týdne u nás mrzlo, takže bye-bye rajčata, cínie, jiřinky a další choulostivé rostlinky.

No a na závěr volby! Výsledek podle očekávání. Vlastně ne, bála jsem se návratu komunistů a z tohoto hlediska dobrý. A máme tam ty ženy, konečně. A proto očekávám, že od teď už jenom ANO, BUDE LÍP a skončí Fialova drahota a svět bude růžový. A běda, jak ne!!

Léto

Kdy pro mě začíná léto?

Když si můžu vzít jenom šaty a sandále, potřebuju sluneční brýle, je mi špatně z toho, jak dlouho sedím na slunku, zahrádka kvete, jahody zrají, mám chuť na vodu s citrónem a ledem, obden musím vyrábět domácí nanuky a samozřejmě teploty venku se vyšplhají na určité teploty - a to se prý v tyto dny skutečně stane.

Poslední dny se jen tak převalují, jako obvykle furt vařím, peru a uklízím. Zpestřením bylo děkanátní setkání pro děti z náboženství, už tradiční akci jsme zvládli s Mirinkou a Michalem, měla jsem na starosti skupinku mých bývalých žáčků a bylo to tradičně moc fajn. 

Když mi chybí pedagogická práce 

Operetka Dvanáct měsíčků dokonale profesionální. Tleskám.

Miri a Dori.

Tři sta malých katolíků.

A nejlepší stanoviště zase ve sklepě!

Rozhodla jsem se bojovat s tím, že jsem přehnaně kritická, jak mi řeklo pár lidí v posledních dnech, a vůbec se nevyjádřím k tomu, jak jsme se na setkání a ze setkání přepravovali. 

Měli jsme plány na Noc kostelů, nicméně odpadla jsem a v devět hodin jsem už spala. Ctím režim batolete. Stejně tak celý víkend jsme strávili u domu a na zahradě. A z výše uvedených důvodů nebudu psát o tom, kde jsme v neděli nebyli ani proč jsme tam nebyli.

Michala sejmula nějaká hnusná viróza, moje vyděšená "já" už vidělo kdejaké strašné diagnózy včetně diabetes, nicméně dnes už vyrazil do školy a prý dobrý. 

A v sobotu jsem byla na srazu s gymplem. Od čtyř do půl jedenácté BEZ MIRIAM! Chůvy se osvědčily, můžu se vrátit ke svému bujarému nočnímu životu před mateřskou. Na úvod jsem si dala malé pivo a hlava se mi přestala točit až doma, tak asi tak. Příště si dám víno 😉

Tulačky

Čím víc dětí mám, tím jsem odvážnější a toulavější.

Mirinka má čtyři měsíce a furt je někde.

A tento týden, to bylo teprve něco!

V pondělí jsem uváděla ve škole novou katechetku a tak jsme tam strávili půl dne. Miriam miláček všech, mě všichni zdravili a vítali. (Návod, jak se stát nejlepší učitelkou: odejít.)

Ve středu s Michalem něco vyřizovat v Brně a ve čtvrtek Brno-repete: setkání prvokomunikantů. 

Nebyla jsem si tím vůbec jistá,  že je to dobrý nápad, jet na celý den s bandou dětí a kočárkem, i když už na minulém ročníku, s čerstvě potvrzeným těhotenstvím, jsem si tajně představovala, jak příště pojedu s miminkem. Nakonec to rozsekla Blanka, která v neděli řekla "to zvládneš" - a tak jo.

Brali jsme s Blankou deset dětí, nakonec i našeho Vojtu, který by jel ze Sloupu jediný, a tak se přidal k nám.

Miriamka jela poprvé vlakem. Jako fakt super, že kraj pořídil krásné bezbariérové vlaky, když na tom nádraží stejně musíte ten kočárek donést do podchodu a pak vynést nahoru. 

Krásný slunný den nám zase vyšel.

