Jsem vcelku soutěživý typ, teda jenom v oblastech, které mi trochu jdou, což rozhodně není sport, ale třeba vědomosti. Celou školní docházku jsem chtěla jet na nějakou olympiádu, ale buď se nikam nejelo, nebo jsem po školním kole skončila na prvním nepostupovém místě. Takže jsem samozřejmě vedla svoje děti k tomu, aby naplnily matčiny ambice a jely nějakou olympiádu vyhrát za mě.
Klukům to bylo vcelku ukradené, množství práce u biologické olympiády odmítli, Michal zkusil matematiku a chemii, spíš pro zábavu, přípravu moc nehrotil - ale v obou případech byl úspěšný řešitel, a to je dost dobrý teda.
Ale pak je tu naše Magdí, v ambicích celá já. Olympijskou sezónu zahájila na podzim okresním kolem v Pythagoriádě, kde skončila třetí v okrese. Pak ji učitelka vybrala na olympiádu v němčině. Brácha ji naučil předložky (co tam chceš dělat bez předložek?), moje kolegyně němčinářka se divila, co bude sedmák dělat na olympiádě (vždyť za ten rok a půl ještě nic neumí!), těsně před okresním kolem se zhroutila (ty žaludeční neurózy má bohužel taky po mně), ale pak se zmátořila, jela - a byla druhá. Postoupila i do kraje - tam byla čtvrtá.
Souhlasila s tím, že dáme olympiádu z biologie. Na přípravu mi tahle olympiáda přijde nejnáročnější: očekává se, že soutěžící si nastuduje přípravný text (pro základku je to brožura o sto stranách, je to teda i s obrázky), rozpozná tak 100 organismů (kytky, zvířata, mechy...), zvládne laboratorní úkol - většinou mikroskopování včetně zakreslení, a ještě do okresního kola zpracuje vstupní úkol - takovou jednoduchou seminárku na vybrané téma.
Stejně jako loni se zeptala ve škole, jestli ji přihlásí, že přípravu uděláme spolu. A stejně jako loni jí to bylo slíbeno. Loni jsme já i její učitelka zapomněly na školní kolo a tak jsme to nechaly být, ale letos jsem byla fakt odhodlaná všechno ohlídat. Ředitel, který je učí přírodopis, školní kolo odbyl tím, že jí poslal domů testy i s laboratorním úkolem. Tak jsem jí to nachystala já, pěkně v časovém limitu, i s větvičkami na rozpoznávání. A na začátku března jsem ji upozornila, ať si ověří, že je přihlášená do okresního kola. A co myslíte? Pan ředitel ji nepřihlásil, protože přece nevěděl, kolik měla z toho školního kola bodů.
Přišla mi to říct s brekem. Už měla hotový vstupní úkol, vytvořila si opakovací kartičky na poznávání kytek... a teď zas nic. Přihlášení jsme o týden propásly. Tak strašně mě to naštvalo, že jsem si našla na webu okresního garanta a prostě jsem tam zavolala, jestli by nešlo ji dohlásit. Přesměrovali mě na krajského garanta a po třech típnutých telefonátech a omluvné sms jsem se konečně dovolala a předložila náš problém. Poslechla jsem si něco o přemotivovaných rodičích, neochotných školách a vyhrožování soudním sporem od jiných nepřihlášených a získala mailovou adresu. "Napište mi, kolik měla bodů, a já ji dohlásím." Hurá!!!
Rychle jsem napsala e-mail - a pak se nic nedělo. Žádná odpověď na mail. Žádná změna na webu olympiády. Za dva týdny jsem zopakovala telefonické kolečko okresní garant (nikde ji přihlášenou nemáme) - krajský garant (nic neslyším - špatný signál) a pak napsala další mail, ať se na to už vykašlou. Magdí se vybodla na přípravu a hodily jsme olympiádu za hlavu.
A pak najednou mail: "Už jsem ji dopsala, omlouvám se za zpoždění." Tak my zas panika - doučit, co šlo, sepsat a vytisknout vstupní úkol a vzkázat do školy, že je v okresním kole a jestli s ní tam někdo pojede nebo mám jet já. "Nee, doprovod zajistíme."
Dva dny před olympiádou doma další panika: "Já tam nechci jet sama s ředitelem, to je strašně divný!" (Řekla to trochu jinak, ale to nemůžu publikovat;-)) Tak jsme vymysleli, že i pro něj bude výhodnější, když se potkají až na místě, vždyť přece Magdí může jet autobusem s bráchou. Napsala jsem mu to na EduPage - a doteď nemám odpověď. Já jsem u nás ve škole dostala suplování, takže jsem už jet nemohla.
A tak ta moje dcérka prostě jela na to okresní kolo sama. Přijela, odevzdala vstupní úkol, napsala test, zmatlala na poznávačce co mohla, poprala se s binokulárním mikroskopem, který viděla prvně v životě, seznámila se s dalšími soutěžícími, poznala "tu šprtku, která vyhrála německou olympiádu a které řekla její učitelka, že vyhraje i tuto" (vyhrála). Z patnácti soutěžících byla nakonec šestá.
Ale to největší vítězství - to je něco jiného. Třeba uvědomění: ta holka, co vyhrála, se musí doma pořád učit, já budu radši normálně žít :-) A nejvíc hrdá jsem na to, jak tam dojela sama a jak to tam všechno sama zvládla. Holka z dědiny ve městě. To je aspoň škola života!
 |
| Fotka je pouze ilustrační:-) |