Výlet a hotovo konec

... s náboženstvím.

Cílem letošního výletu byly Křtiny a jeskyně Výpustek.

Zásadní zjištění?

Moje děti jsou už neuvěřitelně samostatné.

Včetně Magdí, která celý výlet strávila se staršíma "kámoškama."

Pod tlakem jsem schopná zařídit kytarový doprovod ke mši. 

Baví mě práce s dětma.

Otec Peňáz mluví velmi rozvláčně.

Průvodce v jeskyni je schopen na žádost zkrátit 70 minutovou prohlídku

na 72 minut.

Krátká mše podle o. Zdeňka trvá 60 minut.

A děti vydrží všechno.

Hlavně že si můžou nakoupit sladkosti a hlouposti za všechny peníze, 

které jim doma dali.

Bylo to moc fajn!

Na Boží tělo

Slavnostní mše svatá s průvodem.

Letos jsme dodali dva ministranty, jednu družičku

a dva koše květinových plátků.

Pak rychle do Němčic na pouťový oběd a další pouťové radovánky.

Na závodech

Po roce zase přišel den, kdy se u nás v dědině (pardon, v městysu),

pořádal jeden ze závodů seriálu O pohár Drahanské vrchoviny.

A Mareček zase, že pojede, a já na něho, že ne.

Většina kluků z jeho kategorie už jezdí poloprofesionálně,

mají super dresy, lepší kola a pravidelný trénink.

Ne jako on, který prostě jen rád jezdí na kole.

Ale v pátek si dokonce ze školy donesl "obecní dres",

a tak jsme podlehli.

Dnes ráno se na závody Michal vypravil se všemi dětmi,

a když už tam byli, tak závodili všichni.

Jako první startovala naše Magdí:

Na startovní čáře byla s přehledem nejmladší. Odrážedlo "Anežku" vlastní teprve týden.

Takže nás nepřekvapilo, že dojela s přehledem a mou vydatnou podporou - poslední.

Pak startoval Míša. Původně závodit nechtěl. 

Byl nejmladší ve své kategorii, a já vím, že není ani zvlášť soutěživý, 

ani nijak zvlášť rychlý cyklista.

Startovní pole bylo velmi početné...

A naše 126 dojela... zase jako poslední. No někdo musí být poslední.

Mareček byl taky nejmladší ve své kategorii. Měl poměrně náročnou trať. 

Ale popral se s tím skvěle a z 12 závodníků dojel na pěkném 8. místě.

Nakonec to bylo moc fajn. 

Tak že bysme potrénovali a vyrazili na další závod?

Mít dceru

Vždycky jsem si přála dceru/y.

Narodili se mi dva synové.

Myslela jsem, že už to tak zůstane.

Nebo že přibude další.

Mít syny je báječné, tak moc, že jsem si to dřív neuměla představit.

A pak přišla Magdalenka.

A já mám šanci objevovat, jak je to jiné, mít dceru.

A jak je to skvělé. Třeba když si lakuju nehty, dopadne to takhle:

Pasování čtenářů

...proběhlo v pátek.

Loni jsme se s ostatními rodiči lehce dojímali nad tím,

jak nám ty děti vyrostly, a jak už umí číst.

Letos jsme se všichni velmi dojali tím,

že z 25 prvňáčků bylo na čtenáře pasováno 25.

No jasně, Daneček dorazil! 

V pokynech od paní učitelky bylo: společenské oblečení.

Jak je vidět, každý si to vyložil jinak.

A náš Míša...

...má přece nové sako!

Je to můj malý čtenář.

Na Trojici do Sloupu

Tradiční žďárenská pouť se ani letos neobešla bez nás.

A dokonce nám půjčili další dvě děti, abychom jich neměli málo.

Počasí bylo více než příjemné.

Cesta pohodová.

Magdalenka v krosně, kluci už úplně v pohodě po svých.

Jako vždy jsem část cesty prokecala, tentokrát hlavně s Martinou,

se kterou jsme se pořádně neviděly snad rok.

A taky jsme za to schytaly, že "nemáte kecat, ale modlit se"

a "povídáte si hlasitěji, než se ostatní modlí".

No moment, není snad problém u nich? Že oni se modlí moc potichu?

To hlavní na pouti je vytvářet společenství, pravil děkan.

A to zas my s Marťou jsme vytvářely. Požehnaně.