Selfíčko ve vlaku.

Program v katedrále i před ní tradičně skvělý, ale letos šíleně moc dětí - o dvě stě víc než loni, takže všude furt fronty.

Připomnělo mi to dávný vtip ze setkání mládeže: Holky, chce se vám na záchod? Ne? Tak si stejně běžte stoupnout do fronty, protože než na vás dojde řada, tak se vám bude chtít!

Stihli jsme upéct hostie, vylovit ryby, vyrobit si placku, někteří se fotili s biskupem a někdo šel radši na zmrzlinu. 

V katedrále živá ryba, hustý!

Nejlepší chůvy. 

A už zase vlakem domů.

V Blansku jsme přesedli na autobus, který řídil velmi hovadský řidič, několikrát brutálně zašlápl brzdu a když jsem jednou zrovna chtěla vzít telefon, tak to se mnou tak hodilo, že jsem myslela, že mám zlomená žebra a vyražený dech. To teda nemám, ale žebra mám naražená fest, bolí mě to strašně už třetí den.

A aby toho nebylo za jeden týden snad málo, včera jsme s Miri vyrazili ještě na sraz s gymplem. Miriamka hvězda večera, nechala se chovat a bez jediného fňuknutí vydržela od čtyř do devíti, než se máma vykecala. 

Uf. Dneska už doma.

Ale já si říkám: když nám to cestování tak jde, že bysme zase brzo někam vyrazily?

Další milník pokořen

... ještě dokončit zprávy k projektu a můžu rodit. 

Jedna z věcí, kterou jsem řešila, když jsem otěhotněla, byli moji žáčci v náboženství. Letos jsem to měla tak krásně naplánované - a bohužel. 

A největší problém samozřejmě třeťáci, kteří se připravovali na první svaté přijímání. 

A přitom to byl tak výjimečný ročník! V první třídě jich bylo sedm, a z toho šest z rodin, které chodí do kostela (z toho dva synovci a jedna neteř:-)) Výuku jsme teda měli jen párkrát, protože to byl covidový rok. Ve druhé třídě se k nám přidala holčička, která si chození do náboženství sama domluvila navzdory rodičům (jako ne že by jí to přímo zakázali, ale rozhodně by ji tam sami nikdy neposlali.) Teď ve třetí nám ten "svatý průměr" (prosím vás, tohle je zase těžká nadsázka, kdo nerozumí mému vyjadřování) shodily další děti, které se přidaly až letos, dohromady už jich bylo dvanáct, ale nakonec jenom jeden chlapeček snad šel jen kvůli té slávě nebo babičkám nebo tradici, protože se z nába ulíval a otravoval tam. (A zdržoval otázkami, co když Bůh vůbec není, a já si myslela, chlapče, tohle my jsme řešili v první třídě, teď se zabýváme složitějšími teologickými problémy, třeba jak Hospodin vysušil Rudé moře, aby mohli Izraelité projít suchou nohou a tak. Ale nebojte, všechno jsem mu vysvětlila, my katechetky máme v zásobě spoustu argumentů, a často se do něj pustili i spolužáci, ale jinak jsme se všichni měli moc rádi:-))

No, snažili jsme se, jak to šlo, v březnu jsem je předala švagrové, uměli toho docela dost, zbytek je naučila Blanka a přípravy dokončil pan farář na nedělních mších, v téhle farnosti to tak dělají a mně to teda přijde super. Já ho požádala, jestli by mohl slavnost kvůli mě udělat dřív, to bylo dnes, že bych tam moc chtěla být a jsem mu vděčná, že mi vyšel vstříc. A bylo to krásné, všechno se povedlo, děti byly šikovné a já dojatá a snad z toho dne zůstane něco i v těch, co už od teď zas do kostela nepáchnou (to je bohužel katolická realita, první přijímání bývá často poslední.)

Po slavnosti bylo malé agapé před kostelem, to už loni zavedla švagrová a moc se jí to povedlo, matky donesly občerstvení a ostatní je zbodli :-) 

A my, stejně jako loni, jeli domů nachystat dědovi oběd a pak do kostela na Benešov na křtiny. Hance a Petrovi, bratrovi mého muže, nestačilo, že měli svoje dvojčata ten den u přijímání, na konci března si pořídili ještě další dvojčata, tentokrát dvě holčičky, a rovnou je dnes pokřtili. (Ještě mají dvouletého Kubíka, kam se na ně hrabem se čtyřmi dětmi.) 

A pak jsme jeli na hostinu a jedli a pili a hodovali jsme, dokud děti nevyběhly na blízké hřiště a nevrátily se s rozbitým kolenem, odřenou bundou a rozervanými silonkami (Magdí), s fleky od pampelišek na nejlepších šatech (Verča) a na nejvíc svátečním bílém svetru (Anička). Tak to už jsme pochopili, že je čas vydat se k domovu.

Bylo to moc prima. 

Za dva týdny jde ke přijímání náš Vojta ve Sloupu, a i když bych u toho moc ráda byla, doufám, že už budu někde jinde (a s někým jiným maličkým.)

A kariéru katechetky na nějaký čas uzavírám.

Perličky ze školy

Tak to tady zase trochu odlehčíme, ne?

Do školy chodíme dva měsíce, ale už máme spoustu vtípků. A to jsem jich už spoustu zapomněla, tak rychle rychle, dokud si pamatuju tyhle.

 

Z letošního náboženství.

Vysvětluji dětem, že když někde vidíme kříž, máme to vnímat jako znamení Boží lásky k nám.

Při opakování jeden prvňáček na otázku, co to znamená, když vidíme kříž:

 

"Já myslím, že mnohé děti to děsí, protože si myslí, že by mohly taky špatně dopadnout."

 

Bavíme se o zvonech na kostelech a kdy se zvoní.

Malý Jiřík:

 

"A taky se zvoní, když někdo umře, tomu zvonku se říká SMRŤÁČEK."

(Je to umíráček, ale dobrý Jirko:-))

 

"Jak se jmenovali synové Adama a Evy?"

Čekám odpověď Kain a Ábel, místo toho Verunka:

"Kábel?"

V přírodopisu.

 

"Paní učitelko, a nemám třeba donést žížaly, že bysme je mohli pitvat."

"Davide, rozhodně žádné žížaly nenos, nebudeme ve škole zabíjet žádná zvířátka."

"Tak já je zabiju doma!"

 

 "Proč máme kostru?"

"Aby nám neplandalo tělo."  

"Kdo nastoupil na trůn po Karlu VI.?"

"Taková ta tlustá s hromadou děcek." 

(Chudák Marie Terezie!)

Jinak se samozřejmě ještě vrátím k předchozímu příspěvku, tedy především k těm komentářům. Odpověděla jsem Katce, Zdeňkovi, Daně a nejmilejší paní Jarmile a pak jsem šla něco dělat. Volala jsem panu faráři, nechtěl se se mnou bavit, že už všechno napsal. A že mi názor napíšou ti, co jsou  "blízcí jeho srdci." Napsali, a co já na to? Prostě jsem to nečetla. Ha, a teď jsem vás dostala, co?

Představte si, že to úplně klidně můžu udělat. Prostě to nečíst. 

Ale četli to jiní, jak sleduju. Páni, tolik přečtení - ještě pár set a bude to populární jako můj článek o dárečkách pro deváťáky. (To je totiž můj druhý nejčtenější článek. A prvním je recept na fialkový sirup. No není ten blog jenom kritický a negativistický, a nepíšu furt jen o farnosti a o obci, abyste nemysleli.)