Omladina v cíli.

Po mši máme necelé dvě hodiny času.

Na oběd.

Poslední roky je pro nás nejlepší sejít k jeskyním,

rozvalit se do trávy,

udělat si piknik s řízkem a chlebem

a dívat se přitom na horolezce.

Pěkný den to byl!

Na lavičce

Jedna z věcí, která nám chyběla na zahrádce: lavička ve stínu.

Stačilo přesadit vysoké kopretiny, usadit staré dlaždice,

holá místa osázet nízkými rostlinkami

a sehnat lavičku.

To by byl největší problém.

Ale vyřešila jsem ho po svém: rozřezala jsem starý zahradní stolek.

Největší parádu na zahrádce pořád dělají cibuloviny.

Tyto jsem na podzim koupila v Lidlu.

Jsou to tulipány? Nebo nejsou?

V každém případě jsou nádherné.

Zapečené makrely v bešamelové omáčce

Středa. Na oběd ryby.

Tentokrát jeden z mých nejmilejších a rodinou nejnenáviděnějších receptů.

Děda totiž nemá rád ryby s kostmi. 

(Pch, taková přízemní věc aby mi bránila v pochutnání si na rybě v nejlepší formě!)

Michal a kluci vůbec nemusí ryby.

(Michalovi smrdí. Klukům teda taky začaly smrdět.)

Jenom Magdí se mnou držela basu a zatímco brambor si téměř nevšimla,

neustále se dožadovala "já mašo, já etě mašo" protože je "dobý".

Takže recept:

V kastrůlku rozehřejeme asi půl cestimetrový plátek másla,

vsypeme dvě lžíce hladké mouky, usmažíme jíšku, zalijeme asi hrnkem mléka

a necháme za stálého míchání rozvařit na bešamel.

Osolíme a opepříme podle chuti, můžeme přidat trochu smetany.

Omáčku nalijeme do zapékací misky.

Makrelám setneme hlavy a ocasy, omyjeme je, osušíme,

osolíme, opepříme a položíme do omáčky.

Do ryb vložíme stroužky česneku a tymián,

zbylý tymián nasekáme a posypeme jím ryby i omáčku.

K rybám můžeme přidat pár rajčátek.

Zasypeme sýrem (ideálně parmezánem) a šoupneme do trouby.

Pečeme tak 40 minut, podle velikosti makrel.

U nás se podávaly s vařenými bramborami.

No jo, ochutnávala jsem ještě před focením:-)

Uashmama

Včera jsem šla spát v půl deváté. Dnes je mi skvěle!

Na plavání s Magdí jsem si vzala 

svoji novou úžasnou tašku Uashmama.

Poprvé jsem Uashmamu viděla u Rózy.

Líbila se mi, ale souhlasím s jedním z komentářů,

že 1500,- za tašku z papíru je přece jen trochu moc.

A pak...

moje nejmilejší Nové proměny bydlení

nabídly tuto skvělou tašku jako odměnu

za zveřejněný dopis!

To byla velká motivace napsat jim něco krásného.

A taška je moje! Díky!

Vejde se do ní vážně všechno.

Nečekaný nákup v drogerii, Albert magazín od Lenky,

deset rohlíků, jogurt, který jsme u Lenky stejně zapomněli...

Myslím, že spolu letos strávíme léto.

Už se těším!

Krize

Každý z nás má své limity.

Můj nejzásadnější limit je SPÁNEK.

A toho mám v poslední době zásadní nedostatek.

Kvůli jednomu dítěti musím jít spát pozdě (což je pro mě po desáté hodině večerní:-))

Kvůli dvěma musím vstávat brzy (ideálně před šestou).

(Ano, naše skvělá škola se začátkem vyučování v 7.05)

A to třetí v půl druhé volá:

"Mamííí, já pitííííí!"

To ještě vstanu vcelku energicky, v kuchyni naliju čaj do hrníčku,

vracím se do ložnice a držím Magďulce hrnek u pusy.

Dvakrát cucne, zhroutí se zpátky do postýlky, 

já ji přikryju, hrnek postavím na pultík v kuchyni a sama lehám do postele.

Ale pozor: tolik pohybu mě značně probralo a já neusínám.

Spi, říkám si, přetáčím se z boku na bok.

Konečně nacházím ideální polohu a ...

"Mamíííí, já pitíííí!"

Dvě nula nula.

Znova vstávám, už trochu omámená.¨

Beru hrníček, tentokrát ho dávám do malých ruček,

které zvedají hrnek k ústům a Magdí se konečně pořádně napije.

"Mamí, tadí..." ukazuje na místo u postýlky, kde jí hrnek obvykle nechávám.

Pokládám hrnek na správné místo, ukládám dítě, ukládám sebe.

Hledám vhodnou polohu.

Začínám ztrácet vědomí.

Z dálky slyším zlověstné přehazování peřiny a vrzání postýlky.

"Mamí, já tadí!!! Mamí, já tadí!"

Dělám, že neslyším.

Doufám, že slyší Michal.

Slyší...."Magdaleno spi. K nám do postele teda nepůjdeš!"

Následuje usedavý pláč.

Hlasité vzlyky.

Polštář na uších nepomáhá.

Je mi to jasné.

Znova vstávám. 

Tělo protestuje. Zvedá se mi žaludek.

(Vždycky mě nejvíc ze všeho bolí žaludek, když málo spím.)

Nadám Michalovi (By ses taky někdy mohl zvednout ty, ne?)

Jsem nespravedlivá, předevčírem vstával on.

Jo, používám i sprosté slovo.

Beru "protivnou Magdalénu", která je připravená v postýlce s Emí v náručí.

Obě padáme do naší postele.

Dvě třicet.

Nehledám polohu, myslím, že jsem usnula ještě ve vzduchu.

5.45 zvoní budík.

Za pět minut znova.

Pak ještě dvakrát, než se vyhrabu.

Je mi špatně. Bude mi špatně celý den.

Lehce připitomělá budím kluky, chystám snídaně, svačiny,

rozdávám pusy a křížky na čelo a vysílám je do školy.

Znova padám do postele.

Ale už neusnu. Ani během Magdina spánku po obědě. Já prostě ve dne nespím.

Mám krizi.

A obávám se, že se to se mnou potáhne až do soboty.

A to jsem prosím, matka na mateřské. Kdo jiný se může dosyta vyspat!

Kdo? Každý jiný.

A na okně je taky krize. Nebo spíš džungle?

Už aby se oteplilo a rajčata mohla ven do záhonu.

Už aby byl vikend. Už aby byly prázdniny a nemuselo se vstávat do školy!!!

Folklóreček

Máme u nás v P. taneční folklórní soubor Skalák (který je momentálně neaktivní)

a taky dětský folklórní soubor Skaláček.

Celé dětství jsem si přála tam tančit, 

a nikdy se mi to nesplnilo, 

protože tehdelší vedoucí mě tam nechtěla,

a já tím celý život trpím.

Tak jsem tam nacpala aspoň děti, abych ukojila své uražené ego:-)

Před týdnem poprvé vystupovali.

Borci v krojích:-)

V pampeliškách

Všude jsou odkvetlé, u nás v nejlepší kondici. 

Čím hezčí jsou dny, tím mám míň chuti zapínat počítač.

Během Magďulčina poobědového spánku radši kopu na zahradě.

Večer doháním, co přes den zanedbávám.

Vždyť v takových krásných dnech je škoda každé vteřiny,

kterou netrávíme venku.

PS: a kdyby se dnes nezatáhlo, tak by nevznikl ani dnešní post.

Ale vznikly by lepší pampeliškové fotky:-D

Po dešti

Včera odpoledne se vyjasnilo.

Na zahrádce ovšem i v dešti svítí květy cibulovin, 

kterých mám rok od roku víc.

Danečkův stav nabral ten správný směr.

K uzdravení je ještě dlouhá cesta, ale věříme, že to vybojuje.

Tak hodně sil, kámo:-)

Čarodějnice

... se u nás letos pálily už v pátek. 

Zima byla neskutečná, 

většina holčiček měla na apartních šatičkách zimní bundy,

jen Madlenka měla ohoz přes bundu. 

Tatínek si myslí, že mezi ostatními vypadá jak socka,

já zase, že čarodějnice je přece čarodějnice,

a žádná Miss!

Soutěže jsou pořád stejné, už trochu ohrané a nudné. 

Dali jsme si langoš a kofolu, počkali na upálení čarodějnice a šli domů.

Všechno ve stínu událostí s Dankem, 

o jehož stavu bohužel stále nemáme žádné dobré zprávy.