A teď zas nějakou dobu chci psát zas jen o škole, o dětech, o zahrádce a o kytkách (kurnik, na to asi teď bude blbá doba, ten listopad.) Blog bude zase nudný a vrátíme se k původnímu počtu 67 čtenářů, z nichž vám většinu můžu i vyjmenovat. 

Nebojte (nebo se naopak bojte), nechci přestat psát. Už jenom kvůli vám, co jste mi včera psali (zpravidla jinam než sem) a vyjadřovali jste mi podporu. To bylo skvělé a moc vám děkuju. A taky, kam bych se za rok dívala, kolik jsem letos vypěstovala mrkve, kdy byly děti nemocné a kolik lidí přijelo na pouť? (A taky co všechno se prodávalo k příležitosti výročí kostela. A vidíte, nedá si pokoj a nedá, ženská jedna protivná. Fuj, ale to tak máte, jiná už asi nebude, rejpalka jedna kritická. Každý prostě nemůže být sluníčkář.)

A včera večer jsem dokonce byla na zkoušce scholy. Nejdřív jsem se teda zeptala, jestli smím, s teď bez ironie děkuju Zdeňkovi a Daně, že mávli rukou a řekli mi, ať nezdržuju a jdu zpívat. Byla jsem připravená i na to, že řeknou, že někoho takového mezi sebou nechcou. No co, to bych šla zas domů, ale mrzelo by mě to hodně, protože s nima zpívám fakt moc ráda. A o schole jsem snad psala vždycky pěkně, ne? Já už nevím, furt si myslím, jak je můj blog pozitivní prostor a ostatní to asi vidí úplně jinak. Takže na rovinu: schola je super. A nikdo mě tam těch 26 let nedrží, zůstávám tam, protože chci a protože mě to tam baví.

(A protože mě zatím nevyhodili. A zas, nemůžu si ty pitomý připomínky odpustit? O kolik problémů bych měla míň? Liskni se, Jano. Au.)

A na závěr fotka ze školního okna. Nejbarevnější podzim. 

 

 

Konečně pěkně

 Letošní podzim zatím nepatří k těm nejlepším. 

Ovšem - Pán Bůh nás má rád, takže snad jediné dva pěkné dny jsme si vybrali na přespolák a čtvrteční setkání prvokomunikantů v Brně.

Prvokomunikant je ten, kdo jde poprvé ke svatému přijímání. Takže naše Magdí a její kamarádi z naší farnosti, ale i děti, co jsem já připravovala u nás ve škole. Jela jsem tedy v dvojroli matka/katechetka. Brala jsem deset dětí z naší školy, Magdí, její tři kamarády od nás, Michala, který měl být dozor a byl víc dítě než ostatní děti, a taky Růženku, která se nabídla jako pomoc a jela taky v dvojroli:  matka/teta (se to sešlo, no, letos byly u prvního přijímání snad všichni).

Byla jsem na takové akci podruhé, poprvé to bylo před pěti lety s Markem, a bylo to stejně dobré a perfektně připravené. Po mši s biskupem jsme mohli jít na všechna možná stanoviště od parku přes muzeum, katedrální kúr nebo věž. Střílelo se z luku, trénovala spolupráce, pekly hostie a zkoušely další věci. Pro děcka z dědiny samozřejmě největší atrakce jízda šalinou. Pěkný den to byl. 

 

 Víkend ve znamení sklizně. Rychle rychle, dokud je pěkně. Jablka, mrkev a petržel do písku, rajčata, stejně už nezrají, uklidit tyčky a bioodpad, naposledy posekat trávník.Velká pomoc od dětí, naštěstí, sama bych toho zvládla čtvrtinu.

Dnes odpočinek. Už zase jsem ve fázi, že nejlepší neděle je doma: dobrý oběd, koláč, kafe a šlofík po obědě, procházka. Večer trochu práce do školy. Upéct chleba a muffiny, protože koláč se snědl. Uzavřít týden a vzhůru do dalšího! Snad bude zase slunečný